Věnceslava Lužická
Lehkověrnost a zlomyslnosť, dvě škodlivé vady : obraz ze života dvou dívek : s obrázkem

Věnceslava Lužická

Věnceslava Lužická, vlastním jménem Anna Srbová, rozená Kubatová , byla česká vlastenecká spisovatelka a publicistka, autorka řady próz určených především pro dívky s cílem vychovávat vzdělávat je a mravně povznášet. Narodila se 6. prosince 1832 v Hořicích čp. 38 Waclawu Kubatovi zámožnému obchodníkovi a radnímu a Anně Kubatové-Pfleglové. Často uváděný rok jejího narození 1835 je nesprávný. Dle dochované korespondence si však sama v roce svých padesátin nepřála žádné oslavy a zveřejnění správného roku, aby se nestala „terčem vtipů zlých nepřátel“, jak dále píše: „… že jsem se mladší učinila, což věru mou vinou není!“ Vdala se roku 1851 za Antonina Srba nájemce statku v Hořicích a po jeho smrti roku 1867 se s třemi dětmi přestěhovala do Prahy na Nové Město. Zemřela v Praze 4. května 1920 a je pohřbena na Vyšehradském hřbitově v hrobce 15H společně se svým synem Vladimírem Srbem, právníkem a politikem, který byl v letech 1900–1906 starostou Prahy. Její dcera Marie Larra-Srbová byla sólistkou Národního divadla v Praze. Byla členkou celé řady vlasteneckých ženských spolků i Amerického klubu dam. Přispívala svými črtami, povídkami a nekrology do časopisů Květy, Ženské listy , Česká včela, Světozor; redigovala Ženský svět, Tetín a jiné časopisy pro ženy. Vedle literární činnosti se rovněž zabývala reformou výuky ženských ručních prací. V rámci katolického pohledu na rodinný život se zásadním způsobem zasloužila o ženské emancipační hnutí u nás. Poukazovala na rovnoprávnost žen a na jejich schopnost vysokoškolského studia učitelství či medicíny. Často je považována za předchůdkyni tzv. červené knihovny. Autorka se však nesoustřeďovala jen na peripetie zamilovaného příběhu, ale podrobně líčila prostředí...