Michal Viewegh
Názory na vraždu

2003 | Nakladatelství Petrov

Novela Názory na vraždu je tragikomickým příběhem s polodetektivní zápletkou. Odehrává se na malém českém městě, kde zdánlivě všichni všechno vědí, ale to nejdůležitější jim přitom uniká. Záminkou k nahlédnutí do života maloměšťáka je autorovi vražda mladé učitelky, k níž každý z protagonistů vyjadřuje svůj názor, aby …tak bezděky odkryl především sám sebe.
Na malém prostoru dokázal Viewegh mistrně propojit detektivní napětí s parodií, jíž neunikne nikdo z obyvatel městečka, ba ani sám spisovatel.

Ukázka:
Jakou cestou a jakými prostředky se sestry Cuřínovy dostaly přes matčin výslovný zákaz v noci na pouť, není známo, a tak se spokojme — vzhledem k tomu, že jde o epizodu vysloveně vedlejší — s následující, poněkud romantickou verzí.
„Měly byste, holky, po večeři ještě chvíli psát,“ řekla jim paní Cuřínová, neboť si byla vědoma, že dcery na kolínské střední ekonomické škole postoupí po prázdninách do rozhodujícího, závěrečného ročníku. Dívky posléze matku jistě poslechly: Zasedly ke strojům, a jakmile poprvé zručně udeřily do kláves, matka — předpokládám — spočinula na jejich skloněných šíjích zálibným pohledem. Sotva však z místnosti odešla, sestry zvolnily tempo a zvoneček na posunovači začal znít vyzývavě a poťouchle. Dívky položily své bradičky do dlaní a poodhrnutou záclonou se zadívaly z okna: Tma seděla na okenním parapetu jako hebká černá kočka; smyslně předla a mňoukala a lákala k plíživým výletům na teplé střechy.
„Zdrhneme?“ zašeptala Pavla.
„Pst!“ šeptala Petra. „Jasně.“
Nyní, když měly před sebou přitažlivý cíl, dopsaly sestry cvičení velmi rychle a bez jediné chyby, potvrzujíce tak mimovolně, že dík matčinu vedení patří k nejlepším písařkám na škole. Donesly cvičení ukázat matce, popřály jí ospale dobrou noc a na deset minut zmizely v koupelně. Pak už jejich nedočkavé krůčky staccato vyběhly do podkrovního pokojíku.
Asi po hodině čekání, kdy jim jistě připadalo, že s každou uplynulou minutou ztratily něco ze svého mládí, štěrbinou v pootevřených dveřích konečně spatřily, že matka zhasla. Potichu vstaly, svlékly se z nočních košil a z vysokých štůčků čistých kalhotek si možná vybraly ty s nejjemnější krajkou. Jen v nich potom přistoupily k oknu, do něhož se tlačila mohutná koruna třešně: Strom už dávno přerostl sazečský záměr Cuřínův, a jak vítr pohyboval větvemi, na skle zůstávaly krvavé stopy přezrálých třešní. Petra okno otevřela a zrcadlící se trojúhelníčky neopálených ňader se prudce rozlétly do stran. Šaty shodily napřed, aby ve větvích nedošly úhony, a tak už jen zbývalo přelézt z okna do tmavé koruny. Z nejnižší větve seskočily a dopadly na všechny čtyři, jako kočky.
„Mňau,“ řekla Petra.
„Mňau,“ řekla Pavla.
Přikrčeny proběhly pod matčiným oknem, šaty v rukou, a vyhýbajíce se nepočetným záhonům, doběhly až k plotu. Protáhly se dírou v pletivu a rychle se oblékly. Ze silnice — tvrdí má matka — vypadala pouť jako zvláštní požár.
Aby mne postavy vzrušovaly — tvrdil Maupassant –, musejí být mými sousedy.
Cuřínovi na své nevelké zahrádce pěstovali naprosto všechno, angreštem a brutnákem počínaje a zázvorem a ženšenovým kořenem konče. Paní Cuřínová zdědila po své matce tlustý sešit receptů na zeleninová, úsporná jídla a také podle něj vařila: Kopřivovou polévku a mrkvové smaženky, papriky plněné zelím a červenou řepou s křenem, zapékané tykve a kadeřávkové karbanátky. Čaj připravovala z dobromysli a víno z pampelišek. Své časté bolesti hlavy tišila fialkovým octem a uhrovitá čela svých dcer potírala pravidelně pleťovou vodou z jitrocele — domníval jsem se, že obě dospívající dívky se za svou matku kořenářku musí stydět, ale mýlil jsem se.
„Copak to nesete?“ zeptal jsem se jich jednou, když jsem je zastihl, jak se odněkud vracejí domů s košíkem plným trávy.
„Jitrocel a šťovíky na omáčku,“ odpověděly bez nejmenšího uzardění a se smíchem, který patřil pouze střihu mých nijak starých kalhot.
Zhruba čtrnáct dní poté, co se Daniela poznala s Pražákem, mne požádala, zda bych jí neudělal nějaké fotky. O jedné z výjimečně delších přestávek jsem ji proto odvezl na rámu kola domů, vyhýbaje se jarním kalužím a pohledům kolemjdoucích chodců.
„Drž se pevně,“ nabádal jsem ji. „Jsi zvyklá na tři kola…“
V ateliéru jsem připravil vše potřebné; současně, jak jsem se se zažitou rutinou dotýkal důvěrně známých přístrojů, získával jsem pocit přirozené profesionální převahy — snad k tomu přispěla i ta nasvícená osamocenost, v níž se Daniela octla. Trval jsem na tom, že musím znát účel těch fotografií. Daniela se vyhýbala odpovědi. Teatrálně jsem zhasil lampy.
„Chci je prostě někomu dát,“ řekla vzdorně. Bylo v tom něco holčičího.
„Karneval,“ komentoval jsem to. „Princ má masku.“
„Nechci o tom teď mluvit. Vážně.“
„Prosím,“ dodala omluvně.
Dal jsem se do práce a hned jsme se pohádali o pozici: Seděla vzpřímeně a toporně jako vzorná školačka, ruce položené na kolenou — tvrdila, že takhle prý je to přesně ono. Nechal jsem ji tedy při tom. V jedné chvíli jsem ji uchopil prsty za spánky. Docela smyslně mne kousla, ale podle mého názoru to byla jen jakási jednoduchá forma odškodnění. Stáhl jsem ruce zpátky.
Později jsem zapnul magnetofon a oběma nalil trochu vína — stále jsem však přitom fotil. Nálada se trochu proteplila. Daniela vyprávěla jakousi historii ze svého dětství; soustředil jsem se na práci a poslouchal ji jen na půl ucha — dnes si už z té zmotané příhody nedokážu nic vybavit.
„Ale ty mě neposloucháš!“ obvinila mě.
Přiklekl jsem k ní.
Otočila ke mně hlavu a k mému překvapení mě vzala za ruku.
„Danielo,“ řekl jsem.
„Ano?“
„Proč jsi sem k nám přišla?“
Dlouho neodpovídala.
„Dát si svůj život do pořádku,“ řekla potom. Tak běž do hajzlu, ty tajnůstkářko, pomyslil jsem si.
Pouťová zábava vrcholila a pořadatelé, pana Cuřína nevyjímaje, měli plné ruce práce: Pražská hard-rocková skupina s sebou přivezla nejen očekávané opovržení místními provinčními poměry, ale i neočekávaně mnoho svých příznivců, z nich někteří nadto vypadali jako ostří hoši. Bezpečnostní technik pan Cuřín a ostatní proto ostražitě vzhlíželi k parketu: stojí na nízkých pilířích uprostřed početné skupiny bříz, které volně navazují na hlavní pouťové prostranství; řada stromů přitom přímo prorůstá betonovou plochou mezi tančícími — malá sázavská rarita. V několika řadách kolem parketu stojí pak jednoduché dřevěné stoly a lavice: Onu noc byly do posledního místa obsazené a mnoho účastníků zábavy polehávalo jen tak kolem, na kabátech nebo rovnou ve spacích pytlích. V jedné z místností nejbližší podnikové ubytovny, vyčleněné pro tento účel, byl tradičně zřízen výčep piva a vína: Od zářícího výdejního okénka se do tmy táhl lačný zástup, ale domnívám se, že ani podnapilý hluk, který fronta produkovala, nedokázal vytrhnout mladičkého Nhanga z horečnatého spánku.
Pořadatelské stolky po stranách přístupové cesty byly touto dobou už dávno neobsazené, což lidem umožňovalo svobodný přechod z pouti na zábavu a naopak; na kovových plátech podlahy oblíbeného autodromu proto brzy začaly skřípět drcené střepy vinných lahví. S příchodem tmy se zdvihl mírný a teplý vítr, jenž rozhoupal lampióny, zavěšené na šňůrách mezi břízami. Na nesklizených stolech a na zdupané zemi se začaly objevovat kmitavé barevné stíny. Hudba se jako kamenná lavina valila dolů k řece. Ve vzácných pauzách bylo lze zaslechnout i cvrkot laciného vína, rozlévaného do papírových kelímků. Dívkám po známém způsobu změkla výslovnost a vše, co říkaly, se jen ztěžka prodíralo namalovanými ústy, tu a tam některá vstala, aby doprovodila svého chlapce na cestě za kruh světla. Na některých místech stoupal z trávy nakyslý pach zvratků.
Rvačka se strhla v té době, kdy už jsme se s Floriánem vraceli zpátky na pouť — zůstali jsme nerozhodně stát. Neviděli jsme však víc než záda ostatních. V jednu chvíli dav vzdychl: V překvapivé shodě s dobrodružnými filmy to skutečně znamenalo, že se na scéně objevil nůž, neboť mladík, kterého záhy pořadatelé odváděli, byl na předloktí pořezaný. Druhého mladíka přivedl k policejnímu vozu sám pan Cuřín: Kroutil mu ruku za zády. Těsně před autem pak chlapcovu ruku zlehka nazdvihl směrem nahoru k rameni jako páku: Výtržník vykřikl bolestí a okamžitě se hluboce předklonil, aby zamezil tlaku na kloub — Cuřín jej už pouze postrčil na zadní sedadlo a přibouchl dvířka. Vůz se rozjel.
„A je klid,“ řekl Cuřín, ale viděli jsme, že klidný ani zdaleka nebyl. Jeden z pořadatelů mu podal pohárek s vínem — soused ho vypil dvěma doušky. Ještě dnes si s neurčitým odporem vybavuji jeho poskakující ohryzek. Novela Názory na vraždu je tragikomickým příběhem s polodetektivní zápletkou. Odehrává se na malém českém městě, kde zdánlivě všichni všechno vědí, ale to nejdůležitější jim přitom uniká. Záminkou k n…ahlédnutí do života maloměšťáka je autorovi vražda mladé učitelky, k níž každý z protagonistů vyjadřuje svůj názor, aby tak bezděky odkryl především sám sebe.
Na malém prostoru dokázal Viewegh mistrně propojit detektivní napětí s parodií, jíž neunikne nikdo z obyvatel městečka, ba ani sám spisovatel.

Ukázka:
Jakou cestou a jakými prostředky se sestry Cuřínovy dostaly přes matčin výslovný zákaz v noci na pouť, není známo, a tak se spokojme — vzhledem k tomu, že jde o epizodu vysloveně vedlejší — s následující, poněkud romantickou verzí.
„Měly byste, holky, po večeři ještě chvíli psát,“ řekla jim paní Cuřínová, neboť si byla vědoma, že dcery na kolínské střední ekonomické škole postoupí po prázdninách do rozhodujícího, závěrečného ročníku. Dívky posléze matku jistě poslechly: Zasedly ke strojům, a jakmile poprvé zručně udeřily do kláves, matka — předpokládám — spočinula na jejich skloněných šíjích zálibným pohledem. Sotva však z místnosti odešla, sestry zvolnily tempo a zvoneček na posunovači začal znít vyzývavě a poťouchle. Dívky položily své bradičky do dlaní a poodhrnutou záclonou se zadívaly z okna: Tma seděla na okenním parapetu jako hebká černá kočka; smyslně předla a mňoukala a lákala k plíživým výletům na teplé střechy.
„Zdrhneme?“ zašeptala Pavla.
„Pst!“ šeptala Petra. „Jasně.“
Nyní, když měly před sebou přitažlivý cíl, dopsaly sestry cvičení velmi rychle a bez jediné chyby, potvrzujíce tak mimovolně, že dík matčinu vedení patří k nejlepším písařkám na škole. Donesly cvičení ukázat matce, popřály jí ospale dobrou noc a na deset minut zmizely v koupelně. Pak už jejich nedočkavé krůčky staccato vyběhly do podkrovního pokojíku.
Asi po hodině čekání, kdy jim jistě připadalo, že s každou uplynulou minutou ztratily něco ze svého mládí, štěrbinou v pootevřených dveřích konečně spatřily, že matka zhasla. Potichu vstaly, svlékly se z nočních košil a z vysokých štůčků čistých kalhotek si možná vybraly ty s nejjemnější krajkou. Jen v nich potom přistoupily k oknu, do něhož se tlačila mohutná koruna třešně: Strom už dávno přerostl sazečský záměr Cuřínův, a jak vítr pohyboval větvemi, na skle zůstávaly krvavé stopy přezrálých třešní. Petra okno otevřela a zrcadlící se trojúhelníčky neopálených ňader se prudce rozlétly do stran. Šaty shodily napřed, aby ve větvích nedošly úhony, a tak už jen zbývalo přelézt z okna do tmavé koruny. Z nejnižší větve seskočily a dopadly na všechny čtyři, jako kočky.
„Mňau,“ řekla Petra.
„Mňau,“ řekla Pavla.
Přikrčeny proběhly pod matčiným oknem, šaty v rukou, a vyhýbajíce se nepočetným záhonům, doběhly až k plotu. Protáhly se dírou v pletivu a rychle se oblékly. Ze silnice — tvrdí má matka — vypadala pouť jako zvláštní požár.
Aby mne postavy vzrušovaly — tvrdil Maupassant –, musejí být mými sousedy.
Cuřínovi na své nevelké zahrádce pěstovali naprosto všechno, angreštem a brutnákem počínaje a zázvorem a ženšenovým kořenem konče. Paní Cuřínová zdědila po své matce tlustý sešit receptů na zeleninová, úsporná jídla a také podle něj vařila: Kopřivovou polévku a mrkvové smaženky, papriky plněné zelím a červenou řepou s křenem, zapékané tykve a kadeřávkové karbanátky. Čaj připravovala z dobromysli a víno z pampelišek. Své časté bolesti hlavy tišila fialkovým octem a uhrovitá čela svých dcer potírala pravidelně pleťovou vodou z jitrocele — domníval jsem se, že obě dospívající dívky se za svou matku kořenářku musí stydět, ale mýlil jsem se.
„Copak to nesete?“ zeptal jsem se jich jednou, když jsem je zastihl, jak se odněkud vracejí domů s košíkem plným trávy.
„Jitrocel a šťovíky na omáčku,“ odpověděly bez nejmenšího uzardění a se smíchem, který patřil pouze střihu mých nijak starých kalhot.
Zhruba čtrnáct dní poté, co se Daniela poznala s Pražákem, mne požádala, zda bych jí neudělal nějaké fotky. O jedné z výjimečně delších přestávek jsem ji proto odvezl na rámu kola domů, vyhýbaje se jarním kalužím a pohledům kolemjdoucích chodců.
„Drž se pevně,“ nabádal jsem ji. „Jsi zvyklá na tři kola…“
V ateliéru jsem připravil vše potřebné; současně, jak jsem se se zažitou rutinou dotýkal důvěrně známých přístrojů, získával jsem pocit přirozené profesionální převahy — snad k tomu přispěla i ta nasvícená osamocenost, v níž se Daniela octla. Trval jsem na tom, že musím znát účel těch fotografií. Daniela se vyhýbala odpovědi. Teatrálně jsem zhasil lampy.
„Chci je prostě někomu dát,“ řekla vzdorně. Bylo v tom něco holčičího.
„Karneval,“ komentoval jsem to. „Princ má masku.“
„Nechci o tom teď mluvit. Vážně.“
„Prosím,“ dodala omluvně.
Dal jsem se do práce a hned jsme se pohádali o pozici: Seděla vzpřímeně a toporně jako vzorná školačka, ruce položené na kolenou — tvrdila, že takhle prý je to přesně ono. Nechal jsem ji tedy při tom. V jedné chvíli jsem ji uchopil prsty za spánky. Docela smyslně mne kousla, ale podle mého názoru to byla jen jakási jednoduchá forma odškodnění. Stáhl jsem ruce zpátky.
Později jsem zapnul magnetofon a oběma nalil trochu vína — stále jsem však přitom fotil. Nálada se trochu proteplila. Daniela vyprávěla jakousi historii ze svého dětství; soustředil jsem se na práci a poslouchal ji jen na půl ucha — dnes si už z té zmotané příhody nedokážu nic vybavit.
„Ale ty mě neposloucháš!“ obvinila mě.
Přiklekl jsem k ní.
Otočila ke mně hlavu a k mému překvapení mě vzala za ruku.
„Danielo,“ řekl jsem.
„Ano?“
„Proč jsi sem k nám přišla?“
Dlouho neodpovídala.
„Dát si svůj život do pořádku,“ řekla potom. Tak běž do hajzlu, ty tajnůstkářko, pomyslil jsem si.
Pouťová zábava vrcholila a pořadatelé, pana Cuřína nevyjímaje, měli plné ruce práce: Pražská hard-rocková skupina s sebou přivezla nejen očekávané opovržení místními provinčními poměry, ale i neočekávaně mnoho svých příznivců, z nich někteří nadto vypadali jako ostří hoši. Bezpečnostní technik pan Cuřín a ostatní proto ostražitě vzhlíželi k parketu: stojí na nízkých pilířích uprostřed početné skupiny bříz, které volně navazují na hlavní pouťové prostranství; řada stromů přitom přímo prorůstá betonovou plochou mezi tančícími — malá sázavská rarita. V několika řadách kolem parketu stojí pak jednoduché dřevěné stoly a lavice: Onu noc byly do posledního místa obsazené a mnoho účastníků zábavy polehávalo jen tak kolem, na kabátech nebo rovnou ve spacích pytlích. V jedné z místností nejbližší podnikové ubytovny, vyčleněné pro tento účel, byl tradičně zřízen výčep piva a vína: Od zářícího výdejního okénka se do tmy táhl lačný zástup, ale domnívám se, že ani podnapilý hluk, který fronta produkovala, nedokázal vytrhnout mladičkého Nhanga z horečnatého spánku.
Pořadatelské stolky po stranách přístupové cesty byly touto dobou už dávno neobsazené, což lidem umožňovalo svobodný přechod z pouti na zábavu a naopak; na kovových plátech podlahy oblíbeného autodromu proto brzy začaly skřípět drcené střepy vinných lahví. S příchodem tmy se zdvihl mírný a teplý vítr, jenž rozhoupal lampióny, zavěšené na šňůrách mezi břízami. Na nesklizených stolech a na zdupané zemi se začaly objevovat kmitavé barevné stíny. Hudba se jako kamenná lavina valila dolů k řece. Ve vzácných pauzách bylo lze zaslechnout i cvrkot laciného vína, rozlévaného do papírových kelímků. Dívkám po známém způsobu změkla výslovnost a vše, co říkaly, se jen ztěžka prodíralo namalovanými ústy, tu a tam některá vstala, aby doprovodila svého chlapce na cestě za kruh světla. Na některých místech stoupal z trávy nakyslý pach zvratků.
Rvačka se strhla v té době, kdy už jsme se s Floriánem vraceli zpátky na pouť — zůstali jsme nerozhodně stát. Neviděli jsme však víc než záda ostatních. V jednu chvíli dav vzdychl: V překvapivé shodě s dobrodružnými filmy to skutečně znamenalo, že se na scéně objevil nůž, neboť mladík, kterého záhy pořadatelé odváděli, byl na předloktí pořezaný. Druhého mladíka přivedl k policejnímu vozu sám pan Cuřín: Kroutil mu ruku za zády. Těsně před autem pak chlapcovu ruku zlehka nazdvihl směrem nahoru k rameni jako páku: Výtržník vykřikl bolestí a okamžitě se hluboce předklonil, aby zamezil tlaku na kloub — Cuřín jej už pouze postrčil na zadní sedadlo a přibouchl dvířka. Vůz se rozjel.
„A je klid,“ řekl Cuřín, ale viděli jsme, že klidný ani zdaleka nebyl. Jeden z pořadatelů mu podal pohárek s vínem — soused ho vypil dvěma doušky. Ještě dnes si s neurčitým odporem vybavuji jeho poskakující ohryzek.

Vyberte kus

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop Odešleme do 48 h (11. 6. 2026)

Další varianty

	Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop Odešleme do 48 h (11. 6. 2026)	49 Kč
	Stav Dobrý	Skladem pro e-shop Odešleme do 48 h (11. 6. 2026)	~~59 Kč~~ 49 Kč

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	127
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072271490
ISBN:	9788072271498
Vydání:	Vyd. 4., V Petrově 2.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	7. 3. 2025 9:32
Číslo položky:	1169004

O autorovi

Michal Viewegh

Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...

Více od autora