Ivan Cankar
Obrázky a povídky + Kurent + Bělehradské povídky + Básně Christo Botev + Bulharské povídky - SVÁZÁNO V JEDNOM SVAZKU

1911 | Nakladatelství J. Otto

Obsažené svazky:

Básně 1913 (72 s.)
Kurent, Starodávná povídka 1911 (100 s.)
Obrázky a povídky 1909 (206 s.)
Bulharské povídky 1909 (146 s.)
Bělehradské povídky 1905 (100 s.)

Vyberte kus

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Dobrý	Skladem pro e-shop	259 Kč
	Stav Dobrý	KOMPLET Skladem pro e-shop	799 Kč

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná, převazba
Počet stran:	72 + 100 + 206 + 146 + 100
Jazyk:	česky
Překladatel:	František Rut Tichý, Josef Páta, Karel Drož
Edice:	892, 1104, 735737. svazek ed. 892, 1104, 735737. svazek ed. Světová knihovna
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	25. 11. 2025 10:7
Číslo položky:	1473057

O autorech

Elin Pelin

Elin Pelin, bulharsky Елин Пелин, rodným jménem Dimitar Ivanov Stojanov, bulharsky Димитър Иванов Стоянов byl bulharský spisovatel. Představitel realismu a vesnické prózy, proslul krátkými humorně laděnými povídkami i tvorbou pro děti a mládež . Od roku 1941 byl akademikem Bulharské akademie věd. Slovo Pelin, které si zvolil jako pseudonym, znamená v bulharštině pelyněk. Od roku 1950 se po něm v Bulharsku jmenuje město . V anketě Velcí Bulhaři , kterou roku 2006 uspořádala bulharská veřejnoprávní stanice BNT , a jejímž cílem bylo určit největší osobnost bulharských dějin, skončil na 67. místě.

Více od autora

Ivan Cankar

Ivan Cankar byl slovinský spisovatel, dramatik a básník. Narodil se ve čtvrti Na klancu ve městě Vrhnika jako osmé dítě dělnicko-proletářské rodiny. Otec pracoval jako krejčí, ale po otevření obchodu s konfekcí své konkurenci nestačil. Opustil rodinu a odešel pracovat do Bosny. Matka jen velmi těžce uživila rodinu, měla štěstí, že jí při tom pomáhali místní páni. V roce 1882 začal Cankar chodit na základní školu. S pomocí místních hodnostářů se v roce 1888 úspěšně přihlásil na lublaňskou reálku. Bydlel u otcova bratrance Šimna, ale později se od něj odstěhoval do levnějšího, protože neměl dost peněz. Přestože dost strádal, tu a tam odjel na prázdniny do Ptuje za příbuznými. V roce 1896 úspěšně složil maturitní zkoušku a šel studovat architekturu do Vídně. Brzy si to ovšem rozmyslel a zapsal se na slavistiku. Tím ale ztratil stipendium 20 zlatých od kraňského zemního sboru. V roce 1897 se přestěhoval do Ptuje, protože mu umřela matka. Za čas se vrátil do Vídně, kde zůstal do roku 1909. Dva roky předtím se pokoušel uspět v politice, kandidoval za sociální demokraty, ale neuspěl. Po odchodu z Vídně žil v Sarajevu, u bratra – kněze, potom se natrvalo vrátil do Lublaně. 12. května 1913 měl v lublaňském Městském domě slavnou přednášku Slovinci a Jihoslované, ve které bránil jihoslovanské politické spojení. Kvůli tomu byl zatčen. Další rok byl opět zatčen, tentokrát ve Vrhnikách, kvůli údajným sympatiím k Srbům. Zavřeli ho na Lublaňský hrad a pustili až 9. října. Mezitím mu v srpnu zemřel otec. Rok poté odešel k vojákům do Judenburgu do Horního Štýrska, ale po měsíci ho museli propustit, kvůli nemoci. V létě roku 1918 chvíli pobýval na Bledu, koncem října se vážně zranil pádem ze schodů. Pohřben je na lublaňských Žalech, stejně jako Josip Murn, Dragotin Kette a Oton Župančič. Ivana Cankara řadíme mezi čtyři představitele slovinské moderny (vedle něho ještě J. Murna, D. Ketteho a O. ...

Více od autora