Všichni Autoři a témata

Karel Kavina (17)

Karel Kavina byl český botanik. Narodil se jako nejstarší syn známého smíchovského čalouníka Josefa Kaviny . Roku 1913 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Karel Kavina byl profesorem botaniky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Zabýval se taxonomií, morfologií, anatomií a bryologií. Publikoval několik atlasů a monografií a byl redaktorem dvou botanických časopisů. Spolupodílel se také na založení Krkonošského národního parku a ochraně tamní vzácné flóry, za což mu byl vystavěn pomník v Obřím dole pod Sněžkou. U tohoto obelisku byl také po své smrti rozptýlen. Při cestě z Pece pod Sněžkou na Sněžku naleznete pomník po levé straně před dřevěným můstkem zhruba v polovině trasy. Děkanem Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v akademickém roce 1930/1931.

Karel Honzík (11)

Karel Honzík byl český architekt, teoretik architektury a designér, zejména návrhář nábytku. Byl autorem odborných publikací i sci-fi knih. Studoval v letech 1918–1925 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství na ČVUT, kde se stal po 2. světové válce profesorem . Patřil do skupiny architektů meziválečné avantgardy, byl členem tzv. Puristické čtyřky, spoluzakladatel spolku Devětsil a od samotného vzniku členem Levé fronty , později působil ve Svazu socialistických architektů. Ve své tvorbě zpočátku vycházel ze zásad kubismu, později přešel k purismu. Od 30. let se s kolegou, architektem Ladislavem Žákem, věnoval konceptu životního slohu; od 40. let se k dvojici připojil Bohuslav Brouk. Začátkem třicátých let spolupracoval s anglickým architektem F. R. S. Yorkem na knize The Modern House, která byla vydaná v roce 1934.

Karel Havlíček (17)

Český novinář, spisovatel, vlastenec a politik. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu a napsal 78 epigramů. Výběr z nich vydal 1845 v pěti částech . Borovský kriticky hodnotil ruské společenské poměry . V roce 1846 převzal Borovský redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovy novely Poslední Čech Borovský napadl neplodné a sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec? Havlíček Borovský založil Národní noviny, publicistickou platformu českého liberalismu. V roce 1849 byl soudně vyšetřován. Po zastavení Národních novin 1850 vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. V roce 1851 publikoval soubor článků Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Za svou novinářskou činnost byl Borovský v létech 1851-55 internován v Brixenu, kde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal absolutismus a světskou i církevní reakci. Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky, usilující logickými argumenty i ostrou satirou oprostit skutečnost od dogmat, mýtů a iluzí.

Karat (7)

Karat je německá rocková skupina, která vznikla v roce 1975 ve Východním Berlíně, součásti bývalé Německé demokratické republiky. Skupinu původně tvořili zpěvák Hans-Joachim "Neumi" Neumann, klávesista Ulrich "Ed" Swillms, kytarista Bernd Römer, baskytarista Henning Protzmann a bubeník Konrad Burkert. Stali se jednou z nejpopulárnějších a nejtrvalejších rockových skupin ve východním Německu a dosáhli úspěchu i za hranicemi své země.

Kamila Skopová (18)

Výtvarnice a folkloristka. Autorka řady publikací, některé si i sama ilustrovala. Vltavou křtěná výtvarnice a spisovatelka Kamila Skopová je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze. Od roku 1972 se vedle své profese zabývá studiem národopisu. Spolupracuje s řadou folklorních souborů. Je autorkou mnoha výstav lidových zvyků a obyčejů, scénických pásem, replik lidových krojů a předmětů. Učí ve Škole folklorních tradic obor lidový oděv. Už před více než čtyřiceti lety našla svůj nový domov na půli cesty mezi Skutčí a Hlinskem v krásné staré roubence. Kromě svých vystudovaných profesí působila coby autodidakt jako etnografka a zvyky i tradice má doslovně v malíku. Kamila Skopová má dceru Kamilu , syna Štěpána , šest vnoučat a dva pravnuky.

Julia Donaldson (22)

Autorka dětských knih.

Jørgen Clevin (10)

Hans Jorgen Clevin se narodil 24. dubna 1920 ve Frederiksbergu v Dánsku. Byl pedagog, učitel a autor dětských knih. Známým se stal díky svým obrázkovým knihám i své televizní kariéře. Autor je známý svou jednoduchostí, ze které je patrná touha po komunikaci s dětmi, nikoliv umělecké ambice. Clavin dokázal ovládnout dánskou tvorbu pro děti po desetiletí.

Josef Veselý (16)

Josef Veselý byl český katolický kněz, básník, novinář, spisovatel a politický vězeň komunistického režimu. Josef Veselý studoval od roku 1940 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, v roce 1948 maturoval a vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. V roce 1950, po násilném zrušení semináře, strávil 3 roky u PTP. Po návratu z PTP pracoval v letech 1954–1961 jako technický pracovník v Oblastní galerii v Gottwaldově. V roce 1961 byl zatčen pro členství ve Společenství Vladimíra Neuwirtha a 25. července téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let vězení. Dne 8. prosince 1962 jej ve Valdické věznici tajně vysvětil na kněze biskup Ján Chryzostom Korec. Po propuštění v roce 1965 pracoval jako dělník, pak v letech 1968-1970 dokončil svá teologická studia v Litoměřicích. Svou polní primiční mši sloužil v roce 1969 ve své rodné obci za velké účasti obyvatel s širokého okolí. Jako kněz působil jako kaplan v Ludgeřovicích , administrátor v Budišově nad Budišovkou , administrátor v Opavě-Jaktaři a od roku 1987 se stal farářem ve farnosti Panny Marie Opava a děkanem děkanátu Opava. Dne 5. února 1991 byl jmenován čestným papežským prelátem. Byl také čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži. Ve své pastorační činnosti se soustřeďoval zejména na nemocné, děti a rodiny. V roce 2005 odešel na odpočinek. Během svého života získal mnoho různých ocenění. V roce 2001 obdržel za svůj dlouholetý duchovní a kulturní přínos Opavě Cenu Petra Bezruče. V roce 2005 mu pak ČBK udělila cenu za duchovní literární činnost. Dne 28. října 2009 byl Josefu Veselému propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Protože ze zdravotních důvodů si nemohl vyznamenání v Praze převzít, bylo mu předáno prezidentem Václavem Klausem na ostravské radnici 1. února 2010....

Josef Novák (16)

Narozen 4.3.1945. Ing. ekonomie, odborné práce z ekonomie podniku a managementu.

Josef Kubát (13)

je český matematik a středoškolský učitel, čestný člen Jednoty českých matematiků a fyziků a její předseda v letech 2010–2018.

Josef Klempera (13)

Josef Klempera byl český prozaik a autor odborné a naučné literatury.

Josef Hrubeš (15)

Josef Hrubeš je český malíř. Josef Hrubeš se narodil roku 1946 v Třebíči, v tzv. Židech, narodil se v domě, který zakoupil jeho dědeček v roce 1895. Zde žije celý život a tomuto místu se věnuje i ve své tvorbě. Od mládí se věnoval malířství, kdy jeho učitelem byl malíř Zdeněk Novotný. Ke konci 60. let se začal věnovat realistické malbě městských motivů, následně se věnoval imaginativní malbě a od roku 1990 pak opět maluje primárně realistické obrazy z rodné čtvrti. Od roku 2004 působí jako výtvarník na plný úvazek. V roce 1974 se poprvé zúčastnil okresní přehlídky umělecké činnosti, po roce 1990 jeho obrazy byly vystaveny na několika kolektivních výstavách, později pak každoročně vystavoval v Třebíči. Je zastoupen v soukromých i galerijních sbírkách v Česku i zahraničí .

Josef Frolík (6)

Josef Frolík byl příslušník Státní bezpečnosti, který v roce 1969 emigroval do Spojených států amerických, kde pracoval jako špión ve službách CIA. Josef, rozený Lukeš začal používat jméno Frolík v sedmi letech poté, co se jeho matka vdala za kladenského dělníka Josefa Frolíka. Přesto vyrůstal u prarodičů. Absolvoval měšťanskou školu a ke konci druhé světové války byl totálně nasazen. Po válce vystudoval obchodní akademii ve Slaném a působil v administrativě Rudého práva, přičemž studoval Vysokou školu ekonomickou. Roku 1947 vstoupil do Komunistické strany Československa. Už v roce 1948 se rozhodl svědčit proti jednomu ze svých profesorů. Profesor Gargel byl nakonec označen za reakcionáře a odsouzen ke třem měsícům vězení. Roku 1955 přešel na IV. správu ministerstva vnitra a o pět let později dokonce na I. správu. Zde působil v letech 1964–1966 na rezidentuře v Londýně. V následujících letech se zaměřil na špionáže a zpravodajské hry, zaměřené proti CIA. Po roce 1968 se však rozhodl nasbírat co nejvíce tajných informací a s pomocí CIA se mu v roce 1969 nakonec podařilo emigrovat. Balkánskou cestou dopravil do Spojených států amerických automobil, v jehož podvozku byly ukryty důležité dokumenty. Hned po emigraci byl hojně využíván střídavě CIA, MI5 a MI6. Senát Spojených států amerických ho označil za jednoho z nejvýznamnějších politických přeběhlíků po druhé světové válce, Spojené království mu dokonce nabízelo vysokou vojenskou hodnost. V Československu byl roku 1971 odsouzen k smrti. Roku 1975 však těžce onemocněl a od té doby se přestal kvůli zdravotním problémům výrazněji angažovat. V září roku 1987 mu byla zjištěna rakovina jater, které zřejmě podlehl v květnu 1989. Existuje však i teorie, že nadále žije ve Spojených státech amerických pod tajnou identitou. V České republice vyšly dvě jeho pamětní knihy, Špion vypovídá a Špion vypovídá II, dle kterých se česká veřejnost poprvé dozvěděla o špi...

John David Barrow (16)

John Boyne (16)

John Boyne je irský spisovatel, autor románů pro dospělé i mládež. Jeho knihy byly přeloženy do více než 50 jazyků. V literárním světě se etabloval románovou prvotinou pro mládež Chlapec v pruhovaném pyžamu z roku 2006, která byla o dva roky později zfilmována. Pracuje též jako novinář v deníku The Irish Times, kam píše kulturní recenze. Vystudoval anglickou literaturu na Trinity College dublinské univerzity a tvůrčí psaní na University of East Anglia v Norwichi. Přihlásil se k homosexuální orientaci. Románem Můj brácha se jmenuje Jessica o tématu transsexuality přesto vzbudil nevoli transsexuálních aktivistů, především kvůli odmítání pojmu cisgender.

Jiří Widimský (15)

Narozen 31. 3. 1925 v Plzni. Prof. , MUDr., DrSc. , FESC, FAHA, kardiolog. Po promoci na FVL UK v Praze nastoupil v roce 1951 do Ústavu pro choroby oběhu krevního v Praze-Krči. V letech 1970-1983 byl přednostou II. interní výzkumné základny IKEM, v letech 1983-1993 vedoucím Katedry kardiologie IPVZ. Posléze vědecký pracovník Kliniky kardiologie IKEM a učitel Subkatedry kardiologie IPVZ. Zabýval se arteriální a plicní hypertenzí. Prezident mezinár. sympozií o plicní cirkulaci. Nositel vyznamenání ministra zdravotnictví ČR za celoživotní zásluhy o České zdravotnictví . Publikace z oboru. Oba jeho synové Petr a Jiří jsou rovněž kardiologové. Zemřel 12. listopadu 2020.

Jiří Volf (12)

Dr. Jiří Volf je bezesporu jedním z nejznámějších pracovníků pražské zoologické zahrady. Působil tu čtyřicet let jako provozní zoolog a posléze vedoucí oddělení obchodu a dokumentace. Mezinárodní věhlas mu přinesla funkce vedoucího mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, kterou zpracovával a vydával od roku 1960 do roku 1990. V zoologické veřejnosti je dobře znám jako velmi plodný autor – je autorem nebo spoluautorem 22 populárně naučných knih, 160 odborných prací a stejného počtu popularizujících článků, esejí a úvah. Jiří Volf je natolik svébytná osobnost historie pražské zoologické zahrady, že se de facto stal živou legendou a kolují o něm nesčetné historky a zkazky. Pověstná je zejména jeho kritičnost a urputnost, hraničící místy až se zavilostí. Pokud byl přesvědčen o své pravdě, nikdy neváhal své názory hlasitě prezentovat, a to často k nelibosti nadřízených a mocných ve svém okolí. Na to ovšem několikrát v životě doplatil, ale nakonec jak sám říká, vždy něco získal. Jeho život se často ubíral úplně jinými cestami, než si on sám představoval, přesto ale nakonec vždy dokázal využít každé možnosti, která se mu naskytla. On sám na to vzpomíná: „Nepokládám za stěžejní skutečnost, že jako dítko školou povinné jsem chtěl být krmičem v zoo, ani to, že později, díky mimořádné toleranci rodičů, se náš městský byt stal spíše viváriem. Kdyby třídní profesorka před maturitou nezlikvidovala můj kádrový posudek, nedostal bych se na vysokou školu, kde bych se na přírodovědecké fakultě lidsky nesblížil s panem doc. Waltrem Černým. Podstatný vliv na můj další „vývoj“ měl v padesátých létech další posudek, tentokrát od fakultní organizace ČSM, který mně po promoci zavřel dveře od vyhlédnutého Výzkumného ústavu lesa a myslivosti na Zbraslavi i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. V posudku se doslova pravilo, že poměr J. Volfa k lidově demokratickému zřízení je kladný, nicméně omezený nedostatečnou politickou vyspělostí a další odborný i politický vývoj je do značné mír...

Jiří Vejvoda (8)

Jiří Vejvoda je český rozhlasový a televizní autor, novinář, moderátor a manažer. V letech 2014 až 2020 člen a místopředseda Rady Českého rozhlasu. Vystudoval obor překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval roku 1976 diplomovou prací na téma Próza Johna Updika v překladech do češtiny. Poté působil do r. 1983 jako tlumočník ve svobodném povolání. Od roku 1981 publikoval titulní rozhovory se slavnými osobnostmi v časopisu Mladý svět . Jako publicista a moderátor začal spolupracovat s Československým rozhlasem a Československou televizí . Pro rozhlas připravoval a uváděl pořady jako Dobré jitro, Mikrofórum či 3x60 a to stereo. Na obrazovce ČT uváděl cykly Hudební aréna a Studio mladých. Vydal své první knížky: antologii světových písničkářů Víc než jen hlas , cestopis Města z jiného těsta či knížku rozhovorů s československými hvězdami rocku a popu Nárok na rock. V letech 1990 a 1991 moderoval každotýdenní Hovory z Lán s prezidentem Václavem Havlem; byl rovněž zvláštním zpravodajem tehdejšího Československého rozhlasu z oficiálních zahraničních cest hlavy státu. Od r. 1990 do r. 2000 spoluuváděl rozhlasovou talk show Káva u Kische; výběr z nejlepších rozhovorů byl vydán ve třech stejnojmenných svazcích. Ve druhé polovině 90. let se stal ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha při České televizi. Poté byl šéfredaktorem Týdeníku Rozhlas, od r. 2002 šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a od r. 2004 do r. 2010 ředitelem stanice Český rozhlas 2 – Praha. Vyšly mu další autorské publikace, např. výběr z rozhlasových reportáží Svět uprostřed týdne či kniha rozhovorů Život se slepou bohyní, a také překlady z angličtiny jako antologie Toulky světem umění anebo příběh Nelsona Mandely a dalších spolu...

Jiří Svoboda (13)

Ing. Jiří Svoboda pracoval jako matematik ve výpočetním středisku Elektromontážních závodů v Praze. O problematiku klimatu se zajímá od 70. let. Je autorem několika publikací o kolísání klimatu v historii lidstva a o vlivu podnebí na vývoj společnosti. Odmítá názor o antropogenní příčině klimatických změn. Připouští sice, že emise skleníkových plynů světové klima ovlivňují, mnohem větší váhu však přisuzuje přírodním faktorům, nyní hlavně změnám sluneční aktivity, která je v posledních letech nízká. Neobává se proto oteplování, naopak, očeká pokles průměrných globálních teplot o 1 až 1,5 stupně Celsia. Chladná fáze prý potrvá do roku 2030 až 2040. Kvůli svým názorům bývá příležitostně terčem kritiky ze strany vystudovaných klimatologů. Jiří Svoboda je autorem těchto knih: Jak to bylo s Atlantidou , Velká kniha o klimatu Zemí koruny české , Utajené dějiny podnebí , Amerika - záhada dvou tisíciletí , Utajené dějiny podnebí .

Jiří Suchý & Jiří Šlitr (10)

Jiří Suchý a Jiří Šlitr byli významnou československou uměleckou dvojicí, která se významně podílela na kulturním dění, zejména v oblasti divadla a hudby. V roce 1959 spoluzaložili pražské divadlo Semafor, které se stalo vlivnou platformou pro jejich tvorbu. Suchý, především dramatik, textař a herec, a Šlitr, skladatel, klavírista a malíř, spolupracovali na mnoha divadelních inscenacích a písních, v nichž se mísil humor, satira a hudebnost.

Jiří Sovák (10)

Jiří Sovák, vlastním jménem Jiří Schmitzer , byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem. Narodil se 27. prosince 1920 v ulici Na bojišti do pražské rodiny hostinského, matka byla v domácnosti a zároveň kuchařka v jejich restauraci. Jiří měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava. Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce. Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu. Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře , v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa. Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla. Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru. Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru , kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády. Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34. Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“ Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Go...

Jindřich Francek (15)

Jindřich Francek je český historik a archivář. Vystudoval dějepis a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po absolvování školy působil dvacet let ve Státním oblastním archivu v Zámrsku, než 1. září 1991 nastoupil do Státního okresního archivu v Jičíně, kde se stal ředitelem. V pozici ředitele SOkA Jičín působil až do listopadu 2008. Zabývá se především městskými a právními dějinami českých zemí v 16.–18. století, problematikou zločinu a trestu a regionální historií Jičína a okolí.

Jindra Tichá (18)

Spisovatelka Jindra Tichá se narodila 21. března 1937 v Praze. Na Filosofické fakultě University Karlovy vystudovala logiku a roku 1967 zde získala titul doktorky filosofie. V roce 1969 odešla do emigrace. Zprvu pobývala v anglickém Exeteru, o rok později se natrvalo usadila na Novém Zélandu. Dlouhá léta působila, spolu s manželem Pavlem Tichým , na Universitě Otago v přístavním městě Dunedinu. Přes třicet let přednášela filosofii a politické vědy. Dnes žije na novozélandském Jižním ostrově.

Jevgenij Petrovič Petrov (10)

Spisovatel.

Jenny Dale (17)

Autorka literatury pro děti a mládež.

Jennifer Blake (16)

Patricia Maxwell, roz. Patricia Anne Ponder je americká autorka více než 50 novel, které vydala pod pěti různými jmény. Pod pravým jménem Patricia Maxwell píše gothicko-mysteriózní romance; jednu knihu napsala spolu s Carol Albritton a vydaly ji pod jménem Elizabeth Trehearne. Pod sým dívčím jménem Patricia Ponder napsala příběh obsahující vraždu a romantické napětí. Jako Maxine Patrick napsala soudobé romance a jako Jennifer Blake historické romance. Spousta jejích knih se odehrává v její rodné Louisianě. Narodila se na hlubokém americkém jihu ve státě Louisiana poblíž městečka Goldanna. Dětství prožila ve 120 let starém domě, který postavili její prarodiče vlastníma rukama. Vyrůstala na tradiční jižanské farmě o rozloze 80 akrů, rozkládající se na svazích malebných a po většinu roku svěže zelených pahorků krásné a příjemně teplé severní Louisiany. Jennifer už od útlého dětství vášnivě ráda četla a její největší záliba ji také přiměla k vlastním autorským pokusům. Na rozdíl od mnoha jiných autorů k nim byla velice kritická, takže svou první knihu, gotický román s názvem Tajemství zrcadlového domu, vydala poměrně pozdě - zato však s velice úspěšným výsledkem. Dnes už završila čtvrtou desítku publikovaných románů, jejichž celkový náklad přesáhl deset milionů výtisků. Tato čísla staví autorku na pomyslném žebříčku nejúspěšnějších amerických spisovatelek svého žánru vysoko do horních sfér. V současné době žije Jennifer Blake stále na svém milovaném jihu. Usadila se poblíž města Quitman, kde s manželem a dvěma dětmi bydlí v pravém jižanském koloniálním sídle, jak je známe třeba z filmu Jih proti Severu.

Jean-Jacques Sempé (8)

Jean-Jacques Sempé, známý jako Sempé je francouzský karikaturista. Některé karikatury jsou docela úderné, ale většina je roztomilá a dojímavá a z nějakých důvodů dokáže být jemná i v případě obtížných témat. V 50. letech začal ilustrovat sérii Malý Mikuláš, ale nejvíce ho proslavily plakátové ilustrace. Jeho kariéra začala ve Francii v kontextu francouzsko-belgického komiksu. Jeho „němé“ akvarelové nebo jednoduché kresby, kde postavy mluví v obrazech nebo vůbec pozvolna získávaly mezinárodní pozornost. Jeho práce se mnohokrát objevily na obálce časopisu The New Yorker.

Jaroslav Zlámal (16)

Narozen 26.1.1947 v Prostějově. Ing., ekonom, práce z oboru finanční nástroje a účetnictví pro různé obory.

Jaroslav Korbelář (6)

Narozen 20.5.1915. MUDr., CSc., publikace z oboru interního lékařství a farmakologie.

Jaroslav Kocourek (17)

Jaroslav Kocourek je český maratonec. Reprezentoval Československo v maratonském běhu a později na ultramaratonských tratích. Jeho osobní rekord v maratonu 2:15:16 byl roce 1977 desátým nejlepším na světě. V roce 1998 překonal výkonem 423 km světový halový rekord na 48 hodin a o rok později se stal v této disciplině mistrem světa. Byl také mezinárodním mistrem Německa v běhu na 48 hodin a Anglie na 24 hodin. Čtyřikrát zvítězil v prestižním šestidenním závodě v australském Colacu. Jeho výkon 925 km patří k nejlepším světovým výkonům na této trati.

Jaroslav Ježek (14)

Narozen 25.9.1906 v Praze, zemřel 1.1.1942 v New Yorku . Hudební skladatel, teoretik moderní české hudby, spoluzakladatel Osvobozeného divadla. Od roku 1939 v emigraci.

Jaroslav Jankovec (20)

Narozen 26.4.1896 v Malenicích nad Volyňkou, zemřel 6.9.1961 v Praze. Dirigent a skladatel, práce z oboru.

Jaroslav Hrbek (16)

Jaroslav Hrbek byl český historik zabývající se především vojenskými dějinami 20. století. Jaroslav Hrbek se narodil v rodině českého historika a orientalisty Ivana Hrbka. Jeho dědečkem byl československý legionář a generál Jaroslav Hrbek. V letech 1972–1976 studoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, odkud byl v roce 1976 po vykonstruované akci Státní bezpečnosti z politických důvodů vyloučen. V letech 1976–1990 pracoval v různých povoláních a historii se mohl věnovat jen ve volném čase. Při zaměstnání v roce 1982 dálkově dokončil svá vysokoškolská studia. Od roku 1990 pracoval jako vědecký pracovník v Historickém ústavu Československé armády a v roce 1998 se stal zaměstnancem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Byl autorem velkého množství knih zabývající se vojenskými dějinami 1. a 2. světové války. Na mnoha knihách spolupracoval se svým otcem Ivanem Hrbkem. Zemřel náhle v noci 17. dubna 2009 na selhání srdce. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny a především angličtiny.

Jaromír Sopouch (14)

Autor turistických průvodců.

Jana Frolíková (15)

Autorka kuchařských receptů.

Ján Strasser (15)

Ján Štrasser je slovenský básník, esejista, textař, spisovatel-prozaik a překladatel. Pochází z úřednické rodiny a vzdělání získal v Lovinobani, Košicích a na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde studoval kombinaci ruština -slovenština. V současnosti působí ve svobodném povolání. Svá první díla zveřejňoval od roku v časopisech Mladá tvorba, Romboid, Smena nebo Slovenské pohľady, knižně debutoval v roce 1968 sbírkou básní Odriekanie. V začátcích své literární tvorby vycházel z myšlenek nadrealismu. Ve svých dílech se věnoval tématům jako např. rodinné soužití, všední starosti apod. Věnuje se také psaní textů písní a překladům z ruské literatury a ve spolupráci s Petrem Zajacem i z německé literatury . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Štrasser na slovenské Wikipedii.

Jan Rys (9)

Jan Rys-Rozsévač, vlastním jménem Josef Rozsévač , byl český fašistický politik a novinář, funkcionář mládežnického hnutí Vlajka. Josef Rozsévač studoval na lékařské fakultě, ale studia ani po osmi letech nedokončil. Ve Vlajce působil od roku 1936 a z konspirativních důvodů začal používat pseudonym Jan Rys. Po Mnichovském diktátu byla činnost organizace Vlajka 11. listopadu 1938 zastavena a působila ilegálně pod novým jménem „Maffie nového Československa – Vlajka“ , a Rys-Rozsévač byl uvězněn. Před začátkem okupace v březnu 1939 ho české úřady propustily. V době druhé světové války se Rys-Rozsévač stal vůdcem obnovené Vlajky, podporovatelem nacistů a jejich protižidovské politiky. V letech 1939 - 1940 uspořádala Vlajka masová shromáždění proti představitelům první republiky Masarykovi a Benešovi. Zároveň měl ale dlouhodobé osobní spory s jinými českými kolaboranty, zejména s Emanuelem Moravcem, kterému rád připomínal jeho někdejší spojenectví s prezidentem Benešem. Tento osobní spor byl nejspíš příčinou i toho, že nacisté Ryse-Rozsévače v roce 1942 zatkli a ten skončil v koncentračním táboře Dachau. Po válce se Jan Rys-Rozsévač vrátil do Čech, byl však opět souzen a v červnu 1946 v Praze na Pankráci popraven, spolu s dalšími dvěma vlajkaři: svým zástupcem v organizaci Vlajka Josefem Burdou a velitelem paramilitantních Svatoplukových gard Jaroslavem Čermákem.

Jan Průcha (19)

Jan Průcha je vysokoškolský pedagog, zakladatel České asociace pedagogického výzkumu, působící v mezinárodních vědeckých organizacích a redakčních radách odborných časopisů. V roce 1992 se habilitoval na Karlově univerzitě pro obor pedagogika, jmenován profesorem pedagogiky byl v roce 1994. V roce 1995 mu byl udělen čestný doktorát Univerzitou v Turku . Pracuje jako nezávislý expert a konzultant v oblasti pedagogické teorie a výzkumu, přednáší na českých i zahraničních univerzitách. Na rozdíl od tradičních teorií pedagogiky, které jsou ovládány normativním přístupem , ve svých pracích Průcha uplatňuje explanační přístup, tedy přístup hledající a objasňující. Jan Průcha jakožto představitel moderní pedagogiky ve svých publikacích užívá a vysvětluje pojem edukační reality, která je vyjádřena dalšími elementy, jako jsou edukační prostředí, edukační potřeby, edukační procesy a edukační konstrukty. Edukační realita má nahrazovat pedagogickou praxi, realitu, skutečnost aj. Podle Průchy je edukační realita „každá taková skutečnost , objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny, resp. fungují nějaké edukační konstrukty.“ Terminologie: Publikace obsahuje informace o současném stavu a trendech v pedagogických vědách, jejich klíčové poznatky i otevřené otázky. Zaměřuje se také na výzkumné metody a informační prameny. Základem výkladu v této knize jsou výzkumné nálezy a explanace v termínech zahraničních vědců-pedagogů. Průcha pracuje s pedagogikou jako edukační vědou, setkáváme se zde s pojmy jako jsou edukace, edukant, edukátor, a také edukační realita, neboť se snaží popsat a vysvětlit reálné edukační procesy. Zabývá se také pedagogickým výzkumem – stavem pedagogického výzkumu v ČR, jeho strukturou a fungováním. Jan Průcha, Jiří Mareš a ...

Jan Opatřil (16)

Jan Opatřil se narodil 17. 3. 1987 ve znamení ryb. Čtení a psaní ho bavilo od dětství a není tedy divu, že zatoužil stát se spisovatelem. Jan Opatřil dosud vydal 8 knih, z toho dvě pod pseudonymem Dan Angus. Píše, čte v knihovnách, základních školách a kavárnách. Dělá, co ho baví a naplňuje. Je nesmírně vděčný za podporu svých čtenářů, neboť oni dávají smysl tomu, co dělá.

Jan Burian (14)

Narozen 26. 3. 1952 v Praze. Básník, prozaik, autor textů písní, kritik, recenzí, fejetonů, divadelní hry, cestopisné knihy.

Jan A Novák (14)

Ohledně vzdělání jsem asi unikát: maturoval jsem na velmi krátce existující Střední průmyslové škole jaderné techniky, po několika měsících v Tesle Karlín jsem nastoupil Vysokou školu zemědělskou a po jejím dokončení si ještě dálkově vyzkoušel pár semestrů biologie na UK. Léta totality jsem vcelku poklidně prohnil v Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství, při tom jsem ale intenzívně provozoval potápění a fotografování pod vodou. To také vedlo k prvním publikačním pokusům, brzy poměrně pravidelně v Živě, Vodní revue/Potápěč, Lidé a Země a podobných zájmových periodikách, ale i k jedné knížce o potápění pro děti. Změna poměrů otevřela prostor pro skutečně profesionální novinářskou a publicistickou práci: jak v první polovině 90. let deníky rychle vznikaly a zanikaly, jsem během krátké doby prošel Občanským a Českým deníkem, Telegrafem, Prostorem, Národními listy, Lidovou demokracií a nakonec na několik let zakotvil v MF Dnes. Tam jsem postupně od všeobecného plnění víkendové přílohy přešel na psaní o informačních technologiích a nakonec do nově vzniklé přílohy zaměřené na vědu. Svým způsobem se mi tehdy splnil dětský sen, který jsem si předtím po dlouhá desetiletí díky nečlenství v jistých organizacích mohl jen nechat zdát. U této specializace jsem v mezích možností zůstal i po částečně vynuceném odchodu do svobodného povolání v roce 1999, tvrdý život „na volné noze“ ovšem ne vždy dává možnost výběru. Psal jsem pro několik deníků a týdeníků, vyšlo mi několik dalších knih o technice, vědě, záhadách a podobné tématice, párkrát jsem se mihl v rozhlase a televizi. Od září 2006 jsem stálým redaktorem Hospodářských novin – opět pokud možno se zaměřením na vědu a techniku. Vyznávám přesvědčení, že skutečná věda je především ono einsteinovské dobrodružství poznání a že civilizace založená na objevování a technologiích páchá sebevraždu, když tuto tématiku potlačuje na úkor laciné komerční pseudozábavy. Ing. Jan Novák...

Ivana Pecháčková (22)

Ivana Pecháčková po gymnáziu v Olomouci vystudovala výrobně ekonomickou fakultu VŠE a pět let pracovala jako komerční inženýrka v čerpadlářském oboru. Krátce pracovala také na FF UK. Přeložila ke dvěma desítkám knih, mimo jiné Ferlinghettiho prózy a divadelní hry Nefér argumenty života, Rutiny nebo Lásku ve dnech vášní. V roce 1995 založila nakladatelství Meander, v němž vydává knihy předních českých umělců. Píše pro děti, překládá, publikuje. Iva Pecháčková sesbírala a napsala čtyři knihy legend z edice Pražské legendy nakladatelství Meander a přeložila knížky Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku Johna Irvinga, Vrány z Hruškovic Aldouse Huxleyho a Kočku a čerta Jamese Joyce. Spolu s Lubošem Snížkem a Mirkem Vodrážkou sepsala exkluzivní rozhovor v knize S Ferlinghettim v Praze.

Ivana Ondriová (20)

31 ročná bývalá novinárka žijúca s manželom a dcérkou v Prešove, pochádzajúca zo Stropkova. Dnes obchodná asistentka v oblasti strojového videnia. Autorka románov Detský plač v podkroví, ktorý vyšiel vo vydavateľstve Evitapress v januári 2012 a Nevinné šílenství vydanom v nakladateľstve Baronet v apríli 2012.

Ivana Mudrová (16)

Ivana Mudrová, rozená Fuksová je česká spisovatelka populárně naučné literatury historicko-místopisného a literárně-místopisného zaměření. Narodila se v Praze, kde absolvovala střední ekonomickou školu. Publikovat začala externě v časopisech, její první články vyšly v časopise Turista na cestu. V redakci Českého slova a Večerníku Praha pak několik let redigovala stránky věnované cestování, památkám a historii. Zde založila mimo jiné autorskou rubriku Kam značky nevedou, z jejíchž článků pak vznikl zárodek stejnojmenné knihy. Později se již věnovala výhradně autorské tvorbě. Kromě psaní knih také občas přispívá do časopisů cestopisného zaměření . Sama sebe charakterizuje jako "cestovatelku s literárními sklony". Knihy Ivany Mudrové jsou netradiční turistické průvodce s tipy na výlety a procházky obvykle do méně známých míst, často spojených se zajímavými osobnostmi nebo literárními díly. Doplňuje je převážně vlastními fotografiemi. Trochu odlišný charakter má kniha Tři anglické lásky, věnovaná anglickým spisovatelkám Jane Austenové, sestrám Brontëovým a Daphne du Maurier. Knihy o Česku Knihy se zahraniční tematikou

Ivan Martin Jirous (19)

Ivan Martin Jirous, známý též pod přezdívkou Magor, nebo Magor Jirous , byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu. Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně. Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ . Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce se stala vizuální poezie v díle Jiřího Koláře a Henriho Michauxe. O dva roky starší sestra Zora se rovněž věnovala výtvarnému umění. Poprvé se oženil s Věrou Vařilovou , básnířkou a historičkou umění. V roce 1972 se jí narodil syn Tobiáš Jirous, dnes herec, spisovatel a DJ. Podle rodného listu je Jirousovým synem, jeho biologickým otcem je však filosof Jiří Němec. V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou , vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu. Velkou část dětství svých dcer prožil ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn, se ale toto manželství rozpadlo. Dcera Františka dodnes vydala dva romány. Je předsedkyn...

Ivan Černý (14)

Ivan Černý je bývalý slovenský hokejový obránce. Po skončení aktivní kariéry působí jako trenér. V československé lize hrál za Slovan Bratislava CHZJD a Poldi SONP Kladno. Nastoupil ve 449 ligových utkáních, dal 84 gólů a měl 117 asistencí. Se Slovanem získal v roce 1979 mistrovský titul. Za reprezentaci Československa nastoupil v dubnu 1983 ve 2 utkáních. Reprezentoval Československo na mistrovství světa juniorů do 20 let v roce 1978, kde tým skončil na 4. místě, na mistrovství světa juniorů do 20 let v roce 1979, kde tým skončil na 2. místě a na mistrovství Evropy juniorů do 18 let v roce 1977, kde tým skončil na 2. místě. Kariéru končil v Itálii.

Herma Svozilová-Johnová (17)

Herma Svozilová-Johnová byla česká spisovatelka a básnířka, orientovaná zejména na tematiku společenských a citových vztahů; autorka próz pro mládež. Narodila se na samém začátku 1. světové války do známé prostějovské rodiny. Otec Cyril Svozil byl prostějovský advokát, poslanec a sběratel výtvarného umění. Josef Svozil , její děd, se proslavil jakožto průkopník v oboru chmelařství a pivovarnictví na Litovelsku. Byl rovněž vydavatelem olomouckých Selských listů a litovelské Selské stráže. Její osobnost formovalo kultivované rodinné prostředí paralelně se vzděláním, kterého se jí dostalo. Nejprve v letech 1926 až 1928 studovala na klasickém gymnáziu v Prostějově a poté mezi lety 1928 a 1930 na lyceu Saint-Germain-en-Laye ve Francii. Maturovala v roce 1934 na francouzském reálném gymnáziu v Praze. V letech 1935 a 1937 absolvovala pobyt na univerzitě v Oxfordu. Během svého života vystřídala mnohá občanská povolání. Pracovala například na státních statcích na zámku Kačina u Kutné Hory či v Žacléři nebo v zelinářství v Praze-Jinonicích. V letech 1958 až 1960 působila v zahraničním oddělení Ústředního domu lidové tvořivosti a mezi lety 1966 a 1970 v zahraničním oddělení Svazu československých spisovatelů. Do literatury vstoupila již v roce 1929, kdy začala publikovat drobné články v regionálním tisku. Po druhé světové válce tiskl časopis Vlasta její verše zaměřené na budovatelské tovární prostředí. V prvních novelách a románech věnovala pozornost životu na rodném Prostějovsku a zajímavě popsala nerovný vztah muže a ženy. Do tohoto období náležejí zejména díla S okupační tematikou úspěšně pracovala v díle Vysoké napětí z roku 1948. Traumata padesátých let vylíčila v knize Justina je svědek . K válečné atmosféře se vrátila v knize Odskok z Oxfordu , zasazené do moravské vesnice v předvečer 2. světové války. V Mořském dně se pokusila o beletristickou reflexi československé...

Hergé (24)

Hergé byl belgický kreslíř, autor známé komiksové a televizní postavičky Tintin. Georges Rémi se narodil v Etterbeeku, obci, která tvoří součást bruselské aglomerace. V červenci roku 1926 začal ve skautském časpisu Le Boy Scout uveřejňovat na pokračování obrázkové příhody Totor, C.P. des Hannetons . Tehdy poprvé použil pseudonymu Hergé podle foneticky čtených iniciál svého jména: „er“ jako Rémi a „gé“ jako Georges. Tímto pseudonymem pak podepisoval až do smrti všechny své práce. Už od mládí dobře kreslil a jeho první obrázky zveřejnil skautský časopis Boy-scout belge. Měl úspěch a začal kreslit komiksové příběhy pro časopis XX. století]. Dokonce sám dělal redaktora jeho verze pro děti. Tam také publikoval poprvé své oblíbené postavičky Quick a Flupke. V květnu roku 1930 dokončil také první díl komiksu Tintin - Tintin v zemi sovětů. Sklidil obrovský úspěch a hned následoval další díl Tintin in the Congo, který měl připomenout belgické kolonizační úspěchy. Následovaly další díly, o kterých si můžete přečíst zde. Další z jeho sérií se jmenovala Dobrodružství Zetty a Jocka a vznikla na objednávku časopisu Chrabrá srdce. Pak nakladatelství Casterman začalo vydávat alba Tintinových dobrodružství a mnohá z nich bylo také autorem přepracováno. V roce 1946 začal Hergé vydávat časopis Tintin. Ten se později začal překládat i do francouzštiny. Byla založena společnost Studios Hergé a jeho popularita stále stoupala. Dokonce se natočilo několik hraných i animovaných filmů . Hergé umírá na srdeční leukémii. Zanechal po sobě rozpracované Tintinovo dobrodružství Tintin a Alpha-art.

Hana Kneblová (21)

Narozena roku 1976 v Novém Jičíně. Historička, jazyková redaktorka a překladatelka. Autorka populárně naučné publikace z historie.

H. P Lovecraft (17)

Americký spisovatel, básník, esejista a amatérský žurnalista se zaměřením na literární tvorbu v oblasti fantasy, science fiction a hororu propojených v žánru „weird fiction“.

Günter Hofé (9)

17. März 1914 in Berlin; † 27. Dezember 1988 pracoval jako bankovní úředník, za války sloužil ve Wehrmachtu a stal se členem NSDAP, zúčastnil se i ofenzívy v Ardénách. Po válce pracoval jako učitel, spisovatel, šefredaktor, byl i vězněn pro podezdření ze špionáře, napsal válečnou trilogii

Gordon Thomas (14)

Autor 53 knih, 45 milionů prodaných výtisků. Držitel mnoha cen a ocenění, dvakrát vyznamenán cenou Marka Twaina. Za knihu Shipwreck obdržel cenu Edgara Alana Poea. Sedm jeho knih se stalo předlohami filmů, včetně Voyage of the Damned, pětkrát nominovaného na Oskara. Kniha Gideon´s Spies se stala předlohou hlavního dokumentárního pořadu Channel Four. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. Gordon Thomas žije v Irsku, je ženatý a má čtyři děti.

Giuseppe Tomasi di Lampedusa (7)

Giuseppe Tomasi di Lampedusa byl italský spisovatel, známý především díky svému jedinému románu Il Gattopardo , jehož děj se odehrává na Sicílii v poslední fázi Risorgimenta. Byl velmi komplexní osobností, povahou uzavřený a samotářský. Sám o sobě napsal: „Jako chlapec jsem miloval samotu, dával jsem přednost společnosti věcí před společností lidí.“ Byl vynikajícím znalcem francouzské, anglické, německé a ruské literatury. Dráhu spisovatele nastoupil teprve v roce 1955, v devětapadesáti letech, pouhé dva roky před svou smrtí. Giuseppe Maria Tomasi di Lampedusa se narodil 23. prosince 1896 v Palermu. Jeho rodiče byli Giulio Maria Tomasi, kníže di Lampedusa, vévoda di Palma, baron di Montechiaro a baron di Torretta, a jeho choť Beatrice Mastrogiovanni Tasca di Cutò. Pozdější spisovatel Giuseppe Mario všechny šlechtické tituly po otci zdědil, byl tedy titulárním knížetem ostrova Lampedusa. Po smrti své starší sestry na záškrt se Giuseppe stal jedináčkem. Byl si velmi blízký se svou matkou, silnou osobností, která ho velmi ovlivňovala, na rozdíl od otce, jenž byl spíše chladný a odtažitý. Základního vzdělání se mu dostalo v rodinném paláci v Palermu, kde byl vyučován domácím učitelem pod dohledem matky. Často pobýval u babičky z matčiny strany na panství Santa Margherita Bélice. Knížecí rodina vlastnila také vilu v městě Bagheria, palác v obci Torretta a statek v Reitano. V roce 1911 začal Giuseppe studovat na klasickém lyceu v Římě a maturitu složil později v Palermu na Liceo Garibaldi. Ovládl psanou latinu a řečtinu, hovořil plynně německy, francouzsky a také, což bylo pro Itala té doby výjimečné, anglicky. V pozdějším věku zvládl také španělštinu a ruštinu. Roku 1915 se usadil v Římě, kde započal studium na právnické fakultě. Ještě téhož roku však dobrovolně narukoval do italské armády, bojující na straně Dohody. Sloužil zde jako důstojník dělostřelectva. Při bit...

George Martin (21)

Britský hudební skladatel, producent a hudebník.

Genesis (9)

Genesis je britská rocková skupina, která vznikla v roce 1967 na Charterhouse School v Godalmingu v hrabství Surrey. Původní sestavu tvořili zpěvák Peter Gabriel, klávesista Tony Banks, kytarista Anthony Phillips, baskytarista Mike Rutherford a bubeník Chris Stewart. Během své kariéry prošla skupina několika změnami v sestavě, přičemž Banks a Rutherford zůstali stálými členy. Genesis je známá svou progresivní rockovou hudbou z počátku své existence, která se vyznačovala složitými strukturami písní a propracovanou instrumentací. Po Gabrielově odchodu v roce 1975 převzal roli zpěváka bubeník Phil Collins a skupina se posunula k přístupnějšímu poprockovému zvuku.

Fritz Steuben (14)

Fritz Steuben, vlastním jménem Erhard Wittek byl německý spisovatel, který je znám svým osmidílným románovým cyklem o náčelníkovi indiánského kmene Šavanů Tekumsehovi. Narodil se v tehdy německém městě Wongrowitz . Zúčastnil se bojů 1. světové války, po jejím skončení pracoval jako prodejce knih a nakonec se stal vedoucím výroby v nakladatelství Franckh-Kosmos v Stuttgartu. Od roku 1936 žil v Neustrelitzu jako nezávislý spisovatel. Roku 1955 se přestěhoval do Pinnebergu, kde žil až do své smrti. V letech 1929 až 1952 napsal celou řadu příběhů o amerických indiánech, z nichž nejznámější je osmidílný román Tekumseh . Zhruba od roku 1933 psal své knihy pod vlivem německého nacionálního socialismu. Náčelníka Tekumseha vylíčil jako téměř nadlidského vůdce a zároveň zdůrazňoval nadřazenost bílých osadníků. Proto byl román po 2. světové válce „ideologicky očištěn“ a vydáván v této upravené podobě. Kromě toho vydal celou řadu knih pod svým vlastním jménem, především válečné romány založené na vlastních zážitcích z 1. světové války. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fritz Steuben na anglické Wikipedii.

František Soukup (16)

František Soukup byl český sociálně-demokratický politik, novinář a publicista, povoláním právník. Jednalo se o jednoho z pěti mužů 28. října. Působil jako poslanec Říšské rady, Revolučního nár. shromáždění a senátor Národního shromáždění ČSR. Na počátku existence československého státu zastával post ministra spravedlnosti. Pocházel z rodiny hostinského. Od roku 1891 studoval práva na české univerzitě v Praze. Následujícího roku byl ale ze studií pro své veřejné aktivity v studentském pokrokovém hnutí vyloučen. V letech 1895–1896 pak studoval na Univerzitě ve Štýrském Hradci a teprve roku 1899 promoval na pražské univerzitě. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska, nejdříve na počátku 90. let 19. století v pokrokovém hnutí. Měl blízko k mladočeské straně, ale brzy se s ní rozešel a spolu s částí pokrokářů přešel roku 1896 do sociálně demokratické strany. Stal se jejím funkcionářem a redaktorem jejího deníku Právo lidu. Tuto funkci si podržel relativně velmi dlouho. Od roku 1904 až do roku 1938 zastával funkci zástupce Českoslovanské, později Československé sociálně demokratické strany v byru Druhé internacionály. Zakládal Dělnickou akademii a angažoval se v ateistickém hnutí . Od roku 1900 působil i jako právník. V rámci sociální demokracie patřil k autonomistickému křídlu, které uznávalo národní rozměr českého hnutí. V roce 1905 náležel mezi nejaktivnější stoupence rovného volebního práva. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se potom stal poslancem Říšské rady , kam byl zvolen za okrsek Čechy 006. Usedl do poslanecké frakce Klub českých sociálních demokratů. Zasedal zde do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1911. Opětovně se v Říšské radě objevil až roku 1913, když 2. dubna 1913 uspěl v doplňovací volbě konané v okrsku Čechy 35 poté, co zemřel poslanec Černý. Slib složil 15. května 1913 a ve vídeňském parlamentu setrval...

Filip Saiver (15)

Narozen 27. 3. 1971. Redaktor magazínu Forbes. Bývalý sportovní redaktor MF Dnes.

Federico Fellini (8)

Federico Fellini byl italský filmový režisér a scenárista. Je držitelem pěti Oscarů, čtyři získal za nejlepší cizojazyčný film a jednoho za celoživotní dílo . Narodil se jako nejstarší ze tří dětí, otec vyrostl na statku blízko Rimini, kde Federico trávil prázdniny. Po maturitě roku 1938 odešel do Florencie, kde se živil kreslením vtipů a karikatur. Zde také psal Příběhy Gordona Flashe pro časopis 420. Roku 1939 odešel do Říma, kde se zapsal na univerzitu, pracoval jako karikaturista a ilustrátor a příležitostně psal do několika novin. Psal také texty a skeče pro rozhlas a pravidelné sloupky pro humoristický časopis Marc´Aurelio, kde se seznámil s řadou svých pozdějších spolupracovníků. V rozhlase poznal také svoji pozdější ženu Giuliettu Masinu, kterou si v roce 1943 vzal. Po osvobození Říma americkou armádou si s několika přáteli otevřel „Funny Face Shop“, kde kreslil pro americké vojáky karikatury. Po druhé světové válce se věnoval téměř výhradně filmu. Seznámil se s režisérem Robertem Rossellinim, s nímž psal scénář pro film Řím – otevřené město , za nějž byl poprvé nominován na Oscara. Roku 1950, už jako autor 19 scénářů, natočil společně s Albertem Lattuadou svůj první film, Světla variété. Samostatný režijní debut přišel v roce 1952 s filmem Bílý šejk s Albertem Sordim v hlavní roli. O rok později natočil Darmošlapi, v niž hrála i Lída Baarová. Ale úspěch měl až roku 1954 s filmem Silnice , ve kterém hrála Giulietta Masina hlavní ženskou roli. Přes odpor Luchina Viscontiho a jeho přívrženců získal řadu ocenění v Itálii i v zahraničí, například Stříbrného lva za nejlepší režii na festivalu v Benátkách. Po neúspěchu filmu Il bidone natočil s pomocí Piera Paola Pasoliniho snímek Cabiriiny noci, který vzbudil ostrou kritiku, ale měl velký úspěch. Felliniho nejslavnější film je Sladk...

Eva Pomykalová (18)

RNDr. Eva Pomykalová je matematička a pedagožka, místopředsedkyně pobočky Jednoty českých matematiků a fyziků, též autorka středoškolských učebnic matematiky. Vyučuje matematiku na Gymnáziu Zlín. V roce 2003 získala ocenění pedagogických pracovníků Zlínského kraje za vynikající pedagogickou činnost a významný přínos pro výchovu a vzdělávání mladé generace.