Portréty světovládců : (Od Maximinů po Carina) - II

1982 | Nakladatelství Svoboda

Od Maximinů po Carina.

Životopisy římských císařů byly vždy oblíbenou četbou, ať už se dostávaly do rukou současníkům nebo lidem žijícím v pozdějších historických obdobích. S touto skutečností počítal zřejmě i autor životopisné sbírky Historia Augusta, když někdy na sklonku 4. stol. nebo na počátku 5. stol. n. l…. sepisoval pro široké čtenářské publikum biografie císařů, následníků trůnu i uzurpátorů svrchované moci Hadrianem počínaje a Numerianem a Carinem konče.

Hlavním záměrem tohoto blíže neznámého autora však nebylo líčení minulosti tak, jak vyplývalo ze zachovaných pramenů. Prostřednictvím historického výkladu se snažil získat čtenářský zájem, posílit jej zařazením zajímavých, ve skutečnosti však smyšlených dobových dokumentů, a současně nenápadným způsobem propagovat své vlastní představy o ideálním uspořádání římského impéria a rozdělení moci na jeho území.

Podle jeho názoru byl jedině Řím oprávněn ke světovládě, kdežto ostatní národy byly předurčeny k tomu, aby se podřídily a sloužily mu. Podmínkou římské velikosti byla pak shoda vládnoucích císařů se senátem a věrnost všech Římanů tradičním pohanským kultům. V době, kdy životopisec své dílo sepisoval a promítal své názory do minulosti ve snaze oživit jejich působnost, byla však situace zcela jiná. Řím již nebyl císařským sídelním městem a i senát ztratil dávno své význačné postavení. Vládnoucí císaři vyznávali křesťanství a na jejich dvorech se stále větší měrou prosazovali lidé cizího původu, zejména Germáni. Za těchto okolností se autor životopisů neodvažoval hlásat své názory přímo, ale záměrně volil formu průhledných paralel mezi popisovanou minulostí a svou současností.

Osobitý obraz událostí, které zachytil v biografiích z období krize impéria a jejího částečného překonání v letech 235 – 285 n. l., je tedy i prostředkem k poznání názorů pozdně římských tradicionalistů a současně i jejich omezených možností prosadit se v novém historickém prostředí. Od Maximinů po Carina.

Životopisy římských císařů byly vždy oblíbenou četbou, ať už se dostávaly do rukou současníkům nebo lidem žijícím v pozdějších historických obdobích. S touto skutečností …počítal zřejmě i autor životopisné sbírky Historia Augusta, když někdy na sklonku 4. stol. nebo na počátku 5. stol. n. l. sepisoval pro široké čtenářské publikum biografie císařů, následníků trůnu i uzurpátorů svrchované moci Hadrianem počínaje a Numerianem a Carinem konče.

Hlavním záměrem tohoto blíže neznámého autora však nebylo líčení minulosti tak, jak vyplývalo ze zachovaných pramenů. Prostřednictvím historického výkladu se snažil získat čtenářský zájem, posílit jej zařazením zajímavých, ve skutečnosti však smyšlených dobových dokumentů, a současně nenápadným způsobem propagovat své vlastní představy o ideálním uspořádání římského impéria a rozdělení moci na jeho území.

Podle jeho názoru byl jedině Řím oprávněn ke světovládě, kdežto ostatní národy byly předurčeny k tomu, aby se podřídily a sloužily mu. Podmínkou římské velikosti byla pak shoda vládnoucích císařů se senátem a věrnost všech Římanů tradičním pohanským kultům. V době, kdy životopisec své dílo sepisoval a promítal své názory do minulosti ve snaze oživit jejich působnost, byla však situace zcela jiná. Řím již nebyl císařským sídelním městem a i senát ztratil dávno své význačné postavení. Vládnoucí císaři vyznávali křesťanství a na jejich dvorech se stále větší měrou prosazovali lidé cizího původu, zejména Germáni. Za těchto okolností se autor životopisů neodvažoval hlásat své názory přímo, ale záměrně volil formu průhledných paralel mezi popisovanou minulostí a svou současností.

Osobitý obraz událostí, které zachytil v biografiích z období krize impéria a jejího částečného překonání v letech 235 – 285 n. l., je tedy i prostředkem k poznání názorů pozdně římských tradicionalistů a současně i jejich omezených možností prosadit se v novém historickém prostředí.