142441–142500 z 142537 Autoři
Ernesto Cardenal (1)
Ernesto Cardenal byl nikaragujský básník, římskokatolický kněz, teolog osvobození a aktivista. Ve své tvorbě propojoval osobní a společenskou tematiku, využíváním epigramatické formy navazoval na styl Ezry Pounda. Pocházel ze zámožné rodiny, jeho příbuzným byl spisovatel Pablo Antonio Cuadra. Měl mladšího bratra Fernanda , který byl politikem a knězem. Vystudoval literaturu na Mexické národní autonomní univerzitě, cestoval po USA a Evropě, roku 1950 se vrátil do vlasti. Po potlačení povstání proti prezidentovi Anastasiovi Somozovi v dubnu 1954 emigroval do USA a vstoupil do trapistického kláštera Gethsemani, který vedl Thomas Merton. Roku 1957 vydal první básnickou sbírku Hora 0. Vystudoval teologii a v roce 1965 byl v rodné Granadě vysvěcen na kněze. Patřil k příznivcům teologie osvobození a podporoval sandinisty. Založil komunitu na ostrovech Solentiname na jezeře Nikaragua, zaměřenou na rozvoj umělecké tvorby místních obyvatel a řízenou na základě křesťanských zásad. Po svržení somozovského režimu v roce 1979 ho Daniel Ortega jmenoval nikaragujským ministrem kultury. Pro svou účast v prosovětské vládě se dostal do sporu s papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě Nikaraguy v roce 1983 a o rok později byl laicizován; církevního trestu ho zprostil až papež František roku 2019. Funkci ministra Cardenal zastával do roku 1987, kdy bylo ministerstvo kultury v rámci úsporných opatření zrušeno. Byl zastáncem koncepce „revolución desprovista de venganza“ a kritizoval stále represivnější povahu Ortegova režimu, v roce 1995 patřil k zakladatelům umírněně levicové strany Movimiento Renovador Sandinista . Angažoval se také v nadnárodním projektu společenských reforem Stock Exchange of Visions, založil kulturní nadaci Casa de los tres mundos . Zemřel ve věku 95 let v Managui na následky selhání srdce a ledvin. Výbor z Cardenalovy po...
Více od autora
Anton Dončev (1)
Bulharský prozaik a filmový scénárista ANTON DONČEV se narodil 14. září 1930 v Burgasu a vystudoval práva v Sofii. Pracoval na ministerstvu kultury, jako redaktor, v televizi, od roku 1989 v agentuře Sofija-press. Do literatury vstoupil ve svých 26 letech, kdy společně s Dimitrem Mantovem vydal první román Probuzení s námětem z časů svržení byzantské nadvlády a znovuvytvoření bulharské říše. Na historické náměty se Dončev soustředil i ve svých dalších dílech - Pověst o časech Samuilových a Přelom . Je držitelem ceny Balkanika za rok 1999. Téměř výlučně se věnuje próze s historickou tematikou a filmovým scénářům. Jeho nejúspěšnějším literárním dílem je román "Přelom" , v němž popisuje násilnou islamizaci rodopských Bulharů v 17. století. Zatím poslední jeho román "Podivný rytíř Svaté knihy" se zabývá bogomilským hnutím. Napsal scénáře k filmům "Kolojan" "Smečka" "Z druhé strany zrcadla" "Řeka o dvou pramenech" a další.
Více od autora
Juana Inés De la Cruz (1)
Sestra Juana Inés de la Cruz byla mexická řeholnice a básnířka ovlivněná Góngorou a Quevedem. Původním jménem Juana Inés de Asbaje y Ramírez de Santillana. Pocházela z rodiny žijící v malé vesničce San Miguel de Nepantla nedaleko Amecameca. Již ve věku 10 let uměla latinsky a stala se nejen vášnivou čtenářkou antických autorů, ale sama začala psát své první literární pokusy. Ve věku 14 se stala známou pro svůj půvab, nadání a básnický talent. Péči jí věnovala manželka mexického místokrále. Ve věku 16 let vstoupila Juana do řádu bosých karmelitánek, který však po třech měsících opustila. V roce 1669 vstoupila do řádu hieronymitek, v němž zůstala až do smrti. Měla všestranné vědecké zájmy; kromě jiného pozorovala hvězdy. Říkala, že zasvěcením se vědě se člověk přibližuje Bohu. Psala poesii i prózu, dramata i komedie, často vystupovala proti ponižování žen muži. Zemřela na následky morové nákazy 17. dubna 1695. Mezi nejdůležitější díla patří Neptuno Alegórico , Carta Athenagórica , autobiografická esej Respuesta a Sor Filotea de la Cruz a poema Primer sueño .
Více od autora
Lubor Stejskal (1)
Narozen 11.10.1931 v Praze. Prof. , MUDr., DrSc., neurolog a neurochirurg z Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN v Praze.
Více od autora
Christian Heeb (4)
Švýcarský fotograf. Specializuje se na krajiny a domorodé obyvatele Ameriky.
Více od autora
Mitch Meyerson (1)
Odborník na podnikový rozvoj a personální růst - publikace z oboru.
Více od autora
Petr Mikšíček (1)
Petr Mikšíček je český kulturní vědec, fotograf a spisovatel. Vystudoval kulturní studia na Filozofické fakultě Univerzity v Praze. Ve své diplomové práci se v roce 2004 zabýval vývojem českého pohraničí ve 20. letech století. Toto téma ho natolik fascinovalo, že se v následujících letech s tímto tématem zabýval ještě intenzivněji a vydal o něm několik, většinou dvojjazyčných publikací. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Petr Mikšíček na německé Wikipedii.
Více od autora
María Lluïsa Borràs (1)
Katalánská historička umění, spoluautorka Pijoanových Dějin umění.
Více od autora
Don Fulsom (1)
Novinář a spisovatel, specializace na politické zpravodajství, vysokoškolský pedagog. Původním vzděláním historik.
Více od autora
Ines Albrecht-Engel (1)
Německá etnoložka a porodník, práce z porodnictví, o tvorbě rodiny a o zdraví žen v Německu.
Více od autora
Dagmar Outratová (2)
Dagmar Outratová-Šimáčková byla česká spisovatelka, básnířka, překladatelka a sochařka. Děda Dagmary byl František Šimáček, poslanec Českého zemského sněmu, nakladatel a novinář. Její rodiče byli Bohuslav Šimáček knihtiskař a nakladatel a Milada Šimáčková za svobodna též Šimáčková . Měla dva sourozence – Radovana Šimáčka, publicistu a spisovatele a Zorku Trmalovou-Šimáčkovou . Roku 1925 se provdala za gymnaziálního profesora J. Outratu. Dagmar Outratová-Šimáčková absolvovala Státní odbornou školu grafickou u Vratislava Huga Brunnera a Ludvíka Bradáče. Pracovala jako průmyslová výtvarnice, byla autorkou několika plastik. Roku 1919 vystoupila z církve katolické. Po ovdovění absolvovala zdravotnický kurs. Za války byla nasazena v lékárně. Od roku 1953 pracovala jako sekretářka v Hygienicko-epidemiologickém ústavu. Byla autorkou lyrických próz a básní a překladatelkou z ruštiny.
Více od autora
Aršak Čobanian (1)
Aršag Čobanjan, arménsky: Արշակ Չոպանյան, rusky:Аршак Чобанян byl arménský spisovatel povídek, novinář, redaktor, básník, překladatel, literární kritik, filolog a romanopisec. Vyučoval historii a literaturu na arménské vysoké škole v Konstantinopoli. Ve 23 letech se přestěhoval do Paříže, aby se tam mohl naplno věnovat osvobození rodného národa.
Více od autora
Tomáš Harabiš (1)
Narozen 5. 4. 1972 v Čeladné. Podnikatel a kulturní organizátor. Duchovní otec, jednatel a správce projektu Valašské království, fotograf, autor fotografií a prací o činnosti Království.
Více od autora
Dagmar Gábová (1)
Narozena 1974. Sociální pracovnice sdružení Naděje v Rožnově pod Radhoštěm. Spoluautorka "Průvodce nejen po Valašském království".
Více od autora
Elizabeth Taylor (1)
Elizabeth Rosemond Taylorová, zvaná též Liz Taylorová, nepřechýleně Elizabeth Taylor byla americká herečka a vývojářka voňavek a parfémů, jedna z velkých hollywoodských hvězd stříbrného plátna 20. století, dvojnásobná držitelka ceny Americké filmové akademie Oscar, která se stala jedním z filmových sex-symbolů své doby. Mezi její nejznámější filmové role patří dvoudílný velkofilm Kleopatra z roku 1963, kde si zahrála společně s Rexem Harrisonem a svým pozdějším manželem Richardem Burtonem, či snímek Zkrocení zlé ženy natočený na motivy stejnojmenné divadelní hry Williama Shakespeara. Za umělecky nejhodnotnější jsou považovány její snímky Telefon Butterfield 8 z roku 1960 a Kdo se bojí Virginie Woolfové? z roku 1966, za něž byla oceněna Oscarem. Úspěšně vyvinula řadu parfémů a voňavek. Stala se první celebritou, která uvedla na trh značku parfému. Liz Taylorová byla jednou z prvních osobností, které se účastnily akcí HIV / AIDS. V roce 1985 spoluzakládala Americkou nadaci pro výzkum AIDS a v roce 1991 založila Nadaci Elizabeth Taylor AIDS. Během kariéry Liz Taylorové byl její osobní život předmětem neustálé mediální pozornosti. Byla vdaná osmkrát za sedm mužů, dvakrát za Richarda Burtona, shromáždila jednu z nejdražších soukromých sbírek šperků na světě. Po mnoha letech zdravotních potíží zemřela na srdeční selhání v roce 2011, ve věku 79 let. Oba její rodiče byli rodilými Američany, trvale však žili v Londýně. Narodila se na předměstí Londýna 27. února 1932. Do školy pro nejmenší začala chodit ještě v Anglii, ale když v roce 1939 rodina Taylorových uprchla z Evropy, Liz i její starší bratr Howard pokračovali ve školní docházce v Kalifornii. Zde si Francis otevřel galerii s obrazy. Od útlého dětství se učila tancovat. Již ve věku devíti let se poprvé objevila ve filmu. V roce 1943 uzavřela svoji první smlouvu se společnosti Metro-Goldwyn-Mayer, kde se stala dětskou ...
Více od autora
Václav Payer z Lokte (1)
Václav Payer z Lokte , latinsky Wenceslaus Payer de Cubito, byl středověký český lékař a balneolog. V České republice je znám především jako pokrokový lékař a autor latinského spisu o karlovarské léčbě a využití karlovarských vod, nazvaného Tractatus de Termis Caroli Quarti Imperatoris. Tento spis byl vydán v roce 1522 a v roce 1984 byl prvně přeložen do češtiny pod názvem Pojednání o Karlových Varech z r. 1522. Václav Payer studoval medicínu nejprve v Lipsku. Protože výuka medicíny na německých univerzitách byla tehdy na velmi nízké úrovni , často absolventi pokračovali na zahraničních univerzitách, nejčastěji v Itálii. Též Václav Payer v roce 1519 odešel do Itálie, nejenom však pro pokračování ve studiu medicíny na boloňské univerzitě, ale také proto, aby poznal různé místní teplé lázně a mohl porovnat jejich účinnost s účinností karlovarského Vřídla. Chtěl vše podrobně popsat a postarat se o jeho účinnější využití. Na univerzitě v Boloni získal doktorát medicíny. Titul doktora byl tehdy nejvyšší akademickou hodností, která vynášela stavovské povýšení . Doklady o promoci v Itálii byly uznávány i v Německu a doktor Václav Payer od roku 1521 vyučoval na lipské lékařské fakultě. V létě roku 1520 navštívil řadu italských lázní. Poznatky z těchto cest zpracoval ve spisu Pojednání o Karlových Varech z r. 1522. V prosinci 1521 napsal též německý výtah tohoto Pojednání a věnoval jej vrchnímu důlnímu a mincmistrovi v Jáchymově, neboť dobře znal poměry tamějších horníků a věděl o jejich častém plicním onemocnění. Téhož roku napsal latinské Pojednaní o moru, ze kterého rovněž vytvořil výtah v němčině a vydal jej v roce 1530. Z roku 1526 existuje dochovaná Prayerova podoba na dvou stříbrných medailích, které dal odlít hrabě Štěpán Šlik ve své mincovně. Autorem podobizny je Matthias Schilling. Prayerovy medaile pop...
Více od autora
Josef Lederer (1)
Josef Lederer byl český básník, literární historik a exulant. Od roku 1935 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, rok poté přešel na pařížskou univerzitu, v roce 1939 pak odešel do Anglie, kde konečně studia uzavřel na Velšské univerzitě ve Swansea. Doktorát si pak udělal v roce 1951 na univerzitě v Londýně. Od roku 1943 pracoval jako hlasatel a redaktor českého vysílání rozhlasové stanice BBC. Po válce se do Československa již nevrátil a dožil v Británii, kde vyučoval angličtinu, anglickou literaturu a češtinu, mj. na severolondýnské polytechnice. V 50. letech rovněž spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. První básně publikoval ještě v Československu, roku 1937 ve Studentském časopise, a to pod pseudonymem Jiří Klan, jehož pak užíval často i v emigraci. Tam své verše publikoval zejména v exilových periodikách, jako v pařížském Svědectví nebo londýnských Rozmluvách. První básnickou sbírku publikoval až roku 1973, pod názvem Sopka islandská a jiné verše. Vydalo jí české exilové nakladatelství v Kolíně nad Rýnem. Druhá sbírka českých veršů, nazvaná Elegie, vyšla v Londýně roku 1986. Krom toho publikoval anglicky řadu literárněvědných studií, zejména s tématem anglického renesančního a barokní písemnictví. Byl zejména uznávaným znalcem díla anglického básníka Johna Donna.
Více od autora
Wolfgang Welsch (1)
Wolfgang Welsch je německý filosof a jeden z nejvýznamnějších německojazyčných teoretiků postmoderny. Ve 20 letech započal svá studia archeologie, dějiny umění, filosofie a psychologie na universitách v Mnichově a Würzburgu. Studium úspěšně zakončil ve Würzburgu v roce 1974 disertační prací na téma princip frotáže Maxe Ernsta. O osm let později zveřejnil svůj habilitační spis Aisthesis. V letech 1988 až 1993 vyučoval na bamberské universitě. Poté přijal místo na magdeburské universitě a zde zůstal do roku 1998. Od zimního semestru 1998/99 působí jako profesor teoretické filosofie na universitě v Jeně. Jako hostující profesor přednášel v roce 1987 na erlangenské universitě a v roce 1987/88 na Svobodné univerzitě v Berlíně. Zimní semestry 1992/93 a 1994/95 přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Stanfordově univerzitě. V roce 1998 byl činný také na Emory University v Atlantě, státě Georgie a v roce 2000/01 na Stanford Humanities Center. Roku 1992 obdržel společně s Gianni Vattimem cenu Maxe Plancka za Výzkum. Těžiště jeho bádání jsou v epistemologii a antropologii, filosofické estetice a teorii umění, kulturní filosofii a filosofii současnosti. V roce 2011 se stal členem Kolegia Friedricha Nietzscheho ve Výmaru. Ve své přednáškové činnosti se věnuje především tématu "Člověk a svět – druhá strana antropického způsobu myšlení moderny". Žije v Berlíně. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wolfgang Welsh na německé Wikipedii.
Více od autora
Blanka Doktorová (1)
PhDr. Blanka Doktorová se narodila ve Zlíně. Mládí prožila ve Vsetíně a od roku 1960 žije v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu UK, doktorát získala v oboru sociologie. Učila na fakultě sociálních věd a publicistiky, pak na FF UK. Napsala řadu učebních textů a odborných článků. Ve volném čase se také zajímá o historii. Po odchodu do důchodu se věnuje této zálibě ve zvýšené míře.
Více od autora
Miloš Vaněček (1)
Narozen 9.2.1889 v Jičíně, zemřel 21.3.1954 v Praze. Ing. architekt, RTDr., profesor pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Práce v oboru bytové výstavby.
Více od autora
Josef Masařík (2)
Josef Masařík byl český legionářský spisovatel. Narodil se 26. 11. 1895 v Marefách u Bučovic. Jeho otec byl zednický polír Ignác Masařík, matka Božena, rozená Hanáková. Josef Masařík absolvoval nižší reálku a varhanickou školu a stal se varhaníkem. Politickým zaměřením byl realista. Do rakousko-uherské armády byl povolán 15. 3. 1915 k 14. zem. pluku a v 1. světové válce na ruské frontě byl 5. 6. 1915 zajat . Místem jeho posledního pobytu v zajetí byl Naděždinský závod v Permské gubernii. Do československého vojska byl coby dobrovolec zařazen 10. 8. 1917 v Borispolu do 6. roty 6. střeleckého Hanáckého pluku jako střelec. 3. 3. 1918 nastoupil pochod k přepravě čs. armádního sboru na francouzské bojiště. Na cestě se zúčastnil bojů s Němci u Bachmače a se sovětskými vojsky na západním bojišti . V legiích byl redaktorem legionářského časopisu Hanák. Z římskokatolické církve vystoupil 5. 4. 1919. 23. lodním transportem "Pres Grand I" 20. 6. 1920 se vrátil do vlasti a byl jmenován poručíkem. Byla mu udělena Medaile čsl. revoluční a Medaile spojenecká, 16. 1. 1929 Medaile vítězství a byl kpt. Památníku odboje. Josef Masařík se znal již na Rusi se členy tamních legionářských redakcí. Literární činnosti se věnoval i po návratu do vlasti. Stal se redakčním tajemníkem legionářského čtrnáctideníku Legionářské besedy. Dne 6. září 1921 se v Brně oženil s Hedvikou Lamzrovou. Přes literární práci se seznámil se spisovatelem Janem Weissem, se kterým se pak pravidelně stýkal až do roku 1934 a později i po válce. Weiss přispíval do Legionářských besed a Josef Masařík mu umožnil být veden jako člen redakčního kruhu, v jehož čele byl básník a spisovatel Rudolf Medek, tehdy ředitel Památníku odboje v Praze. Josef Masařík pak v onom úřadě byl jeho pobočníkem. Kolem Rudolfa M...
Více od autora
Jiří Honajzer (1)
Jiří Honajzer byl český politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, pak za ODS a Unii svobody. Před listopadem 1989 byl mj. házenkářem ligových týmů PS Olomouc a Cementárna Hranice a rovněž několikanásobným akademickým mistrem ČR v házené. Po sametové revoluci se v únoru 1990 stal poslancem České národní rady v rámci procesu kooptací do ČNR jako bezpartijní, respektive za Občanské fórum. Mandát obhájil krátce poté v řádných volbách v roce 1990. Mandát obhájil ve volbách v roce 1992, nyní za ODS . Zasedal ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a byl členem předsednictva ČNR. Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Mandát obhájil ve volbách v roce 1996. V letech 1992-1997 působil jako předseda poslaneckého klubu ODS. V letech 1996-1998 byl místopředsedou PS PČR. V lednu 1998 přestoupil do nově utvořené Unie svobody. Poté post místopředsedy dobrovolně uvolnil Jaroslavu Zvěřinovi z ODS. Na podzim 1997, v době eskalující vládní krize a sporů uvnitř ODS, patřil k politikům občanských demokratů, kteří mluvili o existenci tajného konta ODS ve Švýcarsku. Počátkem roku 1998 se již uvádí mezi členy připravované nové strany Unie svobody. 19. ledna 1998 pak ukončil členství v ODS. V květnu 1998 se vyjádřil ovšem kriticky o vedení Unie svobody a naznačil, že on by některé věci dělal jinak. V té době čelil aféře, kdy byl podezřelý z toho, že o tři roky dříve opsal a přejal část své dizertační práce z bakalářské práce studenta Jiřího Křečana. Honajzer ale obvinění označil za nepravdivá a zaměřená na jeho diskreditaci před volbami. Kauza nakonec měla dohru v roce 1999, kdy vědecká rada Univerzity Palackého rezignovala na vyslovení verdiktu a záležitost s údajným plagiátorstvím odkázala na případné soudní řízení....
Více od autora
André Armandy (1)
Francouzský autor dobrodružných románů a milostné četby. Jeho skutečné jméno je Andrew Albert Aguilard. Narodil se 29.listopadu 1882 v Paříži a zemřel 2.1.1958.
Více od autora
Suzy McKee Charnas (1)
Suzy McKee Charnas podle vlastních slov pochází z dlouhé linie bystrých, okouzlujících žen, které se vdaly za chytré, nicméně nepoužitelné muže, jež po čase popuzeně vykoply a vychovávaly děti samy. Jako rodilá newyorčanka a dcera dvou reklamních grafiků, byla předurčena k umělecké dráze. Přesto však strávila posledních více než třicet let po boku svého manžela právníka v Novém Mexiku a píše sci-fi, fantasy, horory, výstřední literaturu faktu a cokoliv dalšího, v čem najde zalíbení. Svou první knihu komiksů napsala v šesti letech a později si zvolila studium hospodářských dějin , jež jí měly umožnit vymýšlet přesvědčivě působící společenství, v nichž by se odehrávaly její fantastické příběhy. Během svého působení v Mírových jednotkách v Nigérii se poučila o mnoha skutečnostech, které většina amerického školství falzifikuje či přímo popírá, a v důsledku toho se nastálo ocitla na okraji své domovské kultury. Tuto pozici však pokládá za ideální podmínky pro jakéhokoliv umělce, jichž prý má naštěstí, v podobné situaci, okolo sebe spousty. Žije střídavě obklopena kočkami, psi, nevlastními dětmi, dědečky, sourozenci a příbuznými z manželovy strany a překypuje talentem k tomu, aby jí v novinách publikovali její pobouřené dopisy. Její obrazotvornost pohání vše podivné, tajemné a provokativní . Životní zkušenost ji zatím dovedla k liberalismu , feminismu , optimistické víře v reinkarnaci , a především k zálibě v prozkoumávání otázek , které skutečně dobré příběhy ženou vpřed. Suzy McKee Charnas dosud napsala tři samostatné romány, dvě série , čtyři sbírky povídek, dvě nebeletristické knihy a získala několik ocenění, včetně cen H...
Více od autora
Jan Fiedler (1)
Narozen 27.6.1956 ve Velkém Meziříčí. Ing., CSc., práce z oboru strojního inženýrství a energetiky.
Více od autora
Bertha Clément (1)
Berta Clément se narodila 25. srpna v Ludwigslustu do rodiny malíře. Její dětství bylo silně ovlivněno návštěvami jižní Evropy, ze kterých poté čerpala i náměty na své knihy. Psala romány a povídky pro mládež. Velká část jejích knih je zaměřena na střední třídu a dívčí publikum. Do první světové války patřila mezi nejčtenější spisovatelky tohoto žánru, po roce 1918 se jí na tento úspěch již nepodařilo navázat. Je autorkou více než devadesáti knih.
Více od autora
Bohuslav Ečer (1)
Bohuslav Ečer byl československý generál justiční služby a profesor mezinárodního trestního práva. Byl také členem Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, předsedou československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku a soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Narodil se do rodiny obchodníka, později pracovníka u dráhy. Maturoval v roce 1911 na kroměřížském klasickém gymnáziu, pak se dal zapsat na právnickou fakultu Vídeňské university, tu ale nedostudoval, protože musel v roce 1915 narukovat do armády. Po válce svá právnická studia dokončil na Universitě Karlově v Praze, kde roku 1920 získal doktorát práv, a krátkou dobu byl praktikantem u kroměřížského okresního soudu, později u brněnského zemského soudu. Nakonec však v Brně založil vlastní advokátní praxi se specializací na trestní právo, kde se také v roce 1922 oženil s Ludmilou Galleovou. Manželům se postupně narodily dvě dcery, Naděžda a Jarmila . Publikoval svou první práci Vina a mravnost, která je věnována procesu s Hildou Hanikovou, která si najala vraha na vlastního manžela. Už před první světovou válkou vstoupil v Kroměříži do sociální demokracie, po jejím rozštěpení v roce 1921 přešel do Komunistické strany Československa, za níž byl zvolen do brněnského městského zastupitelstva. Nesouhlasil ale s postupnou bolševizací strany a podléhání sovětskému vedení, za což byl ze strany v roce 1929 vyloučen. Vrátil se proto do sociální demokracie, za níž se roku 1935 stal druhým náměstkem brněnského starosty. Ečer aktivně vystupoval proti nastupujícímu německému nacismu, v němž rozpoznal zásadní nebezpečí pro budoucnost, a stal se např. členem Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V roce 1938 veřejně agitoval za brannou pohotovost Československa proti hrozbám nacistického Německa, přednášel a přesvědčoval veřejné činitele také v Anglii, čímž se d...
Více od autora
Miloslav Hlavatý (1)
Autor dětské populárně-naučné literatury z oboru železniční dopravy.
Více od autora
Nando Parrado (1)
Fernando Seler Parrado Dolgay je jeden ze šestnácti pasažérů letu 571 uruguayských aerolinií, kteří přežili havárii v chilských Andách z 13. října 1972. Tímto letadlem cestovali členové uruguayského ragbyového týmu, jejich přátelé a rodinní příslušníci na přátelský zápas do Chile. Po ztroskotání na ledovci v nadmořské výšce 3500 metrů zůstalo naživu 27 lidí, kteří se po devíti dnech z rádia dozvěděli, že bylo ukončeno pátrání. Zanedlouho nebylo co jíst a přeživší se ocitli před neuvěřitelně krutou volbou: aby přežili, museli se začít živit zmrzlým masem svých mrtvých spolucestujících. Navíc se po několika dnech na jejich tábořiště zřítila lavina a zahynulo dalších 8 trosečníků. Po 61 dnech se Parrado společně s Robertem Canessou a Antoniem Vizintínem, který se po ušlém kusu cesty vrátil zpět k vraku, vydali pro pomoc. Parrado s Canessou se vrátili s pomocí po jedenácti dnech. Do té doby zemřelo 29 lidí, mezi nimi i Parradova matka a sestra. Tato událost byla v roce 1993 také zfilmována. Parrado se na vzniku filmu podílel. V druhé půlce 70. let se dostal do prostředí automobilového závodění, vyhrál několik závodů, včetně 24 hodin v Le Mans. Kvůli své manželce však závodění zanechal. S manželkou Veronique má dvě dcery: Verónica a Cecilia. Nando Parrado o této události napsal společně s Vince Rausem knihu Zázrak v Andách. Dnes se věnuje moderování přenosů motorových sportů.
Více od autora
Michal Resl (1)
Český výtvarník. Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Více od autora
Jiří Zelinka (1)
Jiří Zelinka je bývalý český fotbalista, útočník. V československé lize hrál za Spartu Praha. V lize nastoupil ve 4 utkáních. Začínal v Jiskře Podhůří, do Sparty přišel z Vrchlabí.
Více od autora
Alois Svojsík (1)
Alois Svojsík byl český římskokatolický kněz, překladatel náboženských spisů a fejetonista. Je autorem publikace Japonsko a jeho lid , která byla zdaleka nejobsáhlejší knihou o Japonsku v češtině v dobách Rakouska-Uherska. Byl nejstarším bratrem zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka. Narodil se jako nejstarší ze čtyř bratrů v chudé rodině. Jeho otec byl četnickým strážmistrem, později c. k. okresním tajemníkem ve Dvoře Králové, kde v roce 1879 ve 45 letech zemřel. Jeho maminka Ludmila pocházela ze starého mlynářského rodu. U svého dědečka z matčiny strany se v Dobřichovicích učil spolu se svými bratry zacházet s různými nástroji. Chlapci pomáhali při všech potřebných pracích, ke kterým patřilo také dolování písku v Berounce. Později se rozhodl pro kněžství, mj. proto, že pobyt a studium v semináři bylo bezplatné. Roku 1913 mu v češtině vyšla publikace o Japonsku, v dané době nejrozsáhlejší kniha na toto téma.
Více od autora
Georg Heym (1)
Georg Heym byl německý spisovatel, autor zejména raně expresionistické lyriky. Narodil se v Dolním Slezsku do rodiny vysokého úředníka. Měšťáčtí rodiče netolerovali jeho poněkud rebelské chování a touhu po odlišnosti, proto byl v roce 1900 vyslán do Berlína studovat. S velkými potížemi vystřídal několik středních škol , kde byl velmi nespokojený, nakonec ale odmaturoval a začal studovat práva ve Würzburgu, kde se začal věnovat také dramatické tvorbě. V roce 1910 se setkal s básníkem Simonem Guttmanem a připojil se k tzv. Novému klubu, jehož členy byli básníci jako Jakob van Hoddis. Brzy se stal jedním z jeho hlavních představitelů. Heym se brzy spřátelil s autory, jako byla Else Lasker-Schülerová, Gottfried Benn nebo Karl Kraus. Heymovy básně byly velmi úspěšné v tzv. Neopatetickém kabaretu, který příslušel k Novému klubu. V roce 1911 vydal svou jedinou zaživa vydanou sbírku Věčný den . Heym vystřídal několik zaměstnání v právní oblasti, nebyl ale příliš úspěšný. V roce 1912 se utopil při bruslení. Heym patřil k nejvýznamnějším expresionistickým básníkům, pro jeho poesii je typická vytříbená literární forma, pravidelný a tradičně rýmovaný verš. Nejčastějším motivem jeho poesie je symbolicky pojaté Světoměsto, inspirované Berlínem, které velmi podrobně popisuje. K jeho dílům patří sbírky Městský bůh , Věčný den , Umbra vitae , Marathon , sbírka novel Zloděj , esej Hledání nového náboženství a několik dramat.
Více od autora
Jan Mařák (1)
Jan Mařák byl český houslista a hudební pedagog. V letech 1882–1889 studoval na Pražské konzervatoři u Antonína Bennewitze. Po ukončení studií krátce působil jako koncertní mistr v Městském divadle v Královci. V letech 1892–1897 byl koncertním mistrem Národního divadla v Praze. V roce 1897 se stal profesorem na Pražské konzervatoři. Při výuce používal metodu Otakara Ševčíka. Mezi jeho žáky patřili například: Váša Příhoda, Kitty Červenková, Andreina Paganini, Anna Serbousková, koncertní mistr České filharmonie Stanislav Novák nebo dirigent Václav Talich. Vydal několik publikací o technice houslové hry. Byl bratrem operního zpěváka Otakara Mařáka a harfenistky Jiřiny Mařákové-Schulzové. Jejich strýcem byl malíř Julius Mařák. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan Mařák na německé Wikipedii.
Více od autora
Josef Flégl (1)
Narozen 20. 11. 1939 v Opočně. Regionální historik, práce o archeologických sbírkách Dobrušska.
Více od autora
Ján Capko (1)
MUDr., vojenský lékař; internista, lékař rehabilitační a fyzikální: působil ve Vojenské lázeňské léčebně Jeseník: v letech 1990-2020 jako ředitel a primář.
Více od autora
Tomi Ungerer (1)
Tomi Ungerer, celým jménem Jean-Thomas Ungerer byl francouzský karikaturista, ilustrátor a spisovatel alsaského původu, představitel politické satiry a kontrakultury 60. let. Pocházel z hodinářské dynastie, dětství prožil ve Štrasburku a Wintzenheimu, kde zažil německou okupaci Alsaska a boje o Colmarskou kapsu na konci války. Pro kázeňské prohřešky nedokončil École supérieure des arts décoratifs de Strasbourg, sloužil u cizinecké legie a cestoval po Evropě. Od roku 1956 žil v New Yorku, kde pracoval pro nakladatelství Harper & Row, o rok později vydal svoji první dětskou knihu The Mellops Go Flying a stal se umělcem na volné noze. Později žil v Kanadě a od roku 1976 do smrti v Irsku. Vydal více než 140 publikací. Různými technikami vytvořil okolo čtyřiceti tisíc výtvarných děl, jeho styl byl inspirován Honoré Daumierem a Saulem Steinbergem. Podle jeho předlohy natočil Gene Deitch film Tři loupežníci. Spolupracoval s periodiky jako The New York Times, Esquire, The Village Voice, Playboy nebo Charlie Hebdo, dělal reklamy pro firmy Bonduelle, Pepsi nebo Trans World Airlines, podílel se na úspěšné volební kampani Willyho Brandta v roce 1972. Vytvářel filmové plakáty i politické karikatury, v nichž odsuzoval válku ve Vietnamu a rasovou diskriminaci. Jeho tvorba se vyznačovala smyslem pro absurditu a černý humor, erotická otevřenost knihy Formicon mu vynesla soudní žalobu pro obscenitu. V roce 1988 navrhl Janusovu fontánu v rodném Štrasburku. Podporoval evropskou integraci a byl ambasadorem Rady Evropy pro otázky vzdělání. V roce 2007 bylo ve Štrasburku otevřeno Musée Tomi-Ungerer – Centre international de l'illustration. Kolekce je děl je uložena v Německé národní knihovně. Americký režisér Brad Bernstein o něm v roce 2012 natočil celovečerní dokument Far Out Isn't Far Enough: The Tomi Ungerer Story....
Více od autora
Josef Zavřel (1)
Narozen 26. 9. 1931 v České Třebové. Cestovatel, fotograf, vystudoval knihovnictví, pracoval a publikoval v oboru, propaguje práci lyžařského odborníka Vladimíra Pácla, spolupracuje s Českou televizí na dokumentech.
Více od autora
Frantisek Véle (1)
František Véle byl český neurolog, kineziolog, fyzioterapeut a pedagog. Významná osobnost oboru rehabilitace pohybových poruch a myoskeletální medicíny. Jeden z protagonistů tzv. Pražské myoskeletální školy. Po promoci na lékařské fakultě v Praze roku 1949 pracoval na psychiatrické klinice v Plzni. Během vojenské služby byl odsouzen pro nesouhlas s režimem na 2 roky vězení a po propuštění pracoval jako dělník v továrně. Od roku 1953 pracoval v rehabilitačním ústavu v Janských Lázních jako sekundární lékař a později jako primář oddělení. Současně hospitoval na neurologické klinice v Hradci Králové a v Praze. V Praze se spolu s Karlem Lewitem, Vladimírem Jandou a Janem Jiroutem podílel na vzniku tzv. Pražské myoskeletální školy. Od roku 1961 pracoval v Ústavu pro doškolování lékařů , kde byl angažován ve výuce elektrodiagnostických metod , neurologie a rehabilitace. Během svých cest do Asie se seznámil s východní medicínou a hledal její aplikaci v pohybové léčbě západní kultury. Po dosažení důchodového věku pracoval u ČSD v laboratoři pro motoriku a od roku 1991 na katedře fyzioterapie FTVS Univerzity Karlovy, jejímž byl vedoucím. Inicioval založení Kineziologické společnosti a snažil se, aby se kineziologie stala habilitačním oborem pro odborníky v rehabilitaci, sportu a tělovýchově. Z počátku se zabýval hlavně neurofyziologií, elektromyografií a motorikou, jedním z jeho témat bylo např. ověření Vojtovy metody elektromyografií a videozáznamem. V oblasti poruch nervové soustavy spolupracoval mj. s Dr. Brüggerem . Později se věnoval kineziologii, terapii funkčních poruch páteře a manipulační terapii. Přispěl k povědomí o posturální funkci bránice , o důležitosti tzv. trojflekční linearity při odvíjení dolních končetin aj. S J. Čumpelíkem také obohatil sestavu rehabilitačních spinálních cviků. Jako vedoucí katedry fyzioterapie FTVS rea...
Více od autora