Ivan Poledňák, Vladimír Lébl
Hudební věda : historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj - II

1988 | Státní pedagogické nakladatelství

Stav

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná
Počet stran:	S. 351-642
Jazyk:	česky
Edice:	Učebnice pro vysoké školy, Učebnice pro vys. školy
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	29. 4. 2026 10:45
Číslo položky:	1726817

O autorech

Ivan Poledňák

Ivan Poledňák byl český muzikolog , hudební psycholog, hudební publicista a vysokoškolský učitel. Studoval gymnázium v Trenčíně v letech 1943 až 1946 a v Liberci, kde v roce 1951 odmaturoval. V Liberci se také učil hře na klavír a na varhany na městské Hudební škole u Věry Zunové a Bohumila Zindulky. Následně studoval obory hudební věda a estetika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde hlavními učiteli muzikologie byli Jan Racek a Bohumír Štědroň, estetiku vyučoval Oleg Sus. Na Univerzitě Karlově v roce 1968 získal doktorát, zde také absolvoval externí aspiranturu na katedře estetiky a získal titul CSc., to se stalo v roce 1969, titul DrSc. obdržel na konci roku 1989, habilitován byl 1992 na Masarykově univerzitě v Brně , profesorem teorie a dějin hudby jmenován 1994 na Univerzitě Palackého v Olomouci. Hudební vědu a muzikologii vyučoval v závěru svého života na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jedná se o autora několika významných knižních publikací a spoluautora několika hudebních encyklopedií zejména z oblasti populární hudby. Pravidelně přispíval do velkého množství československých a českých hudebních periodik. Jeho manželkou byla Marie Poledňáková, česká scenáristka a režisérka. Spolu měli syna Petra.

Více od autora

Vladimír Lébl

Vladimír Lébl byl český muzikolog, divadelní a hudební publicista. Jeho syn Petr Lébl byl český divadelní režisér. Nejprve studoval na smíchovském reálném gymnáziu, které dokončil maturitní zkouškou v roce 1946. Poté nastoupil ke studiu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Hudba mu během tohoto období byla pouze koníčkem, věnoval se jí jako klavírista v barových kapelách, v sezóně 1948/49 působil v Divadle satiry. Roku 1949 přestoupil na Filozofickou fakultu, kde studoval hudební vědu a etnografii, mj. u Mirko Očadlíka. Absolvoval v roce 1953 diplomní prací Pět kapitol o Leoši Janáčkovi a dále působil na katedře hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jako asistent. Roku 1958 se habilitoval disertační prací Vítězslav Novák a získal vědecký titul CSc. Od roku 1957 vedl hudebně dramatického oddělení Divadelního ústavu Ministerstva kultury a věnoval se výzkumu hudebně dramatické tvorby na českém území. Od roku 1955 publikoval v Hudebních rozhledech, později i v časopise Divadlo a v Literárních novinách. V rámci své publicistické činnosti se věnoval zejména soudobé hudbě. V roce 1963 nastoupil do Ústavu pro hudební vědu při československé akademii věd, v rámci svého působení redigoval obsáhlý první díl knihy o dějinách české hudby počátku 20. století. Od roku 1964 zároveň budoval v ústavu zvukovou laboratoř a stál již v roce 1961 u zrodu Elektronické komise při Svazu československých skladatelů. Na tomto poli své činnosti spolupracoval s Miloslavem Kabeláčem a Eduardem Herzogem a v roce 1966 spolupořádal mezinárodní seminář nové hudby jehož se zúčastnil i Pierre Schaeffer. Roku 1965 spoluzaložil Pražskou skupinu Nové hudby, kam patřili i Marek Kopelent, Rudolf Komorous, Josef Bek, Zbyněk Vostřák, Eduard Herzog a Vladimír Šrámek. Byl v kontaktu i s progresivními brněnskými autory, jakými byli Josef Berg, Alois Piňos či Miloš Štědroň. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vydal čtyři č...

Více od autora

Komentáře ke knize

Načítám obsah knihy…