Miroslav Hroch
KOMPLET Historie 3X Dějiny pravěku a starověku + Dějiny středověku a prvního století raného novověku + Dějiny novověku

1999 | Nakladatelství Práce

Učebnice pro střední školy

Každý, kdo se ptá po historických kořenech moderního světa, začíná studiem onoho období, kdy v Evropě proběhl přechod od tradiční zemědělské společnosti ke společnosti občanské, průmyslové. Proměny, k nimž došlo v průběhu 16. - 19. století, nemají totiž v dějinách lidstva obdoby. Jejic…h součástí byl také postupný vznik jediného světa skládajícího se z navzájem propojených kontinentů. Proto patří poznání změn, jimiž prošla Evropa i svět v období, které označujeme jako novověk, k základním předpokladům pro pochopení současnosti. Bez těchto znalostí nelze ostatně ani posoudit místo našich národních dějin v širších vývojových souvislostech.
Které změny budeme v této učebnici sledovat? Byly to především změny v životě člověka. Lidé, kteří byli svazováni vrchnostenskými příkazy i církevním dozorem, postupně uplatňovali svoji samostatnost, iniciativu. Mnozí se naučili podnikat, další hledali pro sebe co nejvýhodnější uplatnění. Na místo mimoekonomického přinucování a na místo poddanských povinností se postupně prosadil systém práce za mzdu, která je typická pro kapitalistické hospodářství. Nový systém dělby práce umožnil také rychlé uplatňování vynálezů: stroje a nové zdroje energie podnítily stále se zrychlující růst výroby. S tempem hospodářského růstu rostla také – byť nerovnoměrně – životní úroveň lidí a jejich vzdělání.
V politickém životě byl absolutismus vystřídán ústavním systémem, který byl založen na politickém pluralismu. Představa, že moc vychází od panovníka z boží milosti, byla vystřídána názorem, že zdrojem moci je lid. Zatímco absolutismus chápal společnost a stát jako mechanismus ovladatelný z jediného řídícího místa, viděl ústavní systém společnost a stát jako živý organismus, v němž se setkávají a střetávají rozdílné zájmy jedinců a skupin. Formovaly se národy, které již nebyly pouhými soubory poddaných, ale staly se pospolitostmi občanů, kteří si byli ve svých právech navzájem rovni. Zároveň se vznikem národů se ovšem rodil nový skupinový rozpor: rozpor mezi národy.
Kabinetní politika spjatá s nekontrolovaným uplatňováním moci přerůstala do politiky, kterou – alespoň v teorii – mohl kontrolovat a ovlivňovat každý občan. Na místo kontroly myšlení poddaných, která vycházela z představy, že existuje jen jediná pravda, nastoupila svoboda myšlení, názorový pluralismus a z něj vyplývající tolerance vůči odlišným názorům. V souvislosti s tím se změnila také úloha církví a místo náboženství v životě společnosti. V důsledku všech uvedených změn se stavovsky členěná a nábožensky kontrolovaná společnost proměnila v dynamickou společnost občanskou, v níž převládalo sekularizované, světské uvažování.
Moderní Evropa se ovšem nezrodila automaticky. Osvobození člověka stálo mnoho úsilí a obětí a podílely se na něm revoluce stejně jako reformy. Nebyla to cesta přímočará ani plánovitá. Lidské úsilí o změnu, které je spojeno s vírou člověka v pokrok, patří nicméně k charakteristickým rysům novověkých dějin. Za tento pokrok ovšem lidstvo zaplatilo nejednou ztrátou. S vládou peněz se rozšířil materialistický kult hmotného blahobytu, s námezdní prací nový druh vykořisťování a třídní nenávisti, se zrodem národních zájmů se uplatňoval agresivní nacionalismus, s nerovnoměrným vývojem jednotlivých regionů a kontinentů vznikala imperialistická expanze. Zároveň s občanskou společností a průmyslovým rozvojem se totiž otevírala cesta k vítěznému pronikání nejsilnějších evropských zemí na ostatní kontinenty: Evropa začala vládnout světu.
Není důležité, rozhodneme-li se označit tyto dalekosáhlé a hluboké přeměny za proces modernizace, za přechod od předmoderní k moderní společnosti, za buržoazní sociální revoluci, za přechod od feudálních poměrů ke kapitalismu či od společnosti agrární k průmyslové. Každé z těchto označení postihuje skutečnost, že se v celé Evropě dříve či později od základů změnila nejen skladba společnosti a výroby, ale také způsob života a myšlení. Učebnice pro střední školy

Každý, kdo se ptá po historických kořenech moderního světa, začíná studiem onoho období, kdy v Evropě proběhl přechod od tradiční zemědělské společnosti ke společnost…i občanské, průmyslové. Proměny, k nimž došlo v průběhu 16. - 19. století, nemají totiž v dějinách lidstva obdoby. Jejich součástí byl také postupný vznik jediného světa skládajícího se z navzájem propojených kontinentů. Proto patří poznání změn, jimiž prošla Evropa i svět v období, které označujeme jako novověk, k základním předpokladům pro pochopení současnosti. Bez těchto znalostí nelze ostatně ani posoudit místo našich národních dějin v širších vývojových souvislostech.
Které změny budeme v této učebnici sledovat? Byly to především změny v životě člověka. Lidé, kteří byli svazováni vrchnostenskými příkazy i církevním dozorem, postupně uplatňovali svoji samostatnost, iniciativu. Mnozí se naučili podnikat, další hledali pro sebe co nejvýhodnější uplatnění. Na místo mimoekonomického přinucování a na místo poddanských povinností se postupně prosadil systém práce za mzdu, která je typická pro kapitalistické hospodářství. Nový systém dělby práce umožnil také rychlé uplatňování vynálezů: stroje a nové zdroje energie podnítily stále se zrychlující růst výroby. S tempem hospodářského růstu rostla také – byť nerovnoměrně – životní úroveň lidí a jejich vzdělání.
V politickém životě byl absolutismus vystřídán ústavním systémem, který byl založen na politickém pluralismu. Představa, že moc vychází od panovníka z boží milosti, byla vystřídána názorem, že zdrojem moci je lid. Zatímco absolutismus chápal společnost a stát jako mechanismus ovladatelný z jediného řídícího místa, viděl ústavní systém společnost a stát jako živý organismus, v němž se setkávají a střetávají rozdílné zájmy jedinců a skupin. Formovaly se národy, které již nebyly pouhými soubory poddaných, ale staly se pospolitostmi občanů, kteří si byli ve svých právech navzájem rovni. Zároveň se vznikem národů se ovšem rodil nový skupinový rozpor: rozpor mezi národy.
Kabinetní politika spjatá s nekontrolovaným uplatňováním moci přerůstala do politiky, kterou – alespoň v teorii – mohl kontrolovat a ovlivňovat každý občan. Na místo kontroly myšlení poddaných, která vycházela z představy, že existuje jen jediná pravda, nastoupila svoboda myšlení, názorový pluralismus a z něj vyplývající tolerance vůči odlišným názorům. V souvislosti s tím se změnila také úloha církví a místo náboženství v životě společnosti. V důsledku všech uvedených změn se stavovsky členěná a nábožensky kontrolovaná společnost proměnila v dynamickou společnost občanskou, v níž převládalo sekularizované, světské uvažování.
Moderní Evropa se ovšem nezrodila automaticky. Osvobození člověka stálo mnoho úsilí a obětí a podílely se na něm revoluce stejně jako reformy. Nebyla to cesta přímočará ani plánovitá. Lidské úsilí o změnu, které je spojeno s vírou člověka v pokrok, patří nicméně k charakteristickým rysům novověkých dějin. Za tento pokrok ovšem lidstvo zaplatilo nejednou ztrátou. S vládou peněz se rozšířil materialistický kult hmotného blahobytu, s námezdní prací nový druh vykořisťování a třídní nenávisti, se zrodem národních zájmů se uplatňoval agresivní nacionalismus, s nerovnoměrným vývojem jednotlivých regionů a kontinentů vznikala imperialistická expanze. Zároveň s občanskou společností a průmyslovým rozvojem se totiž otevírala cesta k vítěznému pronikání nejsilnějších evropských zemí na ostatní kontinenty: Evropa začala vládnout světu.
Není důležité, rozhodneme-li se označit tyto dalekosáhlé a hluboké přeměny za proces modernizace, za přechod od předmoderní k moderní společnosti, za buržoazní sociální revoluci, za přechod od feudálních poměrů ke kapitalismu či od společnosti agrární k průmyslové. Každé z těchto označení postihuje skutečnost, že se v celé Evropě dříve či později od základů změnila nejen skladba společnosti a výroby, ale také způsob života a myšlení.

Obsažené svazky:

Dějiny středověku a prvního století raného novověku 1997 (174 s., 3. vyd.)
Dějiny novověku, učebnice pro střední školy 1999 (168 s., 4. vyd.)
Dějiny pravěku a starověku, učebnice pro střední školy 1997 (184 s., 2. vyd.)

Vyberte kus

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Dobrý ohnuté rohy	Skladem pro e-shop	119 Kč
	Stav Dobrý	KOMPLET Skladem pro e-shop	269 Kč

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	174 + 168 + 184
Jazyk:	česky
ISBN10:	8086287149
ISBN:	9788086287140
Edice:	Učebnice pro střední školy
Vydání:	Vydání druhé
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	31. 1. 2024 11:42
Číslo položky:	745979

O autorech

Miroslav Hroch

Miroslav Hroch je český historik se zaměřením na problematiku formování moderních národů. V 50. letech vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, se kterou následně spojil takřka po celý svůj profesní život. Od roku 2000 pak přednášel na Fakultě humanitních studií, kde v letech 2002–2004 vedl společně s prof. Richardem van Dülmenem první doktorandské kolegium zaměřené na historii a kulturní antropologii v České republice. Zabývá se dějinami novověku, zejména srovnávacími dějinami národních hnutí v Evropě. Hostoval na univerzitách v Německu, Itálii, USA, Finsku a Litvě. Průběžně zasedá v odborných a vědeckých grémiích a je dopisujícím členem Finské akademie věd. V roce 1997 obdržel čestný doktorát univerzity v Uppsale. Od roku 1984 je v materiálech Státní bezpečnosti veden jako její agent, jeho svazek byl však zničen 8. prosince 1989, krátce po vypuknutí sametové revoluce. Jeho manželkou byla česká historička Věra Hrochová. Hroch se stal mezinárodně uznávanou autoritou svými srovnávacími pracemi o vzniku a vývoji národních hnutí menších národů ve střední, severní a východní Evropě, Hroch ukázal, že toto "národní obrození" všude probíhalo obdobně, i když s časovým posunem, daným hlavně sociálními a politickými podmínkami, a to ve třech fázích.

Více od autora

Zdeněk Beneš

Zdeněk Beneš je český historik. Zdeněk Beneš letech 1967–1971 se vyučil tiskařem, v roce 1972 složil maturitní zkoušku. Mezi léty 1974–1979 vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1980 složil rigorózní zkoušku, v roce 1988 získal titul kandidáta věd, v roce 1994 se habiloval a v roce 2002 byl jmenován profesorem českých dějin. V současnosti pracuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je členem Česko-německé komise historiků.

Více od autora