Charles Perrault
Pohádky

1960 | Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění

Klasické francouzské pohádky ze 17. století, psané veršem i prózou, jsou dílem básníka, který použil starých pohádkových motivů, příběhů princezen, princů, odstrkovaných děvčátek, prostých chlapců, lidožroutů i krutovládců, a poetickým jejich zpracováním si zajistil nesmrtelnost. Klasické francouzské pohádky ze 17. století, psané veršem i prózou, jsou dílem básníka, který použil starých pohádkových motivů, příběhů princezen, princů, odstrkovaných děvčátek, prostých chlapců, li…dožroutů i krutovládců, a poetickým jejich zpracováním si zajistil nesmrtelnost.

Stav

Dobrý

lehce špinavá obálka

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, lehce špinavá obálka
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	155
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Jiří Trnka
Překladatel:	František Hrubín
Edice:	47. svazek ed. 47. svazek ed. Nesmrtelní
Vydání:	1. vyd. v SNKLHU
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	5. 3. 2025 8:27
Číslo položky:	1165772

O autorovi

Charles Perrault

Charles Perrault byl francouzský spisovatel a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV., člen Francouzské akademie. Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek. Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina. Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756. Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „Spor starých s moderními“ vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „moderních“ se postavili Saint-Évremond, Bayle a Fontenelle. Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 163...

Více od autora