Všichni Autoři a témata

Marie Formáčková (71)

Marie Formáčková je novinářka na volné noze, publicistka, spisovatelka a středoškolská pedagožka. Působila i jako dramaturgyně a moderátorka v televizi. Je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity, pracovala dvacet let v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou časopisů Květy a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Působí také jako středoškolská učitelka a je držitelkou ocenění za pedagogickou činnost v rámci ankety Zlatý Ámos . Marie Formáčková je autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů mediálně známých osobností. K nejoblíbenějším patří knihy, které napsala spolu s Helenou Růžičkovou a se Zitou Kabátovou. Napsala také řadu kuchařek a knihy o zdravé životosprávě společně s Doc. MUDr. Leošem Středou nebo Vítkem Chaloupkou. Je autorkou série praktických učebnic pro postižené žáky .

Ladislav Smoljak (56)

Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...

Jiří Suchý (46)

Narozen 1. 10. 1931 v Plzni. Textař, zpěvák, autor pásem a her, divadelník, básník, spisovatel, skladatel, výtvarník a grafik.

Greenhorns (32)

Greenhorns je česká country a bluegrassová skupina, kterou v roce 1965 založil kytarista a zpěvák Zdeněk Rytíř. Název kapely byl inspirován výrazem "greenhorn", označujícím nezkušeného člověka, který podle nich reprezentoval jejich počáteční vstup do žánru country. V průběhu let se Greenhorns stala jednou z nejvýraznějších a nejvlivnějších skupin na české country scéně.

Philipp Vandenberg (60)

Philipp Vanderberg je německý spisovatel historických románů, thrillerů a titulů literatury faktu. Philipp Vanderberg se narodil ve Wroclavi, ale vystudoval v Mnichově. Věnoval se hlavně historii umění a dějinami. Získal titul z germanistiky. Philipp Vadenberg sbírá staré knihtisky, jeho knihovna obsahuje tisíce svazků. Kromě toho vlastní sbírku automobilů – veteránů a starožitnosti. Žije s manželkou střídavě v hornorakouské vesničce a ve věži hradebního komplexu v Burghausenu. Dílo Philippa Vanderberga: Philipp Vanderberg napsal přes třicet historických románů, thrillerů a titulů literatury faktu, které byly přeloženy do 34 jazyků. Ve svých románech dokáže mistrně vylíčit psychologii historických postav i záhadu nápisu v Sixtinské kapli, schovaného pod Michelangelovými freskami. V historii hledá záhady a těží z nich pro své poutavé příběhy.

Miroslav Plzák (44)

Miroslav Plzák byl český publicista, psychiatr a propagátor nových metod v psychoterapii a poradenství. Podle ČTK byl klasikem manželského poradenství a zakladatelem samostatného vědního oboru věnujícího se manželství , přičemž napsal světově první vysokoškolskou učebnici na toto téma. V neodborných médiích je někdy označován též za sexuologa a agentura Mediafax a mnohá další média jej označily dokonce i za gynekologa – v rámci studia lékařství absolvoval i praxi na ženském oddělení. Sexuolog Petr Weiss označil Plzákovo úmrtí za velkou ztrátu pro matrimoniology, psychiatry i sexuology. Radim Uzel jej v oblasti manželského poradenství označil za naprosto unikátního odborníka, jaký nemá ve světě obdoby. Narodil se v rodině bankovního úředníka v Libušíně na Kladensku, dětství prožil v pražských Holešovicích. Maturoval na reálném gymnáziu v roce 1944, poté byl totálně nasazen v továrně v pražské Libni. V době zákazu veřejných zábav se účastnil mnoha domácích mejdanů při gramofonu. Po válce vystudoval lékařství na Karlově univerzitě, přičemž od třetího ročníku se specializoval na psychiatrii a v tomto období navštěvoval léčebnu v pražských Bohnicích, promován byl v roce 1950. Od roku 1946 byl po vzoru svého otce členem Československé strany národně socialistické, proto jako politicky nespolehlivý sloužil v rámci vojenské služby čtyři a půl roku jako lékař u Pomocných technických praporů v Mostě a v Bílině. Poté působil tři roky na psychiatrické klinice v Horních Beřkovicích. Od roku 1959 působil na psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK (kde byl v té do...

Enid Blyton (85)

Enid Blytonová byla britská autorka knih pro děti. Původním povoláním byla učitelka, nejdřív psala příspěvky do novin o pedagogice a až později se začala věnovat dětské literatuře. Jako první byla sbírka veršů pro děti. Koncem 30. let vydala Pohádky na dobrou noc, ve 40. letech pak dobrodružné příběhy jako Správná pětka či Tajná sedma určené větším dětem a řadu knih ze školního prostředí, například Nejprotivnější holka ze školy nebo Podařená dvojčata. Českým dětem může být známa také prostřednictvím britských a kanadských televizních adaptací její knižní série Noddy, kterou vysílala ČT v pořadu Kouzelná školka. Enid Mary Blyton se narodila 11. srpna 1897 v londýnské čtvrti East Dulwich do rodiny prodejce příborů Thomase Careyho Blytona a jeho ženy Theresy May Blytonové . Měla dva mladší bratry, Hanlyho a Careyho Charlese . Enidin otec se o ni staral, když se jako tříměsíční nakazila černým kašlem, na jehož následky málem zemřela. S otcem měla Enid vřelý vztah a byl to právě on, kdo jí vštípil lásku k přírodě – ve své autobiografii o něm napsala, že "miloval květiny i ptactvo a divoká zvířata, o nichž věděl víc než kdokoliv, koho jsem kdy potkala". Po otci zdědila také zájem o zahradničení, umění, hudbu, divadlo a literaturu a často s ním chodila na výlety do přírody, s čímž nesouhlasila její matka, která s dcerou nesdílela nadšení pro její koníčky. Enidin otec dceru vedl také ke hře na piano, které se naučila dost dobře na to, aby začala uvažovat o studiu na Guildhall School of Music a profesionální hudební dráze, ale nakonec se rozhodla pro psaní. Malá Enid potom těžce nesla, když v jejích třinácti otec od rodiny odešel kvůli jiné ženě. S matkou nikdy neměla příliš dobrý vztah, a když její rodiče zemřeli, nepřišla na pohřeb ani jednomu z nich. Mezi lety 1907 a 1915 navštěvovala budoucí spisov...

Upton Sinclair (71)

Upton Beall Sinclair, Jr. byl americký spisovatel, publicista a levicový politik. V roce 1943 získal Pulitzerovu cenu za román Dračí zuby . Jeho dílo bylo velmi populární zejména v první polovině 20. století. Napsal asi 90 knih, z nichž nejznámější je román Džungle z roku 1906 o poměrech na jatkách v Chicagu. Sinclair byl otevřeným stoupencem socialistických idejí, byl členem Socialistické strany, za kterou neúspěšně kandidoval do Kongresu. Byl také kandidátem Demokratické strany na guvernéra státu Kalifornie v období velké hospodářské krize v roce 1934, ale ve volbách neuspěl. Narodil se ve středostavovské rodině, jejíž předci přišli do USA z Anglie. Otec obchodoval s alkoholem a také hodně pil. Matka, která pocházela z bohaté baltimorské rodiny, byla členkou episkopální církve a od svého syna vyžadovala poslušnost a dodržování stanovených pravidel. Sinclair k ní neměl nikdy blízký vztah a v dospělosti se téměř nestýkali. Často pobýval u svých prarodičů a mohl tak porovnat život dvou sociálních vrstev na konci 19. století. Výrazně to ovlivnilo jeho pozdější literární tvorbu i politické názory. Sinclair už od pěti let rád četl, ale do školy začal chodit až v deseti letech, když se rodina přestěhovala do Queensu, kde jeho otec začal podnikat. Ve čtrnácti letech vstoupil na City College v New Yorku. Při studiu psal vtipy a články do časopisů nebo krátké příběhy, aby mohl zaplatit školné. V sedmnácti letech se odstěhoval od rodičů a osamostatnil se. Od roku 1897 studoval určitý čas na Kolumbijské univerzitě právo, ale měl řadu jiných zájmů. Učil se jazyky, psal, prodával nápady karikaturistům. Po odchodu z univerzity vystřídal několik zaměstnání a nakonec se uchytil v novinách. Při každodenních dlouhých cestách do zaměstnání psal své první knihy. Během čtyř let vydal čtyři nepříliš úspěšné romány, které však kritika vcelku dobře přijala: King Midas , Prince Hagen , The Journal of Arthu...

Josef Svátek (71)

Narozen 24.2.1835 v Praze, zemřel 9.12.1897 v Praze. Novinář, historické prózy a romány.

Anatole France (65)

Anatole France, vlastním jménem Jacques-François-Anatole Thibault, byl francouzský básník a prozaik, literární kritik a esejista, humanistický filozof, pokračovatel racionalistických tradic renesance a osvícenství, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921. Bývá často označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. století. Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet , která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii. Svou literární činnost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stává představitelem impresionistické literární kritiky, odmítá Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznává především klasiky a hlásí se ke konzervatismu . Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začíná se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883–1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globé a do L'Univers ilustré a v letech 1886–1893 působí jako literární kritik v deníku Le Temps. Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s f...

Jiří Havel (65)

Za druhé světové války byl nuceně nasazen a pak vykonával různé profese. Nakonec zvítězila literatura. I když nejprve napsal pět básnických sbírek pro dospělé, věnoval se hlavně tvorbě pro děti. Proto zakotvil jako redaktor v časopisu Pionýr. Později se vypracoval až na jeho šéfredaktora, v té době v něm mohl publikovat i Jaroslav Foglar. V roce 1971 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a dál tak mohl tvořit jedině pod pseudonymem. Tak vydal i v nakladatelství Kruh knihu Člověče, nemrač se, spojující říkadla a básničky se slovními hříčkami. V roce 1976 vyšel v časopisu Ohníček první z příběhů o psu Barbánkovi, který si získal obrovskou popularitu a vycházel pak pravidelně až do roku 1990. Znovu se pak vrátil v roce 2004 a definitivně se odmlčel až v roce 2009, po smrti ilustrátorky Věry Faltové. Barbánek vyšel i v několika knižních svazcích, kterých se do roku 2014 prodalo na půl milionu výtisků. Pozoruhodným dílem je i jeho básnický triptych Veselé noty, Malovaný svět a Než zazvoní potřetí, ve kterém s ilustracemi Karla Franty seznamuje děti s uměleckými druhy: hudbou, výtvarným uměním a divadlem. Právě tuto trilogii považoval spolu s knížkou Člověče, nemrač se za své nejvýznamnější. Havel spolupracoval také s redakcemi časopisů Sluníčko a Mateřídouška. Byl i spoluautorem koncepce čítanek pro základní školy. Zemřel v září 2016, ještě krátce před tím ale odevzdal do nakladatelství své dvě poslední knihy.

Arnošt Vašíček (62)

Arnošt Vašíček je český cestovatel, scenárista, spisovatel a záhadolog . Vašíček je ženatý a má 2 děti. Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, obor Filmová a televizní žurnalistika. Jeho hlavním zájmem jsou záhady jako nerozluštěné archeologické nálezy, nevysvětlitelné úkazy a další tajemné a neznámé jevy včetně utajovaných rituálů. Věnoval se i námořnímu jachtingu a zúčastnil se tří velkých námořních expedic. Celkem navštívil již více než 80 zemí na pěti kontinentech. Na svých cestách navštívil a studoval řadu primitivních kmenů v odlehlých částech světa, například kmen Veddů na Srí Lance, Dajáků na Borneu, Danů na Irian Jaya, Mentawaje na ostrově Siberut, Dogony v Mali, kmen Kubu na Sumatře nebo Antanosy na Madagaskaru. Kromě zahraničí se také zaměřuje na záhady v České republice. Ve svém díle s názvem Tajemství Ďáblovy bible se snažil rozluštit pozadí vzniku rukopisné knihy Codex gigas . Dále se zabýval malbami v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, možnému místu hrobu hunského krále Attily a mnohým dalším místům, představovaným např. v rubrice Záhady na dosah ruky publikované v reklamním magazínu ČD pro vás železničního dopravce Českých drah. Arnošt Vašíček je velmi aktivní autor, který má na svém kontě již více než 40 titulů. Mimo práci spisovatele napsal též scénář k řadě dokumentů a televizním seriálům jako například Strážce duší nebo mysteriozní detektivní trilogie Ďáblova lest a Ztracená brána. Arnošt Vašíček je autorem řady sporných nebo těžko ověřitelných prohlášení, za některá z nich byl také kritizován. Spisovatel Vašíček byl kritizován za svou knihu Tajemství Ďáblovy bible, respektive článek o této knize uveřejněný v časopise 100+1. Autorem kritického článku Arnošt Vašíček a Kodex Gigas neboli Ďáblova bible je Libor Gottfried, archivář a historik, který svůj kritický člá...

William Saroyan (50)

William Saroyan byl americký prozaik, básník a dramatik arménského původu. Saroyan se narodil v Kalifornii emigrantům z Arménie. Po smrti otce byla jeho matka nucena kvůli špatné situaci dát své čtyři děti do sirotčince. Saroyan se domů vrátil až v roce 1916. Zde Saroyan absolvoval základní školu a dále již nestudoval. Své první literární pokusy začal mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik . Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan se, stejně jako jeho hrdinové, celý život potýkal s finančními problémy, které byly způsobeny jeho účastí v různých hazardních hrách, ale i dobročinných akcích. Roku 1940 odmítl Pulitzerovu cenu – údajně proto, že měl nedůvěru v umělecká ocenění. Saroyan byl dvakrát ženatý a měl dvě děti.

Wilhelm Karl Grimm (75)

Wilhelm Carl Grimm byl německý jazykovědec, literární vědec a také sběratel pověstí a pohádek. S bratrem Jacobem vydali proslulou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Narodil se v početné rodině právníka Phillippa Wilhelma Grimma. Otec zemřel v roce 1796, ale matka s finanční pomocí své sestry zajistila vzdělání svým synům. Wilhelm s bratrem Jacobem navštěvovali lyceum v Kasselu. V roce 1803 začal studovat právo na univerzitě v Marburgu, rok poté, co na stejný obor nastoupil i jeho bratr Jacob. Studium ukončil roku 1806 a vrátil se do Kasselu, kde pracoval jako sekretář kurfiřtské knihovny. V tomto období se začal věnovat sbírání starých lidových pohádek a pověstí. Navštívil desítky usedlostí především v oblasti Hessenska, zaznamenával příběhy a zajímal se o jejich význam při výchově mládeže. Při jejich zpracování úzce spolupracoval se svým bratrem Jacobem a v letech 1812–1815 je publikovali ve dvou svazcích pod názvem Kinder- und Hausmärchen. Byl to právě Wilhelm, kdo měl hlavní podíl na literární úpravě příběhů až do finální podoby v edici z roku 1857. V roce 1825 se oženil s Henriettou Dorotheou Wildovou. V manželství se narodily tři děti. Bratr Jacob, který se nikdy neoženil, žil s nimi ve společné domácnosti. Přestěhovali se do Göttingenu a v roce 1831 se stal knihovníkem na místní univerzitě, v roce 1835 zde získal profesuru. V roce 1837 se s bratrem připojili k protestu göttingenských profesorů proti zrušení tzv. Hannoverské ústavy a byli propuštěni. Od roku 1841 přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a s bratrem pracoval na velkém německém výkladovém slovníku . Pedagogickou činnost ukončil roku 1852 a nadále se věnoval jen své vědecké práci jako literární badatel. Zemřel v Berlíně 16. prosince 1859....

Vladimír Přibský (57)

Vladimír Přibský, vlastním jménem Vladimír Řezáč, je český prozaik a dramaturg. Vladimír Přibský maturoval v roce 1950. Po studiu vystřídal několik zaměstnání, mj. byl skladníkem rekvizitářem a úředníkem. V letech 1953 - 57 vystudoval Filozofickou fakultu UK obor historie. Poté pracoval jako osvětový pracovník na několika místech mimo Prahu a jako redaktor časopisu Mladý svět. Působil i jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Je autorem více než dvaceti rozhlasových her a několika televizních. Vladimír Přibský publikoval v celé řadě časopisů, např. : Květy, Květen, Nový život, Host do domu aj. Z denního tisku hlavně v Mladé frontě. Od roku 1960 byl spisovatelem z povolání.

Ovidius (45)

Publius Ovidius Naso byl římský, latinsky píšící básník. Proslavil se především díly Proměny a Umění milovat. Ovidius pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku. Studia však zanedbával a projevoval se spíše jako básník. Po ukončení studia v Římě byl poslán do řeckých Athén, kde ve studiu pokračoval a následně cestoval po Malé Asii a prošel též Sicílii. Po návratu do Říma krátce zastával několik nižších úřadů, ale pak, zhruba v letech 29–25 př. n. l., se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře, ke zjevné nelibosti svého otce. K jeho přátelům a spolupracovníkům v Římě patřili Albius Tibullus, Quintus Horatius Flaccus nebo Sextus Propertius. Jeho mecenášem byl Marcus Valerius Messalla Corvinus. Třikrát se oženil, potřetí s příbuznou císaře Augusta. Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se ve městě Thomis, jež leží v dnešním Rumunsku a nazývá se v současnosti Konstanca. Své vyhnanství nesl velmi těžce – prosil Augusta , aby mu byla udělena milost nebo aby byl poslán do nějakého příznivějšího místa . Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě. Proč byl poslán do vyhnanství, není známo. Soudí se, že se pravděpodobně stal spolupachatelem cizoložství Augustovy vnučky Julie, která byla z Říma vyhnána ve stejné době jako Ovidius. Logiku by to dávalo i vzhledem k tomu, že Augustus byl velkým zastáncem monogamie a vydal k jejímu posílení speciální zákon, který cizoložství trestal tvrději než dříve. Prakticky jisté je, že se nejednalo o politický čin, ale o něco v souvislosti s Augustovou rodinou. Často se jako možný důvod vyhnání udává, že svými knihami Ars Amatoria narušil mravní výchovu mláde...

Osho (77)

Osho, narozen jako Rajneesh Chandra Mohan Jain, Britská Indie – 19. ledna 1990, Puné, Indie), později znám spíše jako áčarja Rajneesh a bhagaván Rajneesh , byl duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie. Podle svých slov ze dne 21. března 1953 dosáhl po celoživotním snažení osvícení. Kvůli tehdejším společenským podmínkám to však dlouho tajil, až o mnoho let později se k tomu vyjádřil: "Mnoho životů jsem na sobě pracoval a snažil se všemožnými způsoby dosáhnout osvícení. Ta snaha byla důvodem, proč se mi nedařilo. Není možné nalézt pro toho, kdo nehledá. Nakonec však musíme od hledání upustit... V ten den bylo hledání u konce a všechno se začalo dít samo od sebe..." Coby profesor filozofie cestoval v 60. letech po Indii jako veřejný řečník. Pro neskrývanou kritiku tradičních náboženství, společnosti a otevřenost svých promluv se stal velmi kontroverzním. Prosazoval mimo jiné i otevřenost a detabuizaci sexu, což mu v indických a později mezinárodních médiích vyneslo přezdívku „sexuální guru“. Jednou ze základních Oshových pouček bylo, že nejlepší cestou jak se zbavit svých choutek a tužeb, je přesytit se jimi. V roce 1970 se na čas usadil v Bombaji, kde začal přijímat první žáky, tzv. sannjásiny, a stal se duchovním učitelem. V roce 1974 se přesunul do Puny, kde založil ášram, který zanedlouho přilákal mnoho lidí ze Západu. Na konci 70. let dvacátého století se Osho svým provokativním řečněním dostal do sporů s indickou vládou, kvůli čemuž se v roce 1981 přestěhoval i s mnoha svými následovníky do USA. Ve státě Oregon založil se svými učedníky mezinárodní komunitu známou jako Radžníšpuram . Během pouhého roku se však vedení komunity dostalo do konfliktů o půdu s místním obyvatelstvem. Pozornost přitahovala také Oshova velká sbírka 93 rolls-royců a život v přepychu. Komunita ukončila své fungování již v roce 1985, kdy se Osho ve zlém rozešel se svou osobní sekretář...

Karel Konrád (63)

Karel Konrád byl prozaik a fejetonista se sklonem k ironii a satiře, významný představitel básnické prózy. Karel Konrád se narodil v Lounech v rodině kupce. Po maturitě na lounksé reálce byl v roce 1917 odveden do armády, z výcviku byl však ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu. Jako dobrovolník se zúčastnil několik měsíců vojenského obsazování Slovenska. Po návratu složil Karel Konrád na gymnáziu v Jindřichově Hradci doplňovací maturitu a začal studovat na filozofické fakultě. Studium však nedokončil a pobýval jako společník u básníka Sovy. Od září 1922 učil Karel Konrád na obecné škole, ale po necelém půlroce byl propuštěn pro své komunistické smýšlení. Potom se zabýval jen novinářstvím a literaturou. Karel Konrád byl členem Devětsilu, pracoval jako redaktor Rudého práva, v časopisech Trn, Přestávka Divadla Vlasty Buriana aj. Karel Konrád podnikl cesty do Francie a Itálie, po 2. světové válce i do Jugoslávie, Řecka, Polska a Sovětského svazu. O svých cestách psal reportáže. Do roku 1948 pracoval Karel Konrád v Rudém právu a poté zastával vysoké funkce v zestátněném filmu. Příjemnou Konrádovou zvláštností byla jeho schopnost trvalých a vroucích vztahů k lidem. Jeho ženou byla dcera literárního kritika Bohumila Polana - Milena. Jeho hluboké přátelské vztahy předurčily jeho jemnocitné vykladačství mnoha básníků a umělců vůbec.

Josef Štefan Kubín (54)

Josef Štefan Kubín byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v Jičíně, jako syn obuvnického mistra Jana Kubína a jeho manželky Anny, rozené Vágnerové . Měl starší sestru Annu . V Jičíně prožil dětství a absolvoval gymnázium . Po maturitě začal studovat v Praze medicínu, po roce však přestoupil na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890. Jako středoškolský profesor češtiny, francouzštiny a němčiny vyučoval v Kutné Hoře , Českých Budějovicích , Jičíně a Mladé Boleslavi . Na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici působil v letech 1911–1925. V době pedagogické praxe se literární tvorba Josefa Štefana Kubína neomezovala jen na učební pomůcky . Po odchodu z Prahy se soustředil na systematický sběr lidových písní a na zápisy lidových pohádek, pověstí a veselých příbehů. Texty zaznamenával především v Kladsku a Podkrkonoší. Byly uspořádány podle vypravěčů a vesnic a doplněny charakteristikami vypravěčů. Josef Štefan Kubín byl ženat dvakrát. S první manželkou, Růženou rozenou Ždichyncovou se oženil 4.9.1893 v Českých Budějovicích, kde byl v té době profesorem. Manželství bylo soudně rozvedeno v roce 1909. Synové Vlastimil a Milan žili po rozvodu s matkou v Jičíně, s otcem se ale stýkali. S druhou manželkou Augustou, rozená Žaloudkovou , se Josef Štefan Kubín seznámil během svého působení v Mladé Boleslavi. Když v roce 1911 získal profesorské místo v Praze, Augusta Žaloudková ho následovala a 12. června 1912 se jim narodila dcera Vlasta. I když bylo jeho předchozí manželství rozloučeno, nesměl se jako katolík znovu oženit. Svatba s Augustou Žaloudkovou se proto konala až po Kubínově vystoupení z římsk...

John Irving (54)

John Winslow Irving, rodným jménem John Wallace Blunt, Jr. je americký spisovatel a držitel Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny, který byl natočen podle jeho stejnojmenné knihy. Narodil se 2. března 1942 v Exeteru ve státě New Hampshire za neobvyklých okolností, které později velmi ovlivnily zápletky několika jeho románů: narodil se jako nemanželské dítě jeho matce Helen, dědičce rodu Winslow, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších rodin Nové Anglie, protože odmítala, aby John poznal svého pravého otce, profesora ruských dějin. Helen Winslow si později vzala Collina F. N. Irvinga, učitele na prestižní Phillips Exeter Academy. Poté, co přijal příjmení svého adoptivního otce, se tak stal Johnem Irvingem. Až do roku 2000 nikdy nehledal svého pravého otce. Vždy říkával : „ Já už otce mám.“ V roce 2001 se dozvěděl, že má nevlastního bratra z druhého manželství svého biologického otce. V 11 letech byl Irving pohlavně zneužit starší ženou. Tato událost pak inspirovala mnoho jeho děl. Během studií v Exeteru ho učili slavný presbyteriánský teolog a romanopisec Frederick Buechner a učitel George Bennett, ti mu později pomohli účastnit se kurzu tvůrčího psaní v Iowě, prestižního amerického spisovatelského programu, který je jediný svého druhu. Poté studoval krátce na universitě v Pittsburghu a promoval na universitě v New Hampshire. V Iowě studoval po boku budoucích známých spisovatelů – Gaila Godwina, Johna Cayseho a Donalda Hendrieho Jr., také ho učil proslulý Kurt Vonnegut Jr. Svoji první ženu Shylu poznal na svých zahraničních studiích ve Vídni. Když pak velmi nečekaně otěhotněla, vzali se . Před tím, než se v polovině 80. let 20. století rozvedli , měli spolu dva syny. Později se oženil se svou agentkou Janet Turnbullovou, se kterou měl dalšího syna. Na Mount Holyoke College v Massachusetts přednášel jakožto univerzitní profesor anglickou literaturu 19. století. Jeh...

Jan Šmíd (46)

Jan Šmíd je český novinář a publicista, dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a České televize ve Francii. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval stáže v USA a v britské BBC. V letech 1991 až 1998 byl zpravodajem Českého rozhlasu v USA. V letech 1999 až 2000 byl šéfredaktorem Nedělních Novin a v letech 2006 až 2018 stálým zpravodajem Českého rozhlasu ve Francii. Od roku 2018 je stálým zpravodajem České televize ve Francii, na tomto postu vystřídal Petra Zavadila. Vytváří také reportáže pro cestovatelský magazín Objektiv. Sepsal životopis nazvaný Jaromír Jágr - Z Kladna do Ameriky a jeho pokračování s názvem Jaromír Jágr - Má léta v Pittsburghu. Když byl zpravodajem ČRo v USA, vydal knihu Tenkrát v Americe. Je také autorem řady literárně-turistických průvodců o Francii, které publikoval převážně jako sérii nazvanou Obrázky z…

Jan Karafiát (57)

Jan Karafiát byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest . Z nich byl Jan předposledním. Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Vzdor národní i náboženské odlišnosti byl premiantem. V šestnácti letech studoval na německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu , kde se ocitl ve vypjatě evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium ukončil zkouškou v roce 1869. Po skončení studií pracoval na doporučení svého vídeňského profesora Eduarda Böhla rok v Kolíně nad Rýnem v rodině vynálezce a továrníka Eugena Langena jako vychovatel, neboť nebyla v evangelických sborech volná farářská místa. Po roční vikářské praxi v Reformované církve v Roudnici v letech 1870 – 1871 odešel znovu na studia do Edinburghu na jednu z kolejí Svobodné skotské církve. Tato studia financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Mladého teologa velmi ovlivnil pobyt v Kolíně nad Rýnem. Počítá jej ke školám ještě vyšším než univerzita. Rovněž pobyt v holandském sboru v Elberfeldu se svojí pietistickou atmosférou. V jeho čele tehdy stál Hermann Friedrich Kohlbrügge. Dr. H. Kohlbrügge i vídeňský Eduard Böhl měli na J. Karafiáta značný vliv. Krajina a detaily z domácnosti broučků byly inspirovány Elberfeldem Karafiátových a K...

Bertrice Small (62)

Bertrice Small byla americká spisovatelka a nejprodávanější autorka historických a erotických románů podle New York Times. Velkou část života strávila na Long Islandu v New Yorku se svým manželem Georgem Smallem. Byla členkou The Authors Guild, Romance Writers of America, PAN a PASIC. Bertrice Small se narodila jako Bertrice Williams na Manhattanu 9. prosince 1937. Její rodiče byli David a Doris Williamsovi, kteří pracovali v obchodním oddělení televizní produkce. Bertrice Small navštěvovala dívčí školu St. Mary's vedenou anglikánskými jeptiškami v Peekskill v New Yorku. Později nastoupila na Western College for Women v Ohiu, ale školu nedokončila a přešla na Katharine Gibbs College, školu pro sekretářky v Providence na Rhode Islandu, po jejímž absolvování pracovala jako sekretářka v reklamních agenturách. 5. října 1963 se Bertrice Small provdala za George Smalla, se kterým žila dlouhých 49 let až do jeho smrti v roce 2012. Spolu měli syna Thomase Davida, který měl 4 děti - Chandlera, Coru, Sophii a Evana. Více než 30 let žila v nejstarší anglické osadě v New Yorku, na východním konci Long Islandu. Bertrice Small zemřela 24. února 2015 ve věku 77 let v Southold v New Yorku. Její kariéra spisovatelky započala koncem 60. let 20. století. Prvního úspěchu se však Bertrice Small dočkala až o deset let později, kdy se v roce 1978 prosadila s knihou Kadin, sultánova žena. Od roku 1978 napsal více než 50 románů, včetně žánrů historické, fantasy a erotické romance. Mezi její romány patří také Otrokyně lásky a série Letopisy z hranice, Skye O'Malleyová a Dědičky Skye O'Malleyové . Bertrice Small, autorka bestsellerů podle New York Times, se objevil také na dalších seznamech bestsellerů, včetně těch v Publishers Weekly, USA Today a Los Angeles Times. Byla držitelkou mnoha ocenění, včetně Nejlepší historické romance a Vynikající série historických romancí (Outstanding Historical R...

Prototyp (12)

Jiří Korn (21)

Jiří Korn je známý český zpěvák, tanečník, herec a bavič, jehož kariéra trvá již několik desetiletí. Narodil se 17. května 1949 v Praze a poprvé na sebe upozornil jako člen rockové skupiny Rebels na konci 60. let. Kornova sólová kariéra se rozjela v 70. letech, kdy se stal jednou z předních hvězd domácí pop music. Jeho všestrannost mu umožnila vyniknout v různých žánrech, včetně pop music, rocku a hudebního divadla.

Graham Greene (50)

Henry Graham Greene byl významný britský romanopisec 20. století. Psal také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, literární a filmové kritiky. Nějaký čas pracoval jako novinář a po určitou dobu byl dokonce zaměstnancem ministerstva zahraničí a agentem britské tajné služby. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Témata jeho děl mají společného jmenovatele v hlubokém, věčně pochybujícím, především však v osvobozujícím básnickém pohledu na člověka z hlediska spisovatelova základního atributu lidství – svědomí. Proto je též označován jako Dostojevský 20. století. Narodil se 2. října 1904 v anglickém Berkhamstedu v rodině ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí. Jako dítě dával přednost samotě a četbě knih, především dobrodružných příběhů. Byl nesmělý a jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za zrádce, čímž velmi trpěl. Byl velmi frustrován citovou nepřístupností svých rodičů, především otce, a v širším okruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V mladistvém věku byl poslán na psychiatrické léčení pro své opakované koketování se sebevraždou. Tyto zážitky popisuje později ve své autobiografii Kus života . S odcizeným revolverem – vždy puzen iracionální touhou po smrti – chodil do parku za domem rodičů, kde hrál sám se sebou ruskou ruletu – roztočil bubínek zbraně s jedním nábojem v komoře, přiložil hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť. Ačkoli to provedl tolikrát, že pravděpodobnost „úspěchu“ byla vysoká, nikdy výstřel nevyšel. Ozvěny traumatizujícího dětství se později často objevují ve spisovatelově tvorbě, především povídkové . Psychoterapeut, který Greena léčil, objevil v chlapci literární talent, a když pak odešel studovat do Oxfordu na Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin ...

Vladimír Škutina (46)

Vladimír Škutina byl český humorista, publicista, spisovatel a scenárista. Otec Jaroslav byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. Vladimír Škutina byl po válce členem organizace Junáka – 22. střediska „Šipka“. Studoval gymnázium v Křemencově ulici, odkud byl roku 1948 vyloučen. Ve studiu pokračoval na Vančurově gymnáziu na Smíchově , kde v roce 1950 maturoval. Již za studií začal přispívat do novin. Po maturitě byl krátce redaktorem novin Práce a agentury ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu. V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Připravoval revuální pořady a kabarety pro Park kultury a oddechu Julia Fučíka , pro tehdejší Divadlo hudby a další pražské scény a pro zájezdová vystoupení. Snažil se uplatnit ve filmu . V roce 1953 vydal první knihu Bez vavřínů a stal se externím scenáristou zábavních pořadů Československé televize. Podílel se např. na prvním „televizním silvestru“ . Podílel se také na scénáři hudebního filmu Hvězda jede na jih , který však na příkaz tehdejšího prezidenta Antonína Novotného bylo zakázáno promítat . Po dobu základní vojenské služby byl přidělen k Ústřednímu domu armády jako redaktor časopisu Pěst. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize a byl spoluautorem revue a seriálů Ztracená revue , Půjčovna talentů , které byly oceněny Zlatou růží na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux, detektivních cyklů Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv . V roce 1955 se oženil s Evou Dobiášovou, slavnou basketbalistkou a sportovní novinářkou. Měli spolu dceru Lucii, provdanou Granátovou. V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy...

Joseph Heller (34)

Joseph Heller byl americký spisovatel. Psal satirická díla, zejména novely a dramata. J. Heller pocházel z Brooklynu v New Yorku, jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z Ruska. Ve druhé světové válce sloužil u amerického bombardovacího letectva na Korsice. V letech 1948–1949 studoval Columbijskou univerzitu v New Yorku, poté studoval v Anglii v Oxfordu. Po ukončení studií pracoval v několika reklamních agenturách a věnoval se psaní. Roku 1975 se stal mimořádným profesorem literatury City College v New Yorku. Joseph Heller se narodil 1. května roku 1923 v New Yorku. Oba jeho rodiče byli ruští židé. Jeho otec, Isaac Donald Heller, už byl jednou ženatý, a měl dvě děti, Leeho a Sylvii. Když jeho manželka zemřela, vzal si Lenu, Hellerovu matku, a s celou rodinou emigrovali z Ruska do Ameriky, kde se jim následně narodil Joseph. Isaac Heller zemřel, když bylo Josephovi pět let, a tak nechal už tak chudou domácnost pouze na matce a na starších sourozencích. Joseph Heller měl sklony k psaní už od dětství. Povídky začal psát ještě na základní škole, a psal je na psacím stroji sousedů. Svou první povídku poslal do New York Daily News, kde byla odmítnuta. To Hellera vůbec neodradilo a na střední škole chodil na psaní na psacím stroji. Po střední škole šel rovnou pracovat. Jednu dobu byl poslíček, chvíli pracoval v továrně, a v devatenácti se přihlásil do války. Později se Joseph Heller zmiňuje, že válka pro něj a jeho vrstevníky byla záchrana. Většina z nich nevěděla, co se životem, a válka to vyřešila. Přidal se k letectvu a poslali ho na italskou frontu, kde si odlétal 60 letů jako bombometčík. Sebral tam také několik motivů a zápletek do jeho známé knihy Hlava XXII. Joseph Heller se z války vrátil jako hrdina. Svou budoucí manželku, Shirley Held, potkal na prázdninách. Vzali se roku 1945, a následně odjeli do Kalifornie, na Jihokalifornskou univerzitu, kam byl díky své vojenské službě přijat. Zároveň mu také vyšla jeho první povídka...

Jaroslav Durych (66)

Jaroslav Durych byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v první polovině 20. století. Jaroslav Durych velmi brzy osiřel. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium v Hradci Králové jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami, z konviktu byl později vyloučen za čtení zakázané literatury, konkrétně Renanových Apoštolů. Nicméně na církev nezanevřel, rozhodl se sloužit jí na poli kultury a vzdělání. Vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kterou dokončil v roce 1913, a protože studoval na vojenské stipendium, působil za první světové války jako vojenský lékař v Haliči. Po válce si v Přerově zřídil soukromou praxi, brzy se vrátil do vojenské služby, v československé armádě dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení ve vojenské nemocnici v Hradisku u Olomouce. Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice. Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 26. listopadu 1935, na členství rezignoval 7. října 1938. Zejména v počátcích své tvorby byl Jaroslav Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval a patrně i řada jím organizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali oba sjednoceni. Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla nesměla být vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči. Jaroslav Durych bývá někdy označován za „disidenta 1. republiky“, protože oponoval antikatolicismu, který p...

Jan Weiss (47)

Jan Weiss byl ministerský úředník, český spisovatel, prozaik. Je považován za jednoho ze zakladatelů české sci-fi, je nositelem titulu Zasloužilý umělec. Studium gymnázia začal v Hradci Králové , dokončil jej a maturoval roku 1913 ve Dvoře Králové . Pak začal ve Vídni studium práv, ale v roce 1914 musel narukovat do první světové války. Bojoval na ruské frontě. V roce 1915 byl u Tarnopolu zajat a zbytek války prožil jako zajatec – prošel zajateckými tábory Tockoje, kde prodělal skvrnitý tyfus, a Berezovka na Sibiři. Roku 1917 se přidal k československým legiím, k záložnímu pluku v Žitomiru. Zde začal psát. Po návratu do Československa působil na ministerstvu veřejných prací. Po okupaci musel v roce 1942 odejít do výslužby, ale v roce 1945 se na ministerstvo vrátil. Od roku 1947 se věnoval pouze literatuře. V roce 1957 obdržel titul zasloužilého umělce. Jeho dcerou je spisovatelka Jana Dubová . První povídky tiskl od roku 1924 časopisecky, ovšem prvním literárním dílem zachovalým v rukopise bylo drama Penza z roku 1918. Jeho první knihy byly vydány v roce 1927. První román, Dům o tisíci patrech , jej řadí k českým zakladatelům sci-fi. Pozdější dílo je tematicky rozmanité, tato díla se velmi často zabývají prolínáním snů a skutečnosti. V povídkách napsaných po druhé světové válce se zabýval budoucností. První Weissova otištěná práce se příznačně jmenovala Sen. Název symbolicky předznamenává celé jeho dílo. Sen se totiž stal základem rozmanitých světů s jeho pomocí Weissem vybudovaných. Přímá inspirace 1. světovou válkou je ojedinělá a nacházíme ji v povídce Bláznivý regiment . Vedle zmíněné reflexe války jsou odrazy zážitků ze zajateckého tábora Tockoje, ve kterém se Weiss po zajetí na ruské frontě ocitl, daleko četnější, mají vliv na zformování Weisse jako spisovatele, zasáhly jej v podstatě na celý život a stejně tak se stále derou do jeho díla a formují je. Táb...

Jiří Voskovec (46)

Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann , byl česko-americký herec, spisovatel, dramatik a textař nerozlučně spojený s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Pracovali spolu ve 20. a 30. letech 20. století v Osvobozeném divadle. Narodil se jako třetí a nejmladší dítě Viléma Wachsmanna a Jiřiny Wachsmannové, rozené Pinkasové . Matka se narodila ve Francii. Otec byl nadaný hudebník, kapelník carských vojenských hudeb. Dva starší sourozenci Jiřího Voskovce Prokop a Olga vyrůstali v Rusku. Vilém Wachsmann vstoupil během 1. sv. války v Rusku do čs. legií, po návratu v r. 1920 si nechal změnit jméno na Václav Voskovec. Studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde byl jeho spolužákem Jan Werich. Poté získal stipendium na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, kde pak studoval v letech 1921–1924. Během studia navštěvoval v Paříži divadla a cirkusy, kupř. trojici klaunů rodiny Fratellini z cirkusu Medrano a také avantgardní divadlo Vieux-colombier v Paříži, které vedl herec Jacques Copeau. V roce 1921 napsal článek o futurismu do studentského časopisu. Byl to první článek na toto téma v Československu. Umělecká beseda v roce 1922 otiskla ve svém 2. sborníku Život jeho moderní báseň „Mal du Pays“. V roce 1926 spolu s Janem Werichem vstoupili do avantgardního Osvobozeného divadla, kde pomocí humoru reagovali na tehdejší politické a sociální problémy. Jejich spolupráce vyústila do hry Vest pocket revue podle Werichovy povídky. Spolupráce dua V+W vznikla v magazínu Přerod, který vedl Hubert Ripka. Protože jejich vystoupení byla otevřeně protifašistická, museli v roce 1938 divadlo zavřít a na začátku roku 1939 oba emigrovali do USA . Vrátili se do Československa v roce 1946. Až do druhé poloviny 40. let pracoval a psal a hrál hlavně s Janem Werichem. Po dvou letech, kdy se snažili s Ja...

Bernard Shaw (48)

George Bernard Shaw pocházel z chudé irské protestantské rodiny. Jeho otec po obchodních neúspěších propadl alkoholu a mladý Shaw se tak musel protloukat životem sám, již od patnácti let se musel sám živit. Jeho matka roku 1873 manžela opustila a odjela do Londýna, kde vyučovala zpěv. O tři roky později za ní Shaw přijel. Psal v té době články o hudbě do časopisu The Hornet a vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea. Propagoval norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politikých společností. Přednášky amerického ekonoma Henryho George jej přivedly k reformnímu socialismu a roku 1884 založil společně s S. J. Webbem tzv. Fabiánskou společnost , jejíž členové propagovali socialismus, ale odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou. V této době se George Bernard Shaw prosadil jako výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik, psal pro londýnský časopis The World a irský The Star , divadelní kritiky pak psal pro Saturday Revue . Roku 1898 se Shaw oženil, ale děti nikdy neměl. Shaw se také neúspěšně pokoušel o vstup do politiky, jeho socialistické projevy před volbami roku 1904 odradily většinu voličů. Postupně navštívil Sovětský svaz , Jižní Afriku a USA , kde však sklidil velký neúspěch, protože přednášel o znárodnění amerického průmyslu. První romány G.B. Shawa z let 1879-1883 nebyly příliš úspěšné, tato poměrně nezralá díla se ovšem vyznačují odvážnou útočností a satirickými šlehy. Jejich hrdinou bývá často mladý výtržník, který pohoršuje měšťáky nesentimentální věcností i naprostou neúctou ke společenským konvencím a posvátným hodnotám. Pravé literární uplatnění našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladat...

Václav Budínský (81)

PhDr., spisovatel a publicista, básník a filozof, bavič a humorolog, univerzálně zaměřený odborník i umělec, vydává populární knihy z různých oborů - gastronomie, sexuologie. Je autorem řady zábavných i naučných publikací, které začal vydávat po listopadu 1989. Již od doby svého studia a pedagogického působení na filozofické fakultě UK se zabývá problematikou způsobu života se se zvláštním zaměřením na čtyři základní oblasti: humor, erotiku, gastronomii a společensky akceptované drogy. Těmto tématům je převážně věnována i jeho současná literární tvorba, v některých publikačních projektech se dokonce podařilo obě oblasti spojit , jindy převládá vědeckopopulární zaměření . Vydal několik speciálních kuchařek , řadu knih věnovaných zkvalitňování pohlavního života , publikaci 10 osvědčených způsobů jak přestat kouřit a mnoho textů věnovaných humoru, zábavě a moudrosti ..

Martina Drijverová (64)

Martina Drijverová je česká spisovatelka knih pro děti, překladatelka a autorka televizních pořadů, rozhlasových her, seriálů či divadelních her. Její otec je nizozemský inženýr. Vyrůstala se sestrou v dvojjazyčném prostředí, otec rodinu brzy opustil. Po maturitě studovala rok dějiny umění na pařížské Sorbonně, od roku 1974 produkci na pražské FAMU. V 80. letech pracovala v dětské redakci Československého rozhlasu v Praze. Později přispívala do různých dětských časopisů, jako je ABC, Mateřídouška, Sedmička a Sluníčko. V roce 1987 se stala spisovatelkou z povolání, dodnes vydala takřka tři desítky knih. Po studiích začala Martina Drijverová překládat, mimo jiné pohádky z francouzštiny. Pohádky se jí nelíbily, a tak se rozhodla zkusit napsat lepší. I přes počáteční nezdary se jí podařilo dosáhnout úspěchu a její pohádky jsou dnes oblíbené.

Jiří Bílek (70)

PhDr. Jiří Bílek, CSc. byl český historik, dlouholetý pracovník Vojenského historického ústavu Praha , vědecký pracovník, publicista a překladatel. Též autor beletrie, literatury faktu, krimi, televizních a rozhlasových scénářů, populárně-naučných publikací o záhadách a z oblasti lidové medicíny. Narodil se v Teplicích, absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Specializoval se na dějiny 2. poloviny 20. století, především na vojenství a výstavbu čs. armády. Vedle studií v odborném tisku samostatně publikoval více než 30 knih, v nichž spojuje zájem historika s pohledem milovníka záhad. Pravidelně publikoval je v revue Příliš tajné, napsal také několik rozhlasových a televizních scénářů.

Doreen Virtue (55)

Doreen Virtue je spisovatelka a fejetonistka se zaměřením na spirituálno a léčitelství. Jde o absolventku neakreditovaného doktorského studia psychologie z Clarkson University v jižní Kalifornii a přestože se prohlašuje za psycholožku, není členskou amerického psychologického výboru a její psychologická licence byla pozastavena v roce 1993. Sama tvrdí, že je od narození jasnovidkou pracující s říší andělů, elementálů a nanebevzatých mistrů. V léčitelství proslula zejména svými knihami o andělích a propagováním andělské terapie, v níž uplatňuje pseudovědeckou víru v anděly. Její další knihy se zabývají také vílami, čakrami, bohyněmi, Indigovými dětmi a následně Křišťálovými dětmi a dalšími duchovními tématy, ale také například dietou a stravováním. Knihy Doreen Virtue mají většinou charakter příruček, ale napsala také novelu Solomon's Angels . Vydala řadu vykládacích karet, které korespondují s jejími knihami. Také sestavila Mapu andělských znamení. Její díla jsou překládána do mnoha světových jazyků, mj. i do češtiny. V dětství navštěvovala nedělní školu unitářů, patřící pod Církev jednoty a školu Křesťanské vědy. Tyto školy ovlivnily celý její další život. V roce 2017 ukončila svou esotericky orientovanou tvorbu a začala se věnovat výlučně křesťanským tématům. Doreen Virtue vystudovala několik neakreditovaných vysokých škol v oborech psychologie a společenských věd. Řídila tři ambulantní psychiatrická centra specializující se na psychické problémy žen a na závislosti na drogách a alkoholu. Stala se zakladatelkou a ředitelkou Psychiatrické léčebny Cumberland Hall Hospital v Nashvillu specializované na ženy. V roce 1993 jí však byla pozastavena psychologická licence. Od roku 1995, kdy byla přepadena, změnila svůj „západní“ pohled na psychologii a věnuje se svým duchovním schopnostem s využití své dosavadní praxe. Věnuje se andělské terapii a rozšiřuje své učení, v...

Otokar Březina (67)

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý , byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů . Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského. Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě. V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou. Roku 1925 odešel definitivně do penze. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik. Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy toho...

Maj Sjöwall (30)

Maj Sjöwallová, nepřechýleně Maj Sjöwall byla švédská spisovatelka, překladatelka a novinářka. Dosáhla světové proslulosti hlavně sérií románů o zločinu. Těchto deset volně navazujících románů z prostředí stockholmské kriminálky napsala společně se svým životním partnerem, kterým byl švédský spisovatel a novinář Per Wahlöö. Jejich osobní i pracovní vztah trval celkem 13 let až do roku 1975, kdy Per Wahlöö v 48 letech zemřel. Hlavní postavou celé série je komisař Martin Beck. Během deseti let, ve kterých romány odehrávají, se z řadového detektiva na oddělení vražd policie ve Stockholmu vypracuje až na jeho šéfa. Případy, kterými se Beck a jeho kolegové zabývají, jsou povětšinou velmi závažné, např. hledání sériového vraha nezletilých dívek v třetím románu Muž na balkóně, nebo postřílení osmi cestujících samopalem v autobuse městské hromadné dopravy ve čtvrté knize Noční autobus. Jak však oba autoři zdůrazňují, nejedná se o klasické detektivky, ale o skutečné romány se snahou o důkladné vykreslení charakterů jednotlivých postav, ať už detektivů, pachatelů ale často i obětí. V neposlední řadě mají knihy i silný sociální podtext. Sjöwallová i Wahlöö byli přesvědčenými marxisty a tento jejich politický postoj je v románech značně patrný v ostré kritice švédské společnosti 60. a 70. let 20. století. Partneři psali skutečně společně u jednoho stolu, každý jednu kapitolu, které si po napsání vyměnili k vzájemné revizi. Jejich souznění bylo tak hluboké a jejich literární styl tak podobný, že po nějaké době ani sami nedokázali rozeznat, kdo z nich byl autorem které kapitoly. Několik knih přeložila společně s Per Wahlöö již v 60. letech 20. století, ale této činnosti se věnovala především po jeho smrti a stala se ve Švédsku uznávanou překladatelkou z angličtiny, dánštiny a norštiny. Přeložila mimo jiné knihy těchto autorů:...

Karel Sýs (63)

Karel Sýs je český básník, spisovatel, překladatel a levicový novinář. V jeho tvorbě dominuje poezie, ale v posledních dvaceti letech se věnuje i české historii, satiře porevolučního politického vývoje a studiím lidové slovesnosti. Některá díla publikoval pod pseudonymy Václav Spán a Věra Sýsová, v Naší pravdě též pod jménem Kosmas. Karel Sýs maturoval v roce 1964 a poté vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické . Od roku 1974 byl redaktorem týdeníku Tvorba, od roku 1976 vedl kulturní rubriku. Tamtéž byl i aktivním členem Lidových milicí a účastnil se jejich cvičení. Po roce 1980 začal externě spolupracovat s několika nakladatelstvími, ve kterých působil jako lektor poezie. Roku 1988 se stal zástupcem šéfredaktora literárního časopisu Kmen. Roku 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V letech 1990–1992 redigoval erotický časopis Sextant. V roce 1993 byl redaktorem časopisu Domácí lékař. V 90. letech tvořil především satirickou prózu, kritizující tehdejší poměry v politice a společnosti . Otevřeně se hlásí ke KSČM, za niž v roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu v obvodu č. 81 – Uherské Hradiště. Do dubna 2014 byl vedoucím redaktorem literární přílohy Haló novin Obrys-Kmen, než došlo k jejímu ukončení Danielem Strožem. Od května 2014 je vedoucím redaktorem nástupnického týdeníku Literatura-Umění-Kultura. V posledních letech se věnuje tvorbě historických knih, které mapují neotřelou formou některé kapitoly české historie v 20. století a svým stylem se mnohdy podobají nenávistné komunistické propagandě 50. let 20. století . V roce 2018 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Medailí Za zásluhy I. stupně. Jedná se o básníka razantní materialistické obraznosti a dychtivého prožitku. Jeho tvorba vždy zahrnovala erotické prvky a zachovával si i smysl pro humor. Po listopadu 1989 ztratil...

Josef Věromír Pleva (49)

Josef Věromír Pleva byl český spisovatel pro děti a mládež. Patrně jeho nejznámějším dílem je román Malý Bobeš. Josef Věromír Pleva se narodil jako nejstarší z osmi děti 12. srpna 1899 v Moravské Svratce rodičům Josefu Plevovi a Antonii, rozené Zástěrové. Otec, který pocházel ze Skrýšova, pracoval jako úpravčí trati na stavbě železnice ze Žďáru do Havlíčkova Brodu. Pak se stal vechtrem, takže se rodina s osmi dětmi často stěhovala. Josef se nejprve vyučil ve Svratce knihařem a v roce 1915 se stal tovaryšem. Za války práce v oboru nebyla, proto pracoval jako posunovač na dráze. V roce 1917 byl jako osmnáctiletý odveden a poslán do Korutanských Alp na italskou frontu, odkud dezertoval, ale byl chycen a po vězení eskortován zpět. Po první světové válce dělal knihaře v Novém Městě na Moravě i jinde a během roku složil všechny zkoušky, takže se mohl vydat do Čáslavi, kde v roce 1924 vystudoval učitelský ústav. Jako mladý učitel často střídal malé školy po celé Vysočině , což mu umožnilo důkladné poznání venkovského života. Pracoval také jako knihvazač v Moravských Budějovicích. Jeho levicová orientace ho přivedla v roce 1927 do řad komunistů a téhož roku založil skupinu dělnických autorů Slavděl , která byla polemicky zaměřená proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu, ale v roce 1930 bez výsledku zanikla. Od téhož roku byl předsedou akademického spolku Horák v Novém Městě. Od roku 1931 už bydlel v podnájmu v Brně–Masarykově čtvrti, kde v letech 1939 – 1941 učil na obecné škole smíšené. Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu. Již předtím v letech 1937–1939 pracoval v brněnském rozhlase, kam se po válce vrátil jako ředitel zdejší stanice Československého rozhlasu . Potom působil v celostátním vysílání pro děti a mládež. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v Československém rozhlasov...

Josef Václav Sládek (57)

Josef Václav Sládek byl český spisovatel, básník, novinář a překladatel. Patří mezi zakladatele české poezie pro děti, spisovatele vlastence a představitele realismu. Byl jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa I. Narodil se ve Zbirohu v domě č. p. 28 jako první z pěti dětí zednickému mistru Petru Sládkovi a jeho manželce Antonii, dceři zbirožského pekaře Josefa Mizery. Ve zbirožské obecné škole se mu v letech 1851–1856 jako nadanému žáku věnoval farář Pavel Šimandl, který mu zpřístupnil svou knihovnu, vyučoval jej literatuře a připravil pro další studium. V roce 1857 Sládek začal studovat na piaristickém gymnáziu na Panské ulici v Novém Městě v Praze při kostele svatého Kříže. Od roku 1953 zde sídlí Střední průmyslová škola sdělovací techniky. Pro neshody s třídním učitelem Eusebiem Durdíkem a kvůli německému vyučovacímu jazyku přešel v roce 1862 na české akademické gymnázium v Praze. Zde byli jeho spolužáky např. Jaromír Čelakovský, Svatopluk Čech, Emanuel Engel nebo Václav Robert z Kounic. Maturitní zkoušku zde složil v roce 1865. Ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde si kromě kursu filozofie zvolil fyziku a matematiku. Matematika však pro něj byla obtížná, a proto si v druhém semestru vybral přírodopis. Jelikož jeho rodiče chtěli, aby byl knězem, odmítli ho podporovat při studiích a nakonec se s ním rozešli ve zlém. Po rozchodu s rodiči se živil kondicemi. Později začal psát básně, vydával je a pracoval v nakladatelstvích spojených s lumírovci. Roku 1868 odjel do USA, kde vedl dobrodružný život. V Americe strávil dva roky , procestoval ji od Michiganu po Kalifornii a pracoval v mnoha zaměstnáních, většinou jako dělník. Zajímal se o osudy Indiánů a černochů, s nimiž pracoval, ale také o život Čechoameričanů. Pobyt v USA ho ovlivnil na celý život. Byl orientován především na anglo-americkou literaturu. Po návratu z Ameriky roku 1872 získal městské p...

Jan Havlasa (59)

Jan Havlasa, vlastním jménem Jan Klecanda byl český spisovatel, autor dobrodružných a fantastických příběhů. V matrice narozených byl zapsán jako Johann Ladislaus Klecanda, syn Johanna Klecandy , ředitele soukromé české školy v Teplicích a matky Matyldy, rozené Maškové . Byl nejstarší z pěti dětí . Nejpozději od roku 1887 již celá rodina žila v Praze. Otec byl menšinový pracovník, redaktor a autor děl pro mládež . Bratr Jiří Klecanda emigroval po začátku první světové války do Ruska, kde se významně podílel na přípravě československé samostatnosti a na zakládání Československých legií v Rusku. Další bratr, Vladimír Klecanda byl profesorem pomocných věd historických na Univerzitě Komenského v Bratislavě, za okupace v exilu; po válce se stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. Jan Klecanda studoval na gymnáziu v Žitné ulici. Po maturitě v roce 1902 studoval na na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V mládí cestoval , do roku 1913 žil v zahraničí, zejména v USA. S manželkou Elsie strávil Jan Havlasa v letech 1912-1913 rok v Japonsku, popisy pobytu s fotografiemi později zveřejňoval v českém tisku. Po cestě do Japonska navštívili manželé Tahiti , na cestě do Evropy další asijské země jako Čínu, Singapur, Indii. Cestovatelské zkušenosti využíval Jan Havlasa jako náměty ke sevé literární tvorbě. S budoucí manželkou se seznámil při svém pobytu v USA. Elsie Hermanová byla vnučkou českého emigranta Jana Heřmana, přítele Karla Havlíčka Borovského. V českém prostředí byla pod jménem Elsie Havlasová známá nejen jako manželka Jana Havlasy, ale i jako překladatelka do a z angličtiny....

Ivan Milan Jedlička (47)

Ivan Milan Jedlička je český novinář, redaktor Zemědělských novin, reportér, beletrista, autor literatury faktu. Jeho tvorba úzce souvisí s novinářskou profesí a zahrnuje literaturu o odboji , cestopisnou a kriminální. Dle cbdb.cz též tajný spolupracovník-agent StB, ev. č. 4780, 47 8088, krycí jméno IVO, důvěrník StB, ev. č . 4780, krycí jméno IVO. Studia a povolání: • Reálné gymnázium, Pedagogická fakulta UK • Reportér Mladé fronty • zakladatel a první šéfredaktor časopisu Věda a technika mládeži • redaktor nakladatelství Albatros • redaktor deníku Zemědělské noviny • redaktor deníku Zemské noviny Členství v literárních organizacích: KALF, Obec spisovatelů, Syndikát novinářů ČR

František Ladislav Čelakovský (61)

František Ladislav Čelakovský byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová. Byl synem strakonického tesaře Vojtěcha Čelakovského a jeho ženy Anny, rozené Štefflové. Ve Strakonicích vychodil čtyřletou hlavní školu . Od roku 1812 studoval nižší gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s J. V. Kamarýtem, poté přestoupil na gymnázium v Písku. Po jeho absolvování studoval filozofii v Praze, pro finanční problémy byl nucen přestoupit na lyceum v Českých Budějovicích, odkud byl vyloučen . Pokračoval pak ve studiu na lyceu v Linci a od roku 1820 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Z profesorů mu imponoval Bernard Bolzano. Spíše než povinným předmětům se věnoval cílevědomému jazykovému a literárnímu sebevzdělávání; při závěrečných univerzitních zkouškách v roce 1822 propadl z logiky, a tak studia nedokončil. Živil se kondicemi , jako soukromý vychovatel a na přímluvu K. A. Vinařického mu pražská arcibiskupská konzistoř zadala překlad spisu Aurelia Augustina De Civitate Dei. Roku 1830 dostal nabídku z Ruska, aby spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem a Václavem Hankou v Petrohradě založili a řídili slovanskou knihovnu. Čelakovský byl ochoten tento úkol přijmout, ale z nabídky sešlo patrně přičiněním Václava Hanky. František Palacký mu proto zařídil alespoň podporu knížete Rudolfa Kinského. V letech 1829–1842 byl korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo. Od roku 1833 byl redaktorem Pražských novin, jejichž přílohu Rozmanitosti proměnil na týdeník Česká Wčela, tento týdeník se brzy změnil na samostatný časopis. V novinách se snažil o politickou i kulturní výchovu čtenáře a jeho hlavním přínosem byla změna v přejímání zahraničních článků přímo z řady cizojazyčných novin, nejen z něm...

Barbara Wood (52)

Americká spisovatelka historických a milostných románů. Narozena 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět. Než v roce 1976 publikovala první knihu, vyzkoušela řadu profesí. Nejdéle pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, ovšem od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka. Procestovala téměř celý svět, na svých cestách důkladně poznala řadu různých zemí a své bohaté poznatky vhodně uplatnila v literární tvorbě. Dodnes potěšila čtenáře bezmála dvěma desítkami románů, z nichž většina byla přeložena do více než 30 jazyků. Barbara Woodová nyní žije a tvoří v Riverside v Kalifornii. Tři ze svých románů vydala pod pseudonymem Kathryn Harvey.

Táňa Keleová-Vasilková (73)

Táňa Keleová-Vasilková se narodila 7. dubna1964 v severočeském městě Chomutov, ale ve svých čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do Bratislavy. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a poté pracovala v redakcích několika časopisů. Od roku 1991 se věnuje psaní. Na svém kontě mnoho velice úspěšných společenských románů, z nichž do češtiny byly přeloženy Máma pro Veroniku; Cukr a sůl; Květiny pro Lauru a Modrý dům. Ačkoli nemá ráda označení slovenská Daniele Steelová, je to zřejme přirovnání, které dobře vystihuje tvorbu této dámy. Žije v Devínské Nové Vsi, je vdaná a má tři děti.

Oldřich Mikulášek (45)

Oldřich Mikulášek byl moravský básník, autor lyrických a lyricko-epických sbírek básní s charakteristickým rytmizováním a vnitřní dynamikou verše. Oldřich Mikulášek se narodil v Přerově 26. května 1910 jako syn železničáře. Po měšťanské škole v Přerově absolvoval roku 1927 gremiální obchodní školu. Na živobytí si nejprve vydělával jako dělník a zaměstnanec, do roku 1930 měl jen krátkodobá zaměstnání např. v továrně na cukrovinky, v cihelně, jako vozopísař u drah či jako akvizitér v inzerci. V letech 1930–1933 pracoval jako tiskárenský leptač a litograf ve Zlíně. Od roku 1933 pracoval jako sportovní redaktor přerovského časopisu Obzor a mj. také v Československém rozhlase. Roku 1937 se oženil a natrvalo přestěhoval do Brna, kde se stal redaktorem Lidových novin. Po válce působil v redakci deníku Rovnost , dále v tehdejších Svobodných novinách, později přejmenovaných opět na Lidové noviny , v literárním oddělení Československého rozhlasu a v redakci časopisu Host do domu . Mezitím se v roce 1952 podruhé oženil, a to s redaktorkou Československého rozhlasu Věrou , která se později stala dramaturgyní a ředitelkou brněnského studia České televize. Roku 1953 se jim narodil syn Ondřej, divadelní herec. Roku 1965 nastoupil Oldřich Mikulášek pětiletou tvůrčí dovolenou . O dva roky později se těžce zranil, se zlomeninou nohy ležel 20 měsíců v nemocnici a následky nehody ho sužovaly až do konce života. Po roce 1969 se stal samizdatovým spisovatelem, když jej v letech 1971–1980 postihl zákaz publikování. Byl členem skupiny Q. K jeho nejbližším přátelům mezi spisovateli patřili Jan Skácel, Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera a Milan Uhde a další. Po smrti v roce 1985 byla urna s Mikuláškovým popelem uložena na Ústředním hřbitově v Brně. ...

Miloš Macourek (59)

Miloš Macourek byl český dramatik a básník. Jako scenárista se podílel na mnoha českých komediích a seriálech . Na nich spolupracoval především s režiséry Oldřichem Lipským a Václavem Vorlíčkem. Za svůj život prošel řadou zaměstnání. V letech 1953 až 1960 byl lektorem pro dějiny umění ve škole ROH, pak další tři roky dramaturgem Filmového studia Barrandov. Byl autorem řady knih pro děti s fantastickými náměty a především scenáristou populárních českých filmových komedií.

Jan Morávek (49)

Jan Morávek byl prozaik, dramatik, novinář, autor tzv. lidových románů. Jeho díla, převážně situovaná do Posázaví, jsou nenáročnou. ale ve své době velmi oblíbenou četbou. Jan Morávek se narodil v rodině hostinského a řezníka. Po absolvování měšťanské školy studoval na vyšší průmyslové škole v Praze. Protože ho však více přitahovala literatura a herectví, po smrti svého otce zběhl k divadlu.V dalších letech vykonával vojenskou prezenční službu a bojoval v první světové válce. Po válce se vrátil k herectví. Složil zkoušky do Vinohradského divadla, ale nakonec nastoupil do Hašlerova divadélka Lucerna. V roce 1919 se Jan Morávek stal redaktorem týdeníku Obrana venkova a Kalendáře republiky, postupně působil v nakladatelství Melantrich, redigoval Pražský ilustrovaný zpravodaj. Na stránkách tohoto zpravodaje otiskoval příspěvky význačných spisovatelů a vědců, reprodukce děl známých malířů a fotografů. Rovněž zde uveřejňoval své beletristické práce a reportáže. V ostatním tisku Melantrichu publikoval fejetony, povídky, novely i romány na pokračování. Od roku 1941 se Jan Morávek věnoval pouze spisovatelské činnosti. Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih , čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty, jejichž autorem je Jan Morávek.

Ján Kozák (42)

Jan Kozák byl český spisovatel. Patřil ke spisovatelům, kteří byli zcela oddáni politice KSČ. Po roce 1968 podporoval tzv. normalizační proces. Jan Kozák je prozaik, jehož dílo je tematicky spjato se dvěma oblastmi - s východním Slovenskem, krajem pod Vihorlatem a se sibiřskou tajgou. Jan Kozák se narodil v Roudnici nad Labem jako syn strojního zámečníka. V roce 1940 maturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích. Po maturitě pracoval v Roudnici nad Labem jako úředník u firmy Meva. V roce 1945 byl členem revolučního národního výboru v Roudnici a vstoupil do KSČ. V roce 1951 absolvoval ústřední politickou školu KSČ a stal se pracovníkem aparátu ÚV KSČ. Přednášel také na Vysoké škole politické ÚV KSČ. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl předsedou federálního Svazu československých spisovatelů. Jako stranický pracovník se Jan Kozák účastnil kolektivizace venkova na Slovensku, odkud čerpal náměty ke svým prvním knihám. Náměty čerpal i na svých cestách na Sibiř.

Erich Segal (37)

Erich Wolf Segal byl americký spisovatel a literární vědec. Pocházel z brooklynské židovské rodiny, vystudoval klasické jazyky na Harvardově univerzitě a byl profesorem na Harvardu, Yaleu, Princetonu a Oxfordu. Vydal odborné práce o Plautovi, Euripidovi nebo Augustovi. Jako scenárista se podílel na filmech Žlutá ponorka, R.P.M. a The Games. V roce 1970 vydal román Love Story, jehož se prodalo přes dvacet milionů výtisků a byl přeložen do 33 jazyků. Arthur Hiller knihu v tomtéž roce úspěšně zfilmoval, Segal získal za scénář Zlatý glóbus. V roce 1977 natočil John Korty sequel nazvaný Oliverův příběh. Bestsellery se staly i Segalovy další knihy, např. Doktoři a Gentlemani z Harvardu. Segal byl jedním ze strůjců běžeckého boomu v Americe sedmdesátých let. Absolvoval přes čtyřicet maratónů, komentoval také televizní přenos z olympiády 1972, kde získal Frank Shorter pro USA maratónské zlato. Jeho dcera Francesca Segalová je také spisovatelkou.

Sinclair Lewis (56)

Harry Sinclair Lewis byl americký prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1930. Harry Sinclair Lewis se narodil roku 1885 v Sauk Centre v Minnesotě jako třetí syn venkovského doktora. Jeho matka zemřela na tuberkulózu, když mu bylo šest let. Ve věku třinácti let utekl z domova, protože se chtěl stát bubeníkem ve španělsko-americké válce, ale jeho otec jej brzy našel v jednom železničním skladišti. Roku 1902 začal studovat na Oberlinově akademii v Ohiu a krátce poté na Yaleově univerzitě, kde začal přispívat do univerzitního časopisu Yale Literary Magazine. Již během studií cestoval a dokonce pracoval jako zřízenec v utopické osadě amerického spisovatele Uptona Sinclaira. Po dokončení studia roku 1908 se živil jako žurnalista, cestoval po USA, psal nepříliš hodnotné romantické příběhy a další své literární nápady prodával . Jeho první publikovanou knihou byl chlapecký dobrodružný příběh Výlet a letadlo z roku 1912, který vydal pod pseudonymem Tom Graham. Nakonec se usídlil v New Yorku, roku 1912 se oženil s redaktorkou Grace Livingston Heggerovou a roku 1917 se jim narodil syn Wells . Podruhé se oženil v roce 1928 s americkou novinářkou Dorothy Thompsonovou . Měli spolu syna Michaela. Manželé se rozvedli v roce 1942. Do roku 1920 vydal Lewis pět humorných a mírně satirických románů napsaných pod vlivem H. G. Wellse, které líčí příběhy drobných lidí. Jako jízlivý satirik, kritizující neřesti střední vrstev, vynikl až v románech Hlavní třída a Babbitt , které vzbudily zaslouženou senzaci a Lewis byl literární kritikou společně s Sherwoodem Andersonem a Edgarem Lee Mastersem zařazen do line tzv. „vzpoury proti maloměstu“. Poté následovaly romány Arrowsmith z lékařského prostředí a Elm...

Rudolf Luskač (34)

Rudolf Luskač byl český spisovatel, romanopisec a povídkář. Rudolf Luskač se narodil v Rájci nad Svitavou jako syn Rudolfa Luskače, úředníka v lihovaru v sousedním Jestřebí. V rodišti vychodil obecnou školu a roku 1909 se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde navštěvoval reálné gymnázium a poté v letech 1917–1918 studoval na lesnické akademii v Zákupech. Vojenskou službu vykonával na Slovensku, kde po porážce Maďarské republiky rad pomáhal při útěcích komunistů a byl proto roku 1921 zatčen. Po propuštění emigroval do Saska a vystudoval tam Vysokou lesnickou školu . Roku 1927 odjel do Sovětského svazu. Nejprve zde pracoval jako inženýr-mechanizátor lesního průmyslu v Karélii a od roku 1932 jako vedoucí Leningradského státního trustu lesního hospodářství. V souvislosti se svou profesí procestoval Střední Asii, ruský Dálný východ, černomořskou oblast, Kavkaz, Turkmenistán, Kazachstán, Ukrajinu i sibiřskou tajgu. Roku 1941 vstoupil do 1. československého armádního sboru Ludvíka Svobody a s ním přišel roku 1945 do Prahy jako velitel autokolony, přičemž i po válce zůstal do roku 1950 ve svazku s armádou. Roku 1950 byl v souvislosti s politickými procesy v Československu zatčen, devět měsíců vězněn, ale naštěstí pro něho byla obvinění prohlášena za falešná. Po propuštění začal pracovat v redakci Světa sovětů, v letech 1951–1960 byl zaměstnán v oddělení sovětských poradců na Ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu a od roku 1960 v oddělení přidružené výroby a myslivosti Správy lesního hospodářství ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Působil také jako odborný tlumočník Rady vzájemné hospodářské pomoci, kde využíval vynikající znalost ruštiny a němčiny. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Luskač začal publikovat od poloviny 20. let 20. století lovecké příběhy a fejetony v německých časopisech (napříkl...

John Kirby (97)

Spisovatel, autor dobrodružných a milostných povídek.

Jan Otčenášek (39)

Jan Otčenášek byl český spisovatel a scenárista. Proslavily ho romány Občan Brych nebo Romeo, Julie a tma, stejně jako scénáře k filmu Lásky mezi kapkami deště nebo k seriálu Byl jednou jeden dům. Narodil se do rodiny truhláře 19. listopadu 1924 v Praze na Žižkově. Vystudoval obchodní akademii a maturoval v roce 1943. Poté byl krátce totálně nasazen v továrně Avia Letňany. Koncem války se Otčenášek zapojil do ilegální komunistické odbojové skupiny Předvoj. Po 2. světové válce vstoupil do KSČ, začal studovat estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale z rodinných důvodů studia nedokončil. V letech 1947–1951 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník. Od roku 1952 působil v sekretariátě Svazu československých spisovatelů, později jako první tajemník. V roce 1953 se na krátký čas stal redaktorem Československého rozhlasu, ale brzy se vrátil k práci na svazu spisovatelů. V roce 1960 se rozhodl pro svobodné povolání jako spisovatel a roku 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Dvě desetiletí žil s herečkou Libuší Švormovou. Jeho syn Jan Otčenášek se stal televizním scenáristou , napsal seriály jako Hotel Herbich nebo Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Zemřel na rakovinu plic 24. února 1979 v Praze. Publikoval v Literárních novinách, Hostu do domu, Květech, Plamenu, Rudém právu aj. Je autorem řady filmových a televizních scénářů , povídek aj.

Ellery Queen (55)

Ellery Queen je pseudonym, pod kterým psali američtí bratranci Frederic Dannay a Manfred Lee své detektivní příběhy. Napsali šedesát románů, řadu rozhlasových a později televizních pořadů a vydávali měsíčník Ellery Queen's Mystery Magazine, který vychází dodnes a jeho současnou editorkou je Janet Hutchings. Případy řeší dvojice detektivů, otec Richard a syn Ellery Queenové. Richard, inspektor newyorské policie, ztělesňuje pečlivé pátrání, shromažďování a vyhodnocování faktů. Ellery, mladík se zálibou v knihách a amatérský detektiv, do řešení vnáší brilantní dedukci a intuici. Nese stejné jméno jako pseudonym autorů, protože v románech jsou zmínky o tom, že Ellery své případy literárně zpracovává a vydává. Po autorském duu Ellery Queen je pojmenována jedna z cen, udělovaná každoročně organizací Mystery Writers of America. Tři detektivní knihy napsal pod pseudonymem Ellery Queen také spisovatel science-fiction Jack Vance:

Aleksej Nikolajevič Tolstoj (70)

Alexej Nikolajevič Tolstoj byl ruský spisovatel, sběratel lidových pohádek a politik z rodu Tolstých, autor sociálně-psychologických, historických a sci-fi románů, pověstí a pohádek a publicistických prací. Studoval na reálce, později na technologickém institutu. Studoval malířství. V 16 letech začal psát, své práce vydával od roku 1907. Jako publicista působil během obou světových válek. Po VŘSR emigroval, ale v r. 1923 se na jednu ze Stalinových výzev vrátil do SSSR. Mezi válkami zastával politicky významnou funkci – reprezentoval sovětskou kulturu v zahraničí a byl předsedou svazu spisovatelů. Lze říci, že svaz spisovatelů zcela podřídil komunistické straně, v čele s J. V. Stalinem. Byl vzdáleným příbuzným L. N. Tolstého.

A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda (52)

Zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny . Jeho duchovním mistrem byl Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura. Šríla Prabhupáda patřil k autorizované učednické posloupnosti Brahma-Madhva-Gaudíja Sampradája. V historii byl první osobností, které se podařilo přenést starověkou indickou kulturu do západního světa v nezměněné podobě. Šríla Prabhupáda se narodil v Kalkatě, 1. září 1896 do vaišnavské rodiny jako Abhaj Čaran De. Jeho otec se jmenoval Gour Móhan De a matka Radžaní Déví. Už když se narodil, astrolog předpověděl, že ve věku 70 let překročí oceán a stane se mocným kazatelem. Již ve věku pěti let vykonal svou první Ratha-játru s malým vozem, který mu obstaral jeho otec. Ve svých šesti letech začal Prabhupáda uctívat Rádhu a Krišnu. V letech 1916-1920 studoval na škole Scottish Churches’ College v Kalkatě. Po dokončení školy však nechtěl přijmout diplom a odmítl akademické vzdělání. Na radu svého otce se již během studia v roce 1918 oženil s Rádháraní Déví. V roce 1921 se jim narodil první syn. V té době pracoval jako asistent v Boseho laboratoři v Kalkatě. V roce 1922 se poprvé setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím. Ten ho už tehdy požádal, aby kázal misii Čaitanji Maháprabhua v západních zemích. Ve stejný rok se Prabhupáda přidal ke Gándhího hnutí. Asi rok později se přestěhoval do Iláhábádu, kde si otevřel vlastní lékárnu. V roce 1925 poprvé navštívil Vrindávan. V dalších letech se vícekrát setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím a pomáhal s otevíráním několika středisek Gaudíja-Mathu.

Nicholas Sparks (49)

Nicholas Charles Sparks je jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti. Jedná se o autora řady celosvětové úspěšných románů, z nichž 8 bylo použito jako předloha k neméně úspěšným filmům, devátý právě přichází do kin. V jeho díle zaujímají významné místo témata jako je křesťanství, láska, tragédie a osud. Do dnešního dne vydal 18 románů, které mají často romantickou formu a hlavní postavy se v nich obvykle nedočkají happy endu v běžném slova smyslu. Narodil se v Omaze v Nebrasce jako prostřední ze tří dětí profesora Patricka Michala Sparkse a jeho ženy Jill Emmy Marie Sparksové. Před ním se narodil bratr Michael Earl a po něm sestra Danielle , která byla inspirací pro hlavní postavu románu Nezapomenutelná cesta. V mládí se rodina často stěhovala ze státu do státu. Studoval na Bella Vista High School, kterou ukončil na jako primus ročníku. Poté se stal studentem katolické University of Notre Dame . Hodně se zabýval sportem, konkrétně atletikou, v roce 1985 jeho tým vytvořil dosud platný rekord školy ve štafetě na 4 x 800 metrů. Studoval finančnictví a své studium zakončil s vynikajícím prospěchem v roce 1988. V roce 1988 se během jarních prázdnin setkal s Cathy Cole z New Hampshire, v červenci 1989 se vzali a poté žili v Sacramentu v Kalifornii. V následujících letech Sparks vyzkoušel řadu povolání, v roce 1993 se rodina přestěhovala do New Bernu. Zde napsal svůj první publikovaný román, The Notebook . V současné době stále žije v New Bernu s manželkou a pěti dětmi: třemi syny a dvěma dcerami-dvojčaty . Přispívá do národní a místní charity a podílí se na programu kreativního psaní University of Notre Dame. Svůj první, nikdy nepublikovaný román, The Passing, napsal v roce 1985, během studia na Notre Dame. Druhý román, The Royal Murders, napsal v roce 1989. V ...

Karel Hvízd'ala (53)

Karel Hvížďala je český novinář, dramatik a spisovatel. V Praze vyrůstal, maturoval a studoval Strojní fakultu ČVUT . Později studoval politické vědy v Moskvě a němčinu a německou literaturu v SRN . V letech 1966–1970 pracoval jako redaktor v časopisu Mladý svět, v období po začátku tzv. normalizace 1971–1974 byl redaktorem v nakladatelství Albatros. Založil a řídil edici Objektiv. V letech 1978–1990 byl v exilu v Západním Německu, kde žil v Bonnu, pracoval v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE , Deutschlandfunk, Deutsche Welle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů. Od roku 1990 šéfreportérem Mladé fronty / MF Dnes a předsedou představenstva společnosti MAFRA, v roce 1993 šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994–1999 šéfredaktor a spoluvydavatel zpravodajského týdeníku Týden, který spoluzaložil. Od roku 1999 je svobodným žurnalistou a spisovatelem. Spolupracuje mj. s deníky MF Dnes a Lidové noviny, s časopisem Xantypa, s týdeníky Respekt), Reflex, Euro a dalšími periodiky. V České televizi moderoval týdenní rozhovory v pořadech Press a Přesčas, pravidelně komentuje domácí a zahraniční politické dění a také dění na mediální scéně v Českém rozhlase 6. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat, které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí, V 60. letech psal básně. Je autorem dvou až tří desítek knih rozhovorů , románů, novel , knížek pro děti a více než dvou desítek rozhlasových her . Za rozhlasové hry obdržel dvě ceny v Rakousku, za Dálkový výslech Václava Havla řadu cen v zahraničí a jednu doma, za povídku Eule beim Augenarzt cenu Goethe-Institutu a naposled za Rozhovory na přelomu tisíciletí , obdržel Cenu Egona Erwina Kische.[4...