Všichni Autoři a témata

Josef Vach (1)

Josef Váchal byl českým malířem, grafikem, ilustrátorem, sochařem a řezbářem, konečně také spisovatelem a básníkem. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření. Váchal se narodil do nemanželské rodiny, jeho otcem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše. Z dětství si odnesl záporný vztah k měšťanskému prostředí. V roce 1902 se vyučil knihvazačem a pracoval pak v Bělé pod Bezdězem. Roku 1905 studoval malbu u Aloise Kalvody a Rudolfa Béma, následujícího roku se na soukromé škole věnoval grafice. V roce 1910 Váchal spoluzaložil skupinu Sursum. Později se podílel i na vzniku revue Veraikon. Váchal byl na počátku 20. století v úzkém kontaktu s představiteli katolické moderny, následně však křesťanskou víru zavrhl a začal se inspirovat okultismem. Spolu s tím odmítl taktéž humanistické ideje. V roce 1916 byl mobilizován, jeho aktivní účast na bojištích první světové války silně zasáhla do tvorby zejména nedlouho po válce. Váchal se zaměřoval zejména na grafické práce, využívající primitivistické vyjádření životních postojů autora. Snažil se však v grafice hledat a formovat nové velice originální postupy. Vytvářel vlastní knihy, které nesly podobu uměleckého rukodělného artefaktu. Umísťoval do těchto knih četné ilustrace dřevorytem, knihy sám sázel, vázal a tiskl, a to jen ve velmi omezeném nákladu několika kusů. Takto vzniklé knihy Krvavý román, Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku se zařadily mezi nejvýznamnější díla české grafiky 20. století. Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do izolace a Váchalovo dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Váchalův život v zapomnění nezvrátila ani krátká změna atmosféry ve společnosti roku 1968. Váchal byl oceněn titulem národní umělec a krátce potom umírá. Rozsah a význam jeho díla mohl být znovuobje...

Václav Horák (1)

Bedřich Fučík byl literární kritik a historik, editor a překladatel. Vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého patřil k významným představitelům literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci.

Jana Zachová (1)

PhDr. Jana Zachová, CSc. Pracovnice medievistických studií . Její odborné zaměření jsou edice středověkých pramenů diplomatických i literárních; historická sémantika. Je autorkou několika učebnic latiny pro posluchače historických oborů.

Menandros (1)

Menandros, řecky Μένανδρος, byl antický řecký dramatik, nejznámější z autorů Nové attické komedie. Narodil se v zámožné rodině a jeho otec Diopeithés je podle některých totožný s athénským generálem a guvernérem Chersonésu stejného jména. Byl přítelem a možná i žákem Theofrastovým a jeho blízkým přítelem byl athénský diktátor Démétrios z Faléru. Byl také chráněncem makedonského generála Ptolemaia Sótéra, který ho zval ke svému dvoru, což Menandros odmítl. Žil ve své vile v Pireu a podle jedné zprávy se utopil při koupání. Menandros napsal přes sto komedií a v každoroční soutěži při athénském festivalu Lénaia osmkrát zvítězil. Velmi populární byl také ve Římě, kde na něj někteří autoři navazovali , jiní od něj přebírali celé pasáže včetně zápletky. Ještě v 11. století měli prý v Konstantinopoli rukopisy 23 jeho her. Ty se však asi ve středověku ztratily. Zlom nastal v roce 1905, kdy se v egyptské Káhiře při stavbě kanalizace našly pozůstatky knihovny antického advokáta Dioskora, žijícího ve 3. století, a s nimi fragment Menandrovy komedie Perikeiromené a značná část komedie Epitrepontes . Další objev přišel v roce 1958, kdy se znovu v Egyptě našla další Menandrova hra, tentokrát kompletní. Byl to Dyskolos. Světu ji představil profesor Ženevské univerzity Victor Martin. Jinak je známo množství zlomků a sbírka slavných citátů, které se hojně užívaly.

Lubomír Přibyl (1)

Lubomír Přibyl je český malíř a grafik. V letech 1952–1957 absolvoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara, kde vyučovali prof. Zdeněk Balaš, Karel Müller a Karel Tondl. Roku 1957 složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze , ale akademická výuka ho neuspokojovala a po roce studia byl pro nezájem vyloučen. Mezi jeho spolužáky patřili tvůrci českého informelu, kteří ho ovlivnili ve volbě netradičních výtvarných materiálů. Roku 1959 se seznámil s Jiřím Kolářem a Bělou Kolářovou. Následující dva roky pracoval v propagačním oddělení továrny ČKD Přístroje ve Vysočanech, kde se seznámil s Vladimírem Boudníkem a Josefem Hamplem. Poprvé vystavoval roku 1959 s V. Boudníkem v závodní jídelně ČKD a v témže roce samostatně v divadle Rokoko. Během zaměstnání v továrně měl možnost navštívit režimem přísně střeženou zkušebnu v Běchovicích, vybavenou generátory vysokého napětí. Lubomír Přibyl se pak začal hlouběji zabývat světelnými fenomény, fyzikálními a geometrickými zákony a technikou. Roku 1961 se spolu s V. Boudníkem, J. Istlerem a R. Fremundem zúčastnil bienále v Lublani, kde si jeho grafický list z cyklu Mythy vybrala k vydání International Graphic Arts Society v New Yorku. V Praze Přibyla navštěvovali zahraniční galeristé z Paříže, Baden-Badenu a nizozemského Curaçao a zvali ho k výstavám. Roku 1963 se stal členem SČUG Hollar. Od roku 1964 se účastnil výstav Pratt Graphic Center v New Yorku. Na Bienále v Lublani získal roku 1963 ocenění a z Bienále 1965 jeho grafický list zakoupila Knihovna Kongresu ve Washingtonu. Koncem roku 1964 se uskutečnila Přibylova souborná výstava v Galerii Fronta v Praze. V letech 1966–1968 ho v Praze zastupovala Galerie Platýz a v Německu Klaus Staeck, který vydal několik jeho grafických listů a vystavil Přibylovy práce v galeriích v Mannheimu a Heidelbergu. V Paříži vystavovaly jeho práce Galerie Lambert a Galerie Arnaud, v USA od šedesátých let Ja...

O Liou (1)

František Holec (1)

PhDr. František Holec, CSc. V letech 1949 až 1986 pracoval v Archivu hlavního města Prahy . Byl zakladatelem a dlouholetým redaktorem sborníku Documenta Pregensia, v letech 1966 - 1986 redaktorem Pražského sborníku historického, v období let 1975 - 1990 členem redakční rady Sborníku archivních prací. Dále byl aktivním členem komise památkové péče rady NVP v letech 1975 - 1990 a členem muzejní rady Muzea hl. m. Prahy ve stejném období.

Christoph Dohmen (1)

Prof. dr. Christoph Dohmen je německý starozákoník, profesor biblické teologie: exegeze a hermeneutiky Starého zákona na univerzitě v Řezně, člen Papežské biblické komise, zabývající se židovsko-křesťanským dialogem.

Petr Procházka (1)

Petr Procházka se už od dětství projevoval jako knihomol, což záhy přerostlo ve sklon k vlastní literární tvorbě. Na přelomu 70. a 80. let, v době studií, časopisecky publikoval drobnější prózy a básničky, spolupracoval s Čs. rozhlasem jako dopisovatel a jeho verše občas zazněly v divadelním studiu Rubín v pořadu Zelené peří. Po dokončení studia ekonomie působil ve výzkumu, od roku 1990 až dodnes pracuje v bankovnictví. Ve volném čase se věnuje rodině, četbě a sportu a čas od času publikuje v odborném tisku. Po delší době, kdy se zdálo, že se už nadobro usadil, překvapil sám sebe i své okolí a začal sepisovat příběh, který na pokračování vyprávěl dětem před spaním…

Zhenya Senyak (1)

Hebrejista.

Paul Arnold (1)

Francouzský spisovatel. Zabýval se studiem mayských kodexů, zakladatel Francouzské buddhistické společnosti.

Albín Stocký (1)

Albín Stocký byl český archeolog, vysokoškolský pedagog a muzejník. Původním vzděláním inženýr chemie, vypracoval se z venkovského muzejníka na předního vědce a plně se věnoval archeologii pravěku. Dlouholetý přednosta pravěkého oddělení Národního muzea byl roku 1927 jmenován profesorem archeologie a stenologie na Univerzitě Karlově. K jeho žákům patřili například Jan Filip nebo Růžena Vacková, která na něj vzpomínala jako na ryzího vědce. Velice schopný terénní badatel vedl roku 1929 výzkum keltského oppida ve Stradonicích, který financoval ze svých prostředků prezident T. G. Masaryk. Podle dochovaných zpráv a dobových fotografií se soustředil především na severovýchodní svahy nad Berounkou. Podařilo se mu zachytit a prozkoumat několik sídlištních struktur a objektů. Jeho stěžejním dílem prvního badatelského období je publikace Pravěk země české I., která vyšla roku 1926 a byla přeložena i do francouzštiny.

Jean-Charles Sournia (1)

Jean-Charles se narodil 24.listopadu 1917 v Bourges jako syn vojenského důstojníka. Studoval chirurgii na Lékařské fakultě v Lyonu. Působil jako přednosta kliniky , profesor anatomie, hlavní chirurg nemocnice Rhazes v Aleppo a Moujtahh v Damašku. Jeho chirurgická kariéra pokračovala v letech 1959-69 ve Fakultní nemocnici v Rennes, poté nemocnici opustil a věnoval se rozvoji lékařství a šíření vakcín a léků mezi lidi z postižených zemí.

Esther De Waal (1)

Jean-Pierre Filiu (1)

Francouzský historik, arabista a diplomat, vysokoškolský pedagog, specializace na problematiku moderního islámu.

Petr Sláma (1)

doc. Petr Sláma, Th.D. maturoval na gymnáziu v Rýmařově, vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě v Praze. Během dalších studií v Jeruzalémě, Oxfordu, v Tübigenu a Atlantě se specializoval na Starý zákon a judaistiku. Je kazatelem Českobratrské církve evangelické. Na ETF vyučuje Starý zákon, hebrejštinu a výběrový kurz judaistiky.

Otto Kaiser (1)

Otto Kaiser se svou působností i celým svým dílem řadí k nejpřednějším současným znalcům Starého zákona. Po 2. světové válce vystudoval teologii v Tübingen, kde také začal vyučovat. Mezi léty 1960 a 1993 působil jako profesor na Philippově univerzitě v Marburgu. K jeho nejvýznamnějším dílům patří mnohokrát vydaný komentář ke knize Izajáš, obsáhlá syntéza starozákonní biblistiky Úvod do Starého zákona a trojsvazková Teologie Starého zákona. Jeho celoživotní tvorba svědčí o tom, že je osobností encyklopedického rozhledu. Kromě biblistiky to prokazuje i hlubokou znalostí antiky a světa starého Orientu. Vedl řadu badatelských projektů, v létech 1982–1992 byl kupříkladu editorem prestižního časopisu Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft.

Daniel Boušek (1)

Narozen 1973. Doc. PhDr., Ph.D., hebraista, zabývá se především dějinami a kulturou Židů v islámských zemích ve středověku a judeoarabskou literaturou. Překladatel z hebrejštiny.

Mark R Cohen (1)

Reinhard Kirste (1)

Schulreferent für die Lehrerfortbildung in Evangelischer Religionslehre in Iserlohn.

Udo Tworuschka (1)

Německý religionista.

Herbert Schultze (1)

Německý evangelický teolog, vysokoškolský pedagog.

Robert N Charrette (1)

Americký autor sci-fi.

Vladislav Vlček (1)

Vladislav Vlček byl český lidovecký politik. V období tzv. pražského jara byl nejprve ministrem zdravotnictví ČSSR, od 8. dubna do 31. prosince 1968 a posléze i prvním ministrem zdravotnictví České socialistické republiky od 8. ledna 1969 do 11. února 1971. Od roku 1968 byl poslancem České národní rady.

Thomas Harlan (1)

Thomas Harlan se narodil v roce 1964 v Tucsonu je autorem sci-fi a fantasy a návrhářem " wargame". Jeho otec Thomas Harlan je známým dendrologem.

Vladimir Nikolajevič Vasil'jev (1)

Ruský sci-fi spisovatel.

Ivan Martin (1)

Ivan Martin Jirous, zvaný též Magor, byl básník, výtvarný kritik a teoretik, jeden z významných představitelů literárního a hudebního undergroundu. Ivan Martin Jirous vystudoval dějiny umění. Od roku 1969 byl uměleckým vedoucím hudební skupiny The Plastic People of the Universe, rovněž organizoval hnutí českého undergroundu. Byl jedním ze zakladatelů samizdatové revue V okno. Za negativní postoje a kritiku vládnoucího režimu, za „hanobení národa“ a za „pohoršující vulgární texty“ byl Ivan Martin Jirous v letech 1973–89 několikrát soudně trestán. Ve vězení strávil celkem přes osm let. Jeho díla mohla vycházet pouze v samizdatu. Básník Ivan Martin Jirous zemřel doma v Praze dne 10. listopadu 2011, ve věku 67 let.

Pavel Poucha (1)

Pavel Poucha, byl český orientalista, mongolista, zakladatel české tocharistiky. Narodil se ve Vídni, v rodině krejčovského dělníka Františka Pouchy. V roce 1912 se rodina vrátila do Čech. Roku 1924 maturoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval v letech 1924–1929, jako obory si vybral studium germánské a slovanské literatury a srovnávací lingvistiku. Na doktora filosofie byl promován 28. června 1929. Během studia navštěvoval přednášky orientálních jazyků, např. sanskrtu, hindštiny, bengálštiny, hebrejštiny, turečtiny či perštiny. Již před promocí pracoval jako výpomocný učitel němčiny. V roce 1931 byl jmenován středoškolským profesorem a do roku 1947 vyučoval češtinu a němčinu na pražských gymnáziích. Současně se věnoval orientalistice a zveřejnil své první práce. Počátkem září 1931 se oženil s Máničkou Voženílkovou. V té době byl profesorem gymnázia v Praze XI. Koncem Protektorátu obdržel protektorátní vyznamenání, tzv. Protektorátní orlici. Roku 1948 předložil habilitační práci. Od 1947 byl pracovníkem Orientálního ústavu, kde se vypracoval na vedoucího indologického oddělení a náměstka ředitele. V letech 1950-57 byl též externím vyučující na Filozofické fakultě UK, vyučoval i na Škole orientálních jazyků, kterou i řídil. V tomto období byl vysílán jako odborník do zahraničí. V srpnu až prosinci 1955 byl jako pracovník Orientálního ústavu vyslán na stáž do Mongolska. V roce 1957 odjel na roční pobyt do Číny a Mongolska. Zdroje uvádějí bez podrobností, že v roce 1957 byl z funkcí z politických důvodů odvolán. Nadále se věnoval vědecké práci. V roce 1970 odešel do důchodu, ale publikoval až do své smrti. V roce 1908 určili němečtí vědci Emil Sieg a Wilhelm Siegling tocharštinu, kterou byly psány rukopisy z 2. poloviny 1. tisíciletí n. l. nalézané v Turkestánu jako indoevropský jazyk. Pavel Poucha se věnoval ...

Raymond Rehnicer (1)

Raymond Rehnicer se narodil v Chorvatsku, poblíž Osijeku, maturoval v Sarajevu. Vystudoval architekturu v Curychu a po návratu do Sarajeva se zabýval územním plánováním a ekologií města. V roce 1992 spolu se svou rodinou uprchl před válkou v Bosně a Hercegovině do Československa.

Michael Novak (1)

Michael Novak byl americký katolický filozof slovenského původu, novinář, spisovatel a diplomat. Byl autorem více než 25 knih, v nichž se zabýval filozofickými a teologickými, ale i ekonomickými tématy. Jeho nejznámějším dílem je kniha Duch demokratického kapitalismu z roku 1982. V letech 1981–1982 Novak pracoval jako americký diplomatický zástupce v Radě pro lidská práva OSN. Čtyři roky poté pak vedl americkou delegaci při jednání KBSE. V roce 1994 obdržel Templetonovu cenu. Byl ženatý, měl tři děti a čtyři vnoučata. Jeho rodina měla zajímavý původ – ze strany otce byl potomkem slovenských přistěhovalců a matka byla již z „klasické“ slovensko-americké rodiny z oblasti východního pobřeží. Již ve velmi útlém věku jeho směřování bylo jasně přimočaré – vstoupil do Kongregace sv. Kříže a podstoupil kněžskou formaci nejdříve se studiem filosofie ve Stonehill College a následně pak v Římě, kde vystudoval teologii na Papežské gregoriánské univerzitě. Několik měsíců po jeho kněžském svěcení v roce 1960 u něj ale došlo k zásadnímu zlomu, kněžskou službu opustil, a o několik let později byl i laicizován. Po opuštění kněžského stavu vystudoval obor dějiny a filosofie náboženství na Harvardské univerzitě a od počátku šedesátých let se živil jako žurnalista. Stal se dopisovatelem časopisů Commonweal a National Catholic Reporter a pak následně pracoval jako zahraniční dopisovatel magazínu Time informující z Říma o průběhu jednání druhého vatikánského koncilu. Později pak pracoval převážně jako editor pro periodika Commonweal a Christian Century, dále pak jako náboženský editor v National Review a jako redaktor časopisu First Things a pak mnohem později i jako šéfredaktor Crisis Magazine. Od druhé poloviny šedesátých let se začal aktivně zapojovat také do politického života. V roce 1968 pomáhal v kampaních Eugenovi McCarthymu a Robertu F. Kennedymu. Psal ...

Vasilij Vasil'jevič Sokolov (1)

Sovietsky a ruský filozof, odborník v histórii zahraničnej filozofie. Doktor filozofie , profesor. Čestný profesor Moskovskej štátnej univerzity . Riadny člen Akadémie prírodných vied. Študoval históriu na MIFLI v rokoch 1936-1939, a od roku 1939 na Filozofickej fakulte. Vyštudoval Moskovskú štátnu univerzitu Filozofickú fakultu v roku 1943. Účastník Veľkej vlasteneckej vojny. V novembri 1941 sa zúčastnil bojov v Moskve, v júli - auguste 1942, sa podieľal na odrazení tankového útoku na Voronežskej fronte. Rád "Červenej zástavy" medaila "Za chrabrosť" a v roku 1985 - Rád Vlasteneckej vojny. Profesor na Katedre dejín zahraničné filozofie Filozofickej fakulty Moskovskej štátnej univerzity. Čestný vedec z RSFSR. Čestný diplom prezidenta Ruskej federácie .

Jack De Craft (1)

První povídku publikoval v roce 1983, debutový román pak v roce 1986. Je také publicistou, píše články do odborných časopisů o počítačích, zastával funkci šéfredaktora časopisu Fantastyka. Jeho nejznámějším dílem jsou knižní cykly o Arivaldovi z pobřeží a Mordimeru Madderinovi. Inkvizitor Mordimer je znám i u nás díky souboru Sluga Bozy . V dohledné době nás patrně čeká trojice pokračování Kladiva na čarodějnice, Meč andělů, Lovci duší. Známe také několik kratších prací, vyšly v antologii Maladie a v časopise Nemesis a samozřejmě i v časopise IKARIE. Pod pseudonymem Jack de Craft vyšel česky i román Conan a královna smrt.

Dakh Hunter (1)

Jenny Nowak se narodila 28. 6.1955 v Jihlavě, ve městě proslulém gotickou historií, stříbrnými doly a tajemnými podzemními chodbami. Tam bydlela do patnácti let, kdy odešla na střední školu do Třebíče , aby vystudovala návrhářství obuvi. Během studií se naučila jezdit na koni a zjistila, že jí to přináší nepoměrně větší uspokojení než kreslení bot. Proto u svého oboru a u kreslicího prkna setrvala po maturitě jen chvíli a brzy se přestěhovala do Napajedel jako ošetřovatelka koní, anglických plnokrevníků, v tamním hřebčíně. Vdala se a v roce 1977 se jí narodila dcera Katrin Protože se ,,životem kovboje" byl tím pádem konec, Jenny se vrátila do Jihlavy a nastoupila v místní zoologické zahradě jako chovatelka exotických zvířat. Do široké škály jejích svěřenců patřili medvědi, vlci, levharti, lvi, tygři, pumy, ale také antilopy, poníci, mývali, potkani... Po pár letech se odstěhovala do západních Čech, do vsi blízko Domažlic, kde se živila jako dojička v kravíně. To už měla vlastního koně, huculského hřebce jménem Grak, a služební byt, což byly dostatečné důvody pro tak radikální rozhodnutí. Po krávách ošetřovala bažanty v bažantnici a přesídlila kousek dál, do Horšovského Týna, do zříceniny kdysi prý zvané skleněný zámek. Kromě bažantů se starala o jestřába a o divoké prase, co uvízlo v železech a přišlo o jednu nohu. Teprve když začal skleněný zámek zoufale chátrat a v kuchyni v zimě mrzlo, vzdala tuhle ztracenou vartu a podruhé se vrátila do Jihlavy i do zoo. Po dalších bezmála deseti letech u zvířat se seznámila s básníkem Václavem Moravcem, vzala si ho a odstěhovala se s ním do Prahy. Prvních pár měsíců v hlavním městě se živila zametáním nádvoří Pražského hradu a čekala, až se uvolní místo v zoologické zahradě. K...

Stephani Perry (1)

Autorka je známá pod zkratkou svého jména jako S. D. Perry a je dcerou spisovatele Steva Perryho. Perry píše především knihy, které se volně inspirují filmy jako Resident Evil nebo Star Trek. Žije v Portlandu se svým manželem, dvěma dětmi a dvěma psy.

Jeremy Fielder (1)

Po maturitě na gymnáziu studoval na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity filosofii a religionistiku . Pracoval jako pomocný vychovatel v Diagnostickém ústavu pro mládež a jako pracovní terapeut dlouhodobě duševně nemocných v občanském sdružení Práh. Zajímá se o cizí jazyky, počítačovou grafiku, magii a okultismus, chov více i méně exotických zvířat, šachy. Žije v Brně. Debutoval v roce 1993 v Rodokapsu povídkou Noc útěku , od té doby publikuje povídky v Ikarii i dalších časopisech. Je autorem sbírky povídek Deus Miseratur a pod pseudonymem J. A. Poloni, resp. Jeremy Fielder románů Conan a nefritový amulet , Cimmeřan a Ohňodárce a Conan – Třetí krok do hlubin . Píše také poezii . Poslední zmíněná kniha, Conan – Třetí krok do hlubin, vyšla autorovi v říjnu 2008 ve druhém, upraveném vydání, tentokrát již pod vlastním jménem Jaroslav A. Polák. Z anotace nakladatelství Brokilon: Jedno z nejtemnějších Conanových dobrodružství, inspirované nejen tvorbou R. E. Howarda, ale i dílem Lovecraftovým, se vrací na náš trh v zrevidované podobě – autor znovu prošel a opravil celý text, doplnil mnohé scény a jako dárek čtenářům vložil do textu novou kapitolu. Okultista, spisovatel, terapeut, Kojot. Píše od roku 1993. Jeho tvorba zahrnuje horor, fantasy a fantaskní literaturu; v současné době píše také filosofující eseje na různá témata. Publikoval v časopisech Ikarie a Fantázia , v antologii 2004: Český horor a v několika sbornících vítězných povídek soutěže Ježíšku, já chci plamenomet . Je spoluautorem dvou knih o Conanovi, k nimž se raději nehlásí, a autorem knihy Conan – Třetí krok do hlubin , ke které se hlásí a jejíž druhé doplněné a revidované vydání vyšlo v roce 2008. V současné době své texty publikuje na svém weblogu www.kojot.name Kromě studia evropské magické tradice se zajímá také o psychologii, filosofii,...

Walter M. Miller Jr. (1)

A. R. R. R Roberts (1)

Anglický literární historik, spisovatel, autor sci-fi a parodií. Pod pseudonymem Robertski Brothers napsal parodii McAtrix Recesed na film Matrix, pod pseudonymem Don Brine parodii Va Dinci Cod na Kód da Vinci, pod pseudonymem A.R.R.R. Roberts parodie Silmámilion a Hoblit na Tolkienovy knihy Silmarilion a Hobit.

Richard Smoley (1)

Autorita v oblasti mystických a esoterických účení.

Zdeněk Vašíček (2)

Zdeněk Vašíček byl český filosof, esejista, historik, archivář, archeolog, disident a prvosignatář Charty 77. Rodinné kořeny vycházely z Kyjova, kde měl jeho otec Květoslav Vašíček na náměstí železářství. Jeho mladší bratr byl Pavel Vašíček. V roce 1957 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory filosofie a historie. Po ukončení školy nastoupil do kroměřížského archivu, kde působil v letech 1957–1959. Následovaly pracovní zkušenosti v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově a v Moravském zemském muzeu v Brně . V letech 1966–1968 absolvoval postgraduální studium muzeologie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, doktorát složil na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci roku 1970. V roce 1966 se stal členem KSČ, roku 1970 byl ovšem vyloučen. V letech 1972–1973 byl vězněn za trestný čin podvracení republiky, poté byl podmínečně propuštěn. Byl iniciátorem pozdravného dopisu československých politických vězňů Světovému mírovému kongresu v Moskvě v říjnu 1973 a spolu s Janem Tesařem hlavním organizátorem jeho ilegálního odeslání na Západ. Dopis byl na kongresu zveřejněn západními delegáty. Od propuštění z vězení až do své emigrace v roce 1981 byl zaměstnán na pozici dělníka. Jako jeden z prvních podepsal dokument Charta 77. V zahraničí žil v několika zemích, postupně přednášel na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži, po sametové revoluci působil také na domácích vysokých školách v Brně a Praze. V letech 1998–2005 byl členem oborové rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro dějiny české literatury a teorii literatury. Je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2000, Ceny F. X. Šaldy a Ceny Ferdinanda Dobrotivého za rok 2006. Publikoval v češtině, francouzštině, angličtině a italštině, některé stati vydával v samizdatu. Publikace o archeologii vydával ve spolupráci s Jaroslavem Malinou a pod jeho...

Françoise Mayer (1)

Francouzská historička a socioložka.

Jan Pelant (1)

Narozen 17. 8. 1937 v Mladé Boleslavi. PhDr., CSc., archivář, historik. Zabývá se heraldikou, sfragistikou, archivnictvím a regionálními dějinami západních Čech.

R. H Tawney (1)

Brit. historik a národohospodář.

Josef Kollmann (1)

Narozen 27. 6. 1920 v Trenčíně , zemřel 17. 6. 2007 v Praze. PhDr., archivář, editor souborů dokumentů k českým dějinám.

Steve Davey (1)

Britský spisovatel a fotograf.

Michael Moran (1)

Australský cestovatel a etnograf.

Václav Morch (1)

Ing. Václav Morch byl český zeměměřič a kartograf. Základní školu absolvoval v rodných Domoušicích. Maturoval na reálce v Lounech v roce 1927. Poté studoval geodézii na ČVUI. Studia zakončil v roce 1931 a byl promován zěměměřickým inženýrem. Po ukončení studia pracoval v Inspektorátu katastrálního vyměřování v Trenčíně. V roce 1937 nastoupil do Triangulační kanceláře Ministerstva financí, ze které později vzniklo oddělení triangulace Geodetického a topografického ústavu . Od roku 1956 až do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval na Ústřední správě geodezie a kartografie. Ve školním roce 1957–1958 působil jako externí učitel na Střední průmyslové škole zeměměřické. Je autorem řady map v odborných a populárních cestopisných publikacích i v dobrodružných knihách pro mládež.

Erwin Berghaus (1)

Německý reportér, autor cestopisů a publikací o dějinách železnice a letectví.

Vladimír Šrámek (1)

Théophile Alexandre Steinlen (1)

Théophile Alexandre Steinlen , často známý pouze jako Steinlen, byl původem švýcarský malíř, grafik a ilustrátor, který působil v Paříži. Znám byl svými návrhy plakátů, zejména pro kabaret Le Chat noir, ve stylu francouzské secese.

William Carlos Williams (1)

Willam Carlos Williams byl americký básník, úzce spjatý s modernismem a imagismem. Williams se narodil v Ruthefordu, městě poblíž Patersonu ve státě New Jersey. Jeho otec byl anglický přistěhovalec a jeho matka pocházela z Portorika. Williams nejprve navštěvoval střední školu v Ruthefordu, ale v roce 1897 odjel studovat do Château de Lancy poblíž Ženevy a dále pak studoval dva roky na Lycée Condorcet v Paříži a na Horace Mann School v New Yorku. V roce 1902 se zapsal na lékařskou fakultu na University of Pennsylvania. Během svých studií v Pensylvánské univerzitě se spřátelil s Ezrou Poundem, Hildou Doolittleovou a s malířem Charlesem Demuthem. Tato přátelství dále rozvíjelo jeho nadšení pro poezii. Promoval v roce 1906 a další 4 roky strávil na praxi v nemocnicích v New Yorku, cestováním a také postgraduálně studoval pediatrii na univerzitě v Lipsku. V roce 1910 se vrátil do Rutherfordu a pracoval jako lékař. Většina jeho pacientů měla paradoxně jen velmi malé ponětí o jeho literárním díle. Znali ho jako lékaře, který pomohl na svět více než dvěma tisícům dětí. V roce 1912 se oženil se svou snoubenkou Florence . Florence Herman byla jeho spolužačkou na Horrace Mann School v New Yorku. Novomanželé se nastěhovali do domu na Ridge Road v Ruthefordu, číslo 9. Brzy potom vydal Williams svou první sbírku poezie, The Tempers . Wiliamsovi prožili většinu života v Ruthefordu, přestože podnikli i několik cest. Jednou z nich byla cesta do Evropy v roce 1924. Zde se setkávali s některými literárními osobnostmi, například s Ezrou Poundem a Jamesem Joycem. Williams se téhož roku vrátil sám do Spojených států. Jeho žena a synové zůstali v Evropě, aby chlapci získali zkušenost s životem v cizině, podobně jako ji v mládí získal sám Williams a jeho bratr. Později pak Williams cestoval také po Spojených státech při svých přednáškách a čtení...

Petr Pujman (1)

Petr Pujman byl český prozaik a překladatel z angličtiny a francouzštiny, syn spisovatelky Marie Pujmanové. Petr Pujman byl druhým synem spisovatelky Marie Pujmanové a operního režiséra Ferdinanda Pujmana . Po maturitě na reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici začal v roce 1948 studovat práva na Univerzitě Karlově. V souvislosti s procesem s generálem Karlem Kutlvašrem probíhaly i další politické procesy, v rámci jednoho z nich byl obviněn i Petr Pujman, byl vyloučen ze studia a byl odsouzen na 15 let vězení. Rodiče se snažili synovi pomoci a sepsali rozsáhlý dopis na jeho obhajobu, ve kterém se snažili uvést polehčující okolnosti. Petr Pujman dostal v roce 1949 milost a po deseti měsících byl propuštěn. Po propuštění z vězení pracoval jako pomocný dělník a vyučil se strojním zámečníkem. Studovat mohl znovu od roku 1954. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval v roce 1959 anglistiku a romanistiku, doktorát získal roku 1968. Od roku 1960 byl zaměstnán ve Svazu československých spisovatelů , v jeho zahraničním oddělení. Od roku 1965 byl též zaměstnán jako externista na Univerzitě 17. listopadu, kde přednášel angloamerickou literaturu. SČSS byl v roce 1969 nahrazen Svazem českých spisovatelů, který o rok později zaniknul. Poté se Petr Pujman živil jako překladatel a kabinový tlumočník. Vlastní tvorba Petra Pujmana se nesetkala s pochopením normalizační kritiky. Rudé právo odsoudilo jeho dílo Prevít a zvířátka slovy „...knížka je nevýrazná a bez umělecké síly, ale je příznačná pro to, co se dnes v mladé próze nejvíce nosí.“ Některé Pujmanovy překlady po roce 1968 byly vydány pod jmény jiných překladatelů - Miroslav Drápal nebo Mariana Stříbrná . Překlady z angličtiny: Překlady z francouzštiny:...

Tilman Rammstedt (1)

Tilman Rammstedt je německý spisovatel, jenž se stal v roce 2008 za román „Der Kaiser von China“ laureátem jak Ceny Ingeborg Bachmannové, tak i Ceny Annette von Drosten Hülshoffové. Tilman Rammstedt je synem německého sociologa a vysokoškolského učitele Ottheina Rammstedta. Studoval filozofii a srovnávací literární vědu na univerzitách v Edinburghu, Tübingenu a Berlíně. V roce 2009 se stal na dva měsíce stipendistou Pražského literárního domu autorů německého jazyka.

Eduard Milén (1)

Eduard Milén, původním jménem Eduard Müller , byl český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a designér. Mezi lety 1908 a 1912 byl posluchačem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, po první světové válce pokračoval na Akademii výtvarných umění. Mezi světovými válkami působil jako výtvarný redaktor Lidových novin. V brněnské redakci navázal blízké vztahy s Mahenem, Těsnohlídkem, Janáčkem a dalšími významnými kulturními postavami, přes které se dostal k divadlu. Nejznámější Milénovo scénografické dílo byla výprava a kostýmy pro původní premiéru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Od roku 1917 soustavně zachycoval podobu Brna v kresbách, grafických listech a litografiích. V roce 1961 vyšel jejich výběr knižně pod názvem Brno.

M. A Preston (1)

Autor knihy o fyzice jádra.

Egbert Belcredi (1)

Hrabě Egbert Belcredi, též Ekbert Belcredi , byl moravský a předlitavský konzervativní šlechtic a politik, stoupenec českého státoprávního programu. Pocházel z původně italského rodu Belcredi. Byl nejstarším synem Eduarda Belcrediho a Marie z Fünfkirchenu. Po smrti otce v roce 1838 se ujal vedení jimramovského panství. Dne 7. března 1848 se oženil s Kristýnou Nosticovou. Do roku 1845 sloužil v armádě Rakouského císařství, kde dosáhl hodnosti rytmistra. Byl aktivní v politickém životě. Poprvé do politiky vstoupil už během revolučního roku 1848. Od roku 1848 do roku 1849 zasedal jako poslanec Moravského zemského sněmu. Nastoupil sem po zemských volbách roku 1848 za kurii virilistů a velkostatků. Potom po obnovení ústavního systému vlády dlouhodobě zasedal na Moravském zemském sněmu od roku 1861 . Byl předákem Strany konzervativního velkostatku na Moravě. Od 60. let 19. století hrál na Moravě podobnou roli jako v Čechách Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, tedy představitel historické šlechty, orientované federalisticky, odmítající unifikaci a centralizaci rakouského státu a trvající na zachovávání historických zemských práv a státoprávní odlišnosti zemí koruny české. S Clam-Martinicem ho pojilo i osobní přátelství. Zároveň ale trval na specifičnosti Moravy a jejích historických tradic a samosprávy. Předák českého hnutí na Moravě Alois Pražák s ním v tomto smyslu koncem 60. let konzultoval své kroky. Spolu s Pražákem byl tehdy hlavní postavou českého politického života na Moravě. Poslanecký slib skládal v únoru 1867 v češtině. V květnu 1870 se účastnil velké porady českých liberálních i šlechtických politiků z Čech a Moravy v době, kdy nový předseda vlády Alfred Potocki inicioval rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků. Na jednání bylo dohodnuto, že za základ českých požadavků se budou brát starší zemská privile...

Miloslav Šmíd (1)

producent, režisér, scénárista, dokumentarista Vystudoval UK FF v Praze a pracoval v Československé televizi, pro níž natočil svůj první samostatný dokumentární film – Drž se toho snu . Na počátku devadesátých let se stal ředitelem jedné z prvních filmových soukromých společností HEUREKA FILM, kde vznikly takové snímky jako Konec básníků v Čechách, Akumulátor 1 Jana Svěráka nebo Špendlík na motýla . Krátce pracoval pro TBWA. .V roce 1995 založil produkční společnost PLUTO film & video zaměřenou na realizaci dokumentů o známých osobnostech, videocykly vzdělávacího charakteru, netradiční cestopisy, zakázkovou činnost apod. V roce 2003 založil produkční společnost BIO ILLUSION s.r.o. zaměřenou na celovečerní hrané filmy. Do povědomí diváků vstoupil úspěšným producentským debutem – pátým pokračováním filmových básníků JAK BÁSNÍCI NEZTRÁCEJÍ NADĚJI . V roce 2006 vrátil po šestnácti letech na plátna kin scénáristku a režisérku Marii Poledňákovou snímkem JAK SE KROTÍ KROKODÝLI. O dva roky vznikla další komedie „filmového básníka“ Dušana Kleina SVATBA NA BITEVNÍM POLI podle scénáře Evy Papouškové. V roce 2009 uvedl Miloslav Šmídmajer do kin jako producent hned tři filmy: pohádkovou komedii PEKLO S PRINCEZNOU, pod níž se podepsal i jako režisér a dlouho očekávanou animovanou pohádku NA PŮDĚ aneb Kdo má dneska narozeniny? legendárního režiséra Jiřího Barty, na jejímž scénáři spolupracoval se scénáristou Edgarem Dutkou. V říjnu k nim přibyl i jeho autorský celovečerní dokument MILOŠ FORMAN: CO TĚ NEZABIJE…

Ouida (1)

Marie Louise Ramé či Ouida byla anglická spisovatelka. Ouida byl její pseudonym, i když by bývala raději známá jako Marie Louise de la Ramée. Během své kariéry Ouida napsala více než 40 románů, povídek, knih pro děti a esejů. Maria Louise Ramé se narodila v Bury St. Edmunds v Anglii. Její matka, Susan Sutton, byla dcerou obchodníka s vínem; její otec pocházel z Francie. Svůj pseudonym odvodila z vlastní dětské výslovnosti křestního jména „Louise“. Takto popsala své vzpomínky na rodiště: „To čisté, tiché, starobylé město, které mě vždy přivádí na mysl staré služebné oblečené na večírek; nejnepříjemnější ze všech míst, kde ulice jsou zarostlé trávou jako pastviny. Obyvatelé jsou nuceni zvonit na své vlastní domovní zvonky, aby jim nezrezivěli nedostatkem použití." V roce 1867 se Ouida přestěhovala do hotelu Langham v Londýně. Tam podle propagačních materiálů hotelu psala v posteli při svíčkách, se zataženými závěsy, aby ji nerušilo denní světlo, a byla obklopena fialovými květy. Platila obrovské účty za hotel a květiny, často až 200 liber týdně a pořádala večírky s důstojníky, politiky, literárními hvězdami včetně Oscara Wildea, Algernona Swinburna, Roberta Browninga a Wilkieho Collinse a umělci včetně Johna Millaise. Mnoho jejích příběhů a postav bylo založeno na lidech, které zvala do svého apartmá v hotelu Langham. Ouidu popsal William Allingham ve svém deníku z roku 1872 jako ženu malého vzrůstu, se „zlověstnou, chytrou tváří“ a „hlasem jako řezbářský nůž“. Po mnoho let Ouida žila v Londýně, ale kolem roku 1871 se přestěhovala do Itálie. V roce 1874 se natrvalo usadila se svou matkou ve Florencii a tam se dlouhodobě věnovala psaní. Nejprve si pronajala byt v Palazzo Vagnonville. Později se přestěhovala do Villa Farinola ve Scandicci, jižně od Bellosguarda, tři míle od Florencie, kde žila ve velkém stylu, bavila se, sbírala umělecké předměty, draze ale nepříliš vkusně...

Čeněk Jarolímek (1)

Vincenc Jarolímek byl český matematik. Vincenc Jarolímek se narodil v Pardubicích, kde byl jeho otec Vincenc Jarolímek učitelem na hlavní škole a později na reálce. Nižší reálkou prošel v Pardubicích a poté pokračoval ve studiu na vyšší reálce v Kutné Hoře a v Písku. V roce 1863 se stal posluchačem na pražské technice, kde studoval strojnictví. Pod vlivem svého profesora Gustava Schmida opustil nakrátko matematiku a věnoval se strojnictví. V roce 1867 nastoupil jako praktikant do Ringhofferovy strojnické továrny na Smíchově. Láska k matematice a náklonnost k učitelskému povolání však už o rok později převládly a Vincenc Jarolímek přijal místo asistenta deskriptivní geometrie na reálce v Písku. V roce 1869 se tam stává suplentem a čtyři roky nato skutečným profesorem. Rok 1891 znamenal pro Jarolímka jmenování na místo ředitele na reálce v Hradci Králové, odkud v roce 1893 přešel do Prahy na reálku v Karlíně a v roce 1895 na reálku v Ječné ulici. V roce 1904 byl povolán na Moravu, aby se stal po J. Slavíkovi zemským školním inspektorem. Současně pak od roku 1905 působil na České vysoké škole technické v Brně, kde se habilitoval pro syntetickou geometrii. V roce 1907 vyvstala na pražské technice potřeba nové stolice pro deskriptivní geometrii. Vincenc Jarolímek byl jmenován řádným profesorem a jeho působiště se přesunulo z Moravy do Čech, kde ostatně daný předmět od roku 1906 suploval. Zde setrval až do roku 1915, kdy odešel do penze. Z mnoha spolků v nichž se Vincenc Jarolímek aktivně angažoval lze jmenovat následující: dopisující člen České akademie, člen Jednoty českých matematiků a fyziků nebo mimořádný člen Královské české společnosti nauk. Vincenc Jarolímek je autorem učebnic Deskriptivní geometrie pro vyšší školy reálné a dále učebnic geometrie pro různé třídy reálných škol. Společně s B. Procházkou vydal v roce 1909 učebnici Deskriptivní geometrie pro...

Marie Hemzalová (1)

Narozena 1926, zemřela 30.7.1971 v Olomouci. Novinářka, redaktorka katolických periodik.

Edward Carpenter (1)