Všichni Autoři a témata

Ferdinand Janko (1)

Prozaik.

P. R. D (1)

Zdeněk Ziegler (1)

Zdeněk Ziegler je typograf, grafický designér, pedagog Zdeněk Ziegler se nejprve hlásil na UMPRUM, ale profesor Hoffmeister mu nejprve doporučil praxi u Krátkého filmu ale ani pak ho nepřijal. Během povinné vojenské služby se Ziegler seznámil s řadou architektů, kteří ho přemluvili, aby studoval architekturu. V letech 1955–1961 vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Nenastoupil pak na umístěnku a začal se živit jako výtvarník z povolání a propagační grafik na volné noze. V letech 1990–2005 působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, do roku 2003 vedl ateliér grafického designu a plakátu . V roce 1992 byl jmenován profesorem, v letech 2000–2003 byl rektorem VŠUP. Hostoval na univerzitách v Mainzu, Stuttgartu, Paříži či Istanbulu, získal čestný doktorát Miami University. V letech 2006 - 2015 vyučoval grafický design na Ústavu umění a designu, resp. Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Je členem prestižní mezinárodní asociace Alliance Graphique Internationale . Za plakátovou tvorbu získal například čestné uznání Typomundus v Montrealu, ceny na Mezinárodní výstavě filmového plakátu v Karlových Varech, Bienále v Brně, ocenění Zlatý a bronzový Hugo na Mezinárodním filmovém festivalu Chicago, čestné uznání v soutěži The Hollywood Reporter Aunnual Key Award, medaili na Mezinárodní soutěži filmových plakátů v Colombu. V roce 2004 obdržel cenu ICOGRADA za přínos oboru, v roce 2012 cenu Bienále Brno. První zakázky v oblasti grafického designu realizoval na konci padesátých let. Ještě během studia na vysoké škole vytvářel propagační plakáty, první loga a pro Československou televizi maloval a psal titulky, například pro pořad Branky, body, vteřiny. V roce 1963 vznikl první z řady filmových plakátů k Jirešovu filmu Křik. V následujících letech spolupracoval s mnoha režiséry, mimo jiné s Jaro...

John Brown (1)

John Brown byl americký radikální abolicionista a křesťan, který věřil, že ozbrojené povstání je jedinou cestou k ukončení otrokářství ve Spojených státech. Patří k rozporuplným postavám amerických dějin. Abraham Lincoln o něm napsal, že je to nebezpečný fanatik, dodnes o něm někteří historici tvrdí, že byl jedním z otců terorismu, zatímco jiní ho obdivují jako „nejstatečnějšího a nejhumánnějšího člověka v zemi" a „člověka výjimečného, který si cenil svých ideálů více než vlastního života." Proslavil se především svým neúspěšným útokem na federální zbrojnici 16. října 1859 v Harpers Ferry ve Virginii . Jeho cílem bylo vyzbrojit uprchlé otroky a vyvolat povstání proti otrokářům. Historikové se shodují, že hrál významnou roli v událostech vedoucích k Americké občanské válce. Po přestěhování do Kansasu zjistil, že se místní otrokáři chovají neočekávaně drsně jak k otrokům, tak i k politickým odpůrcům. Brown se údajně dozvěděl, že se stane cílem útoku i jeho rodina, a proto se rozhodl jednat jako první. S několika přáteli a dvěma syny 24. května 1856 u říčky Pottawatomie přepadl chaty, ve kterých sídlilo pět příznivců otrokářství. Celou pětici zajal a zavraždil je. Dne 16. října 1859 John Brown a 21 dalších mužů přepadli federální zbrojnici v Harpers Ferry ve Virginii, kde bylo uskladněno kolem 100 000 pušek a mušket, za účelem vyzbrojení uprchlých otroků a vyvolání povstání proti jižanským otrokářům. Nicméně povstání bylo po 36 hodinách federálními silami po vedením Roberta E. Lee potlačeno a John Brown byl uvězněn. Přepadení se celkem obešlo s třinácti úmrtími, z toho dvanáct na straně povstalců. Brown byl shledán vinným z vraždy, velezrady a z podněcování povstání otroků a odsouzen k trestu smrti oběšením. Americký filozof Henry David Thoreau věnoval Johnu Brownovi své tři eseje: Obhajoba kapitána Johna Browna, Mučednictví Johna ...

Nik Vincent (1)

Anglická spisovatelka, autorka knih a komiksů pro děti, též autorka fantasy, kterou píše společně s Danem Abnettem.

Gerhard Toonder (1)

Petr Barč (1)

Narozen 19. 4. 1941 v Ostravě-Zábřehu, zemřel 30. 9. 2017. Ilustrátor, malíř, autor grafické úpravy a vazby publikací.

Václav Rytina (1)

Josef Heyduk, vlastním jménem Josef Hejduk, - 29. ledna 1994, Praha) byl český spisovatel a překladatel z francouzštiny, italštiny a ruštiny. Od roku 1928 používal umělecké jméno Heyduk. V roce 1923 absolvoval učitelský ústav v Kutné Hoře. Pak učil na obecných školách na Kolínsku. V roce 1929 absolvoval kurs francouzštiny na univerzitě v Nancy . Od roku 1929 do roku 1964 působil na obecních školách v Praze. Výjimkou bylo období v letech 1944-1945, kdy byl totálně nasazen. Po odchodu do důchodu v roce 1964 se věnoval literatuře a překládání. Dále psal pod různými šiframi kritiky a medailony do celé řady novin a časopisů.

Sylva Krejčí (1)

Richard Rohmer (1)

Je kanadský letec, právnik, spisovatel a historik.

Jaroslav Žižka (1)

Jaroslav Žižka byl český a československý politik, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Komunistickou stranu Československa za normalizace, poslanec České národní rady za KSČM po sametové revoluci a poslanec Poslanecké sněmovny za Levý blok v 90. letech, později komunální politik ČSSD. K roku 1986 se profesně uvádí jako mistr elektroúdržby. Ve volbách roku 1986 zasedl za KSČ do české části Sněmovny národů . Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1990. Netýkal se ho proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. V následných volbách roku 1990 byl zvolen za KSČM do České národní rady, kde mandát obhájil i ve volbách roku 1992, nyní za volební koalici Levý blok, do níž se spojila KSČM a další levicové skupiny. Po zániku Československa se ČNR transformovala v parlament samostatné České republiky , v němž zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1996. V průběhu volebního období ovšem po rozpadu koalice Levý blok přešel do poslaneckého klubu politické strany Levý blok, která fungovala ve sněmovně paralelně s dalšími nástupnickými kluby zaniklého Levého bloku. Politicky se angažoval i později, a to jako komunální politik. V komunálních volbách roku 1994 neúspěšně kandidoval za Levý blok do zastupitelstva Děčína. Do zdejšího zastupitelstva byl zvolen až v komunálních volbách roku 2002, nyní již jako člen ČSSD. Uváděn je tehdy coby vedoucí odboru KÚ. Za ČSSD kandidoval i v komunálních volbách roku 2006, ale nebyl zvolen. Koncem 90. let se připomíná ve funkci mluvčího okresního úřadu v Děčíně.

Joska Skalník (1)

Joska Skalník, vlastním jménem Josef Skalník , je český výtvarník a grafik. Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do Státního divadelního studia, odkud roku 1977 přešel do Činoherního klubu, v němž pořádal i výstavy obrazů a fotografií umělců, kteří neměli přístup do tehdejších oficiálních galerií. V roce 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a působil též v samizdatových periodikách . V Jazzové sekci také uskutečnil svůj projekt Minisalon. Na sklonku roku 1989 se účastnil zakládající schůze Občanského fóra, o níž měl, podle pozdějších obvinění, informovat Státní bezpečnost. Skalník toto obvinění odmítá. Po Sametové revoluci se stal poradcem prezidenta republiky Václava Havla, a před volbami v roce 1990 jím byl osloven, aby vytvořil nový státní znak. Své působení na Hradě na přelomu let 1990 a 1991 ukončil a od té doby se věnuje malířství a grafice. Od poloviny devadesátých let 20. století jezdí pravidelně čerpat inspiraci a regenerovat se na ostrov Bali, kam se dostal díky svým výstavám v Japonsku a jihovýchodní Asii. Kromě těchto lokalit vystavoval též v Evropě, Africe a v Severní Americe. V jeho dílech převažuje modrá barva a objevují se v nich ustálené motivy . Jeho výtvory jsou zastoupeny ve sbírkách galerií v České republice i ve světě. Narodil se v Praze, ale mládí prožil v Kolíně. Jeho otcem je Josef Skalník , který pracoval jako horník, a matkou Jarmila Skalníková , jež byla úřednicí. V dětském věku trpěl zdravotními obtížemi a chodit začal až v pěti letech po absolvování léčby u profesora Jana Zahradníčka. Roku 1970 dokončil Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval obor Užitá a propagační grafika. Již od patnácti let ale navštěvoval kolínskou Lidovou školu umění, v níž se věnoval studiu malířství. V osmnácti letech se setkal s malířem Františkem Foltýnem, což sám Skalník p...

Nick Vandome (1)

Publikace z oboru programování a internetu, také autor encyklopedie z oblasti kriminalistiky.

Jaroslav Sůra (1)

Narozen 31. 3. 1929 v Praze, zemřel 24. 5. 2011 tamtéž. Malíř, grafik, ilustrátor.

Jiří Kosina (1)

Český dirigent.

Walter N Lang (1)

Je konzultantem časopisu National Defense, který vydává Asociace pro připravenost k obraně USA, vedoucím tiskového oddělení American Forces Information Service se sídlem nedaleko Washingtonu, D.C. Je nositelem akademických hodností Master of Arts v oboru politických věd a Master of Science v oboru anglického jazyka.

Peter Eliot (1)

Spoluautor military publikací.

Keith Maguire (1)

Spoluautor military publikací.

J. E Johnson (1)

Anglický vicemaršál letectva, spoluautor publikace o leteckých bitvách.

Laddie Lucas (1)

Anglický velitel letectva, práce z historie letectví.

Oldřich Svoboda (2)

Publikace prehistorické a historické z Moravy.

Jiří Kreissl (1)

Narozen 24. 5. 1950 v Klatovech. Malíř, grafik, pedagog.

Hunter S Fulghum (1)

Hunter S. Fulghum je synem známého amerického esejisty Roberta Fulghuma. Inspirován svým slavným otcem vydal již několik knih. Už samotným názvem knihy "Jaký otec, takový syn" se ke svému otci hlásí. Hunter byl dokonce prvním otcovým "vydavatelem". Asi v patnácti letech zapsal otcovy oblíbené historky a nechal je vytisknout v malé knížce otci k vánocům. Narozdíl od otce nebyl Hunter nikdy pastorem, ani neprošel tolika různorodými zaměstnáními. Svými eseji, jež píše na podobná témata jako jeho otec, jakoby úmyslně mapoval realitu z trochu jiné perspektivy; je mladý, má dvě malé děti , které ho zaměstnávají každou volnou chvilku, je milující manžel a pracuje jako technický inženýr. Je praktik. S otcem má společné přemýšlení o věcech, o sobě, o své rodině, uvědomování si drobných, ale důležitých detailů, na nichž lze vystavět působivý příběh.

Kurt Diemberger (1)

Kurt Diemberger je rakouský horolezec. Jde o jednoho ze dvou horolezců , kteří mají na kontě dva prvovýstupy na osmitisícovky. Celkem za svou kariéru vystoupil na šest osmitisícovek. Stal se také filmařem – filmoval na K2, Mount Everestu nebo Nanga Parbatu. Diemberger vystudoval univerzitu ve Vídni. V roce 1957 uskutečnil s Hermannem Buhlem prvovýstup na Broad Peak a o tři roky později vystoupil jako první se skupinou pěti dalších horolezců na Dhaulágirí. V roce 1957 byl rovněž jediným svědkem smrtelné nehody Hermanna Buhla na Čogolise. V roce 1986 dokázal ve věku 54 let vystoupit na K2 a spolu s Rakušanem Willim Bauerem se vrátit do základního tábora, ale jeho spolulezkyně Julie Tullis a čtyři další horolezci při sestupu zahynuli. V předchozích týdnech přitom na K2 zahynulo osm horolezců, a za rok si tak hora vyžádala 13 obětí. Dne 4. srpna na konci dne dosáhli Diemberger a Tullis vrcholu K2. Záhy po zahájení sestupu však Tullis postihl pád a strhla s sebou Diembergera. Podařilo se jim však zachytit a nezraněni přečkali noc v bivaku ve výšce přes 8000 m. Následující den sestoupili do tábora 4 ve výšce kolem 8000 m, kde je zastihla bouře, kvůli níž byli nuceni opustit svůj nespolehlivý stan a rozdělit se do dvou stanů, v nichž přebývalo dalších pět horolezců. Bouře trvala několik dní, během kterých jim došly zásoby jídla i plynu na rozehřívání sněhu. V noci z 6. na 7. srpna zemřela Julie Tullis, pravděpodobně na vysokohorský otok plic nebo mozku. Sněžit přestalo 10. srpna a navzdory vyčerpání a neustávajícímu větru a mrazu pokračovala trojice Diemberger, Bauer a Polka Dobroslawa Miodowicz-Wolf v sestupu, zatímco Rakušané Alfred Imitzer a Hannes Wieser se zhroutili po několika stech metrech sestupu a Brit Alan Rouse se nacházel v agonii. Večer 10. srpna se Diemberger a Bauer dostali s omrzlinami do tábora 2 a posléze do základního tábora, Wolf zahynula v průběhu sestupu a její tělo bylo nalezeno o ro...

Steve Davey (1)

Britský spisovatel a fotograf.

Michael Moran (1)

Australský cestovatel a etnograf.

Erwin Berghaus (1)

Německý reportér, autor cestopisů a publikací o dějinách železnice a letectví.

Théophile Alexandre Steinlen (1)

Théophile Alexandre Steinlen , často známý pouze jako Steinlen, byl původem švýcarský malíř, grafik a ilustrátor, který působil v Paříži. Znám byl svými návrhy plakátů, zejména pro kabaret Le Chat noir, ve stylu francouzské secese.

Stanislav Mareš (1)

Stanislav Mareš byl český prozaik, básník, překladatel a posrpnový exulant. Jeho rodina vlastnila statek v Roztokách u Prahy . V roce 1952 odmaturoval na gymnáziu v Praze. Na vysokou školu nebyl přijat, a tak se živil nejprve jako skladník a později jako úředník ve skladu náhradních dílů firmy Autorenova . V roce 1954 byl přijat na Vysokou školu ekonomickou v Praze, roku 1958 však byl ze studií vyloučen. Jeho divadelní hra Letní semestr , kterou toho roku napsal, a kterou k uvedení původně přijalo Národní divadlo, nesměla být inscenována. Nastoupil poté na vojenskou službu a po jejím absolvování se vrátil do Mototechny. Vysokou školu ekonomickou nakonec dostudoval při zaměstnání, absolvoval roku 1964. V letech 1963–1965 pracoval v agentuře Dilia, od roku 1965 se živil jako překladatel, překládal zejména americkou a anglickou prózu . Pracoval též jako novinář - v roce 1967 se stal zástupcem šéfredaktora časopisu Sešity pro mladou literaturu. V roce 1965 také vydal knihu povídek Čas milosti. Kritika jeho prozaický styl hodnotila jako úvahový a intelektuální. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Austrálie. Živil se nejprve jako středoškolský učitel, v letech 1971–1980 pracoval a učil na univerzitách ve Wollongongu a v Bathurstu. V roce 1975 vydal v torontském Škvoreckého nakladatelství sbírku básní Báje z Nového světa. I jeho poezie byla označena jako intelektuální a analytická, typickou je pro ni také silná intertextualita.

Ivan Martin (1)

Ivan Martin Jirous, zvaný též Magor, byl básník, výtvarný kritik a teoretik, jeden z významných představitelů literárního a hudebního undergroundu. Ivan Martin Jirous vystudoval dějiny umění. Od roku 1969 byl uměleckým vedoucím hudební skupiny The Plastic People of the Universe, rovněž organizoval hnutí českého undergroundu. Byl jedním ze zakladatelů samizdatové revue V okno. Za negativní postoje a kritiku vládnoucího režimu, za „hanobení národa“ a za „pohoršující vulgární texty“ byl Ivan Martin Jirous v letech 1973–89 několikrát soudně trestán. Ve vězení strávil celkem přes osm let. Jeho díla mohla vycházet pouze v samizdatu. Básník Ivan Martin Jirous zemřel doma v Praze dne 10. listopadu 2011, ve věku 67 let.

Pavel Poucha (1)

Pavel Poucha, byl český orientalista, mongolista, zakladatel české tocharistiky. Narodil se ve Vídni, v rodině krejčovského dělníka Františka Pouchy. V roce 1912 se rodina vrátila do Čech. Roku 1924 maturoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval v letech 1924–1929, jako obory si vybral studium germánské a slovanské literatury a srovnávací lingvistiku. Na doktora filosofie byl promován 28. června 1929. Během studia navštěvoval přednášky orientálních jazyků, např. sanskrtu, hindštiny, bengálštiny, hebrejštiny, turečtiny či perštiny. Již před promocí pracoval jako výpomocný učitel němčiny. V roce 1931 byl jmenován středoškolským profesorem a do roku 1947 vyučoval češtinu a němčinu na pražských gymnáziích. Současně se věnoval orientalistice a zveřejnil své první práce. Počátkem září 1931 se oženil s Máničkou Voženílkovou. V té době byl profesorem gymnázia v Praze XI. Koncem Protektorátu obdržel protektorátní vyznamenání, tzv. Protektorátní orlici. Roku 1948 předložil habilitační práci. Od 1947 byl pracovníkem Orientálního ústavu, kde se vypracoval na vedoucího indologického oddělení a náměstka ředitele. V letech 1950-57 byl též externím vyučující na Filozofické fakultě UK, vyučoval i na Škole orientálních jazyků, kterou i řídil. V tomto období byl vysílán jako odborník do zahraničí. V srpnu až prosinci 1955 byl jako pracovník Orientálního ústavu vyslán na stáž do Mongolska. V roce 1957 odjel na roční pobyt do Číny a Mongolska. Zdroje uvádějí bez podrobností, že v roce 1957 byl z funkcí z politických důvodů odvolán. Nadále se věnoval vědecké práci. V roce 1970 odešel do důchodu, ale publikoval až do své smrti. V roce 1908 určili němečtí vědci Emil Sieg a Wilhelm Siegling tocharštinu, kterou byly psány rukopisy z 2. poloviny 1. tisíciletí n. l. nalézané v Turkestánu jako indoevropský jazyk. Pavel Poucha se věnoval ...

Ivan Jelínek (1)

Ivan Jelínek byl český novinář, spisovatel, básník, překladatel, výtvarný kritik a esejista. Jelínek studoval na gymnáziu, po maturitě v roce 1928 vystudoval práva. Po ukončení studií v roce 1932 začal pracovat jako praktikant u tamního krajského soudu. Od 30. let 20. století také spolupracoval s městským divadlem, kde působil jako jazykový poradce činohry. V letech 1933–1938 byl také členem zdejší redakce Lidových novin, spolupracoval také s místním studiem Československého rozhlasu, později i s pražským studiem. Od 1939 pracoval ve Francii, kde vedl českou redakci rozhlasové stanice Svobodné Československo. Od 1940 působil ve Velké Británii. Zde organizoval v místním rozhlasu programy pro okupované Československo, resp. Protektorát Čechy a Morava. Zde rovněž připravoval československé vojenské periodikum Naše noviny. V roce 1945 se vrátil zpět do vlasti. V letech 1945–1947 pracoval jako státní úředník na československém ministerstvu informací. Od roku 1947 opět působil v Londýně jako novinář, v roce 1949 odcestoval do Kanady, od 1951 žil ve Spojených státech amerických v New Yorku, kde pracoval pro české redakce rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V Kalifornii vyučoval na vojenské škole češtinu. V roce 1956 potřetí a naposledy ve svém životě definitivně přesídlil do Londýna. Zde tehdy byl kulturním redaktorem. Až do doby svého odchodu do důchodu v roce 1969 byl externím spolupracovníkem britské BBC, kde pracoval v její české sekci. Překládal z němčiny, později z angličtiny. Část překladatelské činnosti spadá do období před rokem 1945.

Josef Paukert (1)

Josef Paukert byl český malíř a grafik. Narodil se v Praze jako jediné dítě Johany Hájkové. V letech 1934–1939 absolvoval na Českém vysokém učení technickém ateliér prof. Oldřicha Blažíčka . Po studiích se věnoval výuce kresby na gymnáziu a později už výhradně ilustraci . Dlouhodobě pak působil jako redakční grafik časopisu Čtyřlístek. Byl členem skupiny Českého fondu výtvarných umění . Jeho manželkou se stala spisovatelka Ludmila Vaňková. Dílo je ve své oficiální rovině očividně zatíženo dobovými ideologickými konotacemi, které vyplývají z dobové oficiální tvorby. Jeho soukromé dílo není příliš známo. V rámci knižních ilustrací převažují náměty pro děti, poměrně vysoce je zastoupena portrétní tvorba a krajinomalba. Výrazovým prostředkem je výhradně tuš a akvarel, přičemž kresba nese dva základní výrazy; jedná se buď o velmi precizní jemnou šrafuru nebo o expresivní tvoření tvaru pomocí lavírování a ostrých kontrastů světla a stínu . Kromě knižních ilustrací se věnoval plakátové tvorbě, také je autorem poštovních známek, nebo např. loga někdejšího Svazu spisovatelů.

František Hudeček (1)

František Hudeček byl český grafik, ilustrátor a malíř, člen Skupiny 42. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ve 30. letech spolupracoval s divadlem E. F. Buriana. Ve 40. letech vytvořil v mnoha obrazových variacích a různými technikami slavnou postavu Nočního chodce. Vytvořil obálky knih např. těchto českých spisovatelů: Z ilustrovaných knih je možno jmenovat: V pražské Městské knihovně se konala v únoru 2006 výstava jeho děl spolu s dalším malířem skupiny 42 Františkem Grossem.

Michael Novak (1)

Michael Novak byl americký katolický filozof slovenského původu, novinář, spisovatel a diplomat. Byl autorem více než 25 knih, v nichž se zabýval filozofickými a teologickými, ale i ekonomickými tématy. Jeho nejznámějším dílem je kniha Duch demokratického kapitalismu z roku 1982. V letech 1981–1982 Novak pracoval jako americký diplomatický zástupce v Radě pro lidská práva OSN. Čtyři roky poté pak vedl americkou delegaci při jednání KBSE. V roce 1994 obdržel Templetonovu cenu. Byl ženatý, měl tři děti a čtyři vnoučata. Jeho rodina měla zajímavý původ – ze strany otce byl potomkem slovenských přistěhovalců a matka byla již z „klasické“ slovensko-americké rodiny z oblasti východního pobřeží. Již ve velmi útlém věku jeho směřování bylo jasně přimočaré – vstoupil do Kongregace sv. Kříže a podstoupil kněžskou formaci nejdříve se studiem filosofie ve Stonehill College a následně pak v Římě, kde vystudoval teologii na Papežské gregoriánské univerzitě. Několik měsíců po jeho kněžském svěcení v roce 1960 u něj ale došlo k zásadnímu zlomu, kněžskou službu opustil, a o několik let později byl i laicizován. Po opuštění kněžského stavu vystudoval obor dějiny a filosofie náboženství na Harvardské univerzitě a od počátku šedesátých let se živil jako žurnalista. Stal se dopisovatelem časopisů Commonweal a National Catholic Reporter a pak následně pracoval jako zahraniční dopisovatel magazínu Time informující z Říma o průběhu jednání druhého vatikánského koncilu. Později pak pracoval převážně jako editor pro periodika Commonweal a Christian Century, dále pak jako náboženský editor v National Review a jako redaktor časopisu First Things a pak mnohem později i jako šéfredaktor Crisis Magazine. Od druhé poloviny šedesátých let se začal aktivně zapojovat také do politického života. V roce 1968 pomáhal v kampaních Eugenovi McCarthymu a Robertu F. Kennedymu. Psal ...

Stephani Perry (1)

Autorka je známá pod zkratkou svého jména jako S. D. Perry a je dcerou spisovatele Steva Perryho. Perry píše především knihy, které se volně inspirují filmy jako Resident Evil nebo Star Trek. Žije v Portlandu se svým manželem, dvěma dětmi a dvěma psy.

Jeremy Fielder (1)

Po maturitě na gymnáziu studoval na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity filosofii a religionistiku . Pracoval jako pomocný vychovatel v Diagnostickém ústavu pro mládež a jako pracovní terapeut dlouhodobě duševně nemocných v občanském sdružení Práh. Zajímá se o cizí jazyky, počítačovou grafiku, magii a okultismus, chov více i méně exotických zvířat, šachy. Žije v Brně. Debutoval v roce 1993 v Rodokapsu povídkou Noc útěku , od té doby publikuje povídky v Ikarii i dalších časopisech. Je autorem sbírky povídek Deus Miseratur a pod pseudonymem J. A. Poloni, resp. Jeremy Fielder románů Conan a nefritový amulet , Cimmeřan a Ohňodárce a Conan – Třetí krok do hlubin . Píše také poezii . Poslední zmíněná kniha, Conan – Třetí krok do hlubin, vyšla autorovi v říjnu 2008 ve druhém, upraveném vydání, tentokrát již pod vlastním jménem Jaroslav A. Polák. Z anotace nakladatelství Brokilon: Jedno z nejtemnějších Conanových dobrodružství, inspirované nejen tvorbou R. E. Howarda, ale i dílem Lovecraftovým, se vrací na náš trh v zrevidované podobě – autor znovu prošel a opravil celý text, doplnil mnohé scény a jako dárek čtenářům vložil do textu novou kapitolu. Okultista, spisovatel, terapeut, Kojot. Píše od roku 1993. Jeho tvorba zahrnuje horor, fantasy a fantaskní literaturu; v současné době píše také filosofující eseje na různá témata. Publikoval v časopisech Ikarie a Fantázia , v antologii 2004: Český horor a v několika sbornících vítězných povídek soutěže Ježíšku, já chci plamenomet . Je spoluautorem dvou knih o Conanovi, k nimž se raději nehlásí, a autorem knihy Conan – Třetí krok do hlubin , ke které se hlásí a jejíž druhé doplněné a revidované vydání vyšlo v roce 2008. V současné době své texty publikuje na svém weblogu www.kojot.name Kromě studia evropské magické tradice se zajímá také o psychologii, filosofii,...

Zdeněk Vašíček (2)

Zdeněk Vašíček byl český filosof, esejista, historik, archivář, archeolog, disident a prvosignatář Charty 77. Rodinné kořeny vycházely z Kyjova, kde měl jeho otec Květoslav Vašíček na náměstí železářství. Jeho mladší bratr byl Pavel Vašíček. V roce 1957 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory filosofie a historie. Po ukončení školy nastoupil do kroměřížského archivu, kde působil v letech 1957–1959. Následovaly pracovní zkušenosti v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově a v Moravském zemském muzeu v Brně . V letech 1966–1968 absolvoval postgraduální studium muzeologie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, doktorát složil na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci roku 1970. V roce 1966 se stal členem KSČ, roku 1970 byl ovšem vyloučen. V letech 1972–1973 byl vězněn za trestný čin podvracení republiky, poté byl podmínečně propuštěn. Byl iniciátorem pozdravného dopisu československých politických vězňů Světovému mírovému kongresu v Moskvě v říjnu 1973 a spolu s Janem Tesařem hlavním organizátorem jeho ilegálního odeslání na Západ. Dopis byl na kongresu zveřejněn západními delegáty. Od propuštění z vězení až do své emigrace v roce 1981 byl zaměstnán na pozici dělníka. Jako jeden z prvních podepsal dokument Charta 77. V zahraničí žil v několika zemích, postupně přednášel na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži, po sametové revoluci působil také na domácích vysokých školách v Brně a Praze. V letech 1998–2005 byl členem oborové rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro dějiny české literatury a teorii literatury. Je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2000, Ceny F. X. Šaldy a Ceny Ferdinanda Dobrotivého za rok 2006. Publikoval v češtině, francouzštině, angličtině a italštině, některé stati vydával v samizdatu. Publikace o archeologii vydával ve spolupráci s Jaroslavem Malinou a pod jeho...

Jan Pelant (1)

Narozen 17. 8. 1937 v Mladé Boleslavi. PhDr., CSc., archivář, historik. Zabývá se heraldikou, sfragistikou, archivnictvím a regionálními dějinami západních Čech.

R. H Tawney (1)

Brit. historik a národohospodář.

Josef Kollmann (1)

Narozen 27. 6. 1920 v Trenčíně , zemřel 17. 6. 2007 v Praze. PhDr., archivář, editor souborů dokumentů k českým dějinám.

Václav Horák (1)

Bedřich Fučík byl literární kritik a historik, editor a překladatel. Vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého patřil k významným představitelům literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci.

Václav Bahník (1)

Václav Bahník byl český překladatel italské a antické literatury . Jím přeložená díla jsou obsažena v několika maturitních učebnicích českého jazyka. Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu v roce 1936 začal studovat filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po jejím absolvování v roce 1946 nastoupil jako středoškolský profesor na libereckém gymnáziu, kde působil až do roku 1975. Podílel se rovněž podstatnou měrou na tvorbě:

Menandros (1)

Menandros, řecky Μένανδρος, byl antický řecký dramatik, nejznámější z autorů Nové attické komedie. Narodil se v zámožné rodině a jeho otec Diopeithés je podle některých totožný s athénským generálem a guvernérem Chersonésu stejného jména. Byl přítelem a možná i žákem Theofrastovým a jeho blízkým přítelem byl athénský diktátor Démétrios z Faléru. Byl také chráněncem makedonského generála Ptolemaia Sótéra, který ho zval ke svému dvoru, což Menandros odmítl. Žil ve své vile v Pireu a podle jedné zprávy se utopil při koupání. Menandros napsal přes sto komedií a v každoroční soutěži při athénském festivalu Lénaia osmkrát zvítězil. Velmi populární byl také ve Římě, kde na něj někteří autoři navazovali , jiní od něj přebírali celé pasáže včetně zápletky. Ještě v 11. století měli prý v Konstantinopoli rukopisy 23 jeho her. Ty se však asi ve středověku ztratily. Zlom nastal v roce 1905, kdy se v egyptské Káhiře při stavbě kanalizace našly pozůstatky knihovny antického advokáta Dioskora, žijícího ve 3. století, a s nimi fragment Menandrovy komedie Perikeiromené a značná část komedie Epitrepontes . Další objev přišel v roce 1958, kdy se znovu v Egyptě našla další Menandrova hra, tentokrát kompletní. Byl to Dyskolos. Světu ji představil profesor Ženevské univerzity Victor Martin. Jinak je známo množství zlomků a sbírka slavných citátů, které se hojně užívaly.

Zdeněk Karel Vysoký (1)

Narozen 11. 4. 1903 v Praze, zemřel 4. 10. 1979 tamtéž. Klasický filolog, překladatel antických dramat, středoškolský a vysokoškolský učitel antické literatury, řečtiny a latiny.

Lubomír Přibyl (1)

Lubomír Přibyl je český malíř a grafik. V letech 1952–1957 absolvoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara, kde vyučovali prof. Zdeněk Balaš, Karel Müller a Karel Tondl. Roku 1957 složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze , ale akademická výuka ho neuspokojovala a po roce studia byl pro nezájem vyloučen. Mezi jeho spolužáky patřili tvůrci českého informelu, kteří ho ovlivnili ve volbě netradičních výtvarných materiálů. Roku 1959 se seznámil s Jiřím Kolářem a Bělou Kolářovou. Následující dva roky pracoval v propagačním oddělení továrny ČKD Přístroje ve Vysočanech, kde se seznámil s Vladimírem Boudníkem a Josefem Hamplem. Poprvé vystavoval roku 1959 s V. Boudníkem v závodní jídelně ČKD a v témže roce samostatně v divadle Rokoko. Během zaměstnání v továrně měl možnost navštívit režimem přísně střeženou zkušebnu v Běchovicích, vybavenou generátory vysokého napětí. Lubomír Přibyl se pak začal hlouběji zabývat světelnými fenomény, fyzikálními a geometrickými zákony a technikou. Roku 1961 se spolu s V. Boudníkem, J. Istlerem a R. Fremundem zúčastnil bienále v Lublani, kde si jeho grafický list z cyklu Mythy vybrala k vydání International Graphic Arts Society v New Yorku. V Praze Přibyla navštěvovali zahraniční galeristé z Paříže, Baden-Badenu a nizozemského Curaçao a zvali ho k výstavám. Roku 1963 se stal členem SČUG Hollar. Od roku 1964 se účastnil výstav Pratt Graphic Center v New Yorku. Na Bienále v Lublani získal roku 1963 ocenění a z Bienále 1965 jeho grafický list zakoupila Knihovna Kongresu ve Washingtonu. Koncem roku 1964 se uskutečnila Přibylova souborná výstava v Galerii Fronta v Praze. V letech 1966–1968 ho v Praze zastupovala Galerie Platýz a v Německu Klaus Staeck, který vydal několik jeho grafických listů a vystavil Přibylovy práce v galeriích v Mannheimu a Heidelbergu. V Paříži vystavovaly jeho práce Galerie Lambert a Galerie Arnaud, v USA od šedesátých let Ja...

O Liou (1)

Barbara Frale (1)

Barbara Fraleová je italská historička, paleografka, spisovatelka a archivářka, pracující ve Vatikánském tajném archivu. V září 2001 objevila Chinonský pergamen.

Petr Procházka (1)

Petr Procházka se už od dětství projevoval jako knihomol, což záhy přerostlo ve sklon k vlastní literární tvorbě. Na přelomu 70. a 80. let, v době studií, časopisecky publikoval drobnější prózy a básničky, spolupracoval s Čs. rozhlasem jako dopisovatel a jeho verše občas zazněly v divadelním studiu Rubín v pořadu Zelené peří. Po dokončení studia ekonomie působil ve výzkumu, od roku 1990 až dodnes pracuje v bankovnictví. Ve volném čase se věnuje rodině, četbě a sportu a čas od času publikuje v odborném tisku. Po delší době, kdy se zdálo, že se už nadobro usadil, překvapil sám sebe i své okolí a začal sepisovat příběh, který na pokračování vyprávěl dětem před spaním…

Zhenya Senyak (1)

Hebrejista.

Paul Arnold (1)

Francouzský spisovatel. Zabýval se studiem mayských kodexů, zakladatel Francouzské buddhistické společnosti.

Jana Kepartová (1)

Narodila se 17. 6. 1950 v Ostravě. doc. PhDr. Jana Kepartová, CSc. Působiště: Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu na Univerzitě Karlově v Praze.

Petr Melan (1)

Narozen 2. 3. 1947 v Praze, zemřel 15. 5. 2009. Grafik, knižní grafika a ilustrace, bibliofilie.

Alois Přibyl (1)

Narozen 3.12.1914 v Praze, zemřel 16.12.1988 tamtéž. RNDr., geolog a paleontolog, práce z oborů, práce z oboru heraldiky, publikoval též anglicky.

Jean-Charles Sournia (1)

Jean-Charles se narodil 24.listopadu 1917 v Bourges jako syn vojenského důstojníka. Studoval chirurgii na Lékařské fakultě v Lyonu. Působil jako přednosta kliniky , profesor anatomie, hlavní chirurg nemocnice Rhazes v Aleppo a Moujtahh v Damašku. Jeho chirurgická kariéra pokračovala v letech 1959-69 ve Fakultní nemocnici v Rennes, poté nemocnici opustil a věnoval se rozvoji lékařství a šíření vakcín a léků mezi lidi z postižených zemí.

Esther De Waal (1)

Hagen Keller (1)

Petr Sláma (1)

doc. Petr Sláma, Th.D. maturoval na gymnáziu v Rýmařově, vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě v Praze. Během dalších studií v Jeruzalémě, Oxfordu, v Tübigenu a Atlantě se specializoval na Starý zákon a judaistiku. Je kazatelem Českobratrské církve evangelické. Na ETF vyučuje Starý zákon, hebrejštinu a výběrový kurz judaistiky.

Marc Stern (1)

Narozen 28. března 1956. Přijal hebrejské jméno Marc Schlomo Jizchak Stern. Původně kantorem v různých belgických synagogách. Později studoval v Izraeli a získal tu rabínské osvědčení. Po návratu přednášel židovskou teologii na různých učilištích, naposledy na univerzitě v Osnabrücku. V tomto městě vykonává od roku 1994 rovněž funkci rabína. Marc Stern zemřel 13. dubna 2005 po vážné nemoci, která ho uvázala na jeho posledních 11 let života na vozík. Je pohřben na novém židovském hřbitově v Osnabrücku.

Otto Kaiser (1)

Otto Kaiser se svou působností i celým svým dílem řadí k nejpřednějším současným znalcům Starého zákona. Po 2. světové válce vystudoval teologii v Tübingen, kde také začal vyučovat. Mezi léty 1960 a 1993 působil jako profesor na Philippově univerzitě v Marburgu. K jeho nejvýznamnějším dílům patří mnohokrát vydaný komentář ke knize Izajáš, obsáhlá syntéza starozákonní biblistiky Úvod do Starého zákona a trojsvazková Teologie Starého zákona. Jeho celoživotní tvorba svědčí o tom, že je osobností encyklopedického rozhledu. Kromě biblistiky to prokazuje i hlubokou znalostí antiky a světa starého Orientu. Vedl řadu badatelských projektů, v létech 1982–1992 byl kupříkladu editorem prestižního časopisu Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft.