Josef Svatopluk Machar: Roztlučeš je prutem železným

Josef Svatopluk Machar, Jan Herben
Roztlučeš je prutem železným

1921 | Nakladatelství Šolc a Šimáček

Faktografická, čstečně beletrizovaná, črta věnovaná popravě českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621 a zejména osobě Kašpara Kaplíře ze Sulevic doplněná tematicky odpovídajícím dílem J. S. Machara. Faktografická, čstečně beletrizovaná, črta věnovaná popravě českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621 a zejména osobě Kašpara Kaplíře ze Sulevic doplněná tematicky odpovídajícím dí…lem J. S. Machara.

Vytvořit poptávku

O knize

Počet stran:	86
Jazyk:	česky
Vydáno v:	Praha

O autorech

Josef Svatopluk Machar

Josef Svatopluk Machar byl český básník, prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a představitel kritického realismu. Narodil se v Kolíně, mládí strávil v Brandýse nad Labem. Vystudoval gymnázium v Praze. Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel 1891 jako bankovní úředník do Vídně. Místo přijal jen jako dočasné, nakonec však zůstal přes 30 let, až do konce první světové války. V této době také vznikla nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla, sblížil se s T. G. Masarykem a stal se významným členem Realistické strany. Již před 1. světovou válkou vystupoval jako nepřítel prázdného vlastenectví. Za války pak spolupracoval s protirakouským odbojem. Po roce 1918 se na přání Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády. Dne 3. srpna 1924 přistál jako generální inspektor s vojenským dvouplošníkem na letišti v Kroměříži, aby provedl slavnostní přehlídku vojska, příslušníků československých legií a Sokola. Koncem roku se funkce vzdal, protože již v této době se projevovaly jeho osobní rozpory s Masarykem. Později byly jeho postoje polemicky zaměřeny proti tzv. „politice Hradu“ a stal se stoupencem nacionalistické pravice. V letech 1918–1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Roku 1929 se usídlil v Praze-Střešovicích ve vile č. p. 650 v Cukrovarnické ulici č. 41. Vilu zdědila jeho dcera. Patřil mezi svobodné zednáře. Roku 1918 byl zvolen Velmistrem Veliké lóže národní československé. V roce 1998 byla urna s jeho popelem převezena do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v 1. patře místního gymnázia, pod kamennou pamětní deskou. Gymnázium se na jeho počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara. Urna je nedostupná a neidentifikovatelná. Macharova ulice je v Bakově nad Jizerou, Bratislavě, v Českých Budějovicích, ve...

Více od autora

Jan Herben

Jan Herben byl český a československý politik, novinář, spisovatel a historik. Jan Herben se narodil jako jeden z pěti dětí Vavřince Herbena a jeho manželky Alžběty, rozené Slampové. Tři jejich děti se nedožily dospělého věku a zůstali jen bratři Jan a Václav. Předkové z otcovy strany přišli ze Slovenska a původně se jmenovali Hrebeňovi. Vavřinec Herben se narodil v Morkůvkách, byl muzikant, zpěvák a s Alžbětou pracovali jako námezdní síly u sedláků. Až později se Vavřinec stal správcem panského velkostatku v Čejči a hajným. Matčini rodiče Matěj a Kateřina Slampovi sloužili na faře ve Velkých Pavlovicích a později si koupili domek v Brumovicích. Jejich jediná dcera Alžběta sloužila v panském domě v Čejči. Jan studoval na brněnském gymnáziu na nynější třídě Kpt. Jaroše, kde byl žákem etnografa Františka Bartoše a historika Václava Royta . Zde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v letech 1878–1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Václava Tomka, Jaroslava Golla, Antonína Rezka, Martina Hattaly, Jana Gebauera, Antonína Gindelyho, Josefa Emlera, Johanna Kelleho, Jana Palackého, Josefa Durdíka aj. Velký vliv na něj měl Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou. 27. září 1899 v Praze vystoupil z římskokatolické církve a konvertoval k protestantismu. V letech 1885–1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů , který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník. V letech 1894–1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času...

Více od autora

Komentáře ke knize