Všichni Autoři a témata

Jacques Maritain (11)

Jacques Maritain byl francouzský katolický filosof tomistické a personalistické inspirace, zastánce „integrálního křesťanského humanismu“ a lidské svobody. Velký význam měla jeho politická filosofie, včetně účasti při formulaci Deklarace lidských práv, a jeho estetika. Maritain se narodil v rodině významného právníka, v letech 1900–1905 studoval na Sorbonně filosofii a přírodní vědy a na radu svého přítele, spisovatele Charlese Péguyho, chodil i na přednášky Henri Bergsona. Roku 1904 si vzal paní Raïssu z ruské židovské emigrantské rodiny a roku 1906 se dal katolicky pokřtít. V letech 1906–1908 dále studoval přírodní vědy v Heidelbergu a po návratu do Francie se rozešel s Bergsonem a věnoval se studiu Tomáše Akvinského. V letech 1914–1939 byl profesorem na Institut catholique v Paříži a ve svých raných pracích se věnoval obraně katolicismu. Seznámil se s ruským filosofem Nikolajem Berďajevem a s personalistickým myslitelem E. Mounierem a pod jejich vlivem se začal zajímat o sociální otázky, křesťanský humanismus a lidská práva. Už od třicátých let dojížděl pravidelně přednášet do Toronta a po pádu Francie roku 1940 místo návratu odjel do USA, kde přednášel v Princetonu a na Kolumbijské univerzitě. Pracoval také na vysílání pro Francii, po osvobození Francie byl v letech 1944–1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším papežem Pavlem VI.; v téže době se podílel na formulaci Deklarace lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám. Roku 1948 opět odejel do Princetonu a přednášel na řadě dalších amerických univerzit. Roku 1960 se vrátil do Francie a když roku 1961 ovdověl, odešel do Toulouse, kde žil a zemřel v dominikánském klášteře. V poslední knize, Sedlák od Garonny , kritizoval některé změny, k nimž došlo na Druhém vatikánském koncilu. Maritain napsal přes 60 knih , zčásti polemic...

J. M Roberts (11)

Izabela Háberová (2)

RNDr., CSc., slovenská botanička, působí v oboru fytocenologie.

Ivo Pelant (10)

Ivo Pelant je český dramaturg a scenárista. Vystudoval FAMU, obor dramaturgie-scenáristika. Od roku 1976 pracoval v Československé televizi a poté v České televizi coby dramaturg dramatické tvorby. Se svou ženou Evou má dva syny.

Ivana Bozděchová (10)

Narozena 22.12.1960 v Domažlicích. PhDr., CSc., asistentka na katedře českého jazyka FF UK, práce z oboru, překlady a antologie anglické a irské poezie.

Ivan Wernisch (13)

Ivan Wernisch je český básník, spisovatel, novinář a překladatel, držitel Ceny Franze Kafky. Maturoval v roce 1959 na keramické průmyslové škole v Karlových Varech. Již během tohoto studia začal uveřejňovat své básně v časopisech Host do domu a Tvář. Jelikož se angažoval v procesu spojeném s rokem 1968, stal se v období normalizace zakázaným autorem a jeho díla vycházela pouze samizdatem nebo v exilu. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák. V roce 2012 mu byla za celoživotní dílo udělena Státní cena za literaturu. Z prvního manželství má syna Michala Wernische. Jeho poezie je typická snovostí, kdy autor promítá do veršů zlomky skutečnosti a celkově zanechává v čtenáři pocit snového záznamu. Básně jsou také méně lyrické. Často se v jeho básních objevují neologismy. V 80. letech se jeho dílo vyznačuje přibývajícími tragickými životními zkušenostmi v prostředí rozpadajícího se komunismu, které vyúsťují v existencialismus. Jeho verše do hudební podoby převedl Mikoláš Chadima. Skupina The Plastic People of the Universe hrála Wernischovy texty zhudebněné Milanem Hlavsou: Šel pro krev, Prasinec, Moucha v ranním pivě, Papírový hlavy a Ruka, Podél zdi a doleva Kromě vlastní tvorby překládá z němčiny, francouzštiny, italštiny, vlámštiny, ruštiny a latiny. Nizozemsky se naučil proto, aby mohl přeložit básně Paula van Ostaijena do češtiny. Jeho knihy vyšly v překladech v Německu, Itálii, Francii, Polsku, na Ukrajině a v USA.

Ivan Málek (15)

Ivan Málek byl český a československý lékař, mikrobiolog, člen Československé akademie věd, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V 50. letech představitel dogmatického stalinistického pojetí vědy. Po roce 1968 politicky a profesně odstaven. Maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, pak absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval roku 1932. Od roku 1934 působil jako asistent v Bakteriologicko-sérologickém ústavu lékařské fakulty. V letech 1941-1944 byl zaměstnán ve Státním zdravotním ústavu. V období let 1944-1945 působil v laboratořích Fragnerovy farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech. Během druhé světové války spolupracoval se skupinou komunisticky orientovaných lékařů, kteří připravovali projekt reformy československého zdravotnictví. V roce 1945 absolvoval studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-1950 byl docentem a později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Patřil mezi první osobnosti Československé akademie věd. Roku 1952 zakládal Biologický ústav ČSAV, který řídil. V letech 1962-1970 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Jako vědec se podílel na výzkumu vývoje nových léků. Stál u počátků tuzemského výzkumu antibiotik a je jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy. Angažoval se i politicky. Od konce 40. let 20. století se v jeho vědecké tvorbě objevují ideologicky podmíněné teorie inspirované sovětským vědcem Trofimem Lysenkem. Potlačoval naopak tradiční genetické teorie Gregora Mendela. Coby aktivní komunista se zapojil i do širších politických debat. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a další dřívější pilíře československé vědy. V roce 1955 vydal v tomto duchu propagandistickou publikaci Boj nového se st...

Ìvan Franko (11)

Ivan Jakovyč Franko byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel. Vystudoval gymnázium v Drohobyči , později klasickou a ukrajinskou filologii na Lvovské univerzitě, odkud byl pro společensko-politickou a revoluční protistátní činnost vyloučen. Ve studiu pokračoval nejdřív na Černovické univerzitě v Bukovině, pak na Vídeňské univerzitě, kde obhájil disertaci u známého slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće . Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ , která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství a realistické zobrazení života všech společenských vrstev. V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově ve Lvově. Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk . Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky. Frankova díla vydaná v češtině: Po nim bylo pojmenováno:...

Iosif Vissarionovič Stalin (16)

Ruský diktátor, autor politických spisů.

Ilsa Madden-Mills (10)

Americká spisovatelka. Autorka románů pro ženy.

Huineng (7)

Chuej-neng , někdy nazýván Daikan Enó, byl čínský čchanový mnich, který byl jednou z nejvýznamnějších postav zenu. Narodil se v Číně. V raném věku mu zemřel otec. Jeho rodina byla velice chudá a nemohla si dovolit poslat Chuej-nenga do školy. Jednou Chuej-neng náhodou zaslechl Dimantovou sútru a zažil stav procitnutí a rozhodl se vydat ve stopách Buddhova učení. Vydal se na cestu a po třech dnech pěší chůze dorazil do kláštera, který vedl Chung-žen, 5. patriarcha čchanového učení. Poté, co Chuej-neng prokázal své schopnosti, Chung-žen jej učinil 6. patriarchou čchanu. Jeho učení je shrnuto v Tribunové sútře šestého patriarchy, která byla přeložena do češtiny Oldřichem Králem.

Horst Fischer-Uhlig (10)

Novinář, specializuje se na problematiku renovace staveb.

Hervé Bazin (8)

Hervé Bazin byl francouzský spisovatel. Jeho romány se často týkají autobiografických témat, jakými byla revolta mládeže proti životním hodnotám establišmentu a nefunkční rodina. Bazin se narodil v Angers, v departmentu Maine-et-Loire. Pocházel z katolické buržoasní rodiny. Jeho prastrýcem byl spisovatel René Bazin. Hervé měl pohnuté dětství. Otec byl právníkem a po několik let vyučoval na univerzitě v Hanoji, která byla součástí francouzské Indočíny. Hervého svěřili rodiče na výchovu babičce. Po její smrti převzaly Bazinovu výchovu různé katolické koleje. Ze všech byl postupně vyloučen. Nakonec, byl poslán na vojenskou akademii Prytanée National Militaire, odkud byl rovněž vyloučen pro neschopnost. Byl v opozici vůči své autoritativní matce, odmítal katolickou výchovu, mnohokrát utekl z domova. Ve dvaceti letech se svou rodinou přerušil styky. Několikrát se léčil v psychiatrických léčebnách. Po rozchodu s rodinou prošel několika zaměstnáními: pracoval na poště, v bance, v advokátní kanceláři, v továrně, jako komorník, obchodní zástupce, ale nikde neuspěl. Nakonec se usadil v Paříži a na Sorbonně vystudoval dějiny dějiny literatury. Patnáct let psal bez většího ohlasu básně. Roku 1946 založil literární revue La Coquille , které však vyšlo jen osm svazků. Prorazit se mu podařilo teprve v roce 1947, kdy za sbírku Jour získal Apollinairovu cenu. Na radu Paula Valéryho se ale začal věnovat próze. Hned první román Vipère au poing , v níž vylíčil konflikt dětí s jejich despotickou matkou, mu získal uznání. Román byl dvakrát zfilmován: V roce 1971 pro televizi a roku 2004 ho Philippe de Broca natočil jako celovečerní film. Poté se už Bazin stal uznávaným romanopiscem. Roku 1957 obdržel Velkou cenu Monaka; o rok později byl zvolen do l’Académie Goncourt , jejímž presidentem se stal roku 1973. Bazin několikrát projel Evropu, byl v severní Africe, třikrát na delší dob...

Hermann Funk (13)

Prof. Dr. Hermann Funk působí jako ředitel Institutu německých studií v zahraniční - specializuje se na němčinu jako cizí a druhý jazyk na univerzitě v Jeně. Jeho výzkum se zaměřuje na obecné didaktiky a metodiky, výukové materiály pro výuky cizích jazyků. Kromě toho působil také jako děkan Fakulty umění a jako vědecký koordinátor ER­FA-Wirt­schaft-Spra­che . Profesor se akademmicky angažoval také v Lotyšsku, Japonsku, Irksu, Švýcarsku či Spojených státech, kde převážně spulupracoval v oblasti akreditace a doktorantského řízení. Před akademickou kariérou pracoval v německém Hesse jako učitel angličtiny a dějepisu. Pedagogické zkušenosti rozvinul dále při vyučování němčiny ve Skotsku. Zabývá se vzděláváním učitelů po celém světě. V roce 2011 byl vědeckou poradní radou zvolen předsedou Ústřední agentury pro studium v zahraničí.

Henry Kissinger (11)

Henry Alfred Kissinger, celým jménem Heinz Alfred Kissinger je americký diplomat, historik, mediální komentátor, politik a politolog německého a židovského původu. Působil jako poradce pro národní bezpečnost a později jako ministr zahraničních věcí v administrativě prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda. Za spoluúčast při diplomatických jednáních ohledně války ve Vietnamu získal v roce 1973 Nobelovu cenu za mír, která vzbuzovala mnohé kontroverze, jelikož Kissinger mimo jiné také rozhodoval o intenzivním bombardování severního Vietnamu, které mělo zemi přimět k ukončení války. Jako podporovatel realistů sehrál Kissinger v letech 1969 až 1977 významnou roli v zahraniční politice Spojených států amerických. Během tohoto období se snažil o zmírnění napětí mezi USA a Sovětským svazem, zajistil otevřenější vztahy s Čínskou lidovou republikou a v roce 1973 vyjednal Pařížské dohody, kterými ukončil zapojení americké armády ve válce ve Vietnamu. Kissingerova politika často vyvolávala jistá znepokojení, která souvisela například na zapojení zpravodajské služby CIA v Chile, nebo na podporu Pákistánců, kteří během Bangladéšské války za nezávislost v roce 1971 páchali mnoho válečných zločinů, včetně genocidy. Kissinger je také zakladatelem newyorské vlivné konzultační společnosti Kissinger Associates, Inc. a významným autorem politických a historických literárních děl. Kissinger se narodil jako Heinz Alfred Kissinger v bavorském městě Fürth do židovské rodiny. Jeho otec Louis Kissinger byl gymnaziální učitel a jeho matka Paula byla žena v domácnosti. Henry měl také mladšího bratra Waltera. Příjmení Kissinger bylo rodinou, konkrétně prapradědou Meyerem Löbem, převzato již v roce 1817. Löb se inspiroval lázeňským městem Bad Kissingen. Jako mladý hrál Henry fotbal za mládežnický oddíl klubu SpVgg Fürth, který byl ve své době v Německu velmi uznávaný. Roku 1938 uprchla celá rodina ...

Heather Graham (13)

Heather Graham je americká herečka. Jejím otcem byl agent FBI. Dva roky studovala angličtinu na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Jejím filmovým debutem byl snímek Paní Soffelová , kde měla malou roli . Později hrála v řadě dalších filmů, včetně snímků Ulice New Yorku , Pařba ve Vegas a Začít nanovo . V roce 2014 hrála roli Julie v devíti epizodách seriálu Californication. V roce 2011 vystupovala ve videoklipu k písni „The Day“ od Mobyho.

Hanuš Jelínek (11)

Hanuš Jelínek byl český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Jelínek napsal francouzsky psané Dějiny české literatury, vzpomínky Zahučely lesy. Přeložil mimo jiné Zpěvy sladké Francie, z češtiny do francouzštiny přeložil díla Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Karla Čapka. Narodil se jako syn příbramského úředníka Jana Otakara Jelínka a jeho druhé ženy Emy, rozené Kaiserové v příbramském hostinci "U Sebastopolu". Po obecné škole, kterou začal navštěvovat již v pěti letech, pokračoval ve studiu na příbramském gymnáziu. Již během studia začal psát básně; jeho sonet k prvnímu výročí důlního neštěstí v Mariánském dole v roce 1892 byl otištěn v příbramském listu Horymír pod šifrou K. V roce 1896 složil maturitu a zapsal se na filosofickou fakultu c. a k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde studoval českou, německou a francouzskou literaturu. Pro dva semestry získal stipendium pro studium na pařížské Sorbonně. V této době se stýkal s českými umělci v Paříži, např. Františkem Kupkou či Alfonsem Muchou. V roce 1900 mu prestižní literární časopis Mercure de France otiskl studii o současné české poesii La Littérature tchèque contemporaine. Po návratu do Prahy získal pověst skvělého francouzštináře. Zdenka Braunerová jej požádala o překlad její studie o Františku Bílkovi. Po ukončení universitních studií působil jako suplent na žižkovské reálce. V roce 1901 přestoupil na Obchodní akademii v Resslově ulici. V roce 1905 se stal definitivním profesorem a působil zde až do roku 1918. V lednu 1902 založil spolu s Viktorem Dykem Klub českých spisovatelů. V roce 1903 se seznámil s nejstarší dcerou Aloise Jiráska Boženou, kterou si 17. července 1905 vzal za manželku. Novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie. Zde se seznámili s Milanem Rastislavem Štefánikem. V roce 1908 získ...

Hans-Joachim Zillmer (9)

Hans-Joachim Zillmer je německý podnikatel a od roku 1998 autor evoluci odporujících, populárně naučných knih. Ve svých do jedenácti jazyků dosud přeložených bestsellerech zpracovává aktuální teorie, především z vědních oborů geologie, geofyziky, evoluce a paleontologie. Tyto teorie, popřípadě jejich základní principy zpochybňuje a vytváří vlastní, současným vědecky nepotvrzeným naukám odporující domněnky ve smyslu katastrofismu. Zillmer odmítá zejména evoluční teorii ve formě makroevoluce, stejně jako metodu datování. Hans-Joachim Zillmer vystudoval na Bergische Universität Wuppertal a na Technische Universität Berlin stavební inženýrství a oba studijní obory zakončil titulem inženýr. Později získal titul doktora politických věd. Po ukončení studia v roce 1977 zakládá a vede stavební firmu, stavební inženýrskou kancelář a investorskou firmu ve městě Solingen a později také v Berlíně . Zillmer působí jako inženýr/konzultant ve stavební inženýrské komoře , byl členem představenstva stavebního společenstva v Solingenu, a v letech 1991-1999 prvním předsedou sportovního velkoklubu TSG Solingen . Jako autor populárně naučných knih byl hostem v mnoha německých rozhlasových a televizních pořadech, mimo jiné v relaci „Welt der Wunder“ na programu Pro 7, kde vystoupil se svými kontroverzními tématy z knihy „Dinosauři od A do Z“. Zillmer je stejně jako Immanuel Velikovsky představitelem katastrofismu, avšak ve spojení se speciální teorií mladé Země, katastrofické teorie mladé Země, která uvádí, že Země jako planeta je sice stará, ale před přibližně 5000 až 6000 lety byla zasažena celosvětovou katastrofou , při které byla naše zemská kůra výrazně přeměněna a nově utvořena. Základní geologická myšlenka přitom říká, že došlo k několika obrovským vlnám, které se rozlily přes kontinenty: jihozápad a severozápad Severní Ameri...

Hana Zemanová (9)

Mgr. Hana Zemanová vystudovala Pedagogickou fakultu UK, založila Pro-bio ligu, pobočku Svazu ekologických zemědělců a společně s manželem založili společnost Albio s.r.o., kterou před třemi lety prodali. Napsala Biokuchařku, která se stala Nejlepší kuchařskou knihou roku 2006, věnuje se propagaci biovaření a ekologického zemědělství. V současné době žije s manželem a roční dcerou Natálií v Chramostech u Sedlčan ve Středních Čechách. Provozují biopekárnu Zemanka. Hana píše druhou knížku a seriál o biovaření pro Apetit.

Hana Staudková (17)

Mgr. Hana Staudková. Pedagožka, metodicky spolupracuje na učebnicích pro základní školy.

Gustav Daněk (11)

Narozen 1.1.1891 v Mochově, zemřel 24.10.1975 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, botanik, přírodovědecké spisy a překlady.

Grace Green (16)

se narodila ve Skotsku a vyrůstala na farmě. Svoje první peníze si vydělala v jedenácti letech, kdy o prázdninách sbírala brambory. Za ně si pak v nejbližším městečku koupila černé pero Waterman. Snila o tom, že v dospělosti se přestěhuje do Vancouveru, založí si rodinu a začne psát romány. Grace skutečně se svým manželem, lodním inženýrem, v roce 1967 odešla do Kanady, kde vychovali čtyři děti. Nyní žijí šťastný a spokojený život v západním Vancouveru, ve svém domě s výhledem na oceán. Grace se ráda prochází po mořských útesech a z walkmana poslouchá skotské orchetsrální skladby, miluje zahradničení, ráda se setkává s ostatními spisovatelkami… a ráda sleduje, jak se hrdinové jejích příběhů v průběhu tvorby stávají skutečně živoucími bytostmi, protože dobře ví, že jakmile se to jednou podaří, její hrdinové berou všechno do svých rukou a píší příběh za ni. Kdyby nepsala, byla by malířkou-portrétistkou. Obdivuje svoji babičku, které je už devadesát a navzdory silnému revmatismu dokáže tancovat po pokoji spolu se svými vnoučaty v předškolním věku.

Giorgio Motta (14)

Germanista, autor učebnic a pracovních pomůcek pro výuku němčiny na základních a středních školách.

Gewandhausorchester Leipzig (13)

Gewandhausorchester Leipzig je jedním z nejstarších a nejprestižnějších orchestrů na světě, jehož historie sahá až do roku 1743. Jeho název je odvozen od koncertní síně, v níž sídlí, Gewandhausu v německém Lipsku. Orchestr je spojen s mnoha významnými osobnostmi klasické hudby a premiéroval díla takových skladatelů, jako byl Felix Mendelssohn, který byl také jeho hudebním ředitelem.

Georgette Heyer (13)

Georgette Heyer byla anglická spisovatelka historických románů a detektivek. Psát začala v roce 1921, kdy z příběhu pro svého mladšího bratra vytvořila román The Black Moth. V roce 1925 si vzala George Ronalda Rougiera. Spolu žili několik let v Tanganice v Africe a v Makedonii, v roce 1929 se vrátili do Anglie. Poté, co se její román These Old Shades stal populárním, se Heyer rozhodla, že pozornost veřejnosti není nutná k tomu, aby se její knihy dobře prodávaly. Po zbytek svého života tak odmítala poskytovat rozhovory. Heyer v podstatě založila jeden ze subžánrů historického románu, historickou romanci. Částečně byla inspirována Jane Austenovou, ale na rozdíl od Austenové, která psala o době, ve které žila, Heyer byla nucena do svých knih hojně vkládat pasáže o daných dobách, aby čtenáři pochopili prostředí, v němž se děj odehrává. Aby si mohla být jistá jejich správností, sbírala Heyer odborné práce a vedla si detailní poznámky. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgette Heyer na anglické Wikipedii.

George Goodchild (12)

George Goodchild se narodil v Kingstonu na Temži . Novinář, dramatik, nakladatelský redaktor a spisovatel. Velmi plodný autor detektivních a dobrodružných knih . Oblíbenou sériovou postavou detektivních románů byl inspektor McLean. Psal také pod pseudonymy: Jesse Templeton, Wallace Q Reid, Alan Dare.

Geoffrey Chaucer (10)

Geoffrey Chaucer byl největší básník anglického středověku. Jeho nejznámějším dílem jsou Canterburské povídky. Významně se podílel na správě věcí veřejných Anglického království jako dvořan, diplomat a státní úředník. Geoffrey Chaucer byl synem zámožného ipswichského obchodníka s vínem Johna a Agnes de Copton, ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. V letech 1354–1357 byl pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru. Už v té době se pokoušel o první lyrické skladby a popěvky. Roku 1359 se účastnil v oddíle hraběnčina manžela tažení do Francie v rámci stoleté války. Začátkem roku 1360 byl zajat a vykoupen králem. Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Z nepřímých svědectví je pravděpodobné, že se věnoval studiu. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná diplomatická jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Na cestách se pravděpodobně seznámil i se svou ženou Filipinou, dcerou heroldského krále v Guyenne sira Gilese Roelta. Jejich manželství trvalo dvacet let, narodily se jim nejméně dvě děti. Filipina zemřela na podzim roku 1387. V roce 1374 byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. To mu umožnilo pořídit si vlastní statek v hrabství Kent, kam se přestěhoval v září 1386 poté, co nakrátko upadl v nemilost . Byl zvolen smírčím soudcem, poslancem do parlamentu a věnoval se literární tvorbě. Na svém svém největším díle, Canterburských povídkách, začal pracovat v roce 1385. V roce 1389 se stal úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. Během výkonu funkce byl na cestách několikrát přepaden a oloupen. O dva roky později Chaucer na toto místo rezignoval a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Pobíral ...

Gentry Lee (8)

Gentry Lee je hlavní inženýr projektu Galileo, ředitel vědeckých analýz a skupiny, která plánuje pro NASA cestu Vikingu na Mars. Byl partnerem Carla Sagana při zrodu a realizaci televizního seriálu Kosmos a spoluautorem Arthura C.Clarka na dílech Návrat Rámy, Zahrada Rámova a Ráma tajemství zbavený. V současné době žije v Texasu a pracuje na novém románu.

Geneva Lee (11)

Americká spisovatelka, autorka erotických a milostných romancí. Spolumajitelka knihkupectví.

Gaudin Jean-Charles (18)

Gaius Iulius Caesar (8)

Gaius Julius Caesar byl vojevůdce a politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v císařství. Z jeho jména pochází titul caesar a odvozené císař , kterým ale sám Caesar nebyl; prvním římským císařem se stal až jeho prasynovec a adoptivní syn Augustus . Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu. Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Junia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů. Mnohé z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků , které sepsal ze svých vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sall...

Gabriela Babušová (16)

Mgr., pedagožka.

Franz Fühmann (3)

Franz Fühmann byl německý spisovatel. Žil a pracoval jako povídkář, esejista a autor dětských knih v bývalé NDR. V mládí byl značně ovlivnil nacistickou ideologií, snad proto se po válce stal velkým zastáncem socializmu , který jej však v pozdějších letech rovněž trpce zklamal. Rodák z Rokytnice nad Jizerou v Krkonoších pocházel ze středostavovské rodiny. Po ukončení základní školy studoval 4 roky ve Vídni v jezuitské škole, odkud ale utekl a dostudoval gymnázium v Liberci studium ukočil maturitou. Po anexi Sudet Německem vstoupil do SA, v roce 1941 byl povolán do wermachtu a účestnil se válečných operací v Řecku a Sovětském svazu. V roce 1945 byl zajat a přeškolen v Noginsku nedaleko Moskvy na přesvědčeného marxistu. Po propuštění ze zajetí se vrátil do východního Německa, kde žil až do své smrti 8.7.1984. V této etapě svého života byl aktivním členem východoněmecké NDPD, pracoval jako politický pracovník v aparátu strany, od roku 1952 byl spisovatelem na volné noze. V roce 1956 získal cenu Heinricha Manna, dále pak řadu dalších německých i mezinárodních ocenění, byl členem Akademie umění. Jako autor byl mnohostranný, napsal řadu básní, balet, psal eseje a překládal poezii a také řadu knih sestavil jako editor, těžiště jeho práce ale zůstává v psaní dětských knih a převyprávění klasické literatury a ság a mýtů. Z jeho korespondence z posledního období života vyplývá jeho hluboké rozčarování socialistickým režimem, rozčarování tak hluboké, že nemohl dokončit své plánované stěžejní dílo.

František Xaver Harlas (11)

František Xaver Harlas byl historik umění, malíř, publicista a ředitel Muzea hlavního města Prahy. F.X. Harlas maturoval na gymnasiu v Praze a v letech 1890–1894 studoval dějiny umění na pražské německé univerzitě . Roku 1898 zde získal doktorát filozofie. Kromě studia teorie umění absolvoval také malířské vzdělání na Uměleckoprůmyslové škole a soukromě u Charlotty Mohr-Piepenhagenové. Od roku 1897 byl asistentem a v letech 1913–30 ředitelem Muzea hlavního města Prahy. Byl zakládajícím členem a v letech 1915–1933 místopředsedou Kruhu pro pěstování dějin umění. Od roku 1911 byl výtvarným referentem Národní politiky a přispíval i do dalších tiskovin . Byl redaktorem edice reprodukcí Obrazárna Zvonu . Spolupracoval na heslech Ottova slovníku naučného . Zemřel v Praze roku 1947 ve věku 82 let. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Jako malíř se věnoval krajinářství. Filozofické kořeny Harlasovy názorové orientace tkví spíše v romantické "naturfilozofii" než v přírodních vědách 19. století, sdílí však pozitivistickou víru v postupné a stále dokonalejší poznávání přírody uměním a umění vědou. Ve svých článcích se věnoval především pragensiím, ale uchování starobylého rázu Prahy chápal relativisticky a pokladům minulosti vykázal místo v muzeu. Pro zachování svědectví o zanikajících památkách přisuzoval zásadní význam fotografii. V hodnocení umění 19. a 20. století bylo pro něj hlavním kriteriem rozvíjení již dosaženého formálního a technického mistrovství. Jako akademickou normu vnímal umění, které se blíží ideálu přirozenosti. Počátkem moderny v malířství pro něj byl Karel Purkyně, podporoval myslbekovskou tradici českého sochařství, reprezentovanou Štursou. ...

František Tenčík (10)

Doc. PaedDr. František Tenčík, CSc. Pedagog, literární teoretik, historik, kritik, a spisovatel. Přední badatel a teoretik v oblasti literatury pro děti a mládež.

František Šupka (15)

Narozen 17.5.1877 v Říčanech u Brna. zemřel 1.2.1951 tamtéž. Učitel, katolický spisovatel, redaktor a nakladatel. Autor založil a provozoval nakladatelství v Hradci Králové v 1. polovině 20. století. Specializoval se na tzv. lidovou četbu, část vydaných knih v této edici sám napsal.

František Raboch (10)

Narozen: 9.4.1900 v Kozolupech, okres Plzeň-sever, zemřel: 23.3.1984. JUC. nedokončil právnickou fakultu Univerzity Karlovy Praha; městský tajemník v Berouně , pracovník ministerstva výživy, tajemník Společnosti pro racionální výživu, redaktor jejích publikací, pořadatel a spoluautor řady odborných kuchařských publikací. Držitel několika vyznamenání Společnosti pro racionální výživu. Nekrolog: Výživa lidu,39,1984,č.4,s.63.

František Marek (12)

František Marek byl český architekt. Vyučil se sice zednictví, avšak poté absolvoval střední průmyslovou školu stavební a v letech 1922–1926 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde ho vedl český architekt Josef Gočár. Aktivně působil též ve Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1948 se účastnil uměleckých soutěží v kategorii architektonický návrh na Olympijských hrách v Londýně, kde za pražskou sokolovnu získal čestné uznání.

František Lazecký (13)

František Lazecký byl český spisovatel a básník katolické orientace. Narodil se v rodině slezského rolníka, od roku 1921 studoval na hospodářské škole v Opavě, kde mezi jeho učiteli byl i regionální spisovatel Vojtěch Martínek. Po maturitě 1925 studoval na Vysoké škole zemědělského inženýrství a roku 1930 získal titul inženýra. Souběžně studoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, roku 1929 složil státní knihovnickou zkoušku na Státní knihovnické škole v Praze a od roku 1930 byl knihovníkem Ústřední zemědělské a lesnické knihovny Československé akademie zemědělských věd v Praze. V letech 1946–1952 a 1956–1959 byl jejím ředitelem a v letech 1959–1962 externě přednášel knihovnictví na Filozofické fakultě UK. Přispíval do několika katolických literárních časopisů Roku 1969 odešel do důchodu a věnoval se pouze psaní a literatuře, zejména pro děti. Byl členem Umělecké besedy v Praze a Moravského kola spisovatelů. Do literatury vstoupil lyrikou, která až barokně emfaticky představovala spor duše s tělem . Koncem 30. let zjednodušil formu veršů, až k písňovému rytmu, a také témata: začal psát především o domově. Překládal například písně L. v. Beethovena, F. Schuberta nebo M. P. Musorgského, podílel se na překladu Starého zákona a katolického breviáře. Po roce 1945 se začal zabývat tvorbou pro děti, přičemž čerpal z folklorní tradice rodného Slezska . Básně ze 70. let jsou považovány za vrchol jeho tvorby . Psal i eseje, v předválečných letech hlavně s historickou tematikou.

František Janouch (10)

František Janouch je český a švédský jaderný fyzik, autor populárních vědeckých děl, disident a zakladatel Nadace Charty 77, jíž je také předsedou. Ještě jako středoškolský student vstoupil v roce 1948 do KSČ, odkud byl v době normalizace vyloučen a zbaven státního občanství. Na vysokoškolská studia odešel do SSSR, Vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v ÚJF v Řeži, předsedou organizace KSČ tamtéž a docentem na MFF UK v Praze. Byl zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti a zástupcem jejího výkonného tajemníka. V roce 1970 byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a bylo mu zakázáno přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu bylo v roce 1974 umožněno odjet do zahraničí. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, potom přijal hostující profesuru, kterou mu nabídla Švédská Královská akademie věd. Po skončení této profesury pro něj zřídila švédská vláda zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie; v roce 1985 byl povolán jako profesor, a členem řady vědeckých rad aby přednášel na Goetheho universitě ve Frankfurtu. V roce 1975 byl zbaven československého občanství, od roku 1979 je poddaným Švédské koruny, v roce 1990 mu bylo československé občanství navráceno. V roce 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, kterou vede až do současné doby. V roce 1992 byl velvyslancem Československa a vedoucí československé delegace na Helsinské následné konferenci. V letech 1996–2000 zastupoval EU v Kyjevě jako evropský zástupce ředitele projektu Science and Technology Center in Ukraine. V současné době je předsedou Nadace Charty 77, voleným členem sněmu AV ČR a členem vědeckých rad řady institucí. Vystupuje na veřejnosti, ...

František Bělohlávek (11)

PhDr. František Bělohlávek, Ph.D. se zabývá řízením lidí a psychologií práce. Absolvoval univerzitu Palackého v Olomouci v roce 1974 a vědeckou aspiranturu v roce 1994 . Pracoval řadu let jako podnikový psycholog a manažer ve velké stavební firmě. Od roku 2004 přednáší Organizaci práce a řízení lidských zdrojů v programu MBA na Masarykově universitě v Brně. Zúčastnil se řady manažerských programů ve Velké Británii a Irsku. Je vedoucím trenérem Britského know-how fondu, členem Chartered Institute for Personnel and Development , členem European Assocation of Work and Organisational Psychology . Byl vedoucím britsko-francouzsko-českého týmu projektu PHARE a NVF Rozvoj manažerů a lidských zdrojů v českých stavebních firmách a členem týmu, zpracovávajícího Strategii lidských zdrojů ČR . Působí jako vedoucí projektů, trenér a konzultant pro řadu českých i zahraničních firem, zejména Aisan-Bitron, Continental Teves, České dráhy, INA, Osram, Strabag, Siemens, Škoda Auto, TRW, atd. i pro instituce státní a veřejné správy. Je autorem knih „Osobní kariéra“ , „Organizační chování“ , „Jak vést a řídit lidi“ a spoluautorem knihy „Management“ , autorem Desatero manažera .

Fraňo Kráľ (14)

Fraňo Kráľ byl slovenský meziválečný básník, spisovatel-prozaik socialistického realismu a poválečný politik. Narodil se v rodině slovenského vystěhovalce v USA, ale jako dvouletý se spolu s matkou vrátil zpět na Slovensko, ačkoliv finanční situace rodiny byla velmi špatná. Vzdělání získal v Smrečanech, kde bydleli po návratu z USA, později pokračoval ve studiu v Liptovském Mikuláši a odmaturoval na učitelském ústavu ve Spišské Nové Vsi. Už v době studia musel těžce pracovat a kvůli špatné stravě onemocněl tyfem, který ho velmi zdravotně poznamenal na celý život, nemoc zanechala trvalé stopy a pozdější plicní onemocnění bylo jeho přímým následkem. Narukoval na vojenskou službu, ale onemocněl tuberkulózou. Léčil se pak v Tatranských Matliarech, kde se utužil v sociálních otázkách a ve svém politickém přesvědčení. Později byl převezen do sanatoria v Prosečnici na Sázavě. Ještě ne zcela doléčený byl ze sanatoria propuštěn a začal pracovat jako učitel v Okoličném, později byl přeložen do malé vesničky Kováčovce v okrese Modrý Kameň a na další místa. V roce 1931 se dostal do Bratislavy, ale pro svoji komunistickou ideologii byl předčasně penzionován. Po válce pracoval na Pověřenictvu školství, byl členem ÚV KSS a členem předsednictva Svazu československých spisovatelů. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Slovenské národní rady. Opětovně do ní byl zvolen ve volbách roku 1954 a zasedal zde až do své smrti. V roce 1953 byl jmenován národním umělcem. Počátky jeho literární činnosti spadají do období jeho léčení v Tatranských Matliarech, kde napsal a publikoval svoje první verše . Na jeho tvorbu měla velký vliv i setkání s českými avantgardními spisovateli, se kterými se setkal v době svého léčení v Česku – Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Josef Hora a Stanislav Kostka Neumann a jiní. Zpočátku byl ovlivněn proletářskou poezií, později poetismem a symbolismem, ale také válečným utrpením. V...

Ferdynand Antoni Ossendowski (10)

Antoni Ferdynand Ossendowski , Rusko, nyní Lotyšsko – zemřel 3. ledna 1945, Żółwin) byl polský spisovatel, novinář, cestovatel, světoběžník, výzkumník a univerzitní profesor. Nejznámější je pro své romány o Leninovi a ruské občanské válce, jíž se zúčastnil. Napsal více než 70 knih, které vyšly 150krát v překladu do dvaceti jazyků – byl druhým nejznámějším polským spisovatelem po Sienkiewiczovi. Během vlády komunistické strany byly jeho práce zakázany; znovu se začaly vydávat až po revoluci. U nás vyšla například jeho slavná kniha Zemí zvířat, lidí a bohů. Ve svých spisech zmiňuje Shambalu a Aghartu.

Fay Weldon (12)

Fay Weldonová, CBE, je anglická spisovatelka, esejistka a dramatička. Její dílo je spojováno zejména s otázkou feminismu. Hlavními hrdinkami její tvorby bývají současné ženy, které se nemohou vymanit z tíživých situací vyvolaných patriarchální strukturou západní, zejména pak britské, společnosti. Fay Weldon se narodila v anglické vesnici Alvechurch ve Worcestershiru jako Franklin Birkinshaw. Již odmalička měla literární zázemí, neboť dědeček z matčiny strany, Edgar Jepson , i její matka byli spisovatelé. První roky života strávila Fay v Aucklandu na Novém Zélandu, kde pracoval její otec jako doktor. Ve 14 letech, po rozvodu svých rodičů, se s matkou a sestrou Jane přestěhovaly do Anglie a Fay pak svého otce už nikdy neviděla. V Anglii navštěvovala školu South Hampstead High School. Následně se rozhodla pro studium psychologie a ekonomie na univerzitě St Andrews ve Skotsku, ovšem po svém prvním porodu se přestěhovala do Londýna. Krátce nato začala žít v londýnském Actonu a vzala si svého prvního manžela, o dvacet let staršího Ronalda Batemana, který však nebyl otcem jejího dítěte. Rozvedli se za pouhé dva roky. Fay začala pracovat v reklamní agentuře, aby zajistila dost prostředků pro svého syna, který už v té době začal chodil do školy. Chvíli pracovala jako ředitelka copywritingu a tehdy se stala promotérkou slavného sloganu „Do práce na vajíčkový pohon “. Navrhla také „Vodka tě opije rychleji “. V rozhovoru pro Guardian jednou řekla: „Je přece logické, že lidé, kteří se chtějí rychle opít tuto informaci uvítají.“ Její nadřízení ovšem nesouhlasili a návrh zamítli. Ve věku 29 let potkala Ronalda Weldona, obchodníka se starožitnostmi. Vzali se a od roku 1963 mají tři syny. V průběhu druhého těhotenství začala Fay psát pro rádio a televizi. O ně...

Eva Rychlíková (7)

Doc. MUDr. Eva Rychlíková, CSc. je vůdčí a průkopnickou osobností oboru manuální mediciny u nás i v mezinárodním měřítku. Na začátku své praxe se věnovala nejdříve internímu lékařství, z kterého má atestaci I. a II. stupně. V kombinaci s interním lékařstvím se začala věnovat manuální medicině jak klinicky, tak i vědecky a výzkumně, a dosáhla významných vědeckých prioritních úspěchů ve výzkumu vertebroviscerálních a viscerovertebrálních vztahů. Tím se rozumí vztahů mezi orgány a páteří z pohledu klinických projevů, diagnostiky a možnosti jejich léčení. Habitovala se v oboru rehabilitačního lékařství. Napsala celou řadu odborných článků uveřejňovaných v odborných lékařských časopisech, zúčastnila se mnoha, především zahraničních, lékařských kongresů. Vydala 5 samostatných knižních publikací. Je spoluzakladatelkou oboru manuální medicíny u nás. Celou svou prací, jak klinickou, vědeckou, tak i pedagogickou se zasloužila o rozvoj manuální mediciny a jejího uznání jako vyvíjejícího se klinického oboru. Od r. 1966 přednáší manuální medicinu v Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. V ČR vychovala mnoho lékařů nejrůznějších oborů v manuální medicíně. Od r. 1967 pedagogicky působila působila v mnoha zemích Evropy, kde přednášela manuální medicinu v nejrůznějších kursech. Od roku 1990 pracuje ve své soukromé odborné ordinaci rehabilitačního a vnitřního lékařství a manuální mediciny.

Eva Mrázková (14)

Autorka knih pro děti. Její cvičebnice pro začínající čtenáře mají vždy něco navíc, než jenom velká písmenka a jednoduché věty. Dětem usnadňuje čtenářské začátky a umožňuje jim procvičit a obohatit slovní zásobu a napomoci rozvoji čtení s porozuměním textu. Rodičům zase poskytuje pomocníka, jak co dítěti vysvětlit a k čemu přirovnat. Zpracování knih je doprovázeno líbivými ilustracemi a je přehledné, hravé a různorodé, čímž se dítě hned neunudí. Vysvětlování je jasné, stručné a názorné. Vystudovala ekonomii a žurnalistiku. Věnovala se oběma profesím, ale nakonec zvítězila láska ke knížkám, které rediguje v nakladatelství Edika. Žije s rodinou v malém městečku nedaleko Brna, velkou inspirací jsou pro ni dcery. Píše knížky pro děti, zaměřuje se především na procvičování českého pravopisu a jazykových schopností. Snaží se předat dětem znalosti zábavnou a nenásilnou formou.

Eva Hošnová (17)

Narozena 26.6.1951 v Praze. PhDr., CSc., filoložka, práce z oboru českého jazyka.

Etc… (10)

Vladimír Mišík je známý český rockový hudebník a písničkář, známý svým osobitým hlasem a poetickými texty. Svou hudební kariéru zahájil v 60. letech 20. století a stal se výraznou osobností československé hudební scény. Mišík byl členem různých kapel, například The Matadors, Blue Effect nebo Flamengo. V roce 1970 založil vlastní skupinu Etc..., která se stala důležitou součástí jeho hudební identity.

Erika Sommer (17)

Milostné povídky.

Emmanuel Roblès (9)

Emmanuel Roblès byl francouzský dramatik, romanopisec, novinář a překladatel. Narodil se v Alžírsku v rodině španělských přistěhovalců . Za druhé světové války byl válečným dopisovatelem. Jeho dílo bylo zaměřeno na privátní lidské osudy konfrontované s extrémní politickou situací. Přátelil se s Albertem Camusem, spolupracoval na scénáři Viscontiho filmové adaptace Cizince. Jeho román To je úsvit zfilmoval v roce 1955 Luis Buñuel. V roce 1948 získal cenu Prix Femina. Od roku 1973 byl členem Académie Goncourt. Je po něm nazvána literární cena Prix Emmanuel Roblès, která je udělovaná v městě Blois.

Emilijan Stanev (10)

Emilian Stanev byl bulharský prozaik a autor literatury pro děti a mládež. Bulharský prozaik Nikola Stojanov Stanev vystupoval pod pseudonymem Emilian Stanev. Pocházel z jednoho z nejstarších měst Bulharska – Veliko Tarnovo, které se nachází na severu Bulharska. Emilian Stanev se narodil 28. února 1907 v již zmíněném městě. Jeho otec Staneva brával na lovecké výpravy do okolní krajiny Trnova. Byl to pravděpodobně právě jeho otec, který v něm vznítil lásku k přírodě, která se nadále promítla do jeho literární tvorby. Jeho matka mu zase předala lásku k literatuře a k bulharskému jazyku. V roce 1922 se Stanev se svými rodiči i sestrou přestěhoval do Eleny. Stanov se začal věnovat četbě, zpěvu i hře na housle. Mimo jiné v něm vzplál zájem o filozofii. Jelikož Stanev upřednostňoval své zájmy před studiem, byl posléze vyloučen ze školy v Eleně. Své vzdělání nakonec završil jako soukromý student ve Vrace. Zájem o kulturu přivedl Stanova ke studiu malířství na Akademii výtvarných umění v Sofii. Již po několika měsících ale z Akademie odešel, neboť si nebyl jist svými malířskými vlohy. Poté se zapsal na Svobodnou univerzitu v Sofii na obor finance a úvěr. I zde již po několika semestrech studium ukončil. Stanev za svůj život vystřídal několik zaměstnání. Pracoval například jako kontrolor na Ministerstvu financí, či jako úředník Sofijské obecní rady. V roce 1946 se opět vrátil do Sofie. Zde se stal redaktorem časopisu Ловец. Poté působil v rámci periodika Литературен фронт a nakladatelství Народна младеж. Práce redaktora jej poměrně omezovala v jeho vlastní prozaické tvorbě, ale i přesto se věnoval redigování cizích textů zodpovědně. Roku 1956 redaktorskou činnost opustil. A začalo období, kdy se naplno věnoval tvorbě svého nejrozsáhlejšího románu Иван Кондарев. Věnoval se mu celých 14 let svého života. Věnoval se tvorbě románů, ale především literatuře pro děti a mládež. Stal se jedním z nejvýznamnějších představitel...

Emilie Collet (13)

Francouzská autorka knih pro děti. Též se zabývala výchovou ke zdraví a prevencí návykového chování.

Emil Filla (14)

Emil František Josef Filla byl český kubistický malíř, grafik a sochař. Narodil se 4. dubna 1882, do rodiny železničního úředníka Františka Filly a Žofie, roz. Kotoučkové, v Chropyni č. p. 146. Dětství prožil v Brně, kde také absolvoval obchodní školu, a poté pracoval jako úředník pojišťovny. Práce úředníka jej však vůbec nenaplňovala, a proto po několika měsících odešel do Prahy. V letech 1903 - 1906 studoval v Praze na Akademii výtvarných umění monumentální malbu, v ateliéru Vlaho Bukovace. Školu však opustil po třech letech, kvůli konvenčním metodám a náplni výuky, a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl hledat novou cestu. V prvním období tvorby jej výrazně ovlivnilo především dílo malíře Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu. Filla se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. Z této doby pochází jeho expresionistické dílo . V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož byl nepřetržitě členem – s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců – až do své smrti. V roce 1910 se v jeho tvorbě poprvé začaly objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus , který byl mj. ovlivněn dílem raně barokního malíře El Greca, postupně však vytvářel i díla vysloveně kubistická, silně ovlivněná kubistickými obrazy Pabla Picassa a Georgesa Braqua. V té době maloval především zátiší . Zabýval se však také sochařskou tvorbou , figurální malbou . V zátiší se objevují i prvky koláže , protože do nich vlepuje části novinového textu, etikety atp. Dne 27. března 1912 se v Praze, na Královských Vinohradech, oženil s dcerou profesora filozofie na praž...

Elise Title (11)

Klinická sociální pracovnice, autorka romantických příběhů.

Eileen Goudge (9)

Eileen Goudgeová o sobě říká, že prožila život popelky - z osamělé matky, která pobírala sociální podporu, se vypracovala na autorku bestsellerů - a proto i ve svých románech píše o ženách popelkách.

Eiičiró Oda, (11)

Eda Kriseová (13)

Eda Kriseová je česká novinářka a spisovatelka. Je členkou PEN klubu, Obce spisovatelů, Kafkovy společnosti a správní rady Nadace Central and Eastern European Book Project v Amsterodamu. Po maturitě v roce 1957 vystudovala Institut novinářství a osvěty na Univerzitě Karlově, kterou absolvovala v roce 1963. Poté se stala novinářkou v časopise Mladý svět, kde působila až do roku 1968. V roce 1969 byla reportérkou v časopise Listy. Po zákazu Listů nemohla publikovat ani pracovat v publicistice, proto se koncem roku 1969 stala asistentkou v Ústavu pro teorii a dějiny sdělovacích prostředků při UK. V letech 1974 až 1976 pracovala v universitním archivu, poté byla nucena také toto místo opustit a pracovala zcela mimo obor. V listopadu 1989 byla členkou Koordinačního centra Občanského fóra a mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do rezignace V. Havla v červenci 1992 byla poradkyní prezidenta, od roku 1991 působila také jako ředitelka sekce Stížnosti a milosti prezidentské kanceláře. Od července 1992 se věnuje jen literární činnosti. Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a absolvovala autorská čtení v řadě zemí. Začínala jako reportérka, její reportáže byly velmi často z exotických zemí. S vlastní literární tvorbou začala až po roce 1972, kdy ji bylo znemožněno pracovat v oboru žurnalistiky.

Ed Brubaker (13)

Americký komiksový ilustrátor a scénárista. Zástupce komiksové drsné školy .

Earl Derr Biggers (14)

Earl Derr Biggers byl americký spisovatel detektivních románů. Narodil se ve městě Warren v Ohiu. Absolvoval Harvardovu univerzitu a začal pracovat v Bostonu jako novinář a divadelní kritik. Publikoval dva romány, ale bez valného ohlasu. Upozornil na sebe až dílem Sedm klíčů k Baldpatu . Román byl zpracován do formy dramatu, hrál se na Broadwayi, a byl dvakrát zfilmován. Další tři romány sice kladou důraz na záhadu a momenty napětí, ale nebyly zvlášť úspěšné. Inspiraci našel v detektivkách. Stvořil postavu tělnatého Cahralie Chana, s buclatými tvářemi a šikmýma očima, který slouží jako detektivní seržant v Honolulu. Kromě toho, že je Chan policistou, je také velkým znalcem lidské psychologie. Biggers napsal celkem šest románů s Charlie Chanem, potom však předčasně zemřel. Charlie Chan vystupuje celkem více než v 50 filmech, ale většina z nich nevychází z Biggersových románů, ale pouze z úspěšné postavy.

Dušan Dušek (14)

Dušan Dušek je slovenský básník, prozaik, filmový scenárista, pedagog, autor rozhlasových her a literatury pro děti a mládež. Narodil se v rodině lesního dělníka a své vzdělání získával v Piešťanech a Bratislavě, kde vystudoval geologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. Pracoval jako redaktor v časopisech Smena, Tip, Kamarát a Slovenské pohľady. Od roku 1979 se profesionálně věnuje literární tvorbě a v současnosti vyučuje v Ateliéru scenáristické tvorby na Filmové a televizní fakultě VŠMU v Bratislavě. Svoje první literární díla publikoval od roku 1964 v časopisech . Knižní debut mu vyšel v roce 1972. Věnuje se psaní literatury pro dospělé, ale i pro děti a mládež. V dílech se vrací k tématům dětství, domova, vesnice, příbuzenských či mezilidských vztahů, často využívá motiv smrti, kterou považuje za součást života, ale také erotiky a dospívání. Krom samotného děje se věnuje množství detailů, které se neustále opakují a vzájemně prolínají, proniká pod povrch vztahů, situací a problémů, které neřeší, jen evokuje. Svůj postoj naznačuje využitím nečekaného úhlu pohledu, který se často mění a přechází až do světa neskutečna a fantazie. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dušan Dušek na slovenské Wikipedii.