Anton Pavlovič Čechov
Pomýlené lásky

1966 | Nakladatelství Tatran

Ľúbostné príbehy - najmä, ak ich písal majster - zväčša nestarnú. A Čechovove už vonkoncom nie - skoro by sa dalo povedať, že nám je dnes bližší, než bol svojím súčasníkom. V tejto knižke je dvanásť podôb lásky, každá iná, a predsa majú všetky čosi spoločné: sú trošku smutné. Nie veľmi, práveže trošku - a to je azda Če…chovovo špecifikum, tajomstvo jeho pôvabu. Lásku pozoruje z odstupu - už či dá o nej rozprávať ľuďom, ktorých už prebolela alebo bolí ešte aj po dlhých, dlhých rokoch, už či ju ukazuje v pokročilejšom štádiu - v manželstve, a najmä mimo manželstva. Manželstvo, jeho podoby a jeho trojuholníky vôbec podrobuje kritike, i keď nijako nie neúprosnej; skôr chápajúcej a často i odpúšťajúcej. Nedá sa povedať, že by na lásku vyslovoval nejaký názor - on len akoby poznal všetky jej priepasti i vzlety a vedel, ako toto všetko prežívajú priemerní, všední ľudia; preto vari ten dojem lyriky v najtriezvejšej, triviálnej a často smiešnej realite, ten pocit zvláštneho dojatia a ľútosti k ľuďom, ktorý napokon robí človeka bytosťou nielen mysliacou, ale i cítiacou Ľúbostné príbehy - najmä, ak ich písal majster - zväčša nestarnú. A Čechovove už vonkoncom nie - skoro by sa dalo povedať, že nám je dnes bližší, než bol svojím súčasníkom. V tejto knižke je dvanásť p…odôb lásky, každá iná, a predsa majú všetky čosi spoločné: sú trošku smutné. Nie veľmi, práveže trošku - a to je azda Čechovovo špecifikum, tajomstvo jeho pôvabu. Lásku pozoruje z odstupu - už či dá o nej rozprávať ľuďom, ktorých už prebolela alebo bolí ešte aj po dlhých, dlhých rokoch, už či ju ukazuje v pokročilejšom štádiu - v manželstve, a najmä mimo manželstva. Manželstvo, jeho podoby a jeho trojuholníky vôbec podrobuje kritike, i keď nijako nie neúprosnej; skôr chápajúcej a často i odpúšťajúcej. Nedá sa povedať, že by na lásku vyslovoval nejaký názor - on len akoby poznal všetky jej priepasti i vzlety a vedel, ako toto všetko prežívajú priemerní, všední ľudia; preto vari ten dojem lyriky v najtriezvejšej, triviálnej a často smiešnej realite, ten pocit zvláštneho dojatia a ľútosti k ľuďom, ktorý napokon robí človeka bytosťou nielen mysliacou, ale i cítiacou

Stav

Dobrý

zašlá obálka, lehké oděrky na obálce

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, zašlá obálka, lehké oděrky na obálce
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	187
Jazyk:	slovensky
Překladatel:	Zora Jesenská
Edice:	120. svazek ed. 120. svazek ed. Hviezdoslavova knižnica
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Bratislava
Vystaveno:	17. 9. 2026 9:54
Číslo položky:	1919689

O autorovi

Anton Pavlovič Čechov

Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...

Více od autora

Komentáře ke knize

Načítám obsah knihy…