Knihy
Poezie
Česká poezie
František Lízna
Jak jen teskná je noc

František Lízna
Jak jen teskná je noc

2014 | Nakladatelství Vetus Via

František Lízna , jezuitský kněz, vězeňský duchovní správce, po roce 1989 působící především mezi Romy a lidmi na okraji společnosti. V totalitních dobách bez tzv. státního souhlasu, pracoval v dělnických profesích a ve zdravotnictví u těžce nemocných. Opakovaně byl za své přesvědčení a duchovní činnost komunistickým r…ežimem vězněn. Kniha „Jak jen teskná je noc“ je souborem 93 básní v próze, vybraných editorem Igorem Ficem z většího množství duchovně inspirativních, poeticky silných textů, které jsou místy až demlovskými apostrofami prostých věcí, prodchnutými Duchem, který „vane, kam chce“, jakož i hlubokým citem lidské solidarity. V doslovu píše editor k převažujícímu ladění sbírky: „Téma osamocení a odcizení je staré jako kultura, ne-li lidstvo samo. Lze je předpokládat v každém skutečném, tedy inspirací posvěceném uměleckém díle. … Člověk se zcela po právu cítí být vyhnán z ráje a touží po návratu do domu otcova.“ Své závěrečné slovo pak končí: „… V Líznových textech je motiv odcizení a stesku rozpracován v mnoha variantách… S vidinou blížícího se konce života a s vědomím posledního soudu je neustále zpřítomňován a oživován. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře napsal: „Hřích proti naději – nejsmrtelnější ze všech a snad nejochotněji přijímaný, navíc laskavý. Jest třeba mnoho času, než jej člověk rozezná, a smutek, který jej ohlašuje a předchází, je tak sladký!“ K lásce nevede jiná cesta než přes víru a naději. Lízna to ví, a proto je jeho kniha důležitá.“ František Lízna , jezuitský kněz, vězeňský duchovní správce, po roce 1989 působící především mezi Romy a lidmi na okraji společnosti. V totalitních dobách bez tzv. státního souhlasu, pracoval v dělnic…kých profesích a ve zdravotnictví u těžce nemocných. Opakovaně byl za své přesvědčení a duchovní činnost komunistickým režimem vězněn. Kniha „Jak jen teskná je noc“ je souborem 93 básní v próze, vybraných editorem Igorem Ficem z většího množství duchovně inspirativních, poeticky silných textů, které jsou místy až demlovskými apostrofami prostých věcí, prodchnutými Duchem, který „vane, kam chce“, jakož i hlubokým citem lidské solidarity. V doslovu píše editor k převažujícímu ladění sbírky: „Téma osamocení a odcizení je staré jako kultura, ne-li lidstvo samo. Lze je předpokládat v každém skutečném, tedy inspirací posvěceném uměleckém díle. … Člověk se zcela po právu cítí být vyhnán z ráje a touží po návratu do domu otcova.“ Své závěrečné slovo pak končí: „… V Líznových textech je motiv odcizení a stesku rozpracován v mnoha variantách… S vidinou blížícího se konce života a s vědomím posledního soudu je neustále zpřítomňován a oživován. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře napsal: „Hřích proti naději – nejsmrtelnější ze všech a snad nejochotněji přijímaný, navíc laskavý. Jest třeba mnoho času, než jej člověk rozezná, a smutek, který jej ohlašuje a předchází, je tak sladký!“ K lásce nevede jiná cesta než přes víru a naději. Lízna to ví, a proto je jeho kniha důležitá.“

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	105
Jazyk:	česky
ISBN10:	808742218X
ISBN:	9788087422182
Edice:	50. svazek ed. 50. svazek ed. Želetavka
Vydání:	1. vydání
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	18. 12. 2025 13:11
Číslo položky:	1505471

O autorovi

František Lízna

František Lízna byl moravský kněz, jezuita a předseda redakční rady časopisu Akord a spoluzakladatel Misijních ostrůvků. Zaměřoval se zejména na pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců. Pocházel z komunisty pronásledované rodiny, sám byl z politických důvodů pětkrát vězněn a vojenskou službu vykonával u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat do noviciátu jezuitského řádu a v roce 1974 vysvěcen na kněze, podle jeho vlastního vyjádření mu byla veřejná kněžská činnost zakázána ihned po jeho primiční mši svaté a tento zákaz platil až do roku 1990. Do roku 1989 působil převážně v dělnických profesích a v oblasti zdravotnictví. Veřejně mohl své kněžské povolání vykonávat až po roce 1989. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci působil v Brně a ve věznici v Kuřimi. V roce 1993 se ujal Evy Kováčové, dívky s agresivními sklony právě propuštěné z pardubické věznice, kde si odpykávala trest za založení požáru Ústavu sociální péče v Měděnci v roce 1984. Pomáhal jí a její životní příběh sledoval až do její předčasné smrti v roce 2014. V letech 1995–2004 působil jako vězeňský duchovní na Mírově a do své smrti byl farářem ve Vyšehorkách. V roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva. Podnikl taky několik pěších cest – poutí. Nejvýznamnější z nich byly pouť ze Svaté Hory u Příbrami ke Svatému Jakubu do Santiaga de Compostela v roce 2004 a později, už s diagnostikovanou rakovinou prostaty, podle vlastních slov už v neoperovatelném stádiu, pouť z hory Kremenec na ukrajinsko-slovensko-polském pomezí do města Chersones na Krymu, tedy do místa, kde svatí Cyril a Metoděj našli ostatky svatého Klementa I., papeže, a místem křtu svatého Vladimíra, čímž chtěl podle vlastních slov propojit křesťanský Východ a Západ. Zemřel v olomoucké fakultní nemocnici po nákaze nemocí covid-19. V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikaj...

Více od autora