František Lízna: Pouť za sv. Kateřinou Sienskou

František Lízna, Markéta Pospíšilová
Pouť za sv. Kateřinou Sienskou : do Sieny a Říma

2010 | Nakladatelství Cesta

Deník psaný na pěší pouti z Vyšehorek do Sieny a Říma není pouze cestopisem,
ale i svědectvím o osobnosti autora: je z něj zřejmá jeho mužná houževnatost
pokořující překážky, soucítění a solidarita s lidmi i zvířaty, citlivá
pozornost vůči smyslovým vjemům a smysl pro krásu, mimořádná vnitřní svoboda
projev…ující se nekonvenčním myšlením a jednáním, suchý humor na hranici
absurdna, hluboká oddanost církvi i kritičnost vůči ní, především však celou
jeho bytost prostupující samozřejmá, sebevědomá a sugestivní zbožnost. Deník psaný na pěší pouti z Vyšehorek do Sieny a Říma není pouze cestopisem,
ale i svědectvím o osobnosti autora: je z něj zřejmá jeho mužná houževnatost
pokořující překážky, soucítění a solidar…ita s lidmi i zvířaty, citlivá
pozornost vůči smyslovým vjemům a smysl pro krásu, mimořádná vnitřní svoboda
projevující se nekonvenčním myšlením a jednáním, suchý humor na hranici
absurdna, hluboká oddanost církvi i kritičnost vůči ní, především však celou
jeho bytost prostupující samozřejmá, sebevědomá a sugestivní zbožnost.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná
Počet stran:	139
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072951246
ISBN:	9788072951246
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	8. 8. 2025 9:53
Číslo položky:	1336174

O autorech

František Lízna

František Lízna byl moravský kněz, jezuita a předseda redakční rady časopisu Akord a spoluzakladatel Misijních ostrůvků. Zaměřoval se zejména na pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců. Pocházel z komunisty pronásledované rodiny, sám byl z politických důvodů pětkrát vězněn a vojenskou službu vykonával u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat do noviciátu jezuitského řádu a v roce 1974 vysvěcen na kněze, podle jeho vlastního vyjádření mu byla veřejná kněžská činnost zakázána ihned po jeho primiční mši svaté a tento zákaz platil až do roku 1990. Do roku 1989 působil převážně v dělnických profesích a v oblasti zdravotnictví. Veřejně mohl své kněžské povolání vykonávat až po roce 1989. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci působil v Brně a ve věznici v Kuřimi. V roce 1993 se ujal Evy Kováčové, dívky s agresivními sklony právě propuštěné z pardubické věznice, kde si odpykávala trest za založení požáru Ústavu sociální péče v Měděnci v roce 1984. Pomáhal jí a její životní příběh sledoval až do její předčasné smrti v roce 2014. V letech 1995–2004 působil jako vězeňský duchovní na Mírově a do své smrti byl farářem ve Vyšehorkách. V roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva. Podnikl taky několik pěších cest – poutí. Nejvýznamnější z nich byly pouť ze Svaté Hory u Příbrami ke Svatému Jakubu do Santiaga de Compostela v roce 2004 a později, už s diagnostikovanou rakovinou prostaty, podle vlastních slov už v neoperovatelném stádiu, pouť z hory Kremenec na ukrajinsko-slovensko-polském pomezí do města Chersones na Krymu, tedy do místa, kde svatí Cyril a Metoděj našli ostatky svatého Klementa I., papeže, a místem křtu svatého Vladimíra, čímž chtěl podle vlastních slov propojit křesťanský Východ a Západ. Zemřel v olomoucké fakultní nemocnici po nákaze nemocí covid-19. V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikaj...

Více od autora