Vlasta Pittnerová
Prokleté peníze

2010 | Nakladatelství Akcent

U Havlíků na dvoře bylo celé shromáždění. Seběhly se sousedky, kmotry a tetky, a bylo řečí jako vody. Všecky litovaly Havlíkovy, že musela se taková věc přihodit právě u nich. „Pro Pána Boha, lidičky, vždyť mě celou poblázníte,“ zanaříkala panímáma Havlíková při těch výkladech. „Budete muset dát na modlení a na světlo,…“ pravila jedna kmotra. „Toť se ví, že dáme. Jakpak ne! Vždyť jsem to cigáně přece jenom vychovala, křížem se žehnat a modlit jsem je naučila. „A co tam mělo u močálu čeho pohledávat, snad shánělo ňáký čáry,“ řekla jedna sousedka. „Neskládejte na ně hříchu. Byl to přece jenom chudák. Chodívalo se tam do lesa vyplakat z ty lítosti, že žádného nemá, že ho jeho lidi jenom tak pohodili, že jim to bylo jedno, jestli třeba zahyne, nebo do jakejch rukou se dostane. A to byla u nás ta svatba, nedivme se, že mu přišlo líto, když si pomyslelo, že ono asi nebude nikdá mět svatbu. Kdopak by si taky takovy cigáně byl kdy chcel vzít!“ vykládala Havlíková, ale hlas se jí třásl. Vždyť věděla, proč se šla Nánka do lesa asi vyplakat… A věru, myšlenka, že děvče snad jejího syna a celý rod proklínalo, jí zachvívala srdcem. U Havlíků na dvoře bylo celé shromáždění. Seběhly se sousedky, kmotry a tetky, a bylo řečí jako vody. Všecky litovaly Havlíkovy, že musela se taková věc přihodit právě u nich. „Pro Pána Boha, lidičky,… vždyť mě celou poblázníte,“ zanaříkala panímáma Havlíková při těch výkladech. „Budete muset dát na modlení a na světlo,“ pravila jedna kmotra. „Toť se ví, že dáme. Jakpak ne! Vždyť jsem to cigáně přece jenom vychovala, křížem se žehnat a modlit jsem je naučila. „A co tam mělo u močálu čeho pohledávat, snad shánělo ňáký čáry,“ řekla jedna sousedka. „Neskládejte na ně hříchu. Byl to přece jenom chudák. Chodívalo se tam do lesa vyplakat z ty lítosti, že žádného nemá, že ho jeho lidi jenom tak pohodili, že jim to bylo jedno, jestli třeba zahyne, nebo do jakejch rukou se dostane. A to byla u nás ta svatba, nedivme se, že mu přišlo líto, když si pomyslelo, že ono asi nebude nikdá mět svatbu. Kdopak by si taky takovy cigáně byl kdy chcel vzít!“ vykládala Havlíková, ale hlas se jí třásl. Vždyť věděla, proč se šla Nánka do lesa asi vyplakat… A věru, myšlenka, že děvče snad jejího syna a celý rod proklínalo, jí zachvívala srdcem.

Stav

Nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 16. 5. 2025

O knize

Stav:	nová
Vazba:	pevná
Počet stran:	205
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072686666
ISBN:	9788072686667
Edice:	122. svazek ed. 122. svazek ed. Vysočina
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Třebíč
Vystaveno:	1. 10. 2024 10:49
Číslo položky:	987101

O autorovi

Vlasta Pittnerová

Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....

Více od autora