142201–142260 z 142482 Autoři
Dumitru Radu Popescu (1)
Dumitru Radu Popescu se narodil roku 1935 ve městě Păuşa v župě Bihor na hranicích Rumunska a Maďarska. V Sedmihradsku také studoval, jednak na klužské univerzitě farmacie a medicíny, kterou nedokončil, jednak, úspěšně, na filozofické fakultě tamtéž, již absolvoval roku 1961. První povídku vydal v místním časopise Steaua . Byl pak jeho redaktorem, následně šéfredaktorem časopisu Tribuna tamtéž a mezi lety 1982–1989 byl v Bukurešti šéfredaktorem týdeníku Contemporanul . V letech 1981–1990 byl předsedou rumunského svazu spisovatelů. Od roku 1969 do revoluce 1989 byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Rumunska. Od roku 2006 působí jako generální ředitel vydavatelství Rumunské akademie a viceprezident vydavatelství vědeckého konzilia. Od roku 1997 je členem Rumunské akademie.
Více od autora
Laonikos Chalkokondyles (1)
Laonikos Chalkokondyles byl byzantský historik původem z Athén, který sepsal ve svém díle Výklad dějin historický vývoj v letech 1298–1463. Narodil se do jedné z předních athénských rodin, aby se poté v mládí stal žákem Georgia Plethona. Působil v peloponéské Mystře. Historický vývoj popisuje na rozdíl od mnoha jiných byzantských historiků již ne z pohledu Byzance, ale osmanských Turků. Při své historické práci se opíral i o turecké prameny. V díle se stylisticky snažil připodobnit Hérodotovi a Thúkýdidovi. Charakteristickým znakem jeho tvorby je silný vliv renesance a humanismu, stejně tak znalost některých, ačkoliv zkreslených, reálií západní Evropy. Náboženskou problematiku a spory podává již s odstupem, až s lhostejností, čímž se také v mnohém liší od předchozích byzantských autorů. V jeho pojetí již nejsou obyvatelé Byzance Římany, ale opět jsou jím nazýváni Řeky, Helény.
Více od autora
Karol Pieta (1)
Je slovenský archeológ zameriavajúci sa vo svojom výskume na stredoeurópsku archeológiu doby laténskej, rímskej a sťahovania národov, včasný stredovek, experimentálnu archeológiu a počiatky kresťanstva.
Více od autora
Claude Simon (2)
Claude Simon byl francouzský spisovatel, obvykle řazen mezi představitele nového románu. Toto zařazení je nicméně sporné, jelikož v díle Claudea Simóna jsou velmi patrné ozvuky Marcela Prousta a Williama Faulknera. Simon do centra svých románů staví lidskou zkušenost, člověka. Narodil se na Madagaskaru, což v té době byla francouzská kolonie, v rodině koloniálního důstojníka. Dětství prožil v jihofrancouzském Perpignanu, později studoval v Oxfordu a Cambridge. Jako dobrovolník se na straně republikánů účastnil španělské občanské války . Po válce se živil vinařstvím a maloval , postupně se přiklonil k literatuře. Od roku 1963 se živil jako spisovatel. Do konce života však psával výtvarné kritiky a anotace. Text Vlasy Bereniky je přímým odkazem k obrazu surrealistického katalánského malíře Joana Miróa. Roku 1985 byla Claudu Simónovi udělena Nobelova cena za literaturu. Po víceméně klasickém raném díle si Simon osvojil velice specifickou a komplikovanou formu zakládající se na netradiční větné skladbě, netradičním pojetí času a prolínání přítomnosti s minulostí. Tímto způsobem se pokoušel postihnout emoce respektive jejich útržkovitost. Často pracuje s autobiografickými prvky, hlavně s osobní zkušeností války, kterou promítá do různých historických konfliktů. Častým motivem jsou i rodinné mýty. Hlavním motivem však zůstává zakoušení času, stárnutí, zapomínání, mizení... Častým obrazem jeho próz jsou koně. Zastával tezi, že i fabulace je autobiografická a na otázku "jak píšete", odpovídal: "Pokouším se započít větu, pokračovat a skončit" – rozvíjení věty je však u Simona nanejvýš složitý proces: některá souvětí čítají až 1000 slov. Jakkoliv je ve francii Simonovo dílo již kanonické, do češtiny byly přeloženy pouhé tři romány: Rané romány Švindlíř, Gulliver, Na napjatém laně ještě drží tradič...
Více od autora
Rádžéndra Avasthí (1)
Narodil se 25. ledna 1929 v Džabalpuru ve státě Madhjapradéš. Jeho romány a povídky těží z prostředí velkoměsta, zejména Bombaje, a z horské oblasti rodného státu, obývané "lesními lidmi". Získal značnou oblibu mezi indickými čtenáři.
Více od autora
Miroslav Nechleba (1)
Miroslav Nechleba byl český energetik, odborník na vodní turbíny, profesor VUT v Brně. Podílel se na stavbě Vltavské kaskády. Společně s Václavem Hosnedlem je spolutvůrcem jednosměrné reverzní turbíny nazvané po obou autorech HONE.
Více od autora
Karla Motyková-Šneidrová (1)
Narozena 20.5.1930 v Praze. PhDr., CSc., vědecká pracovnice Archeologického ústavu Československé akademie věd v Praze. Práce v oboru.
Více od autora
Petr Živný (1)
PhDr. Petr Živný, Th.D , římskokatolický kněz, psycholog, psychoterapeut a sexuolog, autor publikace o grafologii. Působí převážně v Itálii.
Více od autora
Jiří Hogan (1)
Jiří Hogan, vlastním jménem Schwemlein, se narodil 10. 7. 1934 ve Veverské Knínici. Pracoval jako projektant technického rozvoje v Královopolské strojírně v Brně. Psát začal od roku 1968, ale první kniha mu vyšla až po jeho šedesátých narozeninách. Nakladatelství Leprez mu postupně vydalo knihy: v roce 1995 Tajemství Volavčího jezera, v roce 1996 Společnost správných romantiků, 1999 Meč Vontů. Dále v roce 2005 vyšel Případ zelený drak a roku 2008 Konec romantiků. V rukopisu jsou jeho další knihy: Poslední táborák v Kamenici, Bitvy o Kozí bradu, Chlapík ze Santa Fé, Ranč Sedmé laso, Žhavá brána, Chmatáci, dámy a Gentlemani a Dobrodružství Pěti šípů.
Více od autora
Jan Kotěra (8)
Jan Karel Zdenko Kotěra byl český architekt, urbanista, teoretik architektury, návrhář nábytku a malíř. Narodil se 18. prosince 1871 v Brně jako mladší syn středoškolského profesora Antonína Kotěry a jeho ženy Marie, rozené Vogl . Při křtu u Sv. Tomáše dostal tři jména: Jan Karel Zdenko. Vychováván byl v německých školách nejprve v Dolních Zálezlech a v Ústí nad Labem a potom na státní průmyslové škole, Odborné škole stavitelské v Plzni. Po maturitě v roce 1890 přišel do Prahy, kde absolvoval praxi v projekční kanceláři inženýra Freyna a ocitl se v blízkosti barona Mladoty ze Solopysk. Oba objevili jeho talent a stali se mecenáši jeho dalšího studia na vídeňské Akademii výtvarných umění od roku 1894, kdy tam nastoupil nový profesor Otto Wagner. Ve Vídni se mladý Kotěra seznámil s Jože Plečnikem, Josefem Hoffmannem, Josefem Urbanem, ale i s Adolfem Loosem. Kotěra byl ovlivňován na jedné straně wagnerovským modernismem, na druhé straně italsky orientovaným klasicismem, který ve vídeňské akademii ještě dozníval. Roku 1897 získal prestižní Římskou cenu spojenou se stipendijním pobytem v Palazzo Venezia v Římě. Tento pobyt spojený s cestami po celé Itálii, který Kotěra uskutečnil od února do června 1898, završil jeho učednická léta. Po návratu z Itálie nastoupil na speciální školu dekorativní architektury na pražské uměleckoprůmyslové škole na místo Friedricha Ohmanna. K jeho žákům tam patřil například Josef Gočár. V roce 1899 se oženil s Bertou Trázníkovou a zařídil si byt v Praze. Téhož roku začal pracovat na své první významné realizaci, kterou byla stavba Peterkova domu v Praze. Roku 1910 byl jmenován profesorem nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, kde učil i Bohuslava Fuchse a Františka L. Gahuru. Jan Kotěra působil ve Spolku výtvarných umělců Mánes a jako redaktor časopisu Volné směry. Organizoval množství výstav (Augus...
Více od autora
Daniela Karasová (3)
PhDr. Daniela Karasová, CSc. Historička umění, výtvarná teoretička a grafička. Zabývá se historií a teorií designu nábytku. Působí v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze jako vedoucí kurátorka sbírky nábytku a designu. Je členkou Mezinárodní rady muzeí - ICOM.
Více od autora
Karel Paul (1)
Narozen 21.2.1891 v Praze, zemřel roku 1960. Ing., dr. techn., práce v oboru kafilérie.
Více od autora
Miloš Kačírek (3)
Miloš Kačírek je bývalý český fotbalista, obránce. V československé lize hrál za TJ SU Teplice. Nastoupil v 6 ligových utkáních. Z Teplic odešel do Roudnice nad Labem.
Více od autora
Antonín Pikhart (1)
Antonín Pikhart byl český překladatel ze španělštiny a němčiny. Jeho manželkou byla Olga Theofila Pikhartová. Rodným jménem Anton Method Pikhart pocházel ze smíšené česko-německé rodiny hostinského v Třebíči. V Praze vystudoval práva a pracoval jako soudce městského soudu v Praze. Literárně vystupoval nejprve jako A. Pikhart, z vlasteneckých důvodů Antonín Pikhart. V roce 1891 se oženil s Olgou Hausmannovou. Patřil mezi průkopníky překladu autorů Latinské Ameriky ze španělštiny, ke znalcům katalánské literatury – do češtiny převedl mimo jiné dvě divadelní hry katalánského dramatika Àngela Guimerà, pořídil první novodobý překlad Dona Quijota přímo ze španělštiny. Taktéž jako první pořídil český překlad nějakého díla latinskoamerické literatury, konkrétně románu María kolumbijského spisovatele Jorge Isaacse. Zemřel předčasně na otravu krve po návratu z italské dovolené.
Více od autora
Marion Woodman (1)
Marion Jean Woodmanová byla kanadská mytopoetická autorka, básnířka, analytická psycholožka a postava ženského hnutí. Psala a obšírně mluvila o snových teoriích Carla Gustava Junga. Woodmanová se narodila 15. srpna 1928 v London v Ontariu, nejstarší ze tří dětí Ily a Andrewa Boa, duchovního. Vystudovala anglickou literaturu na University of Western Ontario. Později v životě studovala psychologii na Institutu C. G. Junga v Curychu ve Švýcarsku. V roce 1982 Woodmanová napsala knihu o analytické psychologii Addiction to Perfection, kterou vydala nová společnost Inner City Books, kterou založila její kolegyně Daryl Sharp. Její manžel Ross Woodman byl profesorem na University of Western Ontario. Je autorem The Apocalyptic Vision in the Poetry of Shelley a Sanity, Madness, Transformation: The Psyche in Romanticism, obojí vydané University of Toronto Press. Ross Woodman zemřel ve svém domě v London v Ontariu dne 20. března 2014. Jejími mladšími bratry byli herec Bruce Boa a jungiánský psycholog Fraser Boa . V listopadu 1993 byla Woodmanové diagnostikována rakovina dělohy. Následující dva roky léčby rakoviny zaznamenala do deníku, který později vyšel jako Bone: Dying into Life. Zemřela ve svém domě v Londýně v Ontariu dne 9. července 2018 ve věku 89 let. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marion Woodman na anglické Wikipedii.
Více od autora
Herma Pilbauerová (1)
Narozena 15.2.1867 v Horním Stupně, zemřela 31.10.1902 v Praze. Učitelka, básnířka, prozaička, zejména pro mládež, dramatička, časopisecké články.
Více od autora
Rudolf Wolf (1)
Johann Rudolf Wolf byl švýcarský astronom a matematik světoznámý pro svůj výzkum slunečních skvrn. Wolf se narodil ve Fällandenu poblíž Zurichu. Studoval na universitách v Zurichu, Vídni a Berlíně. Encke byl jedním z jeho učitelů. Wolf se stal profesorem astronomie na universitě v Bernu roku 1844 a v roce 1847 ředitelem Bernské hvězdárny. Roku 1855 přijal křeslo vedoucího astronomie obou univerzit v Zurichu. Na University of Zurich a ve Federal Institute of Technology v Zurichu. Wolf byl ohromen objevem cyklu slunečních skvrn Heinrichem Schwabem, nevydal pouze data ze svých pozorování, ale sbíral všechna dostupná data o slunečních skvrnách zpět až do roku 1610 a vypočítal periodu cyklu na 11,1 roku. V roce 1848 vymyslel cestu ke kvantifikaci aktivity slunečních skvrn. Wolfovo číslo slunečních skvrn, jak bylo nazváno, zůstává v používání dodnes. Roku 1852 byl Wolf jedním z prvních čtyř lidí, kteří objevili spojitost mezi cyklem a geomagnetickým polem Země.
Více od autora
Johanne Hildebrandt (1)
Novinářka a válečná dopisovatelka, píše pro největší skandinávský deník a produkuje dokumenty a napsala dvě non fiction knihy o balkánských válkách, Gorazde a Blackout . Její beletristický debut, trilogie z doby bronzové, se skládá ze tří samostatných knih: Freya, Idun a Sága z Valhally.
Více od autora
Charles Fourier (2)
François Marie Charles Fourier byl francouzský filosof, jeden z hlavních představitelů utopického socialismu, kritik raného kapitalismu. Doporučoval zakládat jakási družstva - falangy , v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Fourier byl obchodní cestující a účetní na jedné straně, na druhé straně fantasta, vizionář, utopický socialista, vizionář družstevnictví. Do dějin vstoupil jako rozporuplná postava, která jednak vyniká nadčasovou kritikou obchodu a epochy civilizace a jednak fantastickými, do detailů zpracovanými až surrealistickými vizemi o sofistikovaném sociálně psychologickém mechanismu hybných vášní, které řídí společenské vztahy, i celé dějiny lidstva. Lukáš Perný uvadí, že jako normativní ideál projektuje Fourier vzájemně kooperující autonomní a soběstačné komunity, asociace-falangy-falanstéry, ve kterých "vše do sebe zapadá jako ozubená kolečka." Jejich součástí jsou komunitární instituce . Falangy jsou avantgardou, utopické etapy lidstva, Harmonie. V harmonickém stavu nastane jednota individuálního a kolektivního, a mnohé sociální opatření: zrušení chudoby zaručením práva na životního minimum a výživu, společné bydlení, zdravý způsob života, přitažlivá práci, jednotné vzdělání, ochrana přírody a zvířat, práva žen, mír a rovnováha civilizace. Už na začátku 19. století předpověděl klimatické změny, riziko vyhynutí rostlin a živočichů, projektů možnosti ovlivnit revitalizaci krajiny, zdůrazňoval problémy nadvýroby, chudoby, atomizace společnosti a zhoubných následků liberální volno-tržní ekonomiky a její přeměny do obchodní feudality a korporatokracie. Fourierova sociální filosofie je vázána teoreticky především na komunitaristické hodnotové východiska a distributi...
Více od autora
Jaroslav Culek (1)
Narozen 28.03.1926 Brumov, okr. Blansko, autor odborné literatury.
Více od autora
Augustus (1)
Augustus , známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus , byl prvním císařem římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie, který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14. Jeho celý titul jako římský císař zněl latinsky: Imperator Caesar divi filius Augustus. Mladý Octavius byl adoptován svým prastrýcem Gaiem Juliem Caesarem a po jeho zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. zahájil svoji politickou kariéru. V následujícím roce 43 se spojil s Markem Antoniem a Markem Aemiliem Lepidem v tzv. druhém triumvirátu. Nicméně po zdolání Caesarových vrahů se triumvirové postavili proti sobě. Lepidus byl přinucen k odchodu do ústraní, zatímco Antonius spáchal sebevraždu poté, co Octavianus porazil jeho vojsko v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. Po svém vítězství Octavianus formálně obnovil republiku tím, že vládu formálně přenechal římskému senátu. Ve skutečnosti si však podržel veškerou moc ve státě. Ovšem na rozdíl od Caesara nebo Sully nezastával diktaturu, nýbrž domohl se celé řady různých doživotních pravomocí a titulů, čímž de facto proměnil starořímskou formu vlády z republiky v monarchii v podobě principátu. Tato změna znamenala nejen začátek téměř čtyřicetiletého období Oktaviánovy = Augustovy císařské vlády, nýbrž i počátek nové epochy římských dějin. Jeho vláda byla podepřena materiálními zisky v zahraničních výbojích, mimo jiné do Egypta, vytvořením patronátních vztahů s tisíci loajálních vojáků a veteránů, autoritou mnoha poct císaři udělených senátem a také respektem lidu, jemuž po mnoha desetiletích občanských válek Augustus zajistil bezpečí a blahobyt. Císař Augustus kontroloval většinu legií, kteroužto hrozivou ozbrojenou mocí mohl prosazovat a uplatňovat svoji vůli v římském senátu. Augustovou vládou začalo dlouhé období míru a prosper...
Více od autora
Julián Apostata (1)
Flavius Claudius Julianus byl od roku 355 mladší císař Constantia II. a v letech 360/361 – 363 samostatný římský císař. Jeho krátká samostatná vláda se vyznačovala intenzivním reformním úsilím s cílem zvrátit socio-politický vývoj nastolený předchozími křesťanskými císaři a obrodit antickou společnost na nikoli křesťanském, ale pohanském náboženském základě prostřednictvím jednotného státního kultu propojeného s novoplatonskou filosofií. Ve skutečnosti Julianus usiloval o realizaci mnohem širšího politického programu, který byl ovšem zastíněn takto vzniklým náboženským konfliktem. Jeho náhlá smrt v průběhu válečného tažení proti sásánovské Persii však pohřbila jakoukoliv naději na restauraci tradičních poměrů, ačkoliv Julianovi nástupci se až do doby Theodosia I. stavěli vůči stoupencům pohanského náboženství poměrně tolerantně. Julianus byl všestrannou činorodou osobností – získal vzdělání v právu i v rétorice, měl vojenské schopnosti, byl nadaným řecky píšícím literátem a novoplatónsky orientovaným myslitelem. Julianus, narozený v roce 331 v Konstantinopoli, byl synem Julia Constantia, nevlastního bratra císaře Konstantina I., a jeho druhé ženy, Basiliny. Jeho prarodiči po otci byli císař Constantius Chlorus a jeho druhá žena, Flavia Maximiana Theodora. Během zmatků po Konstantinově smrti v roce 337 se Constantius II., Julianův ariánství oddaný bratranec, nijak nesnažil zabránit masakru Julianovy rodiny , čímž chtěl docílit upevnění vlastního mocenského postavení. Mnoho členů konstantinovské dynastie pocházejících z druhého manželství Constantia Chlora a Theodory padlo tomuto běsnění za oběť. Jedinými mužskými příbuznými...
Více od autora
Libanios (1)
Libanios z Antiochie Syrské byl slavný pohanský učitel rétoriky, představitel pozdní sofistiky. Byl učitelem budoucího císaře Juliana a řady významných křesťanských osobností . Usiloval o vzájemnou toleranci mezi křesťany a zastánci tradičního náboženství. Je autorem řady řečí, školních řečnických cvičení a dopisů.
Více od autora
German Stepanovič Titov (2)
German Stepanovič Titov byl sovětský vojenský letec a kosmonaut, který se během své mise Vostok 2 stal druhým člověkem na oběžné dráze Země. Ve věku 25 let a 11 měsíců zůstává nejmladším člověkem, který překročil hranice vesmíru. Otec miloval Puškina a tak svému synovi dal jméno jednoho z hrdinů, Germana. Celá rodina žila na Sibiři, daleko od válečné fronty, všichni pracovali tvrdě v kolchozu, dokonce i matka, vesnická učitelka. Díky přímluvě strýčka se dostal z domova na letecké učiliště. Vyučil se s výtečnými výsledky v roce 1957 a stal se stíhačem u leningradského vojenského okruhu. Stále soukromě studoval vše o letectví, elektrotechnice. V posádce se seznámil s Tamarou a krátce poté se s ní oženil. Narodil se jim syn Igor, ale po sedmi měsících onemocněl a zemřel. Později měli dvě další děti. Koncem roku 1959 dostal nabídku se stát budoucím kosmonautem. Pak začala etapa lékařských prohlídek, nácviků, učení. Po roce 1961 dostal za své zlepšovací návrhy a iniciativu jako dvojka Gargarina Leninův řád a téhož roku v kosmické lodi Vostok 2 sedmnáctkrát obletěl Zemi jako druhý kosmonaut SSSR. Byl předtím záložním kosmonautem pro první let kosmonauta Jurije Gagarina do vesmíru v lodi Vostok 1. Později se stal členem redakční rady časopisu Aviacia i kosmonavtika, předsedou Společnosti sovětsko-vietnamského přátelství. Pak pokračoval ve studiu na vojenské letecké akademii. Po skončení byl zkušebním pilotem nových typů letadel. Pak znovu škola, tentokrát vojenská akademie generálního štábu. V sovětském kosmickém programu působil na různých pozicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. V roce 1995 byl zvolen jako poslanec do státní dumy, tj dolní komory ruského parlamentu za komunistickou stranu Ruska. Získal desítky různých vyznamenání a byl po něm pojmenován kráter Titov na odvrácené straně Měsíce. Zemřel ve věku 65 let doma, ve své ...
Více od autora
Sarah Newman (1)
Anglická autorka , původně vystudovala historii, zabývá se speciální pedagogikou. Kniha o výchově postižených dětí.
Více od autora
Nancy J Patrick (1)
Nancy J. Patrick je speciální pedagožka a psycholožka a pracuje jako odborná asistentka na Messiah College v Granthamu . Jedno z jejích tří dětí má poruchu autistického spektra. Napsala několik knih pro rodiče a vychovatele s tématem výchova dětí s PAS.
Více od autora
Tony Attwood (1)
Britský psycholog, zaměřuje se na poruchy autistického spektra. Působí v Austrálii.
Více od autora
Shira Richman (1)
Shira Richman je psycholožka, která pracuje s dětmi trpícími autismem. Při své práci využívá aplikovanou behaviorální analýzu, v této metodě školí rodiče a vychovatele.
Více od autora
Vladimír Gregor (1)
Narodil se 10. prosince 1916 v Olomouci. Zemřel 5. února 1986 v Ostravě. Byl docentem katedry hudební výchovy, získal titul kandidáta věd.
Více od autora
Eva Klepáčová (1)
Eva Klepáčová byla česká herečka, moderátorka, manželka herce a zpěváka Josefa Zímy. Mezi její vůbec nejznámější filmové role patří postava Káči z českého pohádkového filmu Hrátky s čertem režiséra Josefa Macha z roku 1956. Je také známa jako dabingová herečka, v roce 2007 jí Prezidium Herecké asociace udělilo cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. Pochází z umělecké rodiny, její otec Antonín Klepáč byl tanečníkem v Národním divadle, maminka, Kamila Klepáčová, rozená Vlášková, byla také tanečnicí a herečkou. Tak jako celá řada jiných pražských herců začínala v Dismanově dětském uměleckém rozhlasovém souboru. Po maturitě na gymnáziu studovala na pražské DAMU, po ukončení školy svoji první divadelní sezónu strávila v Severočeském divadle v Liberci. Poté natrvalo zakotvila ve smíchovském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze . Méně známo už je dnes to, že působila prakticky od jejích prvopočátků také v Československé televizi, kde díky svému pěknému a kultivovanému hlasovému projevu pracovala jako konferenciérka i příležitostná hlasatelka. Výborné hlasové dispozice také velmi dobře uplatnila při rozhlasové práci a v dabingu. Společně se svým manželem Josefem Zímou úspěšně nadabovala, mimo jiné, hlavní postavu Nastěnky v ruské filmové pohádce Mrazík . Její život tragicky poznamenala těžká dopravní nehoda Josefa Zímy v roce 1959, během níž zemřel člověk a při níž byla velmi těžce zraněna česká zpěvačka a šansoniérka Judita Čeřovská. Kromě toho ji také, jako mnoho jiných českých umělců, postihla i vlna zákazů vystupování a uměleckých omezení v době normalizace po roce 1968. O svém životě napsala společně se svým manželem biografickou knihu Princ a Káča. Zemřela roku 2012 v Praze. Byla pohřbena na Vinohradském hřbitově....
Více od autora
Karol Rebro (1)
Karol Rebro byl slovenský právník a právní historik, profesor římského práva, rektor Univerzity Komenského v Bratislavě a děkan její právnické fakulty. Je autorem první slovenské práce z římského práva. Vystudoval státní reálné gymnázium v Trenčíně a právnické vzdělání získal v roce 1935 na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, o rok později zde byl promován doktorem práv. Po ukončení studia pokračoval ve vědeckém bádaní u profesorů Riccoboneho a Del Vecchiho v Římě. Při vědeckém působení se připravoval na výkon běžné soudní služby, pracoval u Hlavního soudu v Bratislavě a v roce 1944 složil jednotnou soudcovskou a advokátskou zkoušku. Zapojil se do Slovenského národního povstání a po skončení druhé světové války působil ve vedoucích pozicích Sboru pověřenců SNR. Přitom už od roku 1936 vyučoval římské právo a aktivně se účastnil pedagogického procesu na Slovenské univerzitě . Roku 1941 se habilitoval, roku 1944 byl jmenován mimořádným a roku 1946 řádným profesorem římského práva, v letech 1946–1947 se také stal děkanem právnické fakulty a v letech 1949–1950 byl rektorem celé univerzity. Působil také ve Slovenské akademii věd. V roce 1960 získal vědeckou hodnost kandidáta věd a o devět let později doktora věd. V roce 1993 obdržel čestný doktorát Univerzity Komenského. Kromě romanistiky se profesor Rebro zabýval také právní historií obecně, podílel se např. na vydání dvoudílné učebnice Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu , zvláštní pozornost věnoval uherskému městskému právu nebo slovenským národnostním a státoprávním požadavkům v 19. a 20. století, což bylo téma práce Cesta národa. Svedectvo o boji Slovákov za národný štát . Hlavní Rebrovy práce ovšem spočívaly v oblasti římského práva, v tomto oboru napsal především první slovenskou ucelenou učebnici Rímske právo súkromné , dále Ju...
Více od autora
Vilém Hohler (1)
Narozen 6.5.1925 v Tachově. PhDr., CSc., odborný asistent na katedře teorie tělesné výchovy, práce z oboru.
Více od autora
Rudolf Švábenický (1)
JUDr. Rudolf Švábenický se narodil 11. 2. 1915. Mj. působil jako notář ve Vysokém nad Jizerou. Dlouhá léta působil jako skautský činovník. Nějaký čas byl členem autorského klubu spisovatelů v Liberci.
Více od autora
Eduard Jírů (1)
Ing., absolvent ČVUT, specialista osobní ochrany pracujících. Autor odborných statí z oboru.
Více od autora
Sophie de Ségur (1)
Jednou z nejznámějších autorek dívčí četby byla v polovině 19. století komtesa Sophie de Ségur rozená Rostopčinová . Komtesa pocházela z Petrohradu, ve Francii žila od roku 1817. Po sňatku strávila velkou část svého života na panství svého manžela v normandském sídle Nouettes. Literární dráhu začala až v 55 letech psaním pro své vnučky Camille a Madeleine a většina jejích prací je určena děvčátkům kolem 6-10 let. Romány paní de Ségur, z nichž nejproslulejším se staly Nehody malé Žofie . Autorka zůstala věrná výchovným metodám užívaným v Rusku a Francii koncem 18. stol. a podává stále týž obrázek rodinného života. Mužský prvek je prakticky nepřítomen a výchova dětí spočívá na ženách, které se vyznačují přísností, rozhodností, energičností, takže jejich osobnosti nesou výrazně mužské rysy. Romány jsou sledem drobných epizod ze života dětí a jejich děj pouze maskuje výchovné poučky a teze.
Více od autora
Ferdinand Valenta (1)
Narozen 1.1.1910 v Nekoři u Letohradu, zemřel 9.6. 1987 ve Vimperku. Regionální publicista, autor fejetonů, povídek, črt, reportáží a románových příběhů.
Více od autora
František Jirout (1)
Středoškolský pedagog a odborný spisovatel marozen v Plátěnicích na Pardubicku. Učitel v Chlumětíně, na obecné škole v Chrudimi a od r. 1920 byl profesorem na Střední odborné škole pro zpracování dřeva v Chrudimi. Vyučoval zde technologii dřeva a účetnictví. Byl členem sboru správců chrudimské Učňovské besídky, členem zdejšího Slavoje. Zemřel v Chrudimi.
Více od autora
Bonaventura (1)
Italský františkánský scholastický teolog, kardinál a biskup. V r. 1482 svatořečen a v r. 1588 jmenován církevním učitelem.
Více od autora
Andrej Nikolajevič Tichonov (1)
Andrej Nikolajevič Tichonov byl ruský matematik a geofyzik. Proslavil se v oblastech topologie, funkcionální analýzy, geofyziky a matematické fyziky. Narodil se v roce 1906 ve městě Gžatsk nedaleko Smolensku v rodině obchodníka. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Moskvy, začátkem občanské války odešli na Ukrajinu a v roce 1919 se opět vrátili do Moskvy. V roce 1922 jako šestnáctiletý nastoupil na matematicko-fyzikální fakultu Moskevské státní univerzity. Už jako student dosáhl pod vedením Pavla Sergejeviče Alexandrova pozoruhodných výsledků hlavně v oblasti topologie. V roce 1927 ukončil studium a zůstal na univerzitě. V roce 1939 se stal korespondentem Akademie věd SSSR a v roce 1966 i jejím řádným členem. Sehrál rozhodující úlohu při založení fakulty informatiky na Moskevské univerzitě. V letech 1970 až 1990 působil jako její první děkan. Zemřel v roce 1993 a je pochovaný na Novoděvičím hřbitově. Nejvýznamnějších výsledků dosáhl v oblastech topologie a funkcionální analýzy, dále i v některých oblastech fyziky. Je po něm pojmenovaných více matematických vět a témat. V oblasti topologie je po něm pojmenována Tichonovova věta, která říká, že součin kompaktních topologických prostorů je také kompaktní. Také je po něm pojmenována speciální třída topologických prostorů, tzv. Tichonovovy prostory. V matematické fyzice je autorem vět o jednoznačnosti u rovnice vedení tepla. Studoval také Volterrovy integrální rovnice. Je autorem metody Tichonovovy regularizace. Zabýval se také asymptotickou analýzou.
Více od autora
Jaroslav Kramář (1)
Jaroslav Kramář byl český parazitolog, entomolog, imunolog. Narodil se v rodině tkalce. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně v roce 1929, působil na střední škole a v roce 1938 se zapsal na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Válka vše přerušila, ale to se již začal seznamovat s entomology a s profesory UK a zapojil se do odbojové činnosti. Ukrýval také materiály popraveného profesora Štorkána. Studia na Přf UK dokončil v roce 1948 a po asistentuře na pedagogické fakultě přešel na katedru parazitologie a hydrobiologie, kde se v roce 1954 habilitoval na docenta a v roce 1963 byl jmenován profesorem. Katedru vedl potom po profesoru Jírovcovi. V letech 1963–1966 byl předsedou Československé zoologické společnosti. Byl znalec komárů, lékařské entomologie a byl u nás jedním ze zakladatelů imunofluorescenční diagnostiky, která potom začala být používána k určení řady chorob.
Více od autora
Milan Mikan (1)
Milan Mikan studoval na reálkách v Praze a v Kutné Hoře, kde v roce 1910 maturoval. V letech 1910-14 studoval matematiku a deskriptivní geometrii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a současně studoval i na technice. Po ukončení studia vyučoval na různých středních školách v Praze, v letech 1919-22 v Uherském Hradišti. V roce 1922 se stal asistentem deskritptivní geometrie u profesora B. Procházky a později u profesora J. Kounovského na pražské technice. Zde v roce 1928 získal doktorát technických věd za práci Kvadratická reprodukce šesti bodů v prostoru a prostorová kvintika rodu 2. V roce 1933 se na technice habilitoval s prací O jisté Cremonově příbuznosti ve čtyřrozměrném prostoru. V roce 1934 mu byla habilitace přenesena i na univerzitu. Během války učil Milan Mikan na vyšší průmyslové škole v Praze. V roce 1945 byl jmenován řádným profesorem matematiky a deskriptivní geometrie na Vysoké škole báňské v Ostravě. V roce 1951 se vrací do Prahy a působí na Vysoké škole zemědělské. V prvním období své vědecké práce se Milan Mikan věnoval klasické algebraické geometrii. Později se soustředil na diferenciální geometrii. Snažil se o popularizaci matematiky v rozhlase a vydal populární výklad dějin matematiky a geometrie s názvem Jak se vyvinula matematika a geometrie.
Více od autora