Všichni Autoři a témata

Josef Uher (1)

Josef Uher byl český učitel a spisovatel. Byl výrazným představitelem bosácké literatury. Narodil se jako nejstarší syn v rodině chudého domkáře - tkalce. Jediným rodinným majetkem byla kráva, kterou Josef chodil pást; doma též vypomáhal s prací otci. Od roku 1893 chodil pěšky do měšťanky v Tišnově. Po ukončení školy se rozhodl stát se učitelem, aby mohl uniknout z neradostných domácích poměrů. Byl přijat na Učitelský ústav v Brně. Hudbě jej tu učil Leoš Janáček, literaturu bratři Mrštíkové, výtvarnou tvorbu Max Švabinský. Během studií trpěl hladem a nedostatkem, i když si přivydělával básničkami posílaných do moravských časopisů. Po studiích, v jeho 19 letech, se u něj při vojenském cvičení poprvé projevily první příznaky tuberkulózy, chrlení krve. Začal učit na různých místech Brněnska, v říjnu 1900 Židenice, 1901-1903 Babice u Rosic, 1903 Ostrovačice, 1904 Padochov u Oslavan, 1905 Vranov u Brna. Pak onemocněl, na vlastní žádost byl dán na roční dočasný odpočinek. Byl živ jen z honorářů a malé státní podpory. Předčasně ve svých 28 letech, i přes snahu se léčit, zemřel. Pochován je v Brně. Nestačil tak rozvinout své nadání, které se projevilo v povídkové tvorbě. Povídky o vyděděncích společnosti byly ovlivněny steskem nad životem zmařeným chorobou a bídou .

Karel R Polák (1)

Narozen 30.6.1895 v Semilech. Odborný učitel, pedagogický publicista, prozaik a dramatik.

Petr Raichl (3)

Beletrista, pořadatel pověstí z Jiráskova kraje.

Frederick M White (1)

Václav Klimánek (1)

Narozen 18.10.1892 v Praze. Malíř, ilustrátor, knižní grafik.

Vladislav Zíka (1)

Narozen 21. 7. 1900 v Praze, zemřel 6. 10. 1971 v Žatci. Autor knih pro mládež a dospělé. Pod různými pseudonymy psal dobrodružné romány, detektivky, vědeckofantastické prózy, pohádky.

Georges Dimoš (1)

Isabel Losada (1)

Anglická spisovatelka, působí v divadle a v televizi.

Jiří Václavík (1)

Narozen 24. 10. 1973 v Opočně. Vyšetřovatel hasičského záchranného sboru v Rychnově nad Kněžnou, též regionální publicista, autor prací o historii a současnosti městyse Častolovice, příběhů z hasičského prostředí a včelařského almanachu ke 120. výročí organizace v Kostelci nad Orlicí.

Chan-Šan (1)

Chan-šan, podivínský poustevník v horách Tchien-tchaj, žil na počátku dynastie Tchang, někdy v 7. století. Zhruba o sto let později byl Chan-šan již uctíván jako buddhistický světec, zároveň však jej taoisté považovali za jednoho ze svých nesmrtelných. Jeho básně se staly populární, byly stále častěji opisovány a napodobovány a zřejmě ve druhé polovině 8. století začaly být pořádány do různých sbírek. Podle básní se Chan-šan jeví jako muž původem z rodiny císařského úředníka, jenž v mládí získal klasické konfuciánské vzdělání a snad složil i některou z nižších státních zkoušek a po určitý čas zastával nevýznamný úřad. Záhy však na úřednickou dráhu rezignoval a odešel se ženou a synem na venkov, kde žil životem prostého rolníka. Ve volných chvílích se těšil četbou svých oblíbených knih, Tao te ťingu a Knihy mistra Čuanga, a také se věnoval alchymii i různým taoistickým praktikám s cílem odhalit tajemství dlouhého života. Ani tento život jej však nedokázal uspokojit. Pronásledovalo jej pomyšlení na lidskou smrtelnost a také toužil osvobodit se od strastí pozemského života. Odešel tedy do hor Tchien-tchaj na jihu dnešní provincie Če-ťiang a stal se zde poustevníkem. O samotě v horách napsal své nejkrásnější básně, v nichž hovoří o nebezpečí i kráse hor, o tom, jak hladoví a mrzne, a přece by svůj osamělý život nevyměnil za nic na světě. Básně z Ledové hory mají zároveň symbolický význam, jsou vyjádřením cesty za pravdou v duchu čchanu. Obtížné výstupy na vrchol, kdy cesta se objevuje a zase vytrácí, sezení na skalisku, mlha a tma v roklích, oblaka a slunce nahoře na skalním útesu, to vše lze chápat jako obrazné vyjádření obtížné cesty za "probuzením", na jejímž konci náhle skrze mraky pochybností zazáří světlo poznání. Duše "probuzeného", volná jako pták, bezstarostně a bez cíle plyne po čisté obloze. Chan-šan básník byl v Číně téměř zapomenut. Jiný byl Chan-šanův osud v Japonsku, kam se jeho básně dostaly pravděpodobně na počátku dynastie Sung. Pod japonskými jmény...

Ludmila Ehrenbergerová (1)

Mgr. Ludmila Ehrenbergerová, autorka učebnic italštiny, překlady z italštiny.

Hana Hradecká (1)

Autorka romantických příběhů pro ženy.

Corentin Queffélec (1)

Pierre Bichet (1)

Vladimír Provazník (1)

Časopisecky Provazník začal publikovat až po uveřejnění své knižní prvotiny; povídky, úvahy a fejetony otiskoval v Mladé frontě, Literárním měsíčníku, Vlastě, Československém vojáku, Tvorbě, Severočeském deníku , Rudém právu, Iniciálách a Literární revui. Po 1991 se odmlčel.

Leonhard Goffine (1)

Německý katolický kněz, teolog, farář a člen řádu premonstrátů. Autor náboženských spisů.

Jan Žbánek (1)

Jan Žbánek je český malíř, ilustrátor, grafik a typograf. Po ukončení Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde studoval pod vedením profesorů Josefa Nováka a Emila Filly nastoupil v polovině 50. let do výtvarné redakce Státního nakladatelství dětské knihy , kterou nakonec i řídil. Je autorem mnoha obálek, grafických úprav ilustrací dětských knih a vystřihovánek. Upravoval také téměř dvacet pět let časopis Mateřídouška. Po odchodu do důchodu se věnuje volné tvorbě.

Karel Vojáček (1)

Karel Vojáček byl moravský lékárník, politik a starosta města Prostějova. Navštěvoval gymnázium v Olomouci, poté studoval v Praze lékárnictví. Studia si doplnil v Mnichově, Paříži a Curychu. Pracoval v prostějovské lékárně U černého orla. Zasloužil se o české národní, hospodářské a kulturní vzkříšení. Roku 1884 byl zvolen poslancem do zemského sněmu. Po volbách 1892, kdy volby vyhrála česká strana, se stal starostou města. Za jeho úřadu město vzkvétalo, byla zřízena vyšší škola a gymnázium, první obecná dívčí škola v Rejskově ulici, městská elektrárna, nový hřbitov a zvýšila se úroveň zdravotnictví. Ve své poslední vůli odkázal městu 80 000 zlatých a 1 dům. Krátce po něm zemřela i jeho manželka Karla Vojáčková, která své jmění též odkázala městu. Z jejich společného odkazu se stal základ pro financování výstavby Národního domu . Jeho jménem je nazváno náměstí před Národním domem v Prostějově, kde je jemu a jeho manželce věnován také pomník. Navrhl jej, stejně jako Národní dům, Jan Kotěra s použitím reliéfů Bohumila Kafky.

Halina Auderska (1)

Halina Auderska, scénáristka, dramatička a novinářka, se narodila 3. července 1904 v ukrajinské Oděse a zemřela 21. února 2000 v polské Varšavě. Absolvovala polskou filologii na Varšavské univerzitě a studium pedagogiky. V letech 1926-1939 pracovala jako učitelka. Během druhé světové války byla zdravotní sestrou. Za okupace se účastnila tajné výuky a byla členkou povstání ve Varšavě. V letech 1980-1989 byla poslankyní polského Sejmu . Ve čtyřicátých letech minulého století se živila jako šéfredaktorka v nakladatelství TEM. Později působila v redakci časopisu Dialog . V letech 1983-1986 byla první prezidentkou ZLP, od roku 1986 je vedena jako čestná předsedkyně této asociace. Halina Auderska získala rovněž mnohá ocenění, například v roce 1969 komandérský kříž Řádu Polonia Restituta , roku 1971 Cenu města Varšava nebo v roce 1977 Cenu ministra kultury a umění za celoživotní dílo.

Denisa Wagnerová (1)

Narozena 10. 5. 1945 v Praze. Výtvarnice a ilustrátorka, spolupráce s Českou televizí.

Alexandre Kazbegi (1)

Gruzínský spisovatel a dramatik.

Daniel Čonkadze (1)

Gruzínský novelista, zajímající se o gruzínské i osetské folklórní tradice. V 50. letech 19. století se věnoval výuce osetštiny a stal se autorem rusko-osetského slovníku, který ovšem nedokončil. Některými je považován za zakladatele-otce osetské literatury. Povídka Suramská pevnost vyšla jako jeho jediná publikovaná práce na přelomu let 1859 a 1860. Zemřel na tuberkulózu a mnohé jeho práce byly zničeny příbuzenstvem jako možný zdroj infekce.

Il'ja Čavčavadze (1)

Gruzínský spisovatel, publicista a politik.

Gabriela Egemová (1)

Joseph von Eichendorff (1)

Joseph Karl Benedikt svobodný pán von Eichendorff byl prozaik, básník, dramatik a překladatel německého romantismu pocházející ze šlechtického rodu Eichendorffů. Jeho lyrické dílo se dočkalo zhruba pěti tisíc zhudebnění a jako prozaik je dosud aktuální. Joseph Karl Benedikt svobodný pán von Eichendorff se narodil 10. března 1788 na zámku Lubowitz u Ratiboře jako syn pruského důstojníka Adolfa Theodora Rudolfa von Eichendorffa a jeho ženy Karolíny . Jeho matka pocházela ze slezské šlechtické rodiny, díky níž zdědila zámek Lubowitz. Katolický šlechtický rod svobodných pánů z Eichendorffu je ve Slezsku přítomný od 17. století. Joseph byl od roku 1793 do roku 1801 vyučován doma farářem Bernhardem Heinkem společně se svým o dva roky starším bratrem Wilhelmem. Roku 1808 na cestách po Evropě navštívil též v Řezně botanickou zahradu slavného paleobotanika hraběte Kašpara Šternberka , který tam tehdy byl kanovníkem se zájmem o přírodní vědy. Roku 1813 se nadchl ideami německé Osvobozenecké války, proti napoleonské okupaci tehdy psal podobně jako Theodor Körner a jiní. Později se baron Joseph von Eichendorff stal v Berlíně ministerským úředníkem a tajným radou poměrně konzervativních názorů.

Jerzy Szaniawski (1)

Jerzy Szaniawski byl polský spisovatel, dramatik a esejista.

Steen Steensen Blicher (1)

Steen Steensen Blicher byl dánský kněz, básník, prozaik a překladatel období romantismu. Proslul zejména povídkami a novelami, vypovídajícími o životě prostých lidí v Jutsku. Narodil se jako syn pastora na faře Vium nedaleko Viborgu. Vyrostl v těsném kontaktu s přírodou a rolnickým životem v centrálním Jutsku. Nejprve jej učil jeho otec a pak studoval na latinské škole v Randersu. Po jejím dokončení začal roku 1799 studovat teologii na Kodaňské univerzitě. Roku 1801 musel studium ze zdravotních důvodů přerušit a dva roky pracoval jako domácí učitel v Holgershåbu na ostrově Farsten. Roku 1803 se vrátil ke studiu, které dokončil roku 1809. Stal se učitelem na škole v Randersu, ale již roku 1810 se kvůli malému platu místa vzdal a vrátil se ke svému otci. Rovněž se oženil a se svou manželkou Ernestinou měl sedm synů a tři dcery. Následujících osm let prožil jako rolník. Jeho lovecké potulky z té doby pak měly velký význam pro jeho spisovatelskou činnost. Roku 1819 získal kněžský úřad v Thorningu a začal psát své povídky a novely. Roku 1826 se stal farářem ve Spentrupu a do roku 1829 zde vydával měsíčník Nordlyset , ve kterém publikoval své práce. Stal se velmi oblíbeným autorem. o čemž svědčí sedmisvazkové souborné vydání jeho próz a básní v letech 1832 až 1836. Roku 1836 podnikl cestu do Švédska, začal se zajímat o sociální problematiku a články s touto tematikou publikoval v tisku. Cestoval po Jutsku a v letech 1839–1844 zorganizoval první dánské lidové festivaly na kopci Himmelbjerget. Po neshodách s ostatními členy organizačního výboru byl nucen výbor opustit a byl podroben veřejné kritice. Roku 1845 se nervové zhroutil a následně se stal závislým na alkoholu. Kvůli své literární práci zanedbával svůj kněžský úřad. Byl proto roku 1847 poslán do důchodu a následující rok zemřel. Blicher je považován za jednoho z představitelů první vlny dánských romantiků a za tvůrce dáns...

Flora Tristan (1)

Flora Tristan, celým jménem Flora Célestine Thérèse Henriette Tristán y Moscoso , byla francouzská spisovatelka a publicistka peruánského původu, zabývající se emancipací žen a sociálními otázkami. Jejím vnukem byl Paul Gauguin. Byla dcerou peruánského aristokrata, sňatek jejích rodičů však nebyl ve Francii uznán za legitimní a proto neměla nárok na dědictví. Z existenčních důvodů se v sedmnácti letech provdala za rytce André Chazala, s nímž měla tři děti. V roce 1825 od manžela uprchla, cestovala a střídala různá zaměstnání. Zemřela ve věku 41 let na břišní tyfus. Ve svých knihách se zasazovala za ženskou rovnoprávnost včetně nároku na rozvod, byla odpůrkyní trestu smrti, požadovala vzdělání a zdravotní péči pro nemajetné vrstvy. Její myšlenka, že dělníci potřebují k prosazení svých zájmů jednotnou organizaci, ovlivnila zrod marxismu. Česky vyšla její kniha Toulky po Londýně . Mario Vargas Llosa popsal její životní osudy v románu Ráj je až za rohem.

Gleb Ivanovič Uspenskij (1)

Глеб Иванович Успенский studoval práva v petrohrad. a pak v moskev. universitě, avšak r. 1863 z nedostatku prostředků zanechal studií a věnoval se literatuře, kterou zabýval se již dříve. Prvotiny jeho vyšly z části souborně v knize V. J. Genkela »V budni i v prazdnik. Moskovskije nravy« . Literární sláva jeho počíná se r. 1866, kdy »Sovremenni▽ otiskl jeho črty Nravy Rastěrjannoj ulicy . Od r. 1868 otiskoval své práce skoro výhradně v »Otěčestvenných Zapiskách« a po jejich zániku byl spolupracovníkem časop. »Sěvernyj Věstni▽ a konečně »Rus. Myslį. R. 1893 duševní choroba přerušila jeho literární činnost. Z prací jeho vyšly o sobě: Očerki i razskazy ; Razoreňje ; Nabljuděnija odnogo lěnťaja ; Pro odnu staruchu ; Gluš. Provincialjnyje i stoličnyje očerki ; Iz pamjatnoj knižki. Očerki i razskazy G. Ivanova . R. 1885 vyšly jeho sebrané spisy v 8 dílech, načež záhy následovala 3. vydání Pavlenkova . Literární činnost Uspenskij: u.kého rozpadá se na dvě období. Do konce let 70tých XIX. stol. jest výhradně poután drobným lidem městským s jeho denními potřebami a starostmi o vezdejší chléb i s jeho neuvědomělou snahou po lepším životě. K těmto pracím druží se obrázky z venkovského i velkoměstského myslícího proletariátu se všemi jeho nadějemi, ideálními snahami i zklamáními, jakož i črty z jeho zahraničných cest do Francie, Londýna a do Srbska, kam r. 1876 dostal se s rus. dobrovolníky. V období druhém jeví se zástupcem rus. narodnictví a předmětem jeho tvorby stávají se v souhlase s ideami rus. společnosti skoro výhradně rozmanité stránky života lidu venkovského. Sám vystihl tato dvě období své činnosti ve vlastní autobiografii. Pro Uspenskij: u.kého drobný, často všední zjev, kolem něhož většina jde lhostejně, má vážný a všeobecný význam, zapadá do jeho duše a nedává mu pokoje, pokud nenajde výrazu v prosté, neumělé povídce, u...

Tim Stafford (1)

Americký autor knihy o sexuálních vztazích.

Alexandru Odobescu (1)

Rumunský spisovatel.

Aleksej Vasil'jevič Kol'cov (1)

Ruský básník.

Vladimír Hanák (1)

Narozen 31. 3. 1931 ve Znojmě, zemřel 17. 12. 2022 v Praze. Docent, RNDr. CSc., zoolog, mammalog, ochránce přírody a vysokoškolský pedagog. Specializoval se na biologii a taxonomii drobných savců, zejména západopaleoarktické netopýří fauny. Zakladatel moderní evropské chiropterologie, čestný člen American Society of Mammalogist. Od roku 1991 předseda Rady Národního parku Podyjí. Autor, spoluautor a překladatel odborných publikací a článků.

Miloš Vajkrt (1)

Narozen 1942. Ing. chemie, specializace na anorganické technologie a drahé kovy, též práce historické, o minulosti lidstva, zejména o Zlaté říši Inků.

Sara Schneidman (1)

Eva Krtilová (1)

Narozena 18.12.1923 v Praze, zemřela 31.5.1982 tamtéž. PhDr., historička umění, monografie z oboru.

Jiří Adámek (1)

Jiří Adámek je český historik, politik strany Moravané, bývalý československý politik a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za HSD-SMS po sametové revoluci počátkem 90. let. Po volbách roku 1990 zasedl za HSD-SMS do Sněmovny lidu . Mandát nabyl až dodatečně jako náhradník v září 1991 poté, co zemřel poslanec Boleslav Bárta. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V komunálních volbách roku 2002 neúspěšně kandidoval do zastupitelstva městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora za HSD-SMS . Opětovně se o zvolení do tamního zastupitelstva neúspěšně pokoušel v komunálních volbách roku 2006 . V parlamentních volbách v roce 2010 kandidoval za stranu Moravané, ale strana nezískala parlamentní zastoupení. Uváděn je jako historik, bytem Brno. Zasedá ve výkonném výboru Moravského národního kongresu.

Chris Lewis (3)

Chris Lewis je bývalý novozélandský tenista. V roce 1975 vyhrál dvouhru juniorů ve Wimbledonu a byl světovou juniorskou jedničkou. Jeho profesionální kariéra trvala od roku 1975 do roku 1986, vyhrál tři turnaje ATP ve dvouhře a osm turnajů ve čtyřhře, jeho nejlepší postavení na světovém žebříčku bylo 19. místo ve dvouhře a 46. místo ve čtyřhře. Jeho trenéry byli Harry Hopman a Tony Roche. Největšího úspěchu dosáhl ve Wimbledonu 1983, kde jako nenasazený hráč postoupil do grandslamového finále. Za daviscupový tým Nového Zélandu odehrál 42 zápasů, z toho 24 vítězných, a v roce 1982 se podílel na postupu Novozélanďanů do semifinále Světové skupiny. V roce 1983 byl zvolen novozélandským sportovcem roku. Profesionálními tenisty byli i jeho mladší bratři David a Mark. Jeho dcera Geneva je houslovou virtuózkou. V roce 1999 neúspěšně kandidoval do novozélandského parlamentu za stranu Libertarianz. Žije v USA, kde provozuje tenisovou akademii.

Pavel Korčák (1)

Ing. architekt, publikace o Táboru.

Josef Sommr (1)

Vladimír Gabriel (1)

Doc. Ing., CSc., narodil se v Praze, vystudoval strojní fakultu VŠST v Liberci, kde i řadu let působil jako pedagog a vědecký pracovník.

Lev Vladimirovič Ginzeurg (1)

Pavel Lukeš (1)

Moderátor, scénárista, redaktor plzeňského studia Čs. rozhlasu v letech 1970- 1979, poté dramaturg Čs. televize. Po nedobrovolném odchodu z televize v roce 1987 jezdil na zájezdy a spolupracoval s košickým studiem Čs. televize. Je znám jako scénárista TV soutěžních pořadů a autor soutěžních show "Dva z jednoho města, Velká hra, Buď a nebo a jako spoluautor a moderátor soutěže Šest ran do klobouku.

Witold Urbanowicz (1)

Witold Urbanowicz byl polské stíhací eso z druhé světové války . Podle úředního záznamu, byl druhý v nejvyšším počtu sestřelů, s 17 potvrzenými sestřely a 1 pravděpodobný. Byl oceněn několika vyznamenání, mimo jiné Virtuti Militari a British Distinguished Flying Cross .Také publikoval několik knih vzpomínek . Urbanowicz se narodil v Olszanka, Augustów kraj . V roce 1930 vstoupil do Szkoła Podchorazych Lotnictwa kadetní leteckou školu v Deblíně , absolvoval v roce 1932 jako 2/Lt. Observer. Pak byl vyslán k noční bombardovací letce 1.LF Leteckého pluku ve Varšavě . Později absolvoval pokročilý pilotážní kurz, aby se stal stíhacím pilotem. V roce 1930 létal s 113. a 111. "č. Kosciuszko" letkou. V srpnu 1936, létání PZL P.11a , sestřelil sovětský průzkumný letoun , který přeletěl do polského vzdušného prostoru. Byl oficiálně pokárán a neoficiálně mu blahopřál jeho nadřízený důstojník a jako "trest" v říjnu 1936 byl převeden do vzdělávacího letectva ke škole v Deblin , kde ho přezdívali " Cobra ". V roce 1946 se vrátil do Polska, ale byl zatčen komunistickou službou tajné policie pro podezření jako špion . Po svém propuštění utekl do USA. Žil v New Yorku pracuje pro American Airlines , Eastern Airlines a Republic Aviation , odešel do důchodu v roce 1973. V roce 1991 navštívil Polsko a po pádu komunismu znovu v roce 1995, kdy byl povýšen do hodnosti generála . Zemřel v New Yorku dne 17. srpna 1996.

Vladimír Boudník (1)

Vladimír Boudník byl český grafik a malíř, představitel aktivní a strukturální grafiky. Založil vlastní umělecký směr, tzv. explosionalismus. Vladimír Boudník se vyučil nástrojařem, za druhé světové války byl totálně nasazen v Německu. Po válce vystudoval Státní grafickou školu. Pracoval v ČKD Vysočany, nejprve v propagaci, později jako nástrojař a dílenský rýsovač. Zde také nacházel materiál i inspiraci pro svou tvorbu. Odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky, šrouby, raznice či kusy litiny, odpadlé při zpracování kovu, vlisovával a vtloukal do plechových plátů, které pak propaloval autogenem, škrábal do nich důlčíkem a rydlem a tloukl do nich kladivem. Z takto vzniklých matric pak tiskl své grafické abstrakce, které nazýval aktivní grafikou a které dotvářel ještě poté, co vyšly z tiskařského lisu. Podobně nezvyklou a originální technikou jsou i Boudníkovy magnetické grafiky. Na pláty železného plechu, podložené magnetem, uspořádal do vějířů magnetických siločár kovové piliny, které pak fixoval lakem, vtíral do nich barvu a tiskl listy. Ve strukturální grafice stejným způsobem používal písek, odstřižky provázků či kousky textilu. V duchu svého explosionalizmu, jehož tři manifesty neustále rozesílal v kopiích po Čechách i do zahraničí, tvořil i při happeninzích v pražských ulicích. Na zdech domů ošuntělých dělnických periferií k nechápavému údivu kolemjdoucích i za nadšeného ohlasu svých epigonů obtahoval náhodné skvrny a odchlíplou omítku do abstraktních kreseb, vzbuzených v jeho nevyčerpatelné výtvarné představivosti. Svoje grafické listy neprodával, ale po stovkách rozdával svým přátelům z tehdejšího pražského undergroundu či spolupracovníkům z fabriky. V dělnické kantýně ostatně uspořádal i svou první výstavu, jednu z mála, jichž se za svůj život dočkal. Zúčastnil se však dvou pražských neveřejných Konfrontací. Do Svazu výtvarných umělců byl přijat až v roce 1965. Jeho korespondenci a texty vydalo naklad...

František Prudil (1)

Narodil se r. 1891 v obci Rozseč Nad Kunštátem, zemřel 4. 4. 1992. Autor vzpomínek na život v ruských legiích během 1. světové války.

Vojtěch Balcar (1)

Autor publikací o stavebním a průmyslovém využití skla.

Boris Kubín (1)

Narozen 7.7.1923 v Praze. Doc., Ing., CSc., absolvent elektrotechnické fakulty. Autor publikací z oboru spojovací techniky a přenosu dat.

Václav Šedivec (1)

Narozen 9.10.1921 v Roudnici nad Labem. PhMr., RNDr., CSc., hygienik, publikace z oboru chemie.

Karel Skibar (1)

Miroslav Zrůnek (1)

Spis z oboru kovoobrábění.

Miloslav Grof (1)

Ing., autor prací z oblasti informatiky.

J. C Jungers (1)

Ľubomír Kuna (1)

Slovenský autor metodických příruček o tepelné izolaci.

Heřman Mann (1)

Narozen 2. 2. 1936 v Kolíně, zemřel 31. 1. 2016. Doc., Ing., Dr.Sc., elektrotechnik, publikace z oboru elektroniky a výpočetní techniky.

Luděk Kučera (1)

Narozen 27. 11. 1946. Prof., RNDr., DrSc., odborník v oboru aplikované matematiky.

Václav Štěpánský (1)

Narozen 14.6.1905 v Červeném Kostelci, zemřel 19.9.1980. RNDr. DrSc., středoškolský profesor, matematické práce.

František Váhala (2)

Narozen 29.1.1911 v Jičíně, zemřel 29.12.1974 v Praze. PhDr. CSc., filolog, bohemista, egyptolog, publikace z oboru českého jazyka.

Jiří Škarda (1)

Práce z oboru počítačů.

Josef Blažejovský (1)

Josef Blažejovský byl český kytarista a hudební skladatel, textař, člen skupin The Symphonic, Markýz John, Taxmeni , Pacifik. Původním povoláním elektrikář, od základní vojenské služby se věnoval žánru country až do své náhlé smrti před Vánocemi 2004.