Všichni Autoři a témata

Joska Skalník (1)

Joska Skalník, vlastním jménem Josef Skalník , je český výtvarník a grafik. Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do Státního divadelního studia, odkud roku 1977 přešel do Činoherního klubu, v němž pořádal i výstavy obrazů a fotografií umělců, kteří neměli přístup do tehdejších oficiálních galerií. V roce 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a působil též v samizdatových periodikách . V Jazzové sekci také uskutečnil svůj projekt Minisalon. Na sklonku roku 1989 se účastnil zakládající schůze Občanského fóra, o níž měl, podle pozdějších obvinění, informovat Státní bezpečnost. Skalník toto obvinění odmítá. Po Sametové revoluci se stal poradcem prezidenta republiky Václava Havla, a před volbami v roce 1990 jím byl osloven, aby vytvořil nový státní znak. Své působení na Hradě na přelomu let 1990 a 1991 ukončil a od té doby se věnuje malířství a grafice. Od poloviny devadesátých let 20. století jezdí pravidelně čerpat inspiraci a regenerovat se na ostrov Bali, kam se dostal díky svým výstavám v Japonsku a jihovýchodní Asii. Kromě těchto lokalit vystavoval též v Evropě, Africe a v Severní Americe. V jeho dílech převažuje modrá barva a objevují se v nich ustálené motivy . Jeho výtvory jsou zastoupeny ve sbírkách galerií v České republice i ve světě. Narodil se v Praze, ale mládí prožil v Kolíně. Jeho otcem je Josef Skalník , který pracoval jako horník, a matkou Jarmila Skalníková , jež byla úřednicí. V dětském věku trpěl zdravotními obtížemi a chodit začal až v pěti letech po absolvování léčby u profesora Jana Zahradníčka. Roku 1970 dokončil Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval obor Užitá a propagační grafika. Již od patnácti let ale navštěvoval kolínskou Lidovou školu umění, v níž se věnoval studiu malířství. V osmnácti letech se setkal s malířem Františkem Foltýnem, což sám Skalník p...

Nick Vandome (1)

Publikace z oboru programování a internetu, také autor encyklopedie z oblasti kriminalistiky.

Jiří Kosina (1)

Český dirigent.

Walter N Lang (1)

Je konzultantem časopisu National Defense, který vydává Asociace pro připravenost k obraně USA, vedoucím tiskového oddělení American Forces Information Service se sídlem nedaleko Washingtonu, D.C. Je nositelem akademických hodností Master of Arts v oboru politických věd a Master of Science v oboru anglického jazyka.

Peter Eliot (1)

Spoluautor military publikací.

Keith Maguire (1)

Spoluautor military publikací.

Laurent Rucker (1)

Doktor politické sociologie na Universitě Paříž X, přidružený badatel Skupiny pro studia a sledování demokracie , vyučuje na Ústavu politických studií v Paříži. Zároveň je členem redakce časopisu Le courrier des pays de l'Est.

J. E Johnson (1)

Anglický vicemaršál letectva, spoluautor publikace o leteckých bitvách.

Laddie Lucas (1)

Anglický velitel letectva, práce z historie letectví.

Markus Pape (1)

Markus Pape je německý novinář, publicista a překladatel působící v Praze. Markus Pape vystudoval sociologii a cizí jazyky na univerzitách ve Frankfurtu nad Mohanem a v Bamberku. Od roku 1991 působí v Česku. Ve svých textech se věnuje zejména problematice rasismu a diskriminace. Od roku 1998 působí i jako právní konzultant a pozorovatel v oblasti diskriminace příslušníkům menšin a násilných útoků neonacistů. Mj. zastupoval rodiny obětí žhářského útoku ve Vítkově jako zmocněnec poškozených. Pape je také autor knihy o koncentračním táboře v Letech u Písku A nikdo vám nebude věřit, kterou napsal na základě tříletého studia historických pramenů a rozhovorů s 60 bývalými vězni. V roce 2019 vydal monografii Sólo Jiřího Letova. Život a činnost důstojníka generálního štábu a experta na lágry podle archivních dokumentů a jeho deníků.

Oldřich Svoboda (2)

Publikace prehistorické a historické z Moravy.

Karel Littloch (1)

Narozen roku 1890 v Náchodě, zemřel 5.8.1971 v Praze. Středoškolský profesor. Autor publikace o koncentračním táboře Mauthausen.

Bernard Edwards (1)

Autor knih o 2. světové válce a nacistických ponorkách.

Kurt Diemberger (1)

Kurt Diemberger je rakouský horolezec. Jde o jednoho ze dvou horolezců , kteří mají na kontě dva prvovýstupy na osmitisícovky. Celkem za svou kariéru vystoupil na šest osmitisícovek. Stal se také filmařem – filmoval na K2, Mount Everestu nebo Nanga Parbatu. Diemberger vystudoval univerzitu ve Vídni. V roce 1957 uskutečnil s Hermannem Buhlem prvovýstup na Broad Peak a o tři roky později vystoupil jako první se skupinou pěti dalších horolezců na Dhaulágirí. V roce 1957 byl rovněž jediným svědkem smrtelné nehody Hermanna Buhla na Čogolise. V roce 1986 dokázal ve věku 54 let vystoupit na K2 a spolu s Rakušanem Willim Bauerem se vrátit do základního tábora, ale jeho spolulezkyně Julie Tullis a čtyři další horolezci při sestupu zahynuli. V předchozích týdnech přitom na K2 zahynulo osm horolezců, a za rok si tak hora vyžádala 13 obětí. Dne 4. srpna na konci dne dosáhli Diemberger a Tullis vrcholu K2. Záhy po zahájení sestupu však Tullis postihl pád a strhla s sebou Diembergera. Podařilo se jim však zachytit a nezraněni přečkali noc v bivaku ve výšce přes 8000 m. Následující den sestoupili do tábora 4 ve výšce kolem 8000 m, kde je zastihla bouře, kvůli níž byli nuceni opustit svůj nespolehlivý stan a rozdělit se do dvou stanů, v nichž přebývalo dalších pět horolezců. Bouře trvala několik dní, během kterých jim došly zásoby jídla i plynu na rozehřívání sněhu. V noci z 6. na 7. srpna zemřela Julie Tullis, pravděpodobně na vysokohorský otok plic nebo mozku. Sněžit přestalo 10. srpna a navzdory vyčerpání a neustávajícímu větru a mrazu pokračovala trojice Diemberger, Bauer a Polka Dobroslawa Miodowicz-Wolf v sestupu, zatímco Rakušané Alfred Imitzer a Hannes Wieser se zhroutili po několika stech metrech sestupu a Brit Alan Rouse se nacházel v agonii. Večer 10. srpna se Diemberger a Bauer dostali s omrzlinami do tábora 2 a posléze do základního tábora, Wolf zahynula v průběhu sestupu a její tělo bylo nalezeno o ro...

Steve Davey (1)

Britský spisovatel a fotograf.

Michael Moran (1)

Australský cestovatel a etnograf.

Michel Peissel (1)

Francouzský etnolog, himalájský badatel, tibetolog, knihy z různých zemí himalájské oblasti a střední Ameriky.

Václav Morch (1)

Ing. Václav Morch byl český zeměměřič a kartograf. Základní školu absolvoval v rodných Domoušicích. Maturoval na reálce v Lounech v roce 1927. Poté studoval geodézii na ČVUI. Studia zakončil v roce 1931 a byl promován zěměměřickým inženýrem. Po ukončení studia pracoval v Inspektorátu katastrálního vyměřování v Trenčíně. V roce 1937 nastoupil do Triangulační kanceláře Ministerstva financí, ze které později vzniklo oddělení triangulace Geodetického a topografického ústavu . Od roku 1956 až do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval na Ústřední správě geodezie a kartografie. Ve školním roce 1957–1958 působil jako externí učitel na Střední průmyslové škole zeměměřické. Je autorem řady map v odborných a populárních cestopisných publikacích i v dobrodružných knihách pro mládež.

Erwin Berghaus (1)

Německý reportér, autor cestopisů a publikací o dějinách železnice a letectví.

Vladimír Šrámek (1)

Théophile Alexandre Steinlen (1)

Théophile Alexandre Steinlen , často známý pouze jako Steinlen, byl původem švýcarský malíř, grafik a ilustrátor, který působil v Paříži. Znám byl svými návrhy plakátů, zejména pro kabaret Le Chat noir, ve stylu francouzské secese.

Osip Èmil'jevič Mandel‘štam (1)

Ruský básník, prozaik a překladatel. Narozen v Polsku.

Stanislav Mareš (1)

Stanislav Mareš byl český prozaik, básník, překladatel a posrpnový exulant. Jeho rodina vlastnila statek v Roztokách u Prahy . V roce 1952 odmaturoval na gymnáziu v Praze. Na vysokou školu nebyl přijat, a tak se živil nejprve jako skladník a později jako úředník ve skladu náhradních dílů firmy Autorenova . V roce 1954 byl přijat na Vysokou školu ekonomickou v Praze, roku 1958 však byl ze studií vyloučen. Jeho divadelní hra Letní semestr , kterou toho roku napsal, a kterou k uvedení původně přijalo Národní divadlo, nesměla být inscenována. Nastoupil poté na vojenskou službu a po jejím absolvování se vrátil do Mototechny. Vysokou školu ekonomickou nakonec dostudoval při zaměstnání, absolvoval roku 1964. V letech 1963–1965 pracoval v agentuře Dilia, od roku 1965 se živil jako překladatel, překládal zejména americkou a anglickou prózu . Pracoval též jako novinář - v roce 1967 se stal zástupcem šéfredaktora časopisu Sešity pro mladou literaturu. V roce 1965 také vydal knihu povídek Čas milosti. Kritika jeho prozaický styl hodnotila jako úvahový a intelektuální. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Austrálie. Živil se nejprve jako středoškolský učitel, v letech 1971–1980 pracoval a učil na univerzitách ve Wollongongu a v Bathurstu. V roce 1975 vydal v torontském Škvoreckého nakladatelství sbírku básní Báje z Nového světa. I jeho poezie byla označena jako intelektuální a analytická, typickou je pro ni také silná intertextualita.

J Hirsch (1)

Lubomír Přibyl (1)

Lubomír Přibyl je český malíř a grafik. V letech 1952–1957 absolvoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara, kde vyučovali prof. Zdeněk Balaš, Karel Müller a Karel Tondl. Roku 1957 složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze , ale akademická výuka ho neuspokojovala a po roce studia byl pro nezájem vyloučen. Mezi jeho spolužáky patřili tvůrci českého informelu, kteří ho ovlivnili ve volbě netradičních výtvarných materiálů. Roku 1959 se seznámil s Jiřím Kolářem a Bělou Kolářovou. Následující dva roky pracoval v propagačním oddělení továrny ČKD Přístroje ve Vysočanech, kde se seznámil s Vladimírem Boudníkem a Josefem Hamplem. Poprvé vystavoval roku 1959 s V. Boudníkem v závodní jídelně ČKD a v témže roce samostatně v divadle Rokoko. Během zaměstnání v továrně měl možnost navštívit režimem přísně střeženou zkušebnu v Běchovicích, vybavenou generátory vysokého napětí. Lubomír Přibyl se pak začal hlouběji zabývat světelnými fenomény, fyzikálními a geometrickými zákony a technikou. Roku 1961 se spolu s V. Boudníkem, J. Istlerem a R. Fremundem zúčastnil bienále v Lublani, kde si jeho grafický list z cyklu Mythy vybrala k vydání International Graphic Arts Society v New Yorku. V Praze Přibyla navštěvovali zahraniční galeristé z Paříže, Baden-Badenu a nizozemského Curaçao a zvali ho k výstavám. Roku 1963 se stal členem SČUG Hollar. Od roku 1964 se účastnil výstav Pratt Graphic Center v New Yorku. Na Bienále v Lublani získal roku 1963 ocenění a z Bienále 1965 jeho grafický list zakoupila Knihovna Kongresu ve Washingtonu. Koncem roku 1964 se uskutečnila Přibylova souborná výstava v Galerii Fronta v Praze. V letech 1966–1968 ho v Praze zastupovala Galerie Platýz a v Německu Klaus Staeck, který vydal několik jeho grafických listů a vystavil Přibylovy práce v galeriích v Mannheimu a Heidelbergu. V Paříži vystavovaly jeho práce Galerie Lambert a Galerie Arnaud, v USA od šedesátých let Ja...

Thomas Malory (1)

Sir Thomas Malory byl anglický rytíř, autor rytířského románu Artušova smrt. Ve středověku panovaly dohady, že šlo o Velšana, avšak moderní výzkumy naznačují, že pocházel z Newbold Revel ve Warwickshire. Příjmení má několik pravopisných variant, mimo jiné Maillorie, Mallory, Mallery či Maleore. Jméno pochází ze starofrancouzského přídavného jména maleüré, s významem „nešťastný“. O Maloryho životě je známo jen velmi málo informací. Pravděpodobně se narodil kolem roku 1405 , zemřel v březnu 1471, necelé dva roky po dokončení svého díla. Dvakrát byl zvolen do Parlamentu, v padesátých letech 15. století se dopustil velkého množství trestných činů včetně vloupání, znásilnění, krádeže ovcí a pokusu o zákeřnou vraždu vévody z Buckinghamu. Dvakrát utekl z vězení, jednou si probojoval cestu ven množstvím různých zbraní a přeplaval hradní příkop. Malory byl uvězněn na různých místech v Londýně, občas byl propuštěn na kauci. Nikdy nebyl předveden před soud. V šedesátých letech 15. století byl alespoň jednou omilostněn králem Jindřichem VI., častěji byl ale výslovně vyňat z amnestie, a to jak Jindřichem VI., tak jeho nástupcem Edwardem IV. Jeho dílo obsahuje občasné narážky na vlastní životní situaci , z nichž vyplývá, že alespoň část díla byla psána ve vězení. Bibliograf William Oldys na základě zavírky k celé knize spekuloval, že autor mohl být kněz, protože se označil za "the servant of Jesu both day and night" .

František Holec (1)

PhDr. František Holec, CSc. V letech 1949 až 1986 pracoval v Archivu hlavního města Prahy . Byl zakladatelem a dlouholetým redaktorem sborníku Documenta Pregensia, v letech 1966 - 1986 redaktorem Pražského sborníku historického, v období let 1975 - 1990 členem redakční rady Sborníku archivních prací. Dále byl aktivním členem komise památkové péče rady NVP v letech 1975 - 1990 a členem muzejní rady Muzea hl. m. Prahy ve stejném období.

Barbara Frale (1)

Barbara Fraleová je italská historička, paleografka, spisovatelka a archivářka, pracující ve Vatikánském tajném archivu. V září 2001 objevila Chinonský pergamen.

Tomáš Nejeschleba (3)

Doc. PhDr. Tomáš Nejeschleba, Ph.D., nar. 1972, absolvent filosofické fakulty UP Olomouc, obory filosofie a historie, přednáší na katedře filosofie FF UP v Olomouci a pracuje v Centru pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty na Cyrilometodějské teologické fakultě UP Olomouc jako badatel a zároveň tajemník celého projektu. Zaměřuje se na dějiny středověké filosofie, především na myslitele starší františkánské školy, jako např. Bonaventuru a dějiny renesanční filosofie. Disertační práci "Nauka o činném intelektu ve starší františkánské škole" obhájil v roce 2001 pro Knihovnu středověké tradice, sv. X, v nakladatelství Oikoymenh připravil komentovaný překlad dvou spisů sv. Bonaventury je autorem předmluvy k překladu řeči O důstojnosti člověka Giovanniho Pico della Mirandola přeložil knihu P. O. Kristellera Osm filosofů italské renesance spolu s A. a P. Hadravovými se podílel na reedici metafyzických Dialogů Giordana Bruna habilitační práce Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie, vyšla na sklonku roku 2008 v pražském nakladatelství Vyšehrad. V roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel a v roce 2004 na Institut für Christliche Philosophie, Katholisch-theologische Fakultät, Universität Innsbruck .

Petr Procházka (1)

Petr Procházka se už od dětství projevoval jako knihomol, což záhy přerostlo ve sklon k vlastní literární tvorbě. Na přelomu 70. a 80. let, v době studií, časopisecky publikoval drobnější prózy a básničky, spolupracoval s Čs. rozhlasem jako dopisovatel a jeho verše občas zazněly v divadelním studiu Rubín v pořadu Zelené peří. Po dokončení studia ekonomie působil ve výzkumu, od roku 1990 až dodnes pracuje v bankovnictví. Ve volném čase se věnuje rodině, četbě a sportu a čas od času publikuje v odborném tisku. Po delší době, kdy se zdálo, že se už nadobro usadil, překvapil sám sebe i své okolí a začal sepisovat příběh, který na pokračování vyprávěl dětem před spaním…

Zhenya Senyak (1)

Hebrejista.

Jana Kepartová (1)

Narodila se 17. 6. 1950 v Ostravě. doc. PhDr. Jana Kepartová, CSc. Působiště: Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu na Univerzitě Karlově v Praze.

Petr Melan (1)

Narozen 2. 3. 1947 v Praze, zemřel 15. 5. 2009. Grafik, knižní grafika a ilustrace, bibliofilie.

Pavel Lisý (1)

Věnuje se především dokumentární fotografii, v geologickém ústavu AV ČR pracuje jako technik a fotograf

František Doubek (1)

Narozen 21. 4. 1940 v Milevsku, zemřel 11. 12. 2011. Učitel, malíř, ilustrátor.

Esther De Waal (1)

Jean-Pierre Filiu (1)

Francouzský historik, arabista a diplomat, vysokoškolský pedagog, specializace na problematiku moderního islámu.

Petr Sláma (1)

doc. Petr Sláma, Th.D. maturoval na gymnáziu v Rýmařově, vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě v Praze. Během dalších studií v Jeruzalémě, Oxfordu, v Tübigenu a Atlantě se specializoval na Starý zákon a judaistiku. Je kazatelem Českobratrské církve evangelické. Na ETF vyučuje Starý zákon, hebrejštinu a výběrový kurz judaistiky.

Rolf Rendtorff (1)

Rolf Rendtorff byl německý evangelický teolog, jenž po mnoho let působil na Univerzitě Ruprechta-Karla v Heidelbergu. Tři roky byl rovněž rektorem této univerzity. Během druhé světové války sloužil Rendtorff v letech 1942–1945 u válečného námořnictva. Po válce v letech 1945–1950 studoval evangelickou teologii v Kielu, Göttingenu a Heidelbergu. Habilitoval se pro Starý zákon. Roku 1958 se stal profesorem Starého zákona na Církevní vysoké škole v Berlíně a zde v letech 1962-1963 zastával pozici rektora. Roku 1963 se stal profesorem starozákonní teologie na heidelberské univerzitě a v letech 1964–1965 byl děkanem teologické fakulty. V letech 1970–1972 pak vykonával funkci rektora této univerzity. Rendtorff se aktivně angažoval v židovsko-křesťanském dialogu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rolf Rendtorff na německé Wikipedii.

Otto Kaiser (1)

Otto Kaiser se svou působností i celým svým dílem řadí k nejpřednějším současným znalcům Starého zákona. Po 2. světové válce vystudoval teologii v Tübingen, kde také začal vyučovat. Mezi léty 1960 a 1993 působil jako profesor na Philippově univerzitě v Marburgu. K jeho nejvýznamnějším dílům patří mnohokrát vydaný komentář ke knize Izajáš, obsáhlá syntéza starozákonní biblistiky Úvod do Starého zákona a trojsvazková Teologie Starého zákona. Jeho celoživotní tvorba svědčí o tom, že je osobností encyklopedického rozhledu. Kromě biblistiky to prokazuje i hlubokou znalostí antiky a světa starého Orientu. Vedl řadu badatelských projektů, v létech 1982–1992 byl kupříkladu editorem prestižního časopisu Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft.

Daniel Boušek (1)

Narozen 1973. Doc. PhDr., Ph.D., hebraista, zabývá se především dějinami a kulturou Židů v islámských zemích ve středověku a judeoarabskou literaturou. Překladatel z hebrejštiny.

Mark R Cohen (1)

Reinhard Kirste (1)

Schulreferent für die Lehrerfortbildung in Evangelischer Religionslehre in Iserlohn.

Udo Tworuschka (1)

Německý religionista.

Herbert Schultze (1)

Německý evangelický teolog, vysokoškolský pedagog.

Jiří Konůpek (1)

Narozen 26.10.1919 v Plzni, zemřel 4.5.1968 v Praze. PhDr., vydavatel bibliofilií, překladatel z francouzštiny, italštiny a angličtiny.

Vladislav Vlček (1)

Vladislav Vlček byl český lidovecký politik. V období tzv. pražského jara byl nejprve ministrem zdravotnictví ČSSR, od 8. dubna do 31. prosince 1968 a posléze i prvním ministrem zdravotnictví České socialistické republiky od 8. ledna 1969 do 11. února 1971. Od roku 1968 byl poslancem České národní rady.

Rolf Spangenberg (1)

Německý veterinární lékař, odborné práce o chorobách malých zvířat.

Michaela Lesařová-Roubíčková (1)

Narozena 19.4.1949 v Praze. Výtvarnice, knižní tvorba a ilustrace, vědecké bibliofilie.

Josef Višinka (1)

Narozen 8.7.1911 v Olešnici, zemřel 23.2.1985. Kronikář města Olešnice.

Petra Jelenová (6)

Narozena 1974 v Praze. Výtvarnice, malířka, ilustrátorka.

Jan Koblasa (6)

Jan Koblasa byl český sochař, malíř, grafik, scénograf, básník, hudebník, emeritní profesor sochařství v Kielu, žijící od roku 1968 v zahraničí. Jan Koblasa se narodil v Táboře v rodině profesionálního hudebníka. Jeho matka byla dentistkou, později novinářkou. V dětství ho zajímal skauting a příroda, proto se na klasické gymnasium přihlásil původně s úmyslem stát se biologem . Studovat začal během války, brzy však převážily jiné zájmy – zejména literatura, hudba a zpěv, divadlo a výtvarné umění. Otec po návratu z totálního nasazení dostal nabídku stát se členem nově založeného symfonického orchestru v Teplicích a rodina se tam odstěhovala na konci roku 1945. Zde Jan Koblasa pokračoval ve studiu, navštěvoval LŠU a divadelní a výtvarný kroužek na gymnasiu. Od 16 let zpíval nejprve ve sboru, studoval klasický zpěv a později účinkoval již jako sólista s tanečním orchestrem a v chrámovém sboru. Po prvním místě v sólovém zpěvu r. 1951 na soutěži mladých umělců získal první místo i jako sólový zpěvák na krajské soutěži roku 1952 a zároveň možnost zpívat v teplické opeře. Od školních let si Jan Koblasa vedl deníky, kam kromě osobních záznamů zapsal i své první literární pokusy. Se spolužáky na gymnasiu , kteří se stejně jako on zajímali o filosofii a zakázanou literaturu založil klub a vydávali vlastní časopis. V roce 1950 přestoupil z osmiletého humanistického na pedagogické gymnasium, kde měl možnost pokračovat v sochařském školení díky podpoře Karla Švarce a také v ateliéru teplického sochaře Lahody. Po složení maturity v roce 1952 se přihlásil ke studiu na AVU v Praze, úspěšně složil talentové zkoušky a navzdory nepříznivým kádrovým posudkům a chybějícímu doporučení školy byl přijat ke studiu. Ateliér profesora Laudy na AVU, kam Jan Koblasa nastoupil v roce 1952, měl vychovat příští tvůrce režimních socialistických pomníků. Atmosféru školy u...

Vilém Kropp (1)

Vilém Kropp byl český reportážní fotograf a držitel ocenění World Press Photo z roku 1958. Vystudoval obor strojní zámečník a ve strojním průmyslu také pracoval. Fotografii na školách nikdy nestudoval, učil se jí sám. Po druhé světové válce začal pracovat jako redaktor a fotoreportér pro řadu novin a časopisů, jako například deník Práce nebo Svět v obrazech. V roce 1958 získal první cenu v kategorii Features v mezinárodní soutěži novinářské fotografie World Press Photo za černobílý snímek Provinilec. Na něm zachytil malého chlapce v mateřské školce s rukama v kapsách, kterého kárá jeho paní učitelka. Kromě toho vyhrával i další soutěže v Čechách i v zahraničí. Výstavu vidělo přes 160 tisíc lidí a stala se nejnavštěvovanější výstavou galerie Leica v Praze. Od padesátých do osmdesátých let minulého století sledoval každodenní události na Václavském náměstí. Dokumentoval humorné, nostalgické, poetické příběhy tehdejších obyčejných lidí, pohlcených vlastními starostmi a radostmi. Na snímcích zachycoval májové průvody, pohřeb prezidenta Zápotockého nebo průjezd Gagarina, stavbu tramvajového kolejiště, ale také drobnosti: dítě nesoucí obrovskou vánočku, pána s piánem na zastávce, kolizi auta, které lidé tlačí z křižovatky, frontu na knihu Hanzelky a Zikmunda nebo ořezávání větví, tramvaje, lidé ve sněhové vánici, automat Koruna nebo pruhovaný válec pro dopravního strážníka na Můstku.

Miloš Vojíř (1)

Miloš Vojíř je český fotograf zaměřující se na tvorbu výtvarného aktu. S aktem začal v roce 1964. Během času přešel na digitální fotografii. Ženské tělo zobrazuje jak realisticky, tak i abstraktním způsobem. V sedmdesátých letech, kdy akt byl cenzurou téměř zakázaný, spolu s fotografy ze skupiny Setkání , svou tvorbou ovlivnili pohled na nahé ženské tělo. Narodil se 1. ledna 1938 v Hradci Králové. Absolvoval Průmyslovou školu strojní v Jičíně. Studium na Fakultě strojní po dvou letech přerušil a začal se plně věnovat fotografii. Několik let pracoval jako fotograf a grafik v tiskárně. Od roku 1980 je samostatným výtvarníkem v oboru fotografie a užité grafiky. Doposud uspořádal 78 autorských výstav a zúčastnil se 104 společných výstav doma i v zahraničí. Své práce publikoval v mnoha našich i zahraničních časopisech a publikacích. Je autorem katalogů, prospektů, plakátů, kalendářů a spoluautorem a vydavatelem publikace Třebechovický Proboštův betlém. V průběhu let vytvořil několik desítek velkoplošných výtvarných výzdob různých interiérů. Ve své volné tvorbě se zabývá akty, portréty a abstraktní fotografií. Užitá tvorba obsahuje další témata jako krajiny, technickou a reklamní fotografii, architekturu, plakáty, kalendáře, dále pak grafické zpracování tiskovin, logotypů a značek. Tiskové služby. Vydavatelská činnost.

Caroline Darbonne (1)

Francouzská autorka knih kuchařských předpisů

Pavel Biško (1)

Autor kuchařky.

Josef Havlíček (2)

Josef Havlíček byl český funkcionalistický architekt, vůdčí reprezentant české meziválečné avantgardy, člen Devětsilu. Nejznámější stavbou, kterou postavil spolu s Karlem Honzíkem, je budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově. Narozen 5. května 1899 v Praze Josefu Havlíčkovi , pozdějšímu radovi ministerstva veřejných prací, a Kamile Havlíčkové, rozené Hübschmannové , jež byla sestrou architekta Bohumila Hübschmanna. Studium architektury na ČVUT v Praze a na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Josefa Gočára, v jehož ateliéru pak pracuje do roku 1928. V letech 1928-1936 projektuje a píše spolu s Karlem Honzíkem , později spolupracuje zejména s K. Neumannem. Byl členem Devětsilu, Levé fronty, SVU Mánes , předsedou redakční rady časopisu Architekt SIA. Úzce spolupracuje s výtvarnými umělci a designéry, je členem družstva Artěl. Od roku 1929 působí v CIAM , v l. 1945-47 členem Světové rady této mezinárodní organizace. V roce 1948 se stává prvním ředitelem pražského Stavoprojektu. Jeho manželkou byla sochařka Marta Jirásková–Havlíčková, se kterou se oženil 29. srpna 1931. 6. října začal studovat jako mimořádný posluchač na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Závěr jeho života poznamenává chronická nemoc, umírá 30. 12. 1961 v Praze. Roku 1963 se koná v Praze souborná posmrtná výstava jeho díla. V meziválečném období bylo známé jeho přátelství s Aloisem Wachsmanem. Při studiích na ČVUT ve 20. letech se svým excentrickým stylem zařadili mezi tzv. pražské figurky - jejich módní, intelektuální a řečnické obraty se staly vzorem dvojice Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Po druhé světové válce se přímo účastnil návrhu sídla OSN v New Yorku ve skupi...

Karel Janů (1)

Karel Janů byl český architekt. Ve třicátých letech byl spolu s Jiřím Štursou a Jiřím Voženílkem členem levicové skupiny PAS . Zabývali se otázkami sociálního bydlení a typizací stavební výroby podle sovětského vzoru. Paradoxně je jeho nejznámějším dílem Volmanova vila v Čelákovicích, luxusní vila pro majitele strojíren Josefa Volmana. Po roce 1945 a především po roce 1948 se angažoval v nové organizaci stavebnictví. Byl generálním ředitelem Československých stavebních závodů. V roce 1959 byl jmenován profesorem pozemního stavitelství na stavební fakultě ČVUT. V letech 1963-1965 byl děkanem stavební fakulty. Své působení na katedře přerušil v letech 1965-1969, kdy byl náměstkem ministra školství. Po návratu působil na ČVUT do roku 1972.

Jean Flori (1)

Jean Flori byl francouzský historik a pracovník Centre national de la recherche scientifique a Centre d'Etudes Supérieures de Civilisation Médiévale . Specializoval se především na dějiny středověké společnosti, rytířství a křížových výprav. Doktorát z humanitních věd získal v roce 1981 . V současnosti působí jako ředitel výzkumu v CNRS . Je autorem mnoha knih mimo jiné s tematikou rytířství a křížových výprav a také několika monografií věnovaných středověkým osobnostem . Jeho knihy byly přeloženy do mnoha světových jazyků.

Jacques Verger (1)

JACQUES VERGER , jeden z předních znalcù dějin středověkých univerzit. V řadě prací se věnoval vzniku a vývoji univerzit, dějinám myšlení a kultury středověku či osobnosti Petra Abélarda. Je místopředsedou mezinárodní komise pro dějiny univerzit.