Alois Hába, Jan Seidel
Národ v písni : tisíc národních písní

1940 | Nakladatelství L. Mazáč

tisíc národních písní vybral, upravil a zharmonisoval Jan Seidel ; tisíc národních písní vybral, upravil a zharmonisoval Jan Seidel ;

Stav

Dobrý

bez obálky, lehce opotřebené desky

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, bez obálky, lehce opotřebené desky
Vazba:	pevná
Počet stran:	419
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Mikoláš Aleš, Josef Mánes
Vydání:	[1. vyd.]
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	24. 3. 2025 7:52
Číslo položky:	1189327

O autorech

Jan Seidel

Jan Seidel byl český hudební skladatel. Základy hudebního vzdělání získal v rodině. Vedle studia na reálce v Nymburce se učil hře na varhany u místního varhaníka A. Hoffmanna. Vystudoval inženýrské stavitelství a architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze a krátce studoval i malbu a výtvarné umění na Akademii výtvarných umění u Vratislava Nechleby. V letech 1936–1938 učil na pražském reálném gymnáziu a vedle toho studoval skladbu u Aloise Háby na Pražské konzervatoři a soukromě u Josefa Bohuslava Foerstra. Jako skladatel scénické hudby a dirigent působil od roku 1936 v Pražském dětském divadle Míly Mellanové a dále spolupracoval s Novým divadlem, divadlem D 34 a s Československým rozhlasem. Spolu s architektem Zdeňkem Pešánkem pracoval na Multimediálních kinetických kreacích. V letech 1938–1945 byl uměleckým poradcem a režisérem gramofonové firmy Esta. Po vzniku Gramofonových závodů Supraphon v roce 1945, se stal jejich uměleckým ředitelem. V roce 1958 byl jmenován šéfem opery Národního divadla a v letech 1967–1975 byl hlavním dramaturgem opery. V závěru své profesní kariéry působil v Československém rozhlase Praha. Po roce 1989 se stáhl do soukromí. Zemřel roku 1998 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Od mládí byl levicově orientovaný, což se projevovalo nejen v množství funkcí v různých svazech, ale i v jeho tvorbě. Byl autorem mnoha politicky angažovaných skladeb a masových písní. Mimo jiné zkomponoval pochodovou píseň „Kupředu, zpátky ni krok“, která se stala znělkou zpráv Československého rozhlasu. Za svoji práci a angažovanost obdržel nejvyšší státní vyznamenání: Státní cenu Klementa Gottwalda , Řád práce i tituly zasloužilého umělce , národního umělce a Řád republiky . Vedle toho však skládal i symfonická díla, kantáty, sbory, opery, instrumentální koncerty, komorní hudbu, scénickou hudbu a hudbu pro film. Za filmovou hudbu k filmu Karla Steklé...

Více od autora

Alois Hába

Alois Hába byl český hudební skladatel, hudební teoretik a učitel. Patří k významným objevitelům v oblasti moderní klasické hudby a je jedním z hlavních světových skladatelů a průkopníků mikrotonální hudby, kde užíval především čtvrttónové ladění, v některých svých kompozicích pracoval však též i se škálami třetinotónovými, pětinotónovými, šestinotónovými či dvanáctinotónovými. Kromě mikrotonálních kompozic je ovšem Hába autorem řady skladeb v obvyklé, půltónové stupnici. Alois Hába se narodil ve Vizovicích. V rodinné kapele, kterou vedl jeho otec, hrál od malička na basu, později k ní doplnil housle. Slovácká folklórní hudba, ve které byly tradičně přítomny kompozice mimo klasickou půltónovou stupnici, ho zásadně ovlivnily na celý život. Po studiu na učitelském ústavu v Kroměříži Hába učil v Bílovicích, v roce 1914 odchází studovat na pražskou konzervatoř, mezi jeho učitele patří mj. Vítězslav Novák. Po vojenské službě na ruské frontě odešel Hába na jaře 1918 pracovat na ministerstvo války ve Vídni, kde sbíral a archivoval vojenské písně vojáků pocházejících ze slovansky hovořících národů monarchie. Ve Vídni začal rovněž studovat kompozici u Franze Schrekera, ve Vídni se rovněž seznámil s dalšími významnými postavami vídeňského hudebního života, mj. Arnoldem Schönbergem. Svého učitele Schrekera v roce 1920 následoval do Berlína. Z Berlína se v roce 1923 definitivně vrátil do Prahy, aby učil na pražské konzervatoři, kde s podporou Josefa Suka založil v roce 1925 oddělení pro studium mikrotonální hudby. Byl odhodlaným bojovníkem o nový sloh, jenž pečlivě sledoval Schönbergův a Webernův vývoj ve 20. letech 20. století. Od lidové moravské intonační praxe odvodil svůj nejvýraznější novátorský přínos evropské hudbě – propracované tónové systémy čtvrttónové, šestinotónové, dvanáctinotónové i pětinotónové. Podle jeho návrhů byly postaveny speciální nástroje (klavíry, harmonia, klarinet, kytary, trub...

Více od autora