Všichni Autoři a témata

Milan Svoboda (13)

Učitel jógy, zabývá se alternativními terapiemi a duchovním poznáváním. Práce z oboru.

Milan Jelínek (13)

Milan Jelínek byl český jazykovědec a bohemista, profesor českého jazyka a první polistopadový rektor Masarykovy univerzity. Po konci druhé světové války vystudoval na Masarykově univerzitě češtinu, ruštinu a srbochorvatštinu, v roce 1964 byl jmenován profesorem na na filozofické fakultě. V letech 1962–1964 zastával na této fakultě úřad děkana. Po sametové revoluci přejal v roce 1990 po Bedřichu Čerešňákovi úřad rektora a v této funkci působil do roku 1992. I poté na univerzitě dále působil, jako emeritní profesor. Zemřel ráno 30. ledna 2014. Smuteční řeč na jeho pohřbu 7. února pronesl bývalý rektor univerzity Jiří Zlatuška, Jelínkův přítel a jeden z prorektorů v jeho týmu.

Milan Codr (13)

Milan Codr byl český novinář, redaktor, publicista, spisovatel literatury faktu a televizní komentátor. Původně směroval k dráze hudebníka , vystudoval však na přání rodičů práva a získal titul JUDr. Přilákala jej však žurnalistika, psát začal již během základní vojenské služby po ukončení vysoké školy. Stal se vojákem z povolání, působil v armádním tisku. Zajímal se o vědu a letectví, později i kosmonautiku. V roce 1961 jako šéfredaktor vojenského populárního časopisu Zápisník navštívil Hvězdné městečko v SSSR a setkal se zde s Jurijem Gagarinem a Germanem Titovem. S těmi se pak přátelil celý život. V roce 1963 založil se svolením ÚV KSČ a Hlavní politické správy Československé armády, pod níž spadal, nový časopis pro kosmonautiku a raketovou techniku Radar. Byl koncipován jako čtvrtletní příloha Zápisníku a přispívalo do něj mnoho významných osobností . Časopis byl vydáván v letech 1963–1966. V roce 1970 se stal jakožto prověřený komunista šéfredaktorem časopisu Květy a také pravidelným komentátorem v Československé televizi, kde referoval o událostech v kosmu a kosmickém výzkumu. Časopis Květy se pod jeho vedením stal přitažlivým magazínem pro celou rodinu s celou řadou příloh – knihovnička Květů, časopis se stal i významným organizátorem společenského života – Plesy květů, Letecké dny Květů, cena Zlatý Květ pro významné osobnosti . Milan Codr se podílel i na vydávání časopisu Interpress magazin a založil při něm i edici Přemožitelé času, mapující životopisy slavných mužů a žen z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Zemřel na třetí infarkt koncem roku 1996....

Milan Cais (12)

Milan Cais je český výtvarný umělec a zároveň bubeník, zpěvák a textař skupiny Tata Bojs. Více o Cajsově hudební dráze v hesle skupiny Tata Bojs Hudební skupinu Tata Bojs založili Cajs s Mardošou ještě coby studenti základní školy. První koncert odehráli v roce 1988. V roce 1991 vydali první album, do roku 2020 celkem deset řadových alb a další alba kompilací, remixů nebo symfonických verzí jejich skladeb. Svoji hudební dráhu Tata Bojs shrnuli v roce 2018 na výstavě soch, multimediálních objektů a instalací Tata 30js v Centrum současného umění DOX v Praze . Při této příležitosti vyšla rovněž objemná publikaceTatalog s řadou archivních materiálů. Mimo kapelu Tata Bojs spolupracoval s hudební skupinou Kašpárek v rohlíku, v roce 2015 složil hudbu k celovečernímu loutkovému filmu Malý pán a o tři roky později také skladby k dětskému představení Divadla v Celetné Krev není voda. V letech 1992–1999 Cais studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech sochařů Huga Demartiniho a Jindřicha Zeithammela a vizuálního umělce Jiřího Davida. Jádrem jeho umělecké tvorby je sochařský objekt, ale rejstřík jeho tvůrčích prostředků zahrnuje také manipulovanou fotografii, video, kresbu nebo instalaci. Jeho objekt Kapkostroj byl součástí projektu Zahrada snů v českém pavilonu na světové výstavě EXPO 2005 v japonském Aiči. Spolu s výtvarným umělcem a hudebníkem Petrem Niklem a dalšími autory se podílel na sérii interaktivních výstav Hnízda her, Orbis Pictus, Labyrint světla, Leporelohra nebo Play. Ilustroval knihu Nanobook svého spoluhráče ze skupiny Tata Bojs a dlouholetého kamaráda Mardoši, která bylo oceněna 3. místem v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2004. V roce 2015 vytvořil skleněnou plastiku udělenou toho roku laureátům Ceny Paměti národa....

Michail Petrovič Arcybašev (14)

Michail Petrovič Arcybašev byl ruský dekadentní a naturalistický spisovatel. Studoval v Charkově malířství, od roku 1901 se však věnoval pouze literatuře. Říjnovou revoluci v roce 1917 nepřijal. Protože byl po matce polského původu, získal v roce 1923 polské občanství a emigroval do Varšavy. Zde spolu s D. Filosofovem vydávali protisovětský časopis Za svobodu! Byl naturalistickým spisovatelem. Navazuje na Andrejeva, Sologuba, Zolu a Maupassanta, velmi blízký mu byl Stanisław Przybyszewski. První díla jsou ještě ovlivněna především dílem L. N. Tolstého . Později jako zastánce filosofie Friedricha Nietzscheho zastával krajní individualismus. Popisoval hrůzy života, sebevraždy; při popisu erotických scén se dostával až na hranici pornografie.

Michaela Křivancová (10)

Mgr. Michaela Křivancová, Ph.D. absolvovala magisterské studium českého jazyka a literatury a společenských věd na PF JU v Českých Budějovicích. V doktorském studijním programu na FF MU v Brně se v oboru Český jazyk zaměřovala zejména na komunikačně-pragmatické přístupy k textu a jazykově-literární analýzu uměleckých komunikátů. Publikačním výsledkem tohoto odborného zájmu je zejména monografie Moc slova , věnovaná koncepci jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové, a řada časopiseckých studií. Od roku 2009 do srpna 2017 působila jako odborná asistentka v Oddělení českého jazyka Katedry slovanských jazyků PF JU, kde se specializovala na výuku současného českého jazyka, závislostní a valenční syntaxe a také morfologie. Zájem o tyto disciplíny zúročila v řadě kapitol v učebnicích a dalších učebních textech ČJ pro různé typy škol a rovněž jako garantka řady učebnic. Od září 2017 působí v Oddělení lingvistiky Ústavu bohemistiky FF JU. V současné době se zaměřuje zejména na oblast české frazeologie a textové lingvistiky. Již několik let spolupracuje s ÚJP UK v oblasti zkoušení cizinců pro účely udělování státního občanství, a to jako administrátorka písemné části zkoušky a také jako examinátorka i hodnotitelka ústní části zkoušky. Je členkou Jazykovědného sdružení ČR. Od roku 2016 spolupracuje na projektu OP VVV, Podpora společenství praxe jako nástroj rozvoje klíčových kompetencí, ve funkci „Odborný metodik v sekci Český jazyk“.

Michaela Hajduková, (17)

Melanie Milburne (19)

Americká spisovatelka.

Maurice Dekobra (14)

Maurice Dekobra, vlastním jménem Ernest Maurice Charles Tessier byl francouzský spisovatel – reportér, romanopisec, dramatik, básník, povídkář a překladatel. V období mezi světovými válkami byl jedním z nejznámějších francouzských spisovatelů. Jeho knih se prodalo 90 milionů výtisků a vyšly v 77 jazycích včetně češtiny. Navzdory tomu je nyní považován za „zcela neznámého“. V devatenácti letech začal svou kariéru jako trilingvní novinář . Za první světové války byl tlumočníkem v indické a posléze v americké armádě. Kontakty, které tehdy navázal, v něm zažehly vášeň pro cestování. Svůj pseudonym připsal zážitku ze severní Afriky, kde viděl vystoupení krotitele hadů s dvěma kobrami. Tehdy začal přemýšlet o dvou kobrách , což je přivedlo k jménu De-kobra a nakonec Dekobra. Z jeho příjmení a díla také vznikl pojem dekobrismus pro romány s novinářskými rysy. V letech 1939–1945 žil v USA. Po návratu do Francie začal psát detektivky; jedna z nich byla v roce 1951 oceněna Prix du Quai des Orfèvres. Rozhodujícím setkáním jeho života bylo setkání s nakladatelem Gilbertem Baudinièrem . Dekobrova kniha Madonna spacích vozů byla výrazným úspěchem nakladatelství, jemuž autor již zůstal věrný – vyšlo v něm téměř půl stovky jeho knih. Spolu vytvářeli skutečnou obchodní společnost; poprvé se prodej knihy stal výjimečnou událostí: plakátové kampaně, prodej zahájený o půlnoci atd. Dekobra, který se o imaginaci čtenářů dělil se surrealistickým hnutím, je otec kosmopolitní literatury. Jako jeden z prvních psal knihy, které vynikaly zeměpisnou přesností. Stal se světovou hvězdou – při jeho autogramiádě v newyorském hotelu Waldorf-Astoria museli zájemci o jeho podpis vystát šestikilometrovou frontu. Pravděpodobně byl jednou z inspirací pro Hergého Tintina. Další z jeho úspěšných knih, Macao, l'enfer du jeu, byla roku 1938 zfilmována Jeanem Delannoyem ...

Mary Balogh (17)

Mary Balogh, za svobodna Mary Jenkins , vyrůstala s rodiči a se svou sestrou ve Walesu. Jejím dětským snem bylo stát se středoškolskou učitelkou angličtiny, což se jí také splnilo. Díky svému učitelování odjela původně na dva roky do Kanady, ale po roce stráveném v Kanadě při schůzce naslepo poznala muže jménem Robert Balogh a ani ne do roka byla svatba a ten tam návrat domů. Mary a Robert žijí v městečku Kipling, v Saskatchewanu a mají tři, dnes již dospělé, děti. S psaním knih Mary začala teprve, když její nejmladší dceři bylo šest let a od té doby si neustále plní svůj velký sen - být dobrou autorkou. Ve volném čase je sama vašnivou čtenářkou, která přečte cokoli, co ji zaujme a udrží její zájem přes prvních padesát stran. Mary je velkou příznivkyní Georgette Heyer a Georgetiiny knihy ji okouzlily natolik, že když sama začala s psaním, věděla, že tou správnou dobou, kterou by chtěla ve svých vlastních příbězích oživit, je doba regentské Anglie…

Martina Špinková (15)

Martina Špinková je česká ilustrátorka. Po gymnáziu studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru knižní kultury a písma. Od roku 1984 se věnuje volné a užité grafice, ilustraci a výtvarné redakci. Ilustrovala více než 50 knih, velkou část pro německá nakladatelství , ilustrace dále publikovala ve Francii, Anglii, Belgii, Rakousku, Maďarsku, Slovinsku a Polsku. Vydala tři básnické sbírky: Za plotem noc, V koni křídla a Před andělem strom. V České republice spolupracuje především s nakladatelstvím Doron, dále s nakladatelstvím Portál a s Karmelitánským nakladatelstvím. Od roku 2003 do září roku 2012 působila také jako ředitelka hospicového občanského sdružení Cesta domů.

Martin Soukup (13)

Martin Soukup je český kulturolog a kulturní antropolog. Absolvoval obor kulturologie na Katedře teorie kultury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2009 zde působil jako odborný asistent, od roku 2012 do současnosti jako docent. Jako pedagog působí rovněž na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Zahraniční pracovní zkušenosti získal především v Belgii, Francii, Itálii, Španělsku, Portugalsku a Rusku. Je členem American Anthropological Association a čestným členem Alterra. Předmětem jeho vědecko-výzkumného zájmu je historie, teorie a metodologie antropologie. Zvláštní pozornost věnuje kulturnímu areálu Melanésie. V roce 2009 uskutečnil tři antropologické sondy na Papui-Nové Guineji. Konkrétně v komunitách Wannang , Kegesuglo a Yawan . V roce 2011 se vrátil do komunity Yawan v údolí Uruwa. Zde se orientoval především na oblast vizuality kultury s důrazem na dětské kresby. O kulturním areálu Melanésie publikoval řadu dílčích odborných studií a průběžně zveřejňuje výsledky svých výzkumných pobytů na Papui. V dílčích studiích se zaměřil zejména na otázky antropologie náboženství, vizuální antropologie, antropologie těla a ekologické antropologie. Aktivně přispívá především k rozvoji české vizuální antropologie. Výrazem jeho zájmu o oblast vizuální antropologie je vstupní studie k publikaci Kultura žitá a viděná: vizuální antropologie a vymezení vizuální antropologie ve slovníkových a encyklopedických heslech. Usiluje nejen o teoretickou reflexi vývoje a současného stavu této antropologické oblasti, ale také přispět k jejímu rozvoji vlastními terénními výzkumy. Kromě řady dílčích odborných studií je autorem úspěšné učebnice Základy kulturní antropologie a monografií Biokulturologie: evoluce a kultura a Kultura: biokulturologická perspektiva . V tisku je jeho rozsáhlá monografie Antropologie a Melanésie a dále kolektivní monog...

Marietta Sergejevna Šaginjan (13)

Marietta Sergejevna Šaginjan, rusky: Мариэтта Сергеевна Шагинян byla ruská sovětská spisovatelka arménského původu, básnířka a prozaička, teoretička umění, historička, filozofka. Psala publikace rozličných žánrů. Po roce 1918 patřila k zástupu autorů píšících oslavné ódy na SSSR. Držitelka vyznamenání J. V. Stalina a V. I. Lenina. Psala pod pseudonymem Jim Dollar.

Marie Svatošová (13)

Marie Svatošová je česká lékařka, spisovatelka a publicistka. Je zakladatelkou a vůdčí osobností českého hospicového hnutí. Mimo to nějaký čas organizovala domácí péči Katolické charity a založila občanské sdružení Ecce homo - Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí . V roce 1995 otevřela první hospic v ČR v Červeném Kostelci.

María Isabel Sánchez Vegara (12)

Spisovatelka a editorka, autorka naučné literatury pro děti.

Marek Toman (14)

Básník a prozaik Marek Toman se narodil 24. června 1967 v Praze. Po studiu filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze pracoval v letech 1992–1997 v literární redakci Českého rozhlasu a od roku 1998 působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Od roku 2000 je pracovníkem velvyslanectví v estonském Tallinu. Verše, překlady, eseje a recenze publikoval časopisecky i ve formě rozhlasových pořadů. Z irštiny přeložil básně Richarda Kearneyho, které knižně vyšly ve svazcích Hra s vodou a Samův pád . Přeložil rovněž prózu Adolfa Hermanna Mých prvních pět životů . Edičně připravil pro nakladatelství Torst výbor z díla Jiřího Daniela Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu . Pod pseudonymem Pavel Torch vydal prózu Zvláštní význam palačinek .

Marek Pečenka (13)

Marek Pečenka vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1993 přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK. V letech 1993-2000 působil v nakladatelství Libri, od roku 2001 je spolumajitelem nakladatelství Dokořán. Je autorem prací s tematikou 19. století .

Marcel Prévost (15)

Marcel Prévost byl francouzský romanopisec a dramatik, v letech 1909–1941 také řádný člen Francouzské akademie , žijící a autorsky tvořící v období Třetí francouzské republiky. Marcel Prévost navštěvoval křesťanskou základní školu v Orléans, Châtellerault, Bordeaux a Paříži, posléze studoval na pařížské École polytechnique. Než nastoupil na ministerstvo, byl zaměstnán jako inženýr v tabačce. Dle Souborného katalogu Národní knihovny České republiky bylo k lednu roku 2018 přeloženo již více než třicet prozaických literárních útvarů, jejichž autorem je francouzský romanopisec Marcel Prévost. Většina z těchto níže uvedených děl byla do češtiny přeložena z francouzštiny ještě za spisovatelova života, tj. na přelomu 19. a 20. století, popř. v jeho prvních třech dekádách, a to nezřídka kdy pod nejrůznějšími pseudonymy, či neúplně zaznamenanými jmény. V jeho románech je patrný zájem o něžné pohlaví. Zřejmě nejvýznamnějším dílem, které kdy napsal, je eroticky laděný román Les demi-vierges , přeložený záhy do češtiny jako Polopanny, či jako Polonevinné. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marcel Prévost na francouzské Wikipedii.

Mai Močizuki (10)

Lumír Čivrný (13)

Lumír Čivrný byl český a československý básník, prozaik, překladatel a politik; poslanec Prozatímního Národního shromáždění za Komunistickou stranu Československa a náměstek ministrů československých vlád v 50. letech. Jeho otec byl barvířským dělníkem. Lumír vystudoval obecnou školu v rodné obci, od roku 1927 studoval na gymnáziu v Trutnově, kde maturoval roku 1934. Pak studoval čtyři semestry na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Nakonec studoval od roku 1936 obor romanistika a germanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle jiného zdroje šlo o obory francouzština, němčina, srovnávací literatura a estetika. Vysokou školu absolvoval až roku 1946. V období let 1936–1938 byl členem skupiny Blok. V letech 1940–1945 působil jako nakladatelský redaktor. Později pracoval na pozici tajemníka Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Za války se podílel na odboji. Od listopadu 1939 do ledna 1940 vězněn gestapem. V prosinci 1944 se stal členem IV. ilegálního vedení KSČ. Po válce se veřejně a politicky angažoval. 24. května 1945 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Do této funkce ho pak potvrdil i VIII. sjezd KSČ, Od roku 1945 do dubna 1946 byl členem sekretariátu ÚV KSČ. Do roku 1947 byl vedoucím odboru kultury Kulturního a propagačního oddělení ÚV KSČ, následně přešel na ministerstvo informací, kde od léta roku 1948 působil jako přednosta odboru pro kulturní styky se zahraničím . Na této pozici na ministerstvu informací setrval do roku 1949. Od roku 1949 do roku 1952 byl náměstkem ministra informací a osvěty a v letech 1952–1953 náměstkem ministra školství, věd a umění. V roce 1953 zastával post náměstka předsedy Státního výboru pro věci umění a v období let 1953–1954 působil coby náměstek ministra kultury. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za K...

Ludmila Freiová (13)

Ludmila Freiová byla česká spisovatelka, překladatelka, autorka knih pro mládež a science fiction. Vystudovala češtinu, italštinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1951–1959 učila žáky na základní, pak zvláštní škole. V letech 1959 až 1986, tedy až do důchodu, pracovala jako středoškolská profesorka filozofie, češtiny a italštiny. Psaní literatury se věnovala od poloviny šedesátých let, od roku 1975 psala pouze sci-fi. Kromě vlastní tvorby se věnovala také překladu italské sci-fi literatury a jejímu publikování jak v oficiálních časopisech, tak i fanzinech, psaní teoretických článků a práci ve fandomu.. V letech 1948–1955 byla provdána za houslistu Václava Rábla. Zajímala se o filozofii, psychologii, biologii, výtvarné umění, italštinu a hudbu. Řadu povídek SF přeložila z italštiny do českých fanzinů.

Lucia Sasková (14)

Lucia Sasková je pseudonym jedné mladé slovenské spisovatelky. Vo vydavateľstve Slovenský spisovateľ jej vyšla v poradí už druhá knižka – ZLATOKOPKA. Aj prvú s názvom Neznámych nemiluj napísala pod umeleckým menom LUCIA SASKOVÁ. "Áno, píšem pod iným menom, no nemám na to nejaký konkrétny dôvod. Proste sa mi páči byť pri písaní kníh niekým iným. Moje knihy sú o reálnych ľuďoch, situáciách a osudoch. Každá jedna postava je konkrétny charakter, s ktorým som sa stretla. Inšpirujú ma ľudia okolo mňa a našťastie je ich dosť."

Lubomír Man (13)

Lubomír Man je český spisovatel. Lubomír Man se narodil v Záblatí u Bohumína 23. března 1930. Po mobilizaci v roce 1938 se jeho rodina uchýlila k příbuzným na Vysočině , kde dokončil základní školní docházku. Po válce se rodina vrátila zpět do Záblatí a LM začal chodit do bohumínského gymnázia, kde v roce 1949 maturoval. Studoval pak na Pedagogické a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně tělesnou výchovu a anglickou literaturu a anglický jazyk. Během studií začal reprezentovat ČSR ve skoku dalekém. Od roku 1950 do roku 1956 byl stálým členem národního mužstva ČSR a dvakrát se stal vicemistrem ČSR. Učil na několika středních školách na Ostravsku, na Vysoké škole báňské, rok pracoval v zahraniční redakci ČTK v Praze. Po několika letech publicistiky do nejrůznějších tiskovin , začal v roce 1967 psát svou literární prvotinu Vysoký cíl. Jedna kniha byla zpracována pro rozhlas, jiná pro televizi. Vysoký cíl byl v roce 1996 převeden na Slovensku do zvukové podoby pro slepce, v Česku o rok později. Do zvukové podoby pro slepce byla převedena i kniha S devatenáctkou do Bernu a kniha Hrrr na ně! . Mezinárodním úložištěm dat Wikimedia Commons byla kniha Hrrr na ně! zařazena do seznamu 40 Knih roku světové produkce v r. 2003.. V anketě České televize Kniha mého srdce získal mezi autory Ostravska přítomnosti i minulosti nejvyšší počet hlasů.{Kniha mého srdce, Česká televiz...

Louis Pergaud (7)

Louis Pergaud byl francouzský spisovatel, známý jako autor Knoflíkové války. Narodil se v obci Belmont blízko švýcarských hranic, působil jako učitel v několika vesnicích kraje Franche-Comté. Jako příznivec odluky církve od státu se dostal do sporu s místními autoritami a v roce 1907 odešel do Paříže. Snažil se prosadit jako spisovatel na volné noze, ale žil ve velké bídě. Vydal sbírku básní Úsvit, prosadil se až díky povídkám ze života zvířat: Havranova pomsta a Od straky k lišce . Bestsellerem se stala Knoflíková válka, kterou vydal v roce 1912 s podtitulem Román mého dvanáctého roku. Kniha vypráví o rvačkách mezi chlapci ze dvou sousedních vesnic. Jejich zvláštností je, že zajatým nepřátelům se uřezávají knoflíky. Tak kluci, kteří odešli z domu v pořádku, se musí vrátit v oblečení s uřezanými knoflíky, za což je doma čeká samozřejmý rodičovský výprask. Příběh je vyprávěn jadrným skatologickým jazykem a obsahuje ironické paralely ke světu velké politiky. Román vyšel v mnoha vydáních a byl přeložen do předních světových jazyků, vznikla podle něj také opera. V roce 1962 natočil Yves Robert podle Knoflíkové války film, který mj. obdržel Cenu Jeana Viga. Louis Pergaud padl za první světové války, když po zranění padl do německého zajetí a polní lazaret se stal terčem francouzského bombardování.

Libuše Kubičíková (14)

Narozena 30. 10. 1938 v Brně. Mgr., pedagožka, autorka učebnic matematiky pro střední školy.

Leonhard Frank (13)

Leonhard Frank byl německý spisovatel a scenárista. Jako autor byl populární mezi čtenáři především v období Výmarské republiky. Roku 1933 byly v Německu již Frankovy knihy páleny, v daný okamžik se rozhodl emigrovat do Francie a posléze do Ameriky. O rok později byl tehdejším režimem zbaven německého občanství. V roce 1950 se vrátil zpět do vlasti z amerického exilu, a to do Mnichova. Na literární dráhu se vydal Leonhard Frank až ve věku 30 let, zaobíral se hlavně prózou a mnoho z jeho tvorby bylo ještě před rokem 1989 úspěšně přeloženo do češtiny. Jeho Německou novelu pozitivně ohodnotil nejenom německý literární kritik Marcel Reich-Ranicki, nýbrž také Thomas Mann.

Leonard Cohen (9)

Leonard Cohen byl kanadský písničkář, básník a spisovatel, jehož kariéra trvala téměř pět desetiletí. Cohen se narodil 21. září 1934 ve Westmountu v Quebecu a předtím, než se začal věnovat hudbě, působil jako básník a spisovatel. Jeho první album "Songs of Leonard Cohen ," vyšlo v roce 1967 a zavedlo jeho směs folkové hudby s poetickými texty. Cohenův hluboký barytonový hlas a promyšlené, sugestivní písňové texty mu vynesly uznání kritiky a oddané příznivce. V průběhu let vydal řadu alb, na nichž se zabýval tématy lásky, náboženství, politiky, izolace, sexuality a osobních vztahů.

Leo Pavlát (10)

Leo Pavlát je novinář, spisovatel a diplomat, první a současný ředitel Židovského muzea v Praze od jeho navrácení české a moravské židovské komunitě . Leo Pavlát po válce vyrůstal s matkou, která jako jediná z rodiny přežila šoa - věznění v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau i dalších lágrech. Po základní devítileté škole a Střední všeobecně vzdělávací škole vystudoval fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy . Od konce 70. let se začal angažovat v neoficiálních strukturách kolem Židovské obce v Praze. Po roční vojenské službě byl v letech 1975-1990 odborným redaktorem umělecko-naučné redakce nakladatelství Albatros. V letech 1990-1994 působil na československém/českém velvyslanectví v Izraeli v Tel Avivu. Od roku 1994 je ředitelem Židovského muzea v Praze. Jeho první díla tvořily překlady náboženských úvah a textů židovských autorů a děl s židovskou tematikou pro Věstník Rady židovských náboženských obcí a Ročenku Rady židovských náboženských obcí, později začal psát vlastní knihy. Od konce roku 1994 připravuje rozhlasový pořad pražské židovské obce Šalom alejchem a i jinak spolupracuje s Českým rozhlasem při tvorbě naučných pořadů o židovských tradicích, zvycích a kultuře, dříve psal pravidelně fejetony pro českou redakci BBC a Rádio Česko . Z francouzštiny přeložil úvahy náboženského myslitele Ješajahu Leibowitze „Úvahy nad Tórou“ . Na téma antisemitismus a židovské tradice publikuje v novinách , vystupuje v rozhlase a televizi a přednáší na různých fórech, výsledky této činnosti lze nalézt i v některých sbornících. Od roku 1995 pracuje ve volených orgánech Židovské obce v Praze i Federace židovských obcí. Od roku 1997 j...

le (14)

Ladislav Šomšák (3)

Ladislav Šomšák *03.03.1932 - †02.12.2005 Prof. L. Šomšák sa narodil 3. marca 1932 v chudobnej rodine kovoroľníka v malebnom kraji, v drevenici na samote Zahájnica neďaleko terajšej obce Nálepkovo, v tom čase Vondrišel. Napriek chudobným pomerom, v ktorých vyrastal, ho celý život charakterizovala noblesa aristokrata. Po absolvovaní ľudovej školy v rodnej obci a meštianskej školy v Gelnici sa upísal lesu. Prekrásna príroda i príklad otca a starších bratov nasmerovali jeho kroky do smrečín, ktoré ho sprevádzali celým životom. Najskôr v rokoch 1947 až 1950 pracoval ako obyčajný lesný robotník. Po absolvovaní Jednoročnej horárskej školy v Liptovskom Hrádku bol do roku 1952 vedúcim Lesníckeho oddelenia ONV v Gelnici. Jeho prirodzený intelekt a túžba po poznaní ho nasmerovali na Prípravný kurz pre vysoké školy v Jasove, kde v roku 1953 maturoval. Od roku 1953 do roku 1958 študoval biológiu na Prírodovedeckej fakulte UK. Aj vďaka svojím učiteľom, ktorých do posledných dní s úctou spomínal, doc. Májovskému, doc. Jurkovi a doc. Futákovi sa zamiloval a zostal verný svojej celoživotnej láske - botanike. Bolo preto celkom prirodzené, že ihneď po skončení štúdia začal pracovať ako asistent na vtedajšej Katedre botaniky. V roku 1963 mal riadnu habilitáciu a od 1. 5. 1964 bol ustanovený za docenta geobotaniky. Kandidátsku dizertačnú prácu obhájil v roku 1968. V roku 1983 získava vedeckú hodnosť doktora vied a v roku 1984 bol menovaný riadnym profesorom botaniky. Na Univerzite Komenského pôsobil dlhý čas v rôznych funkciách. Od roku 1962 do roku 1990 bol riaditeľom Botanickej záhrady UK a súčasne vedúcim Katedry geobotaniky - od augusta 1964 až do roku 1989. Ako vysokoškolský učiteľ bol profesor Šomšák vždy uznávaný ako vynikajúci pedagóg a kolega. Nezabudnuteľné sú jeho prednášky zamerané na geobotaniku a odvodené vedné disciplíny. Profesor Šomšák počas svojho pedagogického pôsobenia vychoval okolo dvesto diplomantov a desiatky doktorandov a kandidátov vied, ale svojimi prednáš...

Ladislav Křivánek (9)

Ing. publikace o fotografování, zemřel 10.2.2004 ve Švýcarsku

Ladislav Hruška (9)

Narozen 13. 2. 1978 v Městci Králové. Vystudoval pedagogickou fakultu na univerzitě v Hradci Králové. Reportér.

Ladislav Borovanský (16)

Ladislav Borovanský byl český anatom a dlouholetý přednosta Anatomického ústavu Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Borovanského.

Květa Fialová (9)

Květa Fialová byla česká herečka, oblíbená divadelní, filmová a televizní diva, manželka českého režiséra Pavla Háši. Květa Fialová se narodila roku 1929 ve Veľkých Dravcích . Její matkou byla výtvarnice a sochařka Květoslava Fialová a otcem Vlastimil Fiala pocházející z Opočnice u Poděbrad, vojenský letec a legionář v Rusku. Fialová o rodičích říkala, že „maminka byla buddhistka, tatínek přísný evangelík“. Rodina žila na Slovensku do roku 1938, kdy byla nacionalisty ze Slovenska vyhnána. Přestěhovala se do Žďáru u Police nad Metují a později do Borohrádku. Na konci války, v květnu 1945, ji znásilnili dva vojáci Rudé armády. Sama byla potom svědkem jejich popravy zastřelením před plukem. Ve svých vzpomínkách uvádí, že od té doby si zprotivila sex. Po skončení války v letech 1946–1950 vystudovala brněnskou JAMU. Působila v několika oblastních divadlech, v Českém Těšíně , Opavě , Českých Budějovicích , v Kolíně i v Martině na Slovensku . Od roku 1958 byla v angažmá v pražském Divadle ABC, které v té době řídil Jan Werich. Po sloučení Divadla ABC s Městskými divadly pražskými zde působila od roku 1963 až do roku 1990 a v dalších letech jako stálý host. Ve filmu se objevila už ve 40. letech a sehrála řadu postav ve více než 120 filmech. Stejně tak později v televizních inscenacích a seriálech, i v dabingu. Zřejmě nejznámější rolí je postava barové zpěvačky Tornado Lou v parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera . Květa Fialová se poprvé krátce provdala v 21 letech za dramaturga Jiřího Joska . Podruhé prožila v manželství půlstoletí, a to s režisérem Pavlem Hášou až do jeho smrti 5. srpna ...

Kōbō Abe (4)

Kóbó Abe byl japonský spisovatel, dramatik, esejista a filmový i rozhlasový scenárista. Je považován za nejvýraznějšího představitelem poválečné školy v japonské literatuře. Pocházel z lékařské rodiny a mládí prožil se svými rodiči v Mandžusku. Po návratu do vlasti začal roku 1943 studovat na lékařství na Tokijské univerzitě. Studia dokončil roku 1948, avšak lékařskou praxi neprovozoval, protože již jako student se začal zabývat literaturou. Věnoval se evropským filosofům jako byli Friedrich Nietzsche, Karl Jaspers nebo Martin Heidegger, předválečné avantgardě, zvláště pak surrealismu, a za autory, které jej nejvíce ovlivnili, považoval Dostojevského, Poea, Rilkeho, Kafku a Becketta. Pod dojmem nově nabyté svobody se stal také členem komunistické strany, ze které byl však po čase pro kritiku vyloučen. Do literatury vstoupil vlastním nákladem vydanou sbírkou básní Mumei šišú , ale jeho hlavní doménou se brzy stala próza. Roku 1950 vydal slavnou surrealistickou povídku Akai maju , za níž obdržel Cenu poválečné literatury. O rok později obdržel Akutagawovou cenu za sbírku povídek Kabe a stal se autorem mladé generace. Světové slávy dosáhl svým románem Suna no onna , když jeho filmová adaptace režiséra Tešigahary obdržela roku 1964 na filmovém festivalu v Cannes zvláštní cenu kritiky. V roce 1956 se zúčastnil sjezdu československých spisovatelů v Praze. Dojmy z cest popsal o rok později v díle Tóó o juku . Od šedesátých let se také výrazně věnoval divadlu. Jeho nejznámější divadelních hrou je Tomodači - Kuroi kigeki , za kterou obdržel Tanizakiho literární cenu. Roku 1971 založil svou vlastní divadelní skupinu Abe Kóbó sutadžio , pro kterou napsal celou řadu her a ve které se herci (mladí a začínající i již známí a významní...

Klaus Mann (11)

Klaus Mann byl německý spisovatel, dramatik a novinář, syn spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna. Po nástupu nacismu v Německu emigroval do Amsterdamu. V Amsterdamu vydával časopis Die Sammlung. Od roku 1935 se zdržoval na mnoha místech . V témže roce získal československé státní občanství, ale v roce 1936 se rozhodl emigrovat do USA. Roku 1938 se účastnil bojů ve španělské občanské válce. Po roce 1941 se jako voják americké armády účastnil bojů v Evropě. Poválečný vývoj byl pro něho velkým zklamáním, které dával všude najevo a velmi těžce ho nesl. Spolu s jeho homosexualitou, s níž se jen těžko vyrovnával, bývá právě poválečná deziluze často uváděna jako důvod sebevraždy Klause Manna. K jeho depresím přispíval fakt, že až do smrti byl finančně závislý na svém otci. Je pochován na hřbitově 'Le Grand Jas' ve francouzském Cannes. Klaus Mann také těžce nesl opakované neúspěchy svých knih. Nedlouho před smrtí se dozvěděl, že se mu nepodaří vydat jeho nejvýznamnější knihu, román Mefisto. Za zablokováním publikace stál muž, podle kterého byla napsána, Gustaf Gründgens, v letech 1926-29 manžel autorovy sestry Eriky – viz Causa Mefisto v časopise Reflex 04/2007. Kniha pojednává o významném německém herci, který se zaprodal nacismu. Jde o tzv. klíčový román, v němž řada osob, včetně hlavního hrdiny má předlohy v žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Tou hlavní postavou románu byl Hendrik Höfgen , který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Mannovo dílo vycházelo už v předválečném Československu, například právě román Mefisto, který vyšel v roce 1937, tedy pouhý rok po vydání exilového originálu. Podle této knihy také natočil v roce 1981 stejnojmenný film maďarsk...

Kateřina Winterová (10)

Kateřina Winterová je česká herečka, stálá členka činohry Národního divadla v Praze a zpěvačka skupiny Ecstasy of Saint Theresa. Narodila se v Benešově a mládí prožila v Mělníku. Jejím partnerem je vydavatel a režisér Tomáš Zilvar , mají spolu dvě děti. V letech 1990–1996 absolvovala hudebně-dramatické oddělení pražské konzervatoře, již během studií hrála v Divadle pod Palmovkou. V letech 1996–1998 hostovala v Klicperově divadle v Hradci Králové a v činohře Národního divadla nastudovala pohostinsky role ve dvou inscenacích Romance pro křídlovku a Bloudění. Od roku 1998 působí ve stálém angažmá v Národním divadle. V roce 2011 byla nominována za roli Nory na ceny Thálie a Alfreda Radoka. Vedle angažmá v Národním divadle jako host vystupuje na jiných scénách. V Divadle Ta Fantastica v roce 2006 nastudovala roli Katky v Thomasových Osmi ženách. V Divadle Pallace hraje roli Terezy ve hře Opona nahoru! od Petera Quiltera Od roku 1998 působí jako zpěvačka skupiny Ecstasy of Saint Theresa. Skupina dlouhodobě patří mezi kultovní skupiny stojící na pomezí elektronické, indie a ambientní hudby. Společně s Janem P. Muchowem vydali tři studiová alba a jeden záznam živého vystoupení. V roce 2002 obdržela Anděla v kategorii Zpěvačka roku. Diskografie skupiny The Ecstasy Of Saint Theresa. Dále zpívá s rapperem Vladimirem 518 v písnich Du Dolů a Václavák. V roce 2011 nahrála duet Ravens se seskupením Republic of Two. Do stálého angažmá činohry Národní divadla nastoupila v roce 1998. První zkušeností byly inscenace Romance pro křídlovku a Bloudění, kde hrála jako host.

Karl Herloßsohn (16)

Karl Herloßsohn, vlastním jménem Borromäus Sebastian Georg Karl Reginald Herloß, v českém prostředí známý více jako Karel Herloš byl německy píšící novinář a spisovatel, pocházející z Prahy a úzce spjatý s českým prostředím tematikou svých historických románů, které byly oblíbené i u českých čtenářů. Narodil se v německé rodině v Praze na Malé Straně, otec byl krejčím. Jako rok jeho narození je mnohdy chybně uváděn rok 1804 Po studiu na malostranském gymnáziu studoval na pražské univerzitě filosofii a po krátkém pobytu ve Vídni se vrátil do Prahy. Soukromě studoval práva a pracoval jako vychovatel. V Praze napsal i své první novely, Treue bis in den Tod a Eine Nacht in den Appeninen. V roce 1822 publikoval první verše v Dresdner Abend-Zeitung. V roce 1825 se odstěhoval do Lipska, pravděpodobně kvůli tomu, že v rakouské monarchii byla přísnější cenzura; zde se trvale usadil a věnoval se novinářské a literární činnosti. Byl spolupracovníkem listu Brockhaus’schen Literarischen Conversationsblatt, působil jako překladatel a psal pro různé, hlavně beletristické listy. V roce 1826 publikoval první historický román Die Fünfhundert vom Blanik. V roce 1830 založil časopis Der Komet , který patřil ve své době k nejúspěšnějším literárně-kritickým listům. Časopis redigoval 19 let, až do roku 1848. V roce 1839 podnikl cestu po Slezsku a Krkonoších, při níž se zastavil též v Praze . V roce 1848 převzal redakci Spindlerova almanachu Vergiss mein nicht. Připravoval se k návratu do Prahy, ale vážná nemoc mu v tom zabránila. Zemřel chudý, v nemocnici sv. Jakuba v Lipsku. Jednu stránku jeho díla představuje tvorba publicistická a satirická a účast na dílech encyklopedického charakteru. Kromě vlastního časopisu Der Komet , který vycházel v letech 1830-1848, publikoval v roce 1832 ve spolupráci s Johannem Peterem Lyserem ...

Karel Werner (9)

Karel Werner je český indolog, orientalista a religionista. Navštěvoval gymnázium v Brně a Znojmě. Po maturitě v roce 1945 začal studovat sanskrt, filozofii, historii, sinologii a indologii na Palackého univerzitě v Olomouci a Masarykově univerzitě v Brně. V roce 1949 získal titul PhDr. díky práci Významoslovný rozbor primitivních jazyků. Čtyři roky působil jako asistent na Palackého univerzitě. Poté kvůli režimu byl nucen pracovat v dělnických profesích až do roku 1968, kdy odjel do Velké Británie, kde byl přijat na akademickou půdu. Na začátku devadesátých let pomáhal založit Ústav religionistiky v Brně, kde je od roku 1993 hostujícím profesorem. Wernerovo dílo je zaměřeno především na hinduismus, buddhismus a jógu. Je autorem mnoha studií v českém, především anglickém a spoře v německém jazyce.

Karel Stejskal (10)

PhDr., CSc., historik umění, estetik, práce o středověkých iluminovaných rukopisech, práce zejména o středověkém umění.

Karel Rataj (10)

Botanik, pracoval v Botanickém ústavu v Praze, publikoval v odborných časopisech, zabýval se entomologií, rybami a vodními rostlinami. Na svých četných cestách sbíral tento „materiál“. V současnosti spolu se svým synem Karlem Ratajem ml. vlastní pěstírnu a prodejnu akvarijních rostlin a potřeb v Šumperku.

Karel Krejčí (13)

Narozen 20.8.1904 v Praze, zemřel 26.6.1979 tamtéž. PhDr., literární historik, bohemista a polonista, profesor, práce z oboru.

Karel Hájek (10)

Karel Hájek byl československý novinářský fotograf, považovaný za zakladatele moderní české fotoreportáže. Narodil se 22. ledna 1900 v Lásenici. Jeho matka Kateřina , která spolu s ním vychovala pět dětí, byla výtečnou kuchařkou, navštěvovaná i Emou Destinnovou. Jeho otec Ondřej vedl s manželkou hostinec a poštovnu, byl předsedou honebního výboru a lásku k přírodě a myslivosti podědil Karel nepochybně i po něm. Po absolvování obecné školy se v roce 1914 vyučil kovářem v Nové Bystřici. V letech 1914–1918 sloužil v rakouskouherské armádě v Českých Budějovicích, ve Vídni a na frontě v jižních Tyrolích. Z války domů se vrátil 25. října 1918, a již tři dny nato odejel do Prahy, kde zůstal natrvalo, s četnými návraty domů k rodičům. V letech 1918-1926 pracoval nejprve jako kovodělník v továrně Ringhoffer. Později pracoval jako řidič pražské tramvaje. V roce 1920 začal amatérsky fotografovat. Karel Hájek byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1925 s Vlastou Havlíčkovou, téhož roku se manželům narodil syn, JUDr. Miloš Hájek, který zemřel 19. července 1984 v Rumburku. Manželé se rozvedli v roce 1930. Druhý sňatek uzavřel v prosinci 1940 se členkou opery Národního divadla v Praze Jaroslavou Procházkovou . Jeho dalšími nejbližšími příbuznými byli neteře Marie Kratochvílová a Vlasta Šafářová a synovec Ing. Jiří Hájek. V roce 1926 pořídil reportáž o Emě Destinnové, kterou otiskl časopis Pestrý týden. V roce 1929 byla jeho fotografie oceněna ve fotosoutěži téhož časopisu a byla otištěna na titulní stránce českého i německého vydání. Od šéfredaktora Bohumila Markalouse získal novinářský průkaz. Až do roku 1932 se snažil spojovat zaměstnání tramvajáka a fotoreportéra, což ale vedlo k řadě problémů. Traduje se příhoda, kdy nechal stát tramvaj uprostřed křižovatky na Václavském náměstí, aby mohl pořídit reportáž o dopravní nehodě. Od roku 192...

Karel Domin (15)

Karel Domin byl český botanik, vysokoškolský pedagog a politik. Narodil se v Kutné Hoře, kde jeho otec Karel Domin působil jako učitel na učitelském ústavu. Dědečkem z matčiny strany byl Gustav Adolf Lindner. Karel Domin vystudoval botaniku na České univerzitě v Praze. Po habilitaci v roce 1906 byl roku 1916 jmenován profesorem botaniky. Jeho vědecká činnost se zaměřovala především na taxonomii rostlin, fytogeografii a geobotaniku. Prováděl též floristický výzkum Československa a účastnil se i expedice do jihovýchodní Asie. Věnoval se také ochraně přírody a je považován za člověka, který se nejvíce zasadil o vznik Tatranského národního parku. V letech 1922–1923 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v letech 1933–1934 rektorem Univerzity Karlovy. Jako rektor se snažil o získání finančních prostředků na rekonstrukci Karolina a angažoval se při takzvané insigniádě, v jejímž rámci stál na straně těch, kteří požadovali vydání univerzitních insignií, které protiprávně zadržovala Německá univerzita v Praze. V letech 1935 až 1939 byl Karel Domin poslancem Národního shromáždění republiky Československé, do kterého byl zvolen za Národní sjednocení. V době druhé republiky byl členem organizace Akce národní obrody. Po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci se již ke své vědecké práci nemohl pro své pravicové politické názory vrátit. V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Dominova. Jeho jméno nese i Dominova skalka. Dominovo jméno nese i lokalita v západoslovenském pohoří Považský Inovec .

Karel Černoch (8)

Karel Černoch byl významný český zpěvák a hudebník, jehož kariéra trvala několik desetiletí od 60. let 20. století. Byl známý svými vystoupeními v oblasti populární hudby a v 60. letech 20. století byl členem skupiny Rebels. Černochova hudební kariéra se vyznačovala jeho všestrannými hlasovými schopnostmi a schopností vystupovat ve více jazycích, včetně češtiny, slovenštiny, angličtiny a italštiny. V průběhu let vydal řadu alb a singlů, které našly ohlas u posluchačů v Československu a později i v České republice. Jeho repertoár zahrnoval jak původní písně, tak coververze světových hitů, které často upravoval do češtiny. Černochův přínos české hudební scéně byl významný a až do svého odchodu v roce 2007 zůstal populární osobností. Jeho odkaz pokračuje prostřednictvím rozsáhlé diskografie a trvalého vlivu, který měl na českou populární hudbu.

Julien Green (10)

Julien Green byl americko-francouzský spisovatel proslulý svými psychologickými romány. Ceněno je též osmnáct svazků jeho deníků a úvah. Psal je od roku 1926 až do smrti. Narodil se ve Francii americkým rodičům , kteří oba pocházeli z amerického Jihu . Ve Francii prožil většinu života, sžil se s francouzským kulturním prostředím a svá díla psal ve francouzštině. Přesto si až do smrti ponechal americké občanství, pod vlivem své matky se označoval za Jižana a hlásil se k odkazu jižanské Konfederace. Dětství prožil ve Francii. Za první světové války sloužil ve francouzské armádě, po válce studoval na University of Virginia, kde potom krátce učil. Roku 1922 se vrátil do Francie, ale za druhé světové války sloužil v americké armádě a po válce zůstal ve Francii. Psal romány, také z předválečného amerického jihu. dále eseje, divadelní hru a deset svazků velmi ceněných deníků. Roku 1970 získal literární cenu Francouzské akademie a o rok později byl zvolen jejím členem jako první Američan po rodičích. Sebrané spisy vyšly v letech 1954–1965 v desíti svazcích. Pocházel z episkopalistické rodiny, ale roku 1916 konvertoval ke katolictví. Později se vrátil k protestantství, ale roku 1939 znovu přestoupil na katolictví. Celý život vnitřně bojoval se svou homosexualitou. Kvůli své náboženské víře se nakonec rozhodl pro celibát. Zemřel v Paříži, na vlastní přání však byl pohřben v kostele sv. Jiljí v rakouském Klagenfurtu, a to kvůli nedaleké soše Panny Marie, k níž měl osobní vztah.

Jozef Karika (14)

Jozef Karika , je slovenský experimentální spisovatel a publicista. Vystudoval historii a filosofii na Univerzitě Mateje Bela v Banské Bystrici, do povědomí se dostal po roce 2000 jak autor internetových stránek Garden of Magick a častý přispěvatel do diskusního fóra portálu Ritual.cz a následně se díky svým prvním dvěma knihám o magii – Slovanská magie , Zóny stínu – stal uznávaným a diskutovaným autorem v této oblasti. Poté však postupně ukončil své na magii zaměřené aktivity a začal se věnovat obecné publicistice a psaní beletrie. Průběžně mu sice vycházely další knihy o magii , Kurz praktické magie pro začátečníky , Brány meonu a britsko-americké vydavatelství Immanion Press mu vydalo knihu esejů Liber 767 vel Boeingus , určenou pro americký a anglický trh), ale to byly vesměs výsledky dřívější činnosti v této oblasti vycházející s časovým zpožděním. Pracoval jako historik v muzeu, televizní redaktor, vedoucí marketingového a grantového oddělení v samosprávě a jako mluvčí města Ružomberku. Do beletristického světa vstoupil svými hororovými povídkami, přičemž povídka Dedičstvo zeme se umístila na 3. místě Ceny Fantázie 2008 a povídka Samota na 1. místě Ceny Béla 2009 a na 3. místě Ceny Fantázie 2009. Tyto povídky také vyšly v příslušných antologiích. V roce 2010 mu v nakladatelství Ikar vyšla kniha V tieni mafie, jež se stala bestsellerem, téměř dva měsíce byla druhou nejprodávanější knihou na Slovensku a nejprodávanější knihou slovenského autora. Tento drsný román z mafiánského prostředí se šokující otevřeností popisuje bezohledné mafiánské praktiky od výpalnictví, natáčení pornografie, obchodu s bílým masem až po korupci rozežírající státní a samosprávné struktury. V roce 2011 vyšlo v témže nakladatelství vynik...

Joseph Delmont (11)

Joseph Delmont , původním jménem Josef Pollak byl filmový režisér a herec, spisovatel a dobrodruh rakouského původu. Český tisk zaznamenal Delmontovo vyprávění o jeho životě v několika verzích, které se v detailech liší: Rodina měla pocházet ze Španělska, a později žít na Pelhřimovsku . Narodil se jako šestnáctý ze sedmnácti dětí. Když se chudá rodina přestěhovala z Waldviertelu do Vídně, v devíti letech utekl s cirkusem, kde se živil jako provazolezec, než po zranění cirkus opustil a protloukal se cvičeným psíkem. V šestnácti měl odjet s irským lovce do Indie. Následně prý jako lovec během dvaceti let procestoval Afriku, Asii, Ameriku, Austrálii, Grónsko a Sibiř. Údajně cestoval devět měsíců po Indii s Rudyardem Kiplingem. Ve svém životopisném vyprávění Delmont uvedl, že ke psaní ho vybídl sám Mark Twain a zmínil i svou práci filmového režiséra v Americe a Berlíně. Podle jiné Delmontovy životopisné verze z téže doby ho ke psaní vyzval Rudyard Kipling. Delmont měl být prvním režisérem, který točil filmy s divokými zvířaty. V roce 1927 též uváděl, že je československý státní příslušník. Mluvil osmi jazyky, psal anglicky, německy a francouzsky. Německé a rakouské zdroje uvádějí, že se narodil v dolnorakouské obci Loiwein, v rakouské oblasti Waldviertel. Jeho rodiče byli kupec Moses Pollak a Rezi , rozená Fuchsová. Poté, co utekl s cirkusem se vyučil soustružníkem. Nadále pracoval jako artista, lovec a chovatel zvěře, který s cirkusem procestoval svět. Od roku 1901 pobýval ve Spojených státech, kde od roku 1903 natáčel nejprve jednodílné, později dvoudílné westernové filmy pro společnost Vitagraph. Roku 1910 se vrátil do Vídně, kde pracoval jako kameraman a ředitel kina. Podílel se např. jako kameraman a technický vedoucí na nejstarším zce...

Joseph A Altsheler (10)

Americký reportér, editor a autor knih pro mládež.

Josef Zentrich, (12)

Josef Žemlička (12)

Josef Žemlička je český historik, profesor a doktor filozofie. Absolvoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity obor archivnictví, titul doktora filozofie získal v roce 1971, habilitoval se v roce 1998. Roku 2002 byl jmenován profesorem pro obor české dějiny. Na počátku své vědecko-výzkumné činnosti se zaměřoval na problematiku osídlení a kolonizace ve středověku, od konce sedmdesátých let 20. století rozšiřoval svůj zájem na další oblasti dějin 13. století, především na problematiku vzniku středověkých měst, počátky a rozmach pozemkové šlechty, politickou a společenskou strukturu českého státu za posledních Přemyslovců. Je členem předsednictva Commission internationale pour l'histoire des villes a členem Komise pro historickou geografii při Historickém ústavu Akademie věd ČR. Od roku 1970 působí v Historickém ústavu AV ČR, kde zastával funkci vedoucího oddělení dějin středověku. Od roku 1991 pracuje současně na FF UK v semináři českých středověkých dějin, který do r. 2010 vedl, a od roku 2003 v Centru medievistických studií. V roce 2010 se stal ředitelem Ústavu českých dějin FF UK . Tuto pozici zastával do roku 2013, v letech 2013-2016 pak byl zátupcem ředitele tamtéž, od roku 2016 vede Seminář starších dějin ÚČD. Žemlička je autorem řady monografií, odborných statí a jednoho historického románu.

Josef Vítězslav Šimák (15)

Josef Vítězslav Šimák byl český historik, profesor Karlovy Univerzity v Praze od 1921, jeden z představitelů Gollovy školy. Jeho otec Josef byl učitelem a ředitelem turnovské průmyslové a později i měšťanské školy. Také matka Marie, roz. Plavcová, byla vzdělaná žena a před provdáním byla učitelkou. Na syna měla velký vliv, učila ho básničkám a záhy ho naučila i číst. Malý Šimák si brzy oblíbil četbu ze starých českých kronik, rytířské povídky z doby obrozenecké, ale i kalendáře, které si půjčoval v sousedství u Vorlů, kteří vlastnili řeznictví. S maminkou a paní Vorlovou chodil na výlety do okolní přírody Českého ráje. Ve škole měly na něj velký vliv historické povídky Prokopa Chocholouška a Václava Beneše Třebízského, rád si prohlížel i stránky z otcova časopisu Památky archeologické. Na středoškolských studiích si však oblíbil dílo Aloise Jiráska, který se mu stal životním vzorem. V Turnově vyrůstal se svým daliměřickým kamarádem Josefem Pekařem. Chodili spolu do obecné školy a později se sešli i na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Láska k rodnému kraji, jeho hradům, zámkům a zříceninám oba mladíky dovedla ke studiu historie. Pekař i Šimák vystudovali historii na pražské univerzitě a v roce 1895, dvě léta po Pekařovi, obhájil doktorát i Šimák. Na praxi nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium na Malé Straně v Praze, po roce přešel na reálné gymnázium v Pardubicích a další rok byl zase na reálce v Praze. Od roku 1900 plných 21 let vyučoval dějepis na Vyšší dívčí škole v Praze. Vedle výuky na středních školách budoval svoji kariéru na Univerzitě Karlově – z různých důvodů o poznání pomaleji než jeho vrstevníci. V roce 1904 se habilitoval pro obor české dějiny , roku 1907 se oženil s dcerou malíře K. Liebschera Ludmilou Liebscherovou a v roce 1911 byl jmenován mimořádným profesorem českých dějin. Mimořádným profesorem zůstával poměrně dlouho, řádný...

Josef V Scheybal (11)

Josef V. Scheybal patří k nejvýznamnějším představitelům české národopisné kresby. Jeho dokumentační práce se opírala o hluboké znalosti oboru a dokonalé zvládnutí výtvarné techniky; kresby jsou až vědecky přesné, s propracovanými detaily, přitom kompozičně a kresebně přesvědčivě podané. Autor zásadním způsobem přispěl k dokumentaci lidové architektury v severních Čechách, zejména v Pojizeří a Podkrkonoší, kde se zúčastnil řady terénních výzkumů, mimo jiné na Českodubsku, Turnovsku, Liberecku, Železnobrodsku a Jablonecku. Vytvořil tisíce kreseb, které jsou často jediným dokumentem zaniklých a zničených památek nejen lidového umění. Ucelené soubory dokumentačních kreseb, uložené v archivech řady institucí, jsou využívány při sestavování muzejních expozic, pořádání tématických výstav, při přípravě encyklopedií lidového umění a národopisných i místopisných publikací . Josef V. Scheybal byl rovněž talentovaným ilustrátorem a v mládí vytvořil výtvarný doprovod několika knih krásné literatury. Pozornost si zasluhují také jeho plenérové krajinářské kresby. Autorova teoretická činnost je především odrazem jeho zájmu o etnografii a výtvarné umění. Napsal dvě umělecké monografie věnované malířům A. Kašparovi a M. Votrubcovi, věnoval se historii severních Čech, lidové architektuře, zejména v Pojizeří, vlastivědně zaměřené publikace vydával společně se svou ženou. Jana Scheybalová se věnovala především regionální historii a místopisu. Společně s Josefem V. Scheybalem vydala knihy Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách , Kraj kolem Jizery a Krajem skla a bižuterie . Samostatně připravila publikace Lidová kultura severních Čech , Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků a Český ráj na starých diapozitivech ....

Josef Novotný (13)

Pseudonym Kuzma a Jonny. Novinář, spisovatel, dramatik, autor kulturně historických reportáží. Redaktor mj. Středostavovského buditelele, týdeníku Nová Praha, Českého slova a Pražského ilustrovaného zpravodaje. Přispíval do Palečka, Trampa, Trnu. Autor mnoha románů, divadelních her, drobných humoristických prací, ale i literárně kritických studií. Psal i detektivní romány a rodokapsy. Napsal také řadu aktovek, výstupů a veseloher, knížek pro děti a mládež a vydal i obsáhlý výbor z našich pověstí a písní. Historické náměty zpracoval dílech v Junák kralevic Marko, Vilém Tell, Strakonický dudák Švanda. Dále pracoval mnoho let jako účetní , v roce 1946 přijal příjmení Novotný – Kuzma. Psal pod pseudonymy: Kuzma, Jonny , Gill March, Jeen Ch., Jiří Alexa, Vlasta Alexa.

Josef Novák (13)

Narozen 4.3.1945. Ing. ekonomie, odborné práce z ekonomie podniku a managementu.

Josef Basl (14)

Josef Basl je proděkan pro strategii, rozvoj a vnější vztahy a statutární zástupce děkanky Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni. Je také bývalý proděkan pro zahraniční styky a rozvoj Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze. Prof. Basl je absolvent VŠSE v Plzni . Působil na Západočeské univerzitě v Plzni, kde v roce 1992 obhájil kandidátskou disertační práci a v roce 1995 habilitoval. Od roku 2000 pracuje na Fakultě informatiky a statistiky VŠE v Praze, kde v roce 2004 získal titul profesora oboru informatika. Absolvoval několik zahraničních stáží v Německu, Velké Británii a v USA. Zaměřuje se na podnikové informační systémy, modelování a optimalizaci podnikových procesů. Je členem několika vědeckých rad, oborových rad doktorského studia, členem programových výborů několika významných konferencí. Od roku 1998 je viceprezidentem České společnosti pro systémovou integraci.

John Gwynne, (13)

Johannes Vilhelm Jensen (11)

Johannes Vilhelm Jensen byl dánský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1944. Bývá považován za jednu z ústředních postav dánské literatury 20. století. Jedna z jeho sester, Thit Jensenová, byla také známá spisovatelka. Jensen se narodil roku 1873 jako druhý syn zvěrolékaře v malé vesnici v Himmerlandu v severním Jutsku. Do jedenácti let byl vzděláván svou matkou, poté navštěvoval střední školu ve Viborgu a od roku 1893 studoval lékařství na universitě v Kodani. Již během studia si pod pseudonymem Ivar Lykke přivydělával sepisováním komerčních detektivních románů na pokračování. Prosadil se až románem Dánové napsaným v duchu dekadentního novoromantického sebezpytování. Jensen studia na univerzitě nedokončil. Roku 1896 odjel do USA a od roku 1898 se plně věnoval literatuře a žurnalistice. Své první tvůrčí období uzavřel historickým románem Králův pád o králi Kristiánovi II., který je dnes považován za jedno z jeho nejlepších děl. Jako novinář procestoval Jensen celou Evropu, Egypt a Palestinu a roku 1903 navštívil znovu USA. Po této cestě definitivně uvěřil v technický pokrok a v moderní civilizaci a stal se propagátorem sociálního darwinismu. V letech 1912–1913 navštívil Jensen Dálný východ a v letech opět 1925–1926 Severní Ameriku. Během této doby pracoval na svém vrcholném díle, šestidílném románovém cyklu Dlouhá cesta , ve kterém popsal vývoj severských národů od doby ledové do 15. století. V tomto cyklu Jensen vytvořil nevědecký a poněkud naivní mýtus o tom, že sever Evropy je kolébkou evropské kultury. Umělecky je to však dílo silné a z tohoto hlediska sklidilo zasloužený úspěch. Po obsazení Dánska německou armádou roku 1940 vyjadřoval Jensen dosti kritické názory na fašismus a antisemitismus. Když mu byla roku 1944 udělena Nobelova cena za literaturu za "ojedinělou intenzitu a produktivitu jeho básnické imaginace ve spojení s bohatým intelektem a odvážným, no...

Jiří Weinberger (12)

Jiří Weinberger je český básník, textař, esejista, překladatel, analytik a konzultant. Vystudoval matematickou statistiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze a herectví na LŠU, kde ho ovlivnil zejména Ivan Vyskočil. Jiří Weinberger se věnuje v profesním životě teorii i praxi projektového managementu kde je jedním ze zastánců použití počítačových simulací pro optimalizaci a řízení projektů, jakožto přístupu odstraňujího řadu problémů tradičních metod projektového managementu, především síťové analýzy. Podle doc. Jaroslava Tomana zaujímá Jiří Weinberger výjimečné místo mezi autory, kteří: "... nonsensovou poetiku svých sbírek, vesměs adresovaných věkově univerzálnímu čtenáři, obohacují o reflexi, epickou konstrukci a zejména o postmoderní synkrezi různých literárních žánrů a druhů umění: slovesného, dramatického, výtvarného a hudebního, umocňující recipientův smyslový a emocionálně-estetický zážitek." "Tvorba J. Weinbergera reprezentuje postmoderní básnictví, vymykající se apriornímu typologickému zařazení. Její osobitost tkví v prolnutí absurdně humorného a smysluplného zření reality, v němž ve vzácné symbióze koexistují nezávazný humor a závažné sdělení. Je projevem autorova poučeného hledačství a tvořivého experimentu, vyhlašujícího boj konvenci a stereotypu ve všech jejich podobách. Svou recepční otevřeností, nedourčeností a pluralitou je schopna komunikovat se čtenáři všech věkových kategorií a aktivizovat jejich imaginaci a myšlení. Její výrazný melodický aspekt ji předurčil k autorskému čtení, ke zhudebnění a scénickým montážím pro kabaretní vystoupení , na nichž básník úspěšně participuje také jako textař písniček, zpěvák a herec" Jeho tvorba obsahuje následující díla a aktivity:

Jiří Sláma (8)

Jiří Sláma byl český archeolog a historik, který se specializoval na archeologii raného středověku, počátky českého státu a propojení archeologických a písemných pramenů. V letech 1953–1958 studoval archeologii a historii na Filozofické fakultě UK v Praze . Krátkodobě pracoval jako vedoucí pravěkého oddělení Muzea hl. města Prahy a v mostecké expozituře Archeologického ústavu ČSAV v Praze . Od roku 1960 působil na Ústavu pro archeologii FF UK v Praze nejdříve jako asistent , poté jako odborný asistent , titul CSc. získal v roce 1987, v roce 1990 se stal docentem a roku 1998 pak profesorem. V letech 1999–2002 působil jako ředitel tohoto ústavu. Provedl též řadu terénních výzkumů .