Všichni Autoři a témata

Jaromír Pelc (18)

Jaromír Pelc je český básník 70. – 80. let dvacátého století, autor parafrází rockové poezie , knih o Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, o výtvarném umění , editor . Jeho básně zhudebnil a zpívá Vladimír Mišík. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Praze-Žižkově. Poté v letech 1970–1972 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a současně působil v redakci týdeníku Svět práce. Studium nedokončil . Od roku 1982 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ obor moderní dějiny. Toto studium zakončil diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta, doktorský titul získal v roce 1989. V letech 1972–1986 pracoval v týdeníku Tvorba jako redaktor přílohy LUK a literární přílohy Kmen. V letech 1987–1990 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V letech 1990–1991 spoluvydával literárně-erotickou revue Sextant. V roce 1991 se stal majitelem Nakladatelství Niké, které vydávalo například časopis Rodinný lékař , fotografické publikace, ale také četné bibliofilské tisky. V poslední době se výhradně věnuje modernímu českému výtvarnému umění. S využitím archivů i sbírek, převážně vlastních, pořádá tematické výstavy v ČR a USA. Od roku 1993 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva i ředitelem akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v ČR .

Jana Eislerová (23)

Jana Eislerová je česká autorka učebnic a knih pro děti. Jana Eislerová spolupracuje s nakladatelstvím Fragment, pro které vypracovala učebnice k procvičování českého jazyka a literatury jak pro gymnazisty, tak pro žáky základní školy. Učebnice obsahují všeobecný přehled gramatiky, cvičení, kontrolní testy a přípravu na přijímací zkoušky. Dále překládala a psala verše pro dětská leporela, a hlavně převyprávěla Staré pověsti české, Staré řecké báje a pověsti, Gulliverovy cesty pro děti atd. Převyprávěním pověstí přibližuje dětem klasiku, a pro menší čtenáře tak činí příběhy srozumitelnější.

Jan Žáček (26)

Mgr. Jan Žáček se narodil 1. 3. 1963 v Praze a v současné době žije v Brandýse nad Labem. Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, avšak bez SZZK, poté FAMO i se SZZK. Na UJAKu vystudoval obor Sociální a mediální komunikace. V roce 1990 krátce pracoval jako redaktor Lidových novin. V letech 1991 - 1992 byl režisérem dramatické redakce Čs. rozhlasu. Po této době byl na "volné noze" a pracoval často v různých televizích jako režisér, autor či produkční. V roce 1996 - 1999 byl obchodním ředitelem a jednatelem Halley, spol. s. r. o. a poté byl opět na "volné noze". Od 2013 - 2014 vyučoval na SPŠ scenáristiku, sdělovací techniky a dabing. V současné době se věnuje psaní knih, režii, scénářům a režii dabingu. Je nositelem Pamětní medaile , udělené policejním prezidentem plk. Mgr. Bc. Tomášem Tuhým za významný a dlouhodobý přínos pro výkon policejních pyrotechnických činností.

Jan Obenberger (17)

Jan Obenberger byl český entomolog, muzejní pracovník, profesor entomologie na Karlově univerzitě v Praze, člen korespondent ČSAV . Zabýval se zejména studiem brouků, převážně z čeledi Buprestidae. Je autorem celé řady populárně-naučných i vědeckých knih, převážně s entomologickou tematikou. Narodil se v Praze jako syn ředitele Hospodářského úřadu hlavního města Prahy Jana Obenbergera a jeho ženy Růženy, rozené Maškové . Byl třetím ze čtyř dětí. Po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu na státním gymnáziu v Praze na Žižkově. Zde v roce 1911 odešel studovat přírodní vědy na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Na počátku první světové války v roce 1914 byl povolán do armády, kde bojoval na Karpatské frontě, zde byl raněn a vrátil se zpět do Prahy. V roce 1917 dokončil vysokoškolské studium. Dne 1. ledna 1920 nastoupil jako adjunkt do zoologického oddělení Národního muzea v Praze. V roce 1931 byl Jan Obenberger jmenován přednostou zoologických sbírek Národního muzea v Praze. Od roku 1910 byl členem České společnosti entomologické, později byl i jejím předsedou. Entomologii a obecně zoologii propagoval už od studentských let častými veřejnými přednáškami a popularizačními články v tisku. V roce 1930 zorganizoval a uskutečnil zoologickou výpravu do jihozápadní oblasti Středozemního moře, kterou obohatil sbírky Národního muzea. V březnu 1921 se oženil s Aničkou Broftovou. Jan Obenberger byl od roku 1955 členem korespondentem Československé akademie věd, v roce byl 1962 vyznamenán Řádem práce. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan Obenberger na slovenské Wikipedii.

Jan Jeník (14)

Jan Jeník je český botanik zabývající se strukturou kořenových systémů lesních stromů. V roce 1952 vystudoval lesní inženýrství na ČVUT v Praze. Později se na Karlově univerzitě stal kandidátem biologických věd, docentem geobotaniky a v roce 1990 profesorem botaniky. V průběhu svého života působil na několika zahraničních univerzitách a projektech koordinovaných UNESCO. Publikoval řadu odborných článků a publikací. V současné době pracuje na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích. V roce 1994 byl oceněn Cenou ministra životního prostředí „za celoživotní práci v oblasti ochrany životního prostředí“.

Ivan Štoll (19)

Ivan Štoll byl český fyzik, pedagog a popularizátor vědy, veřejnosti známý jako odborník na kulový blesk a autor desítek populárních publikací z fyziky a jejích dějin. Po studiu na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze absolvoval Fyzikální fakultu Moskevské státní univerzity, obor fyzika atomového jádra . Poté pracoval v Ústavu jaderných výzkumů v Řeži u Prahy. Celý svůj další život pak spojil s Fakultou jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze , kde působil také jako vedoucí katedry fyziky a děkan . Pod jeho vedením fakulta vybudovala mimo jiné i zkušební jaderný reaktor VR-1 Vrabec v pražské Troji určený pro výchovu jaderných expertů. Jeho odborným zájmem je fyzika plazmatu, kvantová elektronika a v poslední době zejména historie fyziky. V letech 1968–1970 působil v rámci stáže Kanadské atomové komise na Saskatchewanské univerzitě v kanadském Saskatoonu. Je autorem řady popularizačních publikací , středoškolských i vysokoškolských učebnic fyziky , skript a publikací z historie vědy . Byl koordinátorem českého překladu Feynmanových Přednášek z fyziky . V roce 2009 vydal monografii Dějiny fyziky, oceňovanou jako základní původní dílo v tomto oboru. Podílel se také na řadě scénářů k dokumentárním filmům, zejména k dvanáctidílnému seriálu Praha – jeviště vědy . Mimo svá hlavní témata zpracoval esejistickou formou své dojmy ze setkání ...

Ivan Fontana (22)

Narozen 1. 6. 1946 v Jičíně, vlastním jménem Mojmír Soukup. Zemědělský inženýr, básník, autor aforismů a próz. Pod svým vlastním jménem publikuje vědecké práce z oblasti ochrany půdy.

Inna Rottová (22)

Inna Rottová Mirovská, rozená Želeněcová, pseudonymy Joan Kerr, Inna Rott byla česká spisovatelka, tlumočnice a překladatelka, členka Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu a AIEP. Narodila se v Leningradě do židovské rodiny. Otec Samuil pocházel z Prahy, matka Galina z Varšavy, kde se ve dvacátých letech poznali. Otec se narodil v roce 1900 v židovské rodině v Libni, kam Marie Terezie po prusko-rakouské válce nechala vystěhovat Židy z pražského ghetta. V roce 1906 odešla jeho rodina před antisemitismem, na jih Francie, povzbuzena rehabilitací Alfreda Dreyfuse. Po první světové válce se chtěli vrátit do Československa, ale v prosinci 1918 proběhl pogrom v Holešově. Odjeli tedy do Polska a usadili se v městečku Jadów. Matka Galina pocházela z Varšavy z rodiny rabína. Když se se svobodně smýšlejícím Samuilem seznámili, tak ji ortodoxní rodina, jako nezdárnou, vyhnala. Její otec rabín za ni odsloužil rituální obřad za zemřelou, a „definitivně ji vymazal z paměti rodiny“. V roce 1926 odešli dále do Sovětského svazu, „moderního ráje dělníků a rolníků“, kde je ale okamžitě zatkli jako „narušitele hranic“. Z vězení je dostal maminčin bratr, který pracoval v Moskevské komunistické internacionále. Před dalším pronásledováním se uchýlili do Leningradu, kde jim pomohl maminčin dobře situovaný strýc. Koupil pro ně malý pokoj o dvanácti metrech čtverečních v osmipokojovém komunálním bytě. V roce 1941 rodinu v Leningradu zastihla válka. Matka s Innou a její o devět let starší sestrou Tamarou zůstaly v obleženém Leningradu, zatímco otec odešel bojovat, zraněn se vrátil aby v roce 1942 zemřel. Matka a dcery přežily obléhání Leningradu , přestály krutou zimu a hlad a několikrát je před smrtí zachránila šťastná náhoda. Po krátké známosti se Inna v roce 1960 provdala za českého studenta Jaromíra Mirovského a odstěhovala se s ním do Československa, z manželství pocházejí dvě dcery. V ob...

Günter Grass (23)

Günter Wilhelm Grass byl německý spisovatel. V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Proslul zejména románem Plechový bubínek, jenž se řadí ke klíčovým textům evropské poválečné literatury. Narodil se roku 1927 ve Svobodném městě Gdaňsku. Otec Wilhelm Grass byl etnický Němec protestantského vyznání, matka Helene římská katolička původem z kašubského etnika. Rodiče vlastnili malý koloniál, což se také odrazilo v jejich nepříliš dramatickém životě katolicky orientované nižší střední třídy. Günter Grass studoval na gdaňském gymnáziu Conradinum; roku 1942 narukoval do pomocných sborů válečného námořnictva , odkud o dva roky později přestoupil k Waffen SS. V únoru 1945 se účastnil bojové operace s 10. tankovou divizí SS „Frundsberg“. 20. dubna však byl zraněn a později zajat americkou armádou, rekonvalescenci podstoupil v Mariánských Lázních. Rozhodnutí vstoupit do armády ve svých pamětech popisuje jako „útěk z měšťáctví, které jej stísňovalo v domě rodičů“. Dlouhou dobu však tuto skutečnost tajil a vyjevil ji až ve svých pamětech , které údajně zneužil pro vlastní reklamu. V následujících dvou letech se učil kameníkem v Düsseldorfu, kde si osvojil základy práce s kamenem. Studoval sochařství a kresbu na Umělecké akademii v Düsseldorfu a později, v rozmezí let 1953–1956, na berlínské Universität der Künste. Mezitím se stal členem Skupiny 47. Často zdůrazňuje, že: „Ve výtvarném umění jsem se vyučil, v literatuře jsem pouze samouk.“ Vystavil celou řadu soch a kamenických prací, sám si pak ilustruje své knihy. Většina výše uvedeného je patrná i v jeho knihách, jež nejsou autobiografií, ale často se odehrávají v jeho rodném Gdaňsku . Roku 1954 se Grass oženil se švýcarskou studentkou baletu Annou Schwarzovou; zde lze vysledovat pravděpodobný původ záliby jedné z hrdinek Psích...

Gottfried Keller (24)

Gottfried Keller byl švýcarský prozaik a lyrický básník, který se nejvíce proslavil autobiografickým románem Zelený Jindřich a knihou Romeo a Julie na vsi . Gottfried Keller se narodil 19. července 1819 v Curychu jako syn soustružnického mistra Hanse-Rudolfa Kellera, jenž zemřel jen o pět let později, roku 1824. Gottfriedova matka Elisabeth se dva roky nato znovu provdala. Její druhé manželství však nebylo vůbec šťastné a skončilo rozvodem roku 1834. Gottfried Keller v šesti letech nastoupil do školy pro nemajetné a ve dvanácti na průmyslovku; odsud byl ale po třech letech kvůli studentským lumpárnám vyloučen. Podle některých zdrojů se tak stalo na základě falešného udání. Celý život pak Keller trpěl pocitem nedouka. Poté se rozhodl věnovat malířství a nastoupil do učení k litografovi a malíři vedut Peteru Steigerovi. V letech 1837-1838 pokračoval v nastolené cestě, tentokrát u Rudolfa Meyera, kde se i začal zajímat o skutečná studia malířství. Ta nastoupil v dubnu 1840 v Mnichově. Už roku 1842 však Keller shledal, že jeho studium k ničemu nevede, a tak ho přerušil. Po ukončení pobytu v Mnichově se vrátil do Curychu, kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky Georgem Herweghem a Ferdinandem Freiligrathem, roku 1846 vydal svazek sebraných básní Básně . Do roku 1848 žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklamání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin Zeleného Jindřicha, který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších bildungsrománů německy psané literatury a snese srovnání s Goethovými romány Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta putovní nebo s Malířem Noltenem Eduarda Mörika. Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako s...

George Sand (22)

George Sandová , vlastním jménem Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka Dudevant , byla francouzská romantická spisovatelka. George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld , a Solange Sand . V roce 1835 opustila baronka Dudevant manžela pro jeho hrubé chování vůči ní i s dětmi, a roku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala George Sandová preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání však neprosazovala nijak důsledně. Při společenských příležitostech si oblékala dámské šaty. George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50 km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírním virtuózem a skladatelem Franzem Lisztem. O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise. George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí . Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix. Určitou zajímavostí je, že George Sandová patři...

George Gershwin (18)

George Gershwin byl americký skladatel a klavírista, jehož skladby zahrnovaly jak populární, tak klasické žánry. Gershwin se narodil 26. září 1898 v newyorském Brooklynu, svou kariéru zahájil jako písničkář v Tin Pan Alley a brzy se stal uznávaným skladatelem broadwayských muzikálů. Mezi jeho nejslavnější orchestrální skladby patří "Rapsodie v modrém" , v níž se plynule prolíná klasická hudba s jazzovými vlivy, a "Američan v Paříži" , tónová báseň inspirovaná pobytem Gershwina ve Francii. Obě skladby jsou proslulé svou inovativností a staly se základními díly amerického hudebního repertoáru.

František Malíř (22)

Narozen 13.9.1919 v Klatovech, zemřel 1. 6. 2008. PhDr., profesor, autor jazykových učebnic, překlad z ruštiny.

František Kele (22)

RNDr. František Kele ml. PhD. byl slovenský horolezec, cestovatel, pedagog, publicista a geograf. František Kele se věnoval hledání stop působení Mórice Beňovského, Martina Kukučína a zejména Milana R. Štefánika ve světě . Od roku 1990 se angažoval v Společnosti Milana Rastislava Štefánika. Na téma Štefánik a jeho působení ve světě přednesl téměř 300 přednášek spojených s promítáním CD a DVD. Společnost Milana Rastislava Štefánika navrhla Keleho na státní vyznamenání. V roce 2011 získal nominaci na nejvyšší státní vyznamenání – řád Ľudovíta Štúra 1. stupně. Známým horolezcem a tatranským chatařem byl jeho otec František Kele st. Manželka Ľudmila Keleová je spoluautorkou tří cestopisů a dvou samostatných publikací . Dcera Tatiana Keleová - Vasilková píše romány. Přes 550 výstupů v Tatrách, z toho 50 prvovýstupů. Jeden letní, dva zimní přechody hlavního hřebene Tater. Výstup na Mont Blanc 1955. Působil na výpravách Ahhagar 1973, Hindúkuš 1974, Kilimandžáro 1977 , Patagonie 1982 - 3 . Vedl expedici na Mount Everest 1984, na Severní pól 1993, byl zástupcem vedoucího expedice na Karákóram 1988. Vystoupil i na Aconcaguu, Elbrus, Chimborazo, Popocatépetl. Nejaktivnější slovenský cestovatel 20. století, navštívil všechny kontinenty včetně Oceánie a Arktidy. Provedl tři cesty kolem světa. Uskutečnil přes 70 výprav a cest, např.: 1996: Posel Slovenska '96 - za zásluhy o Slovensko a jeho dobré jméno ve světě 1996: Zlatý podnikatelský Biatec za rok 1996 - za vytrvalé šíření dobrého jména Slovenska v zahraničí 2011: Křišťálové křídlo za celoživotní dílo roku Autor a spoluautor 35 publikací . V tomto článku byl použit překlad textu z článku František Kele na slovenské Wikipedii....

František Herites (28)

František Herites byl český lékárník, revizor účtů, básník, redaktor a spisovatel. Narodil se ve Vodňanech jako František Josef Emanuel, syn tamního lékárníka a purkmistra Antonína Karla Heritese a jeho manželky Anny, dcery lékárníka Emanuela Sehnala z Netolic. Roku 1869 absolvoval gymnázium v Písku, kde se sblížil s Otakarem Mokrým a Josefem Holečkem. S Josefem Kálalem a Janem Dunovským vydal studentský almanach Anemonky , jehož byl redaktorem. Po tříleté lékárnické praxi vystudoval na otcovo přání farmacii na Karlově univerzitě v Praze a ve Štýrském Hradci, kde absolvoval jako magistr a působil jako lékárenský praktikant. Odtud odešel pracovat do Rožnova, Netolic a do Prahy. 30. června roku 1880 se ve Vodňanech oženil se zdejší rodačkou Marií Martanovou , s níž vychoval dvě dcery. Po otcově smrti v roce 1883 převzal jeho vodňanskou lékárnu v domě na náměstí. Byl na čas i vodňanským starostou, zasloužil se o napojení jihočeských Vodňan na železnici a o zahájení úprav tamního kostela. Přizval k tomu svého přítele Mikoláše Alše. V roce 1895 zde uspořádal národopisnou výstavku, což vedlo k založení Městské galerie. Podnikání se mu nedařilo, raději psal. Když se zadlužil, v roce 1896 prodal lékárnu i rodný dům. V lednu 1896 přesídlil natrvalo do Prahy, kde s rodinou střídal podnájmy na Novém Městě. Marně sháněl místo stálého redaktora v některém časopise. A tak se stal revizorem lékárnických účtů, od r. 1897 také sekretářem Lékárnického grémia, a zůstal v zaměstnání až do penzionování v roce 1925. Tři roky byl redaktorem Časopisu českých lékárníků . Souběžně byl redaktorem Máje a v tomto nakladatelství i pracoval. Napsal mnoho povídek, črt a fejetonů do různých časopisů: Český svět, Domácí krb, Osvěta, Lidové noviny, Lumír, Národní listy, Ruch, Švanda dudák, Zlatá Praha, Květy, Máj, Světozor. Jeho jednoduché povídky s maloměstskými příběhy byly oblíbené u části...

Frans Gunnar Bengtsson (6)

Frans Gunnar Bengtsson byl švédský romanopisec, esejista, básník a autor mnoha životopisů. Narodil se v Tåssjö, které leží poblíž Ängelholmu v provincii Skåne, a zemřel v Ribbingsfors Manor v severní části provincie Västergötland. V roce 1912 započal studium na Lundské univerzitě, kde v roce 1930 získal licenciát z filosofie. V roce 1939 se oženil s Gerdou Finemanovou. Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně dvoudílná vikinská sága Röde Orm, v Česku známa jako Rudý Orm, nebo Zrzavý Orm. Dále se téměř ve stovce svých esejí zabýval především historickými tématy. Kromě těchto ale napsal i jednu esej pojednávající o lidských rasách, Bengtsson byl totiž nadšeným příznivcem Francouze Arthura de Gobineaua, který byl známý svým konceptem o nadřazenosti tzv. árijské rasy člověka. Bengtsson byl také známý tím, že mu imponovali "muži činu", jako například François Villon, Oliver Cromwell, švédský král Karel XII. a Napoleon, nebo také generálové Robert E. Lee a Thomas "Stonewall" Jackson z americké občanské války severu proti jihu. Jednou měl údajně Bengtsson říci: "Jana z Arku, Karel XII. a Garibaldi jsou lidé, které bych rád poznal - neboť pravda jim byla vždy milejší než úklady."

Frank Wenig (21)

Frank Wenig byl český spisovatel, novinář a učitel. Frank Wenig, vlastním jménem František Wenig, pocházel ze starého učitelského rodu. Studoval na gymnáziu v Příbrami, později na učitelském ústavu. Nejprve působil na obecných a měšťanských školách v západních Čechách, záhy začal spolupracovat s četnými listy a časopisy. Od roku 1926 žil v Plzni, kde se stal redaktorem západočeské pobočky deníku Svobodné slovo. V roce 1951 se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde byl členem ústřední redakce téhož deníku. Od studentských let se věnoval ochotnickému divadlu a čím dál více také vlastní tvorbě. V roce 1920 se seznámil s Josefem Skupou a stal se jedním z jeho kmenových spolupracovníků. Napsal většinu textů pro jeho loutková představení a rozhlasové pořady, nejznámější jsou četné příhody Kašpárka a legendárních postaviček Spejbla a Hurvínka. Vedle toho psal převážně knihy pro děti. Převyprávěl enšpíglovské příběhy i řadu českých a slovenských pověstí. Je autorem scénáře filmu Polibek na stadionu, který v roce 1948 natočil Martin Frič. F. Wenig byl spoluautorem scénářů několika divadelních a rozhlasových her Divadla Spejbla a Hurvínka.

Francesca Simon (25)

Narodila se v Kalifornii, studovala v Oxfordu, a žije s manželem a dětmi v Londýně.

Eva Obůrková (27)

Eva Obůrková je česká novinářka, reklamní textařka, spisovatelka a ilustrátorka. Je autorkou knih pro děti, o cestování a průvodců. Studium dokončila na gymnáziu Na Pražačce a Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy .

Ernst T. A Hoffmann (18)

Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, známější jako E. T. A. Hoffmann, byl německý spisovatel, hudební skladatel, právník, karikaturista, kritik, dirigent a malíř, představitel německého romantismu.

Ernest Denis (25)

Ernest Denis, počeštěně též Arnošt Denis , byl francouzský historik, politik, slavista a především bohemista, profesor na univerzitách v Bordeaux a na pařížské Sorboně. Je autorem mnoha děl o politických a kulturních dějinách Čechů, ale i dalších slovanských národů. Čechy považoval za kulturně i politicky nejvyspělejší, proto jim přisuzoval i vůdčí roli v boji slovanských národů střední a jižní Evropy za samostatnost. Byl přesvědčen o nezbytnosti získání samostatnosti pro český národ a vytrvalým bojovníkem za jeho práva. Založil a redigoval revue La Nation Tchèque . Svou neúnavnou činností, politickým a společenským vlivem se významně zasloužil o vytvoření Československa. Jakkoli jiné národnosti, je Ernest Denis postavou, kterou je nezbytné zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti českých moderních dějin. I přes svoji náklonnost k českým zemím zůstal Ernest Denis Francouzem hluboce poznamenaným porážkou v prusko-francouzské válce let 1870–1871 a angažovaným antiklerikálním republikánem. Mnohé jeho názory odrážejí vzrušenou atmosféru francouzské společnosti přelomu 19. a 20. století. Příčinu třicetileté války viděl hlavně v jezuitském komplotu. A ten se snažil odhalit a pohanět s o to větší vervou, že právě v době, kdy o českých dějinách intenzivně přemýšlel, se ve Francii rozhořel ostrý konflikt mezi církví a antiklerikály. Denis však jakožto angažovaný badatel do sebe nasál mnoho z bouřlivé atmosféry epochy Fin de siècle. Nikdy neskrýval svoji antipruskou a republikánskou orientaci. Myšlením a metodami však zůstal francouzským historikem své doby a vyhraněného politického smýšlení. V českých dějinách hledal souzvuky s historií své vlasti, což ho činí jedinečným. Ernest Denis se narodil v Nîmes , ve staré protestantské rodině. V roce 1870, během svých studií historie v Paříži se účastnil aktivně obrany obleženého města během prusko-francouzské války, která byla ukončena drtivou porážkou Fran...

Eckhart Tolle (19)

Eckhart Tolle, původním jménem Ulrich Leonard Tolle, je německý filozof a duchovní učitel. V Německu strávil prvních třináct let života. Po ukončení studia na Londýnské univerzitě odešel do Cambridge, kde pracoval jako badatel a odborný asistent. Když mu bylo devětadvacet let, radikálně změnil směr svého života. Posledních deset let je poradcem a duchovním učitelem pracujícím s jednotlivci i malými skupinami v Evropě a Severní Americe. Od roku 1996 žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii. Jeho prvotina Moc přítomného okamžiku se stala bestsellerem a byla přeložena do 33 jazyků.

Daniel Kollár (32)

RNDr., CSc., narozen 13. 9. 1963 v Trnavě, slovenský geograf, práce z oboru, vlastivědný průvodce.

Christian Morgenstern (20)

Christian Otto Josef Wolfgang Morgenstern byl německý básník, novinář a překladatel. Je považován za zakladatele německé nonsensové poezie. Studoval dějiny umění a práva, zároveň se věnoval žurnalistice, poezii a překladatelství. Léčil se s tuberkulózou v mnoha sanatoriích, ale 31. března 1914 jí v Meranu podlehl. Jeho prozaická díla vyšla péčí jeho ženy Margarety většinou až po jeho smrti. Za svého života se dočkal velmi malého uznání. Narodil se v Mnichově jako jediné dítě Carla Ernsta Morgensterna a jeho ženy Charlotty Morgenstern , rozené Schertelové. Oba rodiče pocházeli z malířských rodin, otec byl významný německý malíř krajinář. Když mu bylo 10 let, zemřela mu matka na zápal plic. Otec jej poté poslal ke kmotrovi do Hamburku, kde nastoupil do internátní školy. Zde se stal obětí soustavné a trýznivé šikany spolužáků. Jeho otec se v této době podruhé oženil. Morgenstern se roku 1884 odstěhoval za otcem, v té době ředitelem Královské umělecké školy ve slezské Vratislavi. V letech 1885–1889 zde pak navštěvoval gymnázium a pokoušel se sám psát. Roku 1892 začal studovat národohospodářství na Vratislavské univerzitě, kde poslouchal přednášky věhlasného profesora socialistické orientace Wernera Sombarta, studium ovšem musel brzy ze zdravotních důvodů přerušit. Po částečném zotavení si našel práci v Národní galerii v Berlíně, navázal spolupráci s deníkem Tägliche Rundschau a psal do časopisů Freie Bühne, Kunstwarts a Der Zuschauer. Stále cestoval po různých evropských sanatoriích, zdržoval se zejména v Itálii. Překládal z francouzštiny, později také z norštiny. V roce 1898 cestoval několik měsíců po Norsku a setkal se zde s Henrikem Ibsenem. V Norsku mu vyšla jeho prvotina Ich und die Welt . V roce 1900 se dozvěděl, že trpí tuberkulózou. Pod vlivem této smutné skutečnosti psal Šibeniční písně. Roku 1903 přeložil Večerní červánky Knuta Hamsuna a básně Björnstjerne Björns...

Cait London (26)

Cait Londonová, vlastním jménem Lois Kleinsasserová, napsala již více než 40 knih z oblasti současné románové literatury. Píše také historické romance pod pseudonymem Cait Loganová. Byla oceněna několika literárními cenami. Žije v Missouri v městečku Ozarks, ale každé léto miluje cestování po severozápadních starých cestách, které kdysi zažily období zlaté horečky. Ráda se setkává s různými lidmi a diskutuje s nimi o životě. Cait je dychtivá čtenářka, ale také ráda maluje, hraje počítačové hry a pěstuje bylinky. Jejím šťastným číslem je trojka: má tři dcery. "Moc ráda píšu," říká Cait Londonová. A jak získává náměty pro své romány? " Jediné, co dělám jsou dlouhé jízdy krajinou, dívám se na staré budovy a větrné mlýny bez ramen a náměty se samy objevují. Tyto dlouhé jízdy americkým Západem jsou pro mě velice podnětné." Dále se Cait vyznává: "Jednou z nejkrásnějších věcí na světě jsou reakce vzrušených čtenářů, jejich vděčnost a láska, která vyzařuje z dopisů, které dostávám."

Barbara Hannay (30)

se na spisovatelskou dráhu vydala už jako dítě. Během školních let napsala spoustu povídek a básní, ale nikdy se neodvážila je publikovat. První kniha jí vyšla v roce 1999 v nakladatelství Harlequin a romantický příběh se odehrával v australském vnitrozemí, stejně tak jako řada dalších romancí, které následovaly. Její knížky jsou překládány do 20 světových jazyků, včetně arabštiny, ruštiny, češtiny a japonštiny. V roce 2007 vyhrála prestižní literární cenu Romance Writers of America RITA. Barbara Hannayová je laureátkou mnoha dalších ocenění. Barbara žije v Severním Teritoriu v Austrálii. Fascinuje ji příroda a okolí jejího bydliště, kam také často zasazuje děj svých příběhů. Když zrovna nepíše, ráda cestuje se svým manželem - také spisovatelem - nejen po australském venkově, ale po celém světě. Pokud i Vám padla tato autorka svými příběhy do noty, můžete si o ní více přečíst na jejích internetových stránkách www.barbarahannay.com.

Bacily (14)

Antoon Coolen (15)

Antoon Coolen je nizozemský prozaik a dramatik katolického zaměření, původním povoláním novinář. Narodil se ve Wylre . Jeho dílo došlo většího ocenění v zahraničí než v Nizozemsku, kde mu byl vyčítán přílišný provincionalismus. Sbíral a překládal folklorní tvorbu. Do češtiny byly překládány zejména jeho regionální fatalistické romány z brabantského venkova. Zemřel v Eindhovenu.

Anna Strunecká (16)

Anna Strunecká je bývalá pedagožka a vědecká pracovnice Univerzity Karlovy, v současnosti kontroverzní publicistka v oblasti medicíny, především imunologie, autismu a zdravého životního stylu. Od její publikační činnosti se Univerzita Karlova distancuje. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v oboru biologie a chemie, kde získala doktorát v oboru přírodních věd, později se stala docentkou a 1. února 1989 byla jmenována profesorkou. Od roku 1981 do roku 2006 působila na Katedře fyziologie a vývojové biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1995 získala ocenění České neuropsychofarmakologické společnosti jako spoluautorka práce „Postreceptorové signální systémy u schizofrenie“. V roce 2003 byla oceněna spolu s kolektivem autorů vedených doktorkou Danielou Řípovou cenou Aloise Alzheimera, kterou uděluje nadace Academia Medica Pragensis. Ocenění získali za práci z oblasti diagnostiky a terapie Alzheimerovy demence. V roce 1998 získala anticenu Českého klubu skeptiků Sisyfos za „transcendentálně-holistický pohled na fyziologii člověka“. V roce 2018 získala diamantový Bludný balvan za „mimořádný celoživotní přínos pseudovědě". Prof. Strunecká je autorkou řady populárních knih a také odborných prací. Její kniha Doba jedová vévodila prodejnímu žebříčku serveru Booknet za rok 2011 a 2012. Google Scholar indexoval v listopadu 2019 142 prací. Databáze biomedicínských vědeckých MEDLINE indexovala 40 vědeckých článků, u kterých je Anna Strunecká uvedena jako autorka nebo spoluautorka. Publikovala v následujících časopisech : Klub skeptiků Sisyfos na adresu knihy prohlásil, že „paní profesorka Strunecká šíří falešný obraz vědy, ale nejen to. Nabízí veřejnosti líbivé pseudovědecké představy, jako by mělo jít o hodnověrná, objektivní fakta.“ V roce 1998 získala ...

Ann Major (28)

Alan Marshall (11)

Alan Marshall byl australský spisovatel, publicista, cestovatel a folklorista. V roce 1908 onemocněl dětskou obrnou a od té doby byl nucen používat berle. Od roku 1922 do roku 1933 pracoval jako úředník, v této době se začal zajímat o psaní. Měl svůj vztah i k Československu, neboť si od roku 1965 dopisoval s Boženou Foltýnovou, která mu napsala, protože ji zaujala jeho kniha. Roku 1972 dokonce přijel do Prahy, kde se s ní osobně setkal. Během svého života obdržel celou řadu ocenění např. Řád Británie, Řád za přátelství mezi národy a v Austrálii získal mj. Řád za služby literatuře Austrálie, Čestný doktorát právních věd. Biografii nazvanou I can jump oceans: the world of Alan Marshall o něm napsal Harry Marks.

Zdeněk Sklenář (12)

Zdeněk Sklenář – 19. dubna 1986 Praha) byl český malíř, grafik a ilustrátor. Studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze, studium dokončil u prof. Zdeňka Kratochvíla roku 1939. Roku 1943 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a v letech 1945–1950 byl asistentem na UMPRUM, kde byl pak v roce 1968 jmenován profesorem. Jako grafik byl ovlivněn Janem Zrzavým a Amedeo Modiglianim, později zejména surrealismem, na jeho tvorbu měla velký vliv jeho cesta do Číny v roce 1955 a seznámení s čínskou kaligrafií. Písmo se pak často objevuje v jeho grafikách. Sklenář významně ovlivnil celou generaci svých žáků, k nimž patřili například Ladislav Kuklík, Karel Demel nebo Eva Hašková. Vedle množství ilustrací, knižních obálek atd. vytvořil například obrazy: Ilustrace ke knihám : Obálky knih : ‎

Werner Steinberg (16)

Vystudoval vysokou školu stavební a učitelský ústav. Jako komunista se snažil pracovat proti fašistickému režimu. Roku 1934 byl za své aktivity zatčen o odsouzen gestapem na tři roky vězení. Po svém propuštění pracoval jako úředník a novinář. Po válce několik let žil v NSR, ale vzhledem ke svým levicovým názorům se roku 1956 přestěhoval do NDR. Autor 35 románů. Pseudonymy: Udo Grebniets a Udo Grebnitz

Vojtěch Zelinka (15)

Narozen 8.9.1890 v Praze, zemřel 5.4.1963 v Dolních Počernicích. Středoškolský profesor, publikace z oboru literární historie, školní literární příručky.

Vladimir Vladimirovič Nabokov (27)

Vladimir Vladimirovič Nabokov, rusky: Владимир Владимирович Набоков, , byl ruský a později americký prozaik; svou ranou prózu a poezii psal pod pseudonymem Sirin. Vladimir Nabokov se narodil 10. dubna 1899 v Petrohradu do zámožné rodiny. Jeho otec, Vladimir Dmitrijevič Nabokov , byl právník, známý politik a jeden z hlavních představitelů Konstitučně demokratické strany . Pocházel ze starého ruského šlechtického rodu Nabokovů. Jeho matka, Jelena Ivanovna , byla dcerou bohatého obchodníka se zlatem. Vladimir Nabokov měl dva bratry a dvě sestry.   Dědeček z otcovy strany, Dmitrij Nikolajevič Nabokov, byl ministrem spravedlnosti za vlády cara Alexandra II. a Alexandra III. Babička z otcovy strany, baronka Maria Ferdinandovna von Korf , byla dcerou barona Ferdinanda Nikolaje Viktora von Korf , německého generála ruské armády. Dědeček z matčiny strany, Ivan Vasiljevič Rukavišnikov , byl obchodník se zlatem a mecenáš. Babička z matčiny strany, Olga Nikolajevna Rukavišnikovová ,  byla dcerou tajemníka Nikolaje Illarionoviče Kozlova , který pocházel z kupeckého rodu a stal se lékařem, biologem, profesorem a ředitelem imperátorské lékařské akademie a stál v čele lékařské služby ruské armády. V rodině Nabokovových se denně hovořilo třemi jazyky: rusky, anglicky a francouzsky. Díky tomu ovládal budoucí spisovatel tyto jazyky již od dětství. Jak říkal sám spisovatel, číst anglicky uměl dříve než rusky. První roky svého života strávil Nabokov v pohodlí a blahobytu domu rodičů na ulici Bolšoj Morskoj v Petrohradu a na venkovském sídle Vyra v Gatčinské oblasti nedaleko Petrohradu. Nabokov začal studoval na Těniševské akademii v Petrohradu, kde se několik let před ním vzdělával spisovatel Osip Mandelštam. Mezi jeho hlavní koníčky patřily literatura a ent...

Vladimír Šindelář (23)

Narozen v Písku 2. května 1959, v současné době žije a pracuje v Milevsku. Původně vyučený typograf, po skončení základní vojenské služby a krátkém působení v milevské tiskárně se pak znovu do vojenského sukna ještě na nějaký čas vrátil – působil jako praporčík v další službě v Táboře, kde řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny. Po odsloužení vojenského závazku pracoval v letech 1987 – 97 v oddělení propagace píseckého Jitexu a od roku 2000 působí v Milevském muzeu, nejprve jako správce fondu militárií, od července 2004 jako ředitel muzea. Odborné znalosti si prohloubil studiem Střední knihovnické školy v Brně, kterou ukončil roku 1991. Už od mládí se živě zajímal o staré zbraně a šerm. Jeho šermířské začátky se datují od roku 1974, kdy začal šermovat v píseckém oddíle sportovního šermu. Už krátce poté se však stal zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou a roku 1977 jej nacházíme v řadách písecké šermířské skupiny rival, kde působil do roku 1989. Ukázkám starého renesančního šermu se při občasných vystoupeních svého souboru Collegium 1570 věnuje až dodnes. Kromě těchto aktivit působil zejména v osmdesátých a devadesátých letech minulého století v brněnském klubu vojenské historie. Zde se v uniformě příslušníka rakouského granátnického pluku č. 1 Kaiser účastnil celé řady rekonstrukcí napoleonských bitev doma i v zahraničí . V osmdesátých letech se rovněž začal zabývat dějinami katů a poprav, hrdelního práva a staré justice. V rámci své muzejní činnosti koná po celém jihočeském regionu přednášky na historická témata: dějiny katů a poprav, staré válečnictví, ale třeba i dějiny odívání nebo historii stolování a vaření. Publikovat začal počátkem osmdesátých let, nejprve v regionálním tisku . Jeho články o zbraních se záhy začaly objevovat např. v časopise ABC vědy a techniky mládeže, ve Střelecké revui, ve St...

Vítězslav Kocourek (18)

Vítězslav Kocourek byl český spisovatel a překladatel z angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny. V roce 1939, po maturitní zkoušce, nastoupil na Karlově univerzitě. Studoval práva. Poté, co byly uzavřeny vysoké školy, vystřídal několik zaměstnání. Po válce pokračoval ve studiích češtiny a filozofie na filozofické fakultě UK. Prošel taky několika novinami a časopisy jako redaktor . V letech 1964–1968 byl vedoucím redaktorem a později zástupcem šéfredaktora Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1968 působil v nakladatelství Československý spisovatel. Roku 1972 byl z politických důvodů propuštěn a až do odchodu do důchodu roku 1980 byl korektorem tiskárny Mír . Roku 1955 vydal sbírku epigramů Ostré drápky a roku 1961 Sportovní povídky. Další díla: Za pohádkou kolem světa , Se zvířátky kolem světa , Vzpoura na lodi Bounty . Roku 1966 vydal encyklopedii Vesmír, Země, člověk - a my děti. Také roku 1981 pod jménem Jaroslava Huláka převyprávěl Homérovu Odysseiu .

Vince Flynn (19)

Vince Flynn, celým jménem Vincent Joseph Flynn byl americký spisovatel. Když se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem, vzbudilo to u jeho nejbližších nemalý podiv. V dětství totiž trpěl dyslexií a vždy měl velké potíže s psaním a čtením. O to větší bylo všeobecné překvapení, když se hned jeho první román Ultimátum stal bestsellerem. Tomu nicméně předcházelo pět let marného snažení o jeho uveřejnění a něco přes šedesát zamítavých odpovědí od nakladatelů. Nakonec autorovi nezbývalo než si román vydat vlastním nákladem. Od té doby se Vince Flynn stal jedním z nejlépe placených amerických spisovatelů a má na kontě již osm románů. Těší se uznání za erudici v oblasti práce tajných služeb a za své jasnozřivé předpovědi ohledně vzestupu islámského radikalismu a hrozby mezinárodního terorismu. Jeho romány čtou současní i bývalí prezidenti, čelní představitelé světových mocností i důstojníci výzvědných služeb po celém světě. Jeden vysoký představitel CIA údajně před časem své podřízené nabádal, aby „četli Flynna a uvažovali, jak by mohli zlepšit svou práci v boji proti terorismu“. Vince Flynn žil s ženou a třemi dětmi v Twin Cities. V nakladatelství BB/art již vyšly jeho romány Ultimátum, Převzetí moci, Třetí volba, Nebezpečný plán, Výkonná moc, Na počest padlým a Svolení zabíjet. Zemřel v roce 2013 na rakovinu prostaty ve věku 47 let.

Sven Hedin (19)

Dr. Sven Anders Hedin KCIE byl švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj , prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovršilo posmrtné vydání jeho Central Asia atlas. Jeho odkaz je do značné míry poškozen vztahem k nacismu. Jako patnáctiletý zažil Sven Hedin ve Stockholmu triumfální návrat polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda z prvního úspěšného proplutí Severovýchodním průjezdem. Od té chvíle toužil stát se objevitelem. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofen v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Po promoci, a když ovládl četné jazyky a nářečí a podnikl dvě cesty Persií, neuposlechl rad Ferdinanda von Richthofen, aby pokračoval ve studiích zeměpisu a obeznámil se s metodami zeměpisného výzkumu; proto musil později hodnocení výsledků svých expedic přenechat jiným učencům. Ve třech odvážných výpravách do hor a pustin Střední Asie v letech 1894 až 1908 zmapoval a probádal do té doby neznámá území Východního Turkestánu a Tibetu. Při návratu do Stockholmu roku 1909 byl uvítán stejně triumfálně jako Adolf Erik Nordenskjöld. Roku 1902 se stal doposud posledním Švédem z královského domu, který byl povýšen do šlechtického stavu, a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen. Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík své vědecké dokumentaci a populáním cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami...

Suzanne Collins (23)

Suzanne Collinsová je americká spisovatelka, autorka bestsellerových sérií Underworld Chronicles a Hunger Games . Vystudovala obor dramatického psaní na New York University, kde získala titul M.F.A. V současnosti žije v Connecticutu se svým manželem, dvěma dětmi a třemi koťaty. Suzanne Collinsová započala svou spisovatelskou dráhu v roce 1991 jako scenáristka televizních show pro děti. Po setkání s Jamesem Proimosem při práci na jednom z pořadů získala novou inspiraci a vrhla se na psaní vlastních knih pro děti. Inspirací pro Gregor the Overlander , první knihu z úspěšné série The Underland Chronicles, jí byla Alenka v říši divů, která by se však nepropadla králičí norou, nýbrž norou lidskou, pod kterou by našla něco úplně jiného něž čajovou sešlost. Poslední kniha z této série s názvem Gregor and the Code of Claw vyšla v roce 2007. V roce 2008 vyšla první kniha trilogie Hunger Games . V této trilogii se inspirovala řeckým mýtem o Theseovi a Minotaurovi a také armádní dráhou svého otce, která jí umožnila lépe porozumět chudobě, hladu a dalším následkům války. Námět na příběh ji napadl ve chvíli, kdy přepínala televizi mezi zprávami z války v Iráku a různými reality show. V roce 2009 vyšel druhý díl Catching Fire a závěrečný díl vyšel v srpnu 2010 pod názvem Mockingjay . Jen prvního dílu se prodalo v severní Americe během prvního roku přes 1,5 milionů výtisků, na žebříčku New York Times se udržel titul více než 60 týdnů. Suzanne Collinsová se díky tomuto úspěchu dostala v roce 2010 na seznam nejvlivnějších lidí, sestavovaného magazínem Time. Filmová práva na trilogii The Hunger G...

Sue Grafton (21)

Sue Graftonová byla americká spisovatelka detektivních románů. Sue Graftonová se narodila v Louisville v Kentucky, jejím otcem byl spisovatel C. W. Grafton. Vystudovala University of Louisville, poté pracovala jako úřednice ve zdravotnictví a pokladní v kalifornských městech Santa Monica a Santa Barbara. První román dokončila ve 22 letech a pokračovala v psaní dalších, z nichž dva byly vydány. Vzhledem k tomu, že nebyly příliš úspěšné, se v následujících letech Graftonová věnovala scenáristické tvorbě. V roce 1982 vydala první román ze své detektivní série podle abecedy. Graftonová je známá především sérií detektivních románů, jejichž názvy začínají písmenem a tvoří abecední posloupnost. Děj románů se odehrává v kalifornském městě Santa Teresa a okolí a hlavní postavu v nich představuje soukromá vyšetřovatelka Kinsey Millhoneová. Doba děje prvního románu řady odpovídá roku vydání, časové mezery mezi ději následujících románů jsou však kratší než mezi vydáváním. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sue Grafton na anglické Wikipedii.

Stanislav Šusta (17)

Stanislav Šusta je český spisovatel, prozaik a autor literatury faktu. Stanislav Šusta se roku 1941 vyučil strojním zámečníkem a pak pracoval jako dělník. Roku 1948 maturoval na strojní průmyslové škole. Následné studium na Vysoké škole politické nedokončil. V letech 1948-1950 byl redaktorem Rudého práva a pak Obrany lidu. Roku 1956 absolvoval vojensko-politické učiliště a roku 1957 přestoupil do složek Ministerstva vnitra. Roku 1973 vystudoval fakultu žurnalistiky. V letech 1969–1979 byl redaktorem a později i šéfredaktorem časopisu Stráž vlasti a od roku 1980 pracoval jako redaktor nakladatelství Naše vojsko. Jako spisovatel se soustředil na psaní literatury faktu, detektivních románů, dobrodružných příběhů pro mládež z práce Veřejné bezpečnosti a příběhů z občanské války v Rusku. Jeho knihy jsou ideově orientované na komunistický režim v Československu.

Stanislav Nikolau (23)

Stanislav Nikolau byl český geograf a novinář. Byl vedoucí osobností zeměpisného časopisu Širým světem, který mj. ilustroval Zdeněk Burian. Stanislav Nikolau se narodil v Humpolci. Otec Jan Nikolau byl kupec, matka Anna zemřela, když mu bylo 20 let. Otec se již neoženil a v roce 1903 se se syny Stanislavem a Zdeňkem odstěhoval do Prahy. Stanislav Nikolau vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy obor zeměpis–dějepis. Učil nejprve jako suplent na reálce v Ječné ulici, později jako středoškolský profesor na reálce v Karlíně. Jako středoškolský profesor psal zeměpisné učebnice. Stanislav Nikolau v mládí cestoval po Evropě a Přední Asii. Jeho osobnost geografa je spojena s předchůdci dnešní České geografické společnosti. V letech 1920–1931 byl jejím předsedou ; byl předsedou i protektorátní České společnosti zeměpisné . Politicky se angažoval v hnutí Vlajka, které sdružovalo československá fašistická uskupení; k přímé spolupráci s nacistickým Německem se ale nepropůjčil. Byl dlouholetým redaktorem deníku Národní politika. Jeho politické názory byly antisovětské, antigermánské, antisemitské a patriotické, což se projevovalo v jeho novinářské činnosti. Z aktivní politiky se stáhnul po vzniku Protektorátu. V roce 1947 byl odsouzen pro šíření letáků. Zemřel v Praze. Časopis Širým světem, vydávaný po dobu dvaceti let, je nejvýznamnějším odkazem Stanislava Nikolaua. Stanislav Nikolau se v období první republiky angažoval v hnutí Vlajka. Vlajka zastávala ideologii antisemitismu, antiněmectví a antikomunismu; 21. října 1932 se Stanislav Nikolau stal jejím předsedou. Antisemitismus Vlajky jako jeden z jejích programových bodů se projevil již v programovém prohlášení Vlajky vyhlášeném při zvolení S. Nikolaua předsedou; v bodu 7 se požaduje „odstranění nadvlády německého resp. židovského kapitál...

Sláva Štochl (14)

Sláva Štochl byl český fotograf. Začínal fotografováním sportu. Ve svých sedmnácti letech dosáhl prvního úspěchu, když jeho snímky otiskl sportovní týdeník Star, pro který pak fotografoval sportovní reportáže. V květnu 1945 dokumentoval Pražské povstání. Po válce se věnoval fotografování přírody, zejména ryb, a myslivecké tematiky.

Simon Brett (19)

Simon Brett je anglický spisovatel známý svými detektivními romány, v České republice si však větší oblibu získala jeho „prevítovská série“ o výchově dětí. Po studiích na Dulwich College a na Wadham College v Oxfordu pracoval pro BBC Radio a London Weekend Television. Od konce 70. let se plně věnuje spisovatelské činnosti. Je ženatý a má tři děti. V roce 2000 se stal předsedou Klubu detektivů. Brett vytvořil čtyři série klasických detektivních příběhů vyznačujících se výstředními charaktery postav, náhlými zvraty a všudypřítomným humorem. V nejstarší z nich představuje detektiva amatéra stárnoucí herec Charles Paris, řešící kromě detektivních zápletek své problémy s angažmá, pitím a vztahem ke své ženě, se kterou nežije. Série se skládá z 18 románů, z nichž poslední, A Decent Interval, byl vydán v roce 2013 po 15leté přestávce. Část příběhů byla dramatizována pro rozhlas. Ve druhé sérii vystupuje paní Pargeterová, jíž pomáhají v řešení případů přátelé jejího zemřelého manžela. Třetí série, jejíž první kniha The Body on the Beach vyšla roku 2000, se odehrává ve fiktivní vesnici Fethering, nacházející se na jižním pobřeží Anglie. Čtvrtá, nejnovější série byla zahájena v roce 2009 dílem Blotto, Twinks and the Ex-King's Daughter. Odehrává se na začátku 20. století a detektivní zápletky v nich řeší dvojice aristokratických sourozenců Blotto a Twinks. Za celoživotní přínos detektivnímu žánru obdržel Brett v roce 2014 ocenění Diamond Dagger. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simon Brett na anglické Wikipedii.

Robert Kraft (22)

Robert Emil Kraft byl německý spisovatel, autor dobrodružných, detektivních a fantastických kolportážních románů, z nichž nejznámější je jeho cyklus Detektiv Nobody. Rober Emil Kraft se narodil v Lipsku roku 1859 jako syn bohatého obchodníka s vínem. Jeho rodiče se brzy rozvedli, ze střední školy byl vyloučen pro časté absence a dvakrát se pokusil o útěk z domova. Na příkaz otce se vyučil zámečníkem a poté vystudoval strojařinu na Královské Vyšší odborné škole v Saské Kamenici. Roku 1889 ukradl svému otci větší částku peněz, aby mohl cestovat po světě. Byl zatčen a krátce vězněn. Po propuštění se nechal v Hamburku v najmout na loď Shakespeare, se kterou se dostal do Londýna, pak do New Yorku a nakonec do Grónska, kde loď ztroskotala. Byl zachráněn a další jeho cesta vedla do Kanady, San Franciska, plavil se na Samou a do Austrálie navštívil Kalkatu a Bombaj. Na lodích pracoval jako námořník, steward i jako kuchař. V červenci roku 1890 byl v Suezu, odkud chtěl do Istanbulu. Plavil se jako černý pasažér na britském parníku, na kterém vypukla cholera. Rovněž onemocněl a v Istanbulu byl léčen v německé nemocnici. Zde byl chycen německými úřady a musel na tři roky narukovat do Královského námořnictva ve Wilhelmshavenu. Po propuštění z vojenské služby roku 1894 se vrátil zpět do Egypta, kde žil jako pouštní lovec v Libyjské poušti. Zde se setkal s tajemnou sektou tančících dervišů, která na něj hluboce zapůsobila a díky které se začal zabývat nadpřirozenem a okultismem a rozhodl se stát se spisovatelem. Roku 1895 se vrátil do Lipska a marně se snažil usmířit se s otcem. Oženil se s dcerou obchodníka s vínem a měl s ní dvě dcery. Uzavřel smlouvu s nakladatelem Heinrichem Gottholdem Münchmeyerem a začal psát jeden dobrodružný román za druhým. Inspiraci pro svá díla nacházel především ve svých zážitcích z cest po celém světě. Po smrti otce roku 1901...

Riordan Rick (34)

Rex Beach (23)

Rex Ellingwood Beach byl americký romanopisec , dramatik a olympijský hráč vodního póla.

Ransom Riggs (19)

Ransom Riggs je americký spisovatel, známý především díky knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Riggs se narodil v Marylandu v roce 1979 na 200 let staré farmě, a vyrůstal na Floridě, kde navštěvoval Pine View School for the Gifted. Studoval anglickou literaturu na Kenyon College a film na Univerzitě Jižní Kalifornie. Jeho práce na krátkých filmech, které zveřejňoval na internetu, a také blogování pro Mental Floss mu přinesly práci na The Sherlock Holmes Handbook, příručce která byla vydána v návaznosti na film Sherlock Holmes v roce 2009. Riggs shromáždil sbírku kuriózních starých fotografií, kterou přinesl do vydavatelství Quirk Books s nápadem, využít je v obrázkové knize. Na návrh šéfredaktora, Riggs použil fotografie jako východisko pro sepsání příbehu. Výsledkem byla kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti , která se umístila na seznamu bestsellerů, zveřejněném v deníku The New York Times. Další knihy inspirované starými fotografiemi byly Talking Pictures publikované nakladatelstvím Harper Collins v říjnu 2012. Pokračování série Sirotčinec slečny Peregrinové pod názvem Podivné město  byl vydán 14. ledna 2014. Třetí díl série s názvem Knihovna Duší, byl vyhlášen na začátku roku 2015 a oficiálně vydaný byl dne 22. září 2015. Riggs v současné době žije v Santa Monice v Kalifornii a v roce 2013 se oženil se spisovatelkou Tahereh Mafi. S autorem Johnem Greenem jsou dobří přátelé. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ransom Riggs na anglické Wikipedii.

Rainer Holbe (17)

Rainer Holbe, narozen roku 1940 v Chomutově, strávil dětství ve Frankfurtu. V roce 1959 začínal jako volontér u Frankfurter Rundschau, kde v období 1960 - 1965 pracoval jako redaktor.Poté až do roku 1972 vedl frankfurtskou pobočku časopisu Bild und Funk. Od roku 1974 pracoval jako moderátor a redaktor pro zvláštní úkoly u RTL - Radio Luxemburg. Za toto působení byl roku 1988 vyznamenán "Zlatou kamerou". Rainer Holbe organizuje dvakrát ročně parapsychologické semináře ve středisku Etora na ostrově Lanzarote. V roce 1966 začala Holbeova kariéra televizního moderátora. Proslul jako jeden z nejoblíbenějších západoevropských televizních moderátorů při pořadech "Show Chance" a "Starparade" V RTL a později na SAT 1 si neobyčejnou posluchačskou a diváckou oblibu získal jeho seriál "Neuvěřitelné příběhy". Ten posléze ztvárnil v mnoha úspěšných knihách. Čeští čtenáři se doposud mohli seznámit s následujícími tituly: Neuvěřitelné příběhy, Obrazy z říše mrtvých, Fantastické fenomény, Vzpomínky na Atlantidu, a Fantastická budoucnost.

Plútarchos (13)

Plútarchos, starořecky Πλούταρχος byl řecký spisovatel, historik a filozof, autor historických a moralistických děl. Plútarchos v mládí hodně cestoval po tehdy známém světě – osobně poznal Řecko, Egypt, Malou Asii, několikrát navštívil Řím. Studoval v Athénách, Korinthu a v egyptské Alexandrii a získal velmi kvalitní vzdělání. V pětačtyřiceti letech se usadil ve svém rodném městě a žil zde až do smrti. Stal se slavným již za svého života. V rodném městě zastával významné úřady a založil zde pobočku platónské akademie. Získal čestné občanství Athén, byl poctěn přátelstvím římských císařů Traiana a Hadriana a udržoval úzké kontakty s delfskou věštírnou, kde pravděpodobně působil jako kněz. Plútarchos byl velmi plodný autor. Ve starověku bylo známo 227 jeho literárních prací, do současnosti se dochovalo jen asi 150. Jeho hlavním historickým dílem jsou Životopisy slavných Řeků a Římanů , dvacet dva dvojic životopisů významných řeckých a římských osobností, které navzájem porovnával a které měly podle něho být vzorem a poučením pro život. Plútarchos totiž nehledal jen společné rysy slavných osobností, ale především jejich morální kvality. Plútarchovy životopisy měly velký význam i v pozdějších obdobích, kdy z nich čerpali náměty pro své hry mnozí světoví dramatici . Druhou velkou skupinu jeho děl tvoří moralistická etická díla, latinsky nazývaná Moralia . Jde o drobnější práce, které řeší mnohé etické otázky každodenního života, morálky a chování . Napsal také mnohá díla, která se věnovala literatuře, přírodovědě, filozofii, matematice, náboženství a dalším oborům. Pro svou manželku napsal dílko Útěcha ženě a kromě toho vytvořil asi sto stručných příběhů Ctnosti žen....

Petronius Arbiter (11)

Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...

Petr Broža (26)

Petr Broža má za sebou rozsáhlou publikační činnost. Ve společnosti Computer Press působil jako redaktor a šéfredaktor časopisů Computer, Osobní finance, MobilMania.cz a AutoRevue.cz. Na svém kontě má řadu knižních bestsellerů, mimo jiné 333 tipů a triků pro vypalování CD a DVD.

Pavel Roubal (28)

Pavel Roubal byl český disident. Vystudoval na strojní fakultě ČVUT. V lednu 1977 podepsal Chartu 77. Od roku 1977 do 1978 vázal na půdě rodinného domu v Praze Strašnicích samizdatové knihy rozepisované v rámci brněnské edice Jiřího Müllera. Začátkem července 1978, v souvislosti s návštěvou Leonida Iljiče Brežněva, byla v domě Pavla Roubala provedena domovní prohlídka a zabaveno větší množství knih připravených ke svázání. Pavel Roubal byl vzat do vazby a vyšetřován pro rozšiřování románu Dotazník Jiřího Gruši, který byl rovněž zadržen. Oba disidenti byli po necelých třech měsících z vazby propuštěni. 19. 6. 1979 se Pavel Roubal stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných , monitoroval soudní přelíčení s politickými vězni a podával zprávy pro „Sdělení VONS“. V lednu a v únoru roku 1980 se v bytě manželů Roubalových v Častrově ukrývala Drahuše Šinóglová, celostátně hledaná osoba, odsouzená pro rozmnožování samizdatů. Během domovní prohlídky v tomto bytě se ukryla v nefunkčních akumulačních kamnech a policie ji neodhalila. Pavel Roubal se také věnoval otázce životního prostředí. Během sametové revoluce 1989 Pavel Roubal organizoval protestní akce na Pelhřimovsku. S manželkou Věrou Roubalovou , rovněž signatářkou Charty 77, měl čtyři děti Jana Roubala, Pavla Roubala, Petra Roubala a Martu Kolskou . V roce 2009 Václav Havel zařadil ve svém projevu k výročí 17. listopadu Pavla Roubala do seznamu těch, kteří se zasloužili o svobodu.

Pavel Kucharský (17)

Narozen 11.1.1910 v Nemošicích u Pardubic, zemřel 22.3.1979 v Praze. PhDr., klasický filolog, jazykovědné práce, překlady z latiny.

Pavel Grym (23)

Pavel Grym byl český novinář a spisovatel. Narodil se v Náchodě, v rodném městě maturoval v roce 1949, v době, kdy byl prosperující obchod jeho otce znárodněn. Začal studovat češtinu a divadelní vědu na Filozofické fakultě, po roce přešel na AMU, odkud byl pak z politických důvodů vyloučen, po vojně však školu dokončil. Od roku 1956 do začátku tzv. normalizace byl redaktorem Lidové demokracie, potom tiskovým referentem v Divadle Spejbla a Hurvínka. Pavel Grym psal do novin a časopisů, dělal dramatizace pro rozhlas i televizi, psal knížky pro děti nebo texty na gramofonové desky. Celý dospělý život žil v Praze, ale zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Humpolci.

Patrik Ouřednik (18)

Patrik Ouředník, ve francouzském kontextu někdy Patrick , je česky a francouzsky tvořící spisovatel a překladatel, žijící ve Francii. Narodil se v roce 1957 v Praze v rodině lékaře a středoškolské učitelky francouzštiny, Francouzsky italského původu. V 70. letech se podílel na činnosti Jazzové sekce, v roce 1979 podepsal petici VONSu za propuštění politických vězňů v Československu, čímž se mu uzavřel přístup k vysokoškolskému studiu. Vystřídal řadu různých zaměstnání, mj. jako knihkupecký příručí, archivář, skladník, sanitář, listonoš, domácí dělník. Současně se aktivně věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde zprvu pracoval jako šachový konzultant, později jako knihovník. Večerně vystudoval francouzskou literaturu, poté jako volný posluchač dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení. V letech 1986–1998 byl redaktorem a vedoucím literární rubriky ve čtvrtletníku L'Autre Europe. V roce 1992 podnítil založení Svobodné univerzity v Nouallaguetu, kde také v letech 1995–2010 přednášel. Česky publikoval literární a společensko-kulturní články ve Svědectví a 150 000 slov, francouzsky přispíval do periodik L'Autre Europe, La Nouvelle alternative, Lettre internationale, Liber, Cadmos aj. Ve Francii také uspořádal několik publikací včetně prvního francouzského sborníku studií o Vladimíru Holanovi . Je lektorem a spoluautorem Slovníku autorů a Slovníku literárních děl v nakladatelství Robert Laffont a autorem hesla „Kultura v Československu“ v Encyclopaedia Universalis . Po roce 1989 publikuje rovněž v českém tisku . V letech 2003 – 2007 vedl v nakladatelství Paseka ediční řadu Smil: jazykem o jazyce. Jako překladatel debutoval v samizdatovém sborníku překladů Borise Viana Kroniky, texty, povídky , který sám uspořádal, a oficiálně r. 1984 ve Světové literatuře texty Jacquese Brela. Vlastní tvorbu začal uveřejňova...

Oroken (7)

One (21)

Juan Carlos Onetti byl uruguayský spisovatel, nositel ceny Premio Cervantes. Jeho nejznámějšími díly jsou La vida breve , La cara de la desgracia a Dejemos hablar al viento .

Modus (12)

Modus byla významná slovenská hudební skupina, kterou v 70. letech 20. století založil Ján Lehotský, skladatel, zpěvák a klávesista. Kapela původně začínala jako beatová skupina s výrazným důrazem na jazz, poté se proměnila v jednoho z průkopníků slovenské populární hudby. Během své kariéry se Modus proslavila melodickým poprockovým stylem a v bývalém Československu zaznamenala značný úspěch.