Jaroslav Čuřík, Pavel Prosek
Pavel Prošek : profesor v Antarktidě : rozhovor

2009 | Nakladatelství Akropolis

V pořadí čtvrtý svazek edice Osobnost přináší portrét profesora Pavla Proška, který se ovšem značně vymyká tradiční představě univerzitního profesora zavaleného knihami. Je to polárník – i když on sám to slovo nemá rád a tvrdí, že doba polárníků skončila spolu s Amundsenem. Je to muž, který si klade velké cíle. Díky ně…mu má Česká republika vědeckou polární stanici v Antarktidě. Pavel Prošek působí jako klimatolog na brněnské Masarykově univerzitě. Podle ohlasů jeho kolegů, vědců, ale i lidí jemu blízkých je Prošek člověk, který má velmi málo chyb, je houževnatý a velmi cílevědomý. Přestože o něm kolegové mluví tak, že to vypadá, jako by Prošek a polární výzkum byly dva nerozlučitelné pojmy, nemuselo to tak být. Polárníkem se stal vlastně náhodou. Jako asistent se v roce 1973 dostal na stáž do Švýcarska. A ústav, kde pracoval, se věnoval výzkumu v Arktidě. Už tehdy měl odjet se Švýcary na polární výpravu, ale nebylo mu to umožněno. Nicméně zájem vzklíčil a vědec si odbyl polární křest v roce 1985 na Špicberkách, kam odcestoval s kolegy a přáteli z vratislavské univerzity. Na Špicberkách byl celkem třikrát. Pak se začal poohlížet po opačném konci světa – a nakonec se významně zasadil o vybudování antarktické stanice. I když mnozí v jeho věku – narodil se v roce 1940 – už odpočívají, on na takové myšlenky nemá čas, stále pracuje a něco zařizuje. A také se věnuje fotografování. Prošek má tisíce fotografií polárních krajů. Antarktida je podle něho krásná a čistá. „Tam teprve vidíte, jak je náš sníh špinavý. V Antarktidě je sníh modrý. Je to naprosto čistá destilovaná voda,“ tvrdí vědec, pro něhož jsou polární kraje druhým domovem. V pořadí čtvrtý svazek edice Osobnost přináší portrét profesora Pavla Proška, který se ovšem značně vymyká tradiční představě univerzitního profesora zavaleného knihami. Je to polárník – i když on sám… to slovo nemá rád a tvrdí, že doba polárníků skončila spolu s Amundsenem. Je to muž, který si klade velké cíle. Díky němu má Česká republika vědeckou polární stanici v Antarktidě. Pavel Prošek působí jako klimatolog na brněnské Masarykově univerzitě. Podle ohlasů jeho kolegů, vědců, ale i lidí jemu blízkých je Prošek člověk, který má velmi málo chyb, je houževnatý a velmi cílevědomý. Přestože o něm kolegové mluví tak, že to vypadá, jako by Prošek a polární výzkum byly dva nerozlučitelné pojmy, nemuselo to tak být. Polárníkem se stal vlastně náhodou. Jako asistent se v roce 1973 dostal na stáž do Švýcarska. A ústav, kde pracoval, se věnoval výzkumu v Arktidě. Už tehdy měl odjet se Švýcary na polární výpravu, ale nebylo mu to umožněno. Nicméně zájem vzklíčil a vědec si odbyl polární křest v roce 1985 na Špicberkách, kam odcestoval s kolegy a přáteli z vratislavské univerzity. Na Špicberkách byl celkem třikrát. Pak se začal poohlížet po opačném konci světa – a nakonec se významně zasadil o vybudování antarktické stanice. I když mnozí v jeho věku – narodil se v roce 1940 – už odpočívají, on na takové myšlenky nemá čas, stále pracuje a něco zařizuje. A také se věnuje fotografování. Prošek má tisíce fotografií polárních krajů. Antarktida je podle něho krásná a čistá. „Tam teprve vidíte, jak je náš sníh špinavý. V Antarktidě je sníh modrý. Je to naprosto čistá destilovaná voda,“ tvrdí vědec, pro něhož jsou polární kraje druhým domovem.

Stav

Nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 13. 6. 2025

O knize

Stav:	nová
Vazba:	pevná
Počet stran:	180 s., [16] l. barev obr. příl
Jazyk:	česky
ISBN10:	808690394X
ISBN:	9788086903941
Edice:	4. svazek ed. 4. svazek ed. Osobnost
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 10. 2024 11:2
Číslo položky:	987901

O autorech

Jaroslav Čuřík

Jaroslav Čuřík SDB , byl český katolický kněz, člen řádu salesiánů, politický vězeň komunistického režimu. Pocházel z rodiny se čtyřmi dětmi z Hrobic. Kněžské svěcení přijal tajně z rukou biskupa Štěpána Trochty na Bílou sobotu 8. dubna 1950. Za necelý týden po svěcení došlo, v rámci Akce K, k internaci řeholníků na celém území tehdejšího Československa. Internován byl v Oseku s ostatními řeholníky. Po propuštění z internace nastoupil základní vojenskou službu v pracovních útvarech PTP až do roku 1954. V letech 1954–1957 pracoval v civilním zaměstnání. Roku 1957 byl zatčen a v listopadu téhož roku odsouzen za podvracení republiky spolu s ostatními spolubratry za tajnou salesiánskou činnost na 3 roky do vězení. Vězeňská léta prožil v Jáchymově a v Kartouzích až do roku 1960. Po propuštění z vězení pracuje v civilním zaměstnání jako dělník až do roku 1969. V této době politického uvolnění nastoupil do farní pastorace v litoměřické diecézi. Nastupuje jako výpomocný duchovní do duchovní správy v Teplicích – farnost Trnovany. Avšak tzv. normalizační proces nedovolil, aby řeholníci žili společně v komunitách, a tak roku 1970 odchází sám na samostatnou faru. Jeho pastoračním polem se stala farnost Horní Jiřetín u Mostu a široké okolí. V Horním Jiřetíně pracoval přes 30 let a opravoval kostely ve svém farním obvodu, které byly v havarijním stavu. S lítostí musel přihlížet, jak několik kostelů, které opravil, bylo demolováno kvůli těžbě uhlí. Zcela vyčerpán neúnavnou prací, po mozkové příhodě, kdy částečně ztratil zrak, odešel v roce 2003 do komunity spolubratří salesiánů v Teplicích. Ti se o něj starali až do jeho smrti v sobotu 28. října 2006, která nastala po druhé mozkové příhodě. Poslední rozloučení s ním se konalo 2. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích a 3. listopadu 2006 v kostele sv. Terezie od Ježíše v Praze 8 – Kobylisy. Uložen byl do hrobu na hřbitově v Praze–Ďá...

Více od autora