Petr Kopal
Král Šumavy : komunistický thriller

2019 | Academia - nakladatelství

Král Šumavy , jímž se zabývá tato kolektivní monografie , patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém formování historické paměti. Funkce, kterou plnil programově, která byla podstatou jeho ideologic…kého obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ . Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským „táním“ a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp „ideálního filmu“ v éře „dovršení kulturní revoluce“, jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní. Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami – kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se – vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů – dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů „nové filmové historie“; je aplikací „bordwellovské“ poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí „reverzní“ přístup. Vychází z myticko-rituální podstaty komunismu i jeho „nejdůležitějšího umění“. Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“, mýtu o „návratu krále“, jinak též jako na průběh rituálu – s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší některé kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. „hraničářské filmy“, přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, „Králů Šumavy“, jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948–1950. Král Šumavy , jímž se zabývá tato kolektivní monografie , patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající z…ejména v dlouhodobém formování historické paměti. Funkce, kterou plnil programově, která byla podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ . Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským „táním“ a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp „ideálního filmu“ v éře „dovršení kulturní revoluce“, jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní. Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami – kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se – vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů – dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů „nové filmové historie“; je aplikací „bordwellovské“ poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí „reverzní“ přístup. Vychází z myticko-rituální podstaty komunismu i jeho „nejdůležitějšího umění“. Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“, mýtu o „návratu krále“, jinak též jako na průběh rituálu – s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší některé kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. „hraničářské filmy“, přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, „Králů Šumavy“, jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948–1950.

Stav

Nová

Skladem do týdne Odešleme nejpozději 29. 5. 2026

O knize

Stav:	Nová
Vazba:	Brožovaná
Počet stran:	594
Jazyk:	česky
ISBN10:	8020029362
ISBN:	9788020029362
Edice:	1. svazek ed. 1. svazek ed. České kino
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	30. 1. 2026 6:2
Číslo položky:	1571081

O autorovi

Petr Kopal

J.M. can. Petr Kopal , byl český římskokatolický duchovní, novinář, redaktor a spisovatel. V letech 1882-1916 byl proboštský vikarista Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Narodil se v Držkově na Železnobrodsku jako první z devíti dětí v rodině chalupníka, krupaře, pekaře a příležitostného obchodníka Petra Kopala a jeho ženy Anny , rozené Knopové. Od roku 1844 chodil do školy na „handlu“ v německojazyčných Vrkoslavicích u Jablonce nad Nisou, později se učil ve Smržovce u učitele a kantora Franze Vorbacha. V letech 1847-1855 absolvoval gymnázium v Jičíně. V letech 1855-1859 studoval v kněžském semináři v Hradci Králové. Na kněze byl vysvěcen 25. července 1859 v Hradci Králové. Primici sloužil 7. srpna 1859 v Zásadě, v kapli sv. Prokopa. Poté byl postupně kaplanem v několika venkovských farnostech a vězeňským duchovním ve Valdicích. Na svých působištích vystupoval jako český vlastenec, což se u některých jeho nadřízených nesetkalo s pochopením. Následkem toho bylo v roce 1871 jeho přeložení do německojazyčného prostředí - na faru do Kozlů u Loun. Od roku 1877 byl přispěvatel, později redaktor a vedoucí redaktor deníku Čech, do kterého psal úvodníky, fejetony a psal do kulturní, hospodářské, soudní a deníkářské rubriky. Ve svých příspěvcích vystupoval s razantní kritikou postavení církve v Rakousku. Tyto jeho aktivity, společně s podporou češství jej dostaly před soud. Od vězení jej nakonec uchránila milost, udělená císařem. V roce 1882 pak tehdejší vyšehradský probošt Karlach prosadil Kopalovo jmenování kooperátorem a proboštským vikaristou při vyšehradské kapitule. Dále založil a redigoval Obranu víry s přílohou Kalendář pro živé a mrtvé duše , či časopis Vychovatel . Jeho nejúspěšnějším počinem byly „krejcarové“ lidové čtrnáctideníky Kříž a Maria, které redigoval od založení v r. 1894 do své smrti. Oba tyto časo...

Více od autora