Antonín Trýb
Císař chudých : [Román]

1936 | Nakladatelství František Borový

Bohové a říše zestárly. Ve staleté struktuře římského impéria přibývají trhliny, společenský řád se bortí. Dioklés, vnuk otroka, syn dalmatského propuštěnce , přijímá v této napjaté době s jménem Dioklecián úřad císaře.
Z bohaté historické faktografie vystupuje v moderním pojetí Antonína Trýba plastický, čtenářsky s…tále živý obraz zápasu jedince o pochopení proudu dějin, o skloubení ideálů a činů na cestě lidstva za pokrokem. Vyvstává před námi úporná Diokleciánova snaha o udržení mocenských pozic, která ho vede do úspěšných válek s Germány, s Peršany, do tažení v Egyptě. Tam je jeho síla i víra v možnost obhájit věhlas říše. Jde však za rozkladu morálních hodnot uvnitř impéria jenom o to? Chybí jednotící osobnost, jíž by se druzí bez váhání podřídili a Dioklecián si to uvědomuje. Toto vědomí v něm vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a slabost. Rozpolcený vladař se na jedné straně mysticky odevzdává do vůle bohů, jimž bylo odedávna připisováno řízení osudů lidí i národů. Na druhé straně ho však volá k zodpovědnosti rozum pronikavý, analytický, zoufale hledající syntézu i kodex zásad, který by povznesl člověka, zmítaného chaosem myšlení na rozhraní pohanského světa a ujímajícího se křesťanství. Uskutečňuje řadu reforem, jež vedou k vytvoření absolutní monarchie. A pokoušeje se o dosažení ideologické jednoty, povyšuje nad všechno kulturu; vzdělanost, která podle slov filosofa "probouzí v otrocích poznání jejich vlastní síly". Po svém odstoupení, v ústraní vidí ještě vyčerpaný císař řítící se lavinu této síly. Lavinu, která ničí trosky, aby zúrodnila půdu pro nový věk. Bohové a říše zestárly. Ve staleté struktuře římského impéria přibývají trhliny, společenský řád se bortí. Dioklés, vnuk otroka, syn dalmatského propuštěnce , přijímá v této napjaté době s jménem Diok…lecián úřad císaře.
Z bohaté historické faktografie vystupuje v moderním pojetí Antonína Trýba plastický, čtenářsky stále živý obraz zápasu jedince o pochopení proudu dějin, o skloubení ideálů a činů na cestě lidstva za pokrokem. Vyvstává před námi úporná Diokleciánova snaha o udržení mocenských pozic, která ho vede do úspěšných válek s Germány, s Peršany, do tažení v Egyptě. Tam je jeho síla i víra v možnost obhájit věhlas říše. Jde však za rozkladu morálních hodnot uvnitř impéria jenom o to? Chybí jednotící osobnost, jíž by se druzí bez váhání podřídili a Dioklecián si to uvědomuje. Toto vědomí v něm vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a slabost. Rozpolcený vladař se na jedné straně mysticky odevzdává do vůle bohů, jimž bylo odedávna připisováno řízení osudů lidí i národů. Na druhé straně ho však volá k zodpovědnosti rozum pronikavý, analytický, zoufale hledající syntézu i kodex zásad, který by povznesl člověka, zmítaného chaosem myšlení na rozhraní pohanského světa a ujímajícího se křesťanství. Uskutečňuje řadu reforem, jež vedou k vytvoření absolutní monarchie. A pokoušeje se o dosažení ideologické jednoty, povyšuje nad všechno kulturu; vzdělanost, která podle slov filosofa "probouzí v otrocích poznání jejich vlastní síly". Po svém odstoupení, v ústraní vidí ještě vyčerpaný císař řítící se lavinu této síly. Lavinu, která ničí trosky, aby zúrodnila půdu pro nový věk.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná
Počet stran:	394 - [VI]
Jazyk:	česky
Edice:	9. svazek ed. 9. svazek ed. Žatva
Vydání:	Druhé vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	27. 8. 2025 12:35
Číslo položky:	1362235

O autorovi

Antonín Trýb

Antonín Trýb , byl český lékař, básník a spisovatel. V roce 1903 vystudoval gymnázium v Příbrami, roku 1909 promoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a roku 1912 se habilitoval pro dermatovenerologii. Od roku 1923 byl řádným profesorem dermatovenerologie. V Brně založil Dermatovenerologickou kliniku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a v letech 1921–1956 byl jejím přednostou. Na fakultě je po něm dnes pojmenován Klub Antonína Trýba. Zabýval se pohlavními nemocemi, je průkopníkem histopatologie kůže u nás. Byl asistentem v Histologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze, působil na Kožní klinice České lékařské fakulty v Praze pod vedením profesora Vítězslava Janovského, během 1. světové války vedl vojenskou nemocnici pro veneriky v Pardubicích, v letech 1919–1920 pracoval na Sibiři při misi Československých legií mezi Vladivostokem a Tomskem, poblíž Vladivostoku také řídil nemocnici pro veneriky. V letech 1927–1928 a 1952–1953 byl děkanem Lékařské fakulty MU. Původně byl sociálním demokratem, po sloučení části sociálních demokratů s komunistickou stranou se stal členem KSČ. Byl vyznamenán Řádem 25. února a v roce 1954 obdržel Řád práce. Byl šéfredaktorem Lékařských listů, členem redakce České dermatologie a Encyklopedie praktického lékaře, psal do Lidových novin. Byl badatelem, básníkem a prozaikem.

Více od autora