Knihy
Beletrie
Česká literatura
Eva Kantůrková
Přítelkyně z domu smutku

Eva Kantůrková
Přítelkyně z domu smutku

1984 | Nakladatelství Československý spisovatel

Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice. Každá kapitola není jen částí knihy, ale také novou osobou, známou, s kterou nás autorka seznamuje. Některé se jí staly přítelkyněmi, ale k jiným naopak cítila odpor, ačkoli všechny byly stejně jako ona vězeňkyněmi. Detailně popisuje charakter každé ženy… napozadí jejich jednání. S psychologickou šíří rozebírá krok po kroku každý jejich čin, který je přivedl do tohoto nevlídného prostředí, do prostředí vzdáleného nejen zrakům, ale i citům lidí – do věznice. Stěží by dokázali takovéto utrpení snést emocionálně chladnější muži, natož pak ženy. Líčí, jak se prostředí negativně odrazilo na jejích „přítelkyních“, jak psychicky strádají, až na hranici mentální retardace. Pregnantně zachycuje vztahy na cele, ale také i v celé věznici a vliv takovéhoto prostředí na člověka. Uvědomuje si nutnost mít poblíž někoho spřízněného. Přehlížela-li některé hodnoty na svobodě, zjišťuje v tomto drsném prostředí, že se její hodnotový žebříček radikálně změnil, pokládá za důležité zcela jiné hodnoty, než které pokládala za hlavní v době, kdy mohla prožívat plnost svobody. Je-li každý člověk jiný, má jiné potřeby a touhy, pak právě psychický nátlak a nelidské prostředí vykoná své. Všechny vězeňkyně měly velikou společnou touhu, dostat se opět na svobodu. Každému podlomuje toto prostředí nohy, na každého působí krutě, ale jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco z jedněch se stávají díky krutostem a životním strastem egoisté, druzí jsou schopni myslet i na jiné, kteří možná zažili větší krutosti, nebo to tak alespoň vnímají. Snaží se jim zpříjemnit pobyt, ačkoli je to nadlidský úkol, ale vlídné slovo mnohdy udělá více, než esteticky krásné prostředí. Ve svém díle je věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení pocitů a emocí svých spoluvězeňkyň. Zachycením jejich povahových a charakterových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. Tak veliký měl vliv pobyt autorky na její dílo, ačkoli strávila ve vězení jen rok a to v letech, kdy zacházení s vězni bylo mnohem vlídnější než kdysi. Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice. Každá kapitola není jen částí knihy, ale také novou osobou, známou, s kterou nás autorka seznamuje. Některé se jí staly přítelkyněmi, …ale k jiným naopak cítila odpor, ačkoli všechny byly stejně jako ona vězeňkyněmi. Detailně popisuje charakter každé ženy napozadí jejich jednání. S psychologickou šíří rozebírá krok po kroku každý jejich čin, který je přivedl do tohoto nevlídného prostředí, do prostředí vzdáleného nejen zrakům, ale i citům lidí – do věznice. Stěží by dokázali takovéto utrpení snést emocionálně chladnější muži, natož pak ženy. Líčí, jak se prostředí negativně odrazilo na jejích „přítelkyních“, jak psychicky strádají, až na hranici mentální retardace. Pregnantně zachycuje vztahy na cele, ale také i v celé věznici a vliv takovéhoto prostředí na člověka. Uvědomuje si nutnost mít poblíž někoho spřízněného. Přehlížela-li některé hodnoty na svobodě, zjišťuje v tomto drsném prostředí, že se její hodnotový žebříček radikálně změnil, pokládá za důležité zcela jiné hodnoty, než které pokládala za hlavní v době, kdy mohla prožívat plnost svobody. Je-li každý člověk jiný, má jiné potřeby a touhy, pak právě psychický nátlak a nelidské prostředí vykoná své. Všechny vězeňkyně měly velikou společnou touhu, dostat se opět na svobodu. Každému podlomuje toto prostředí nohy, na každého působí krutě, ale jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco z jedněch se stávají díky krutostem a životním strastem egoisté, druzí jsou schopni myslet i na jiné, kteří možná zažili větší krutosti, nebo to tak alespoň vnímají. Snaží se jim zpříjemnit pobyt, ačkoli je to nadlidský úkol, ale vlídné slovo mnohdy udělá více, než esteticky krásné prostředí. Ve svém díle je věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení pocitů a emocí svých spoluvězeňkyň. Zachycením jejich povahových a charakterových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. Tak veliký měl vliv pobyt autorky na její dílo, ačkoli strávila ve vězení jen rok a to v letech, kdy zacházení s vězni bylo mnohem vlídnější než kdysi.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	281
Jazyk:	česky
Edice:	Žatva
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	22. 3. 2025 9:53
Číslo položky:	1188436

O autorovi

Eva Kantůrková

Eva Kantůrková je česká prozaička a scenáristka. V 80. letech byla signatářkou a mluvčí Charty 77. Pochází z literárně založené rodiny – otec Jiří Síla byl komunistický novinář a matka Bohumila spisovatelka. Má dva syny z prvního manželství s Janem Šternem Ivana Šterna a Jana Šterna . Po ukončení studia filosofie a historie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1956 pracovala do roku 1958 pro Svaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury; poté se věnovala literatuře. Byla členkou KSČ a angažovala se během pražského jara; v roce 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na seznamu zakázaných autorů a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích. Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí, a i jinak se společně s druhým manželem Jiřím Kantůrkem angažovala v disentu. Od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, v letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady a členkou jejího předsednictva. V letech 1994 až 1996 byla předsedkyní Obce spisovatelů. V rozmezí let 1998 až 2000 ředitelovala odboru literatury a knihoven ministerstva kultury. Od 15. května 2003 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Počínaje rokem 2006 byla prezidentkou nově založené Akademie literatury české.

Více od autora