Výpis všech autorů

Joza Břízová

Narozena 13.5.1905, zemřela v srpnu 1983. Autorka kuchařských knih a rad pro hospodyně.

Steve Berry

Steve Berry je americký autor románů a novel. Vystudoval politologii a práva. Po absolutoriu založil advokátskou praxi. Když začínal pracovat na svém prvním románu, netušil dvě věci: že nakladatelé osmdesátkrát odmítnou jeho rukopis – a že toho budou velmi litovat, poněvadž Berryho prvotina s názvem Jantarová komnata několik týdnů figurovala na prvním místě žebříčku nejprodávanějších knih. Dnes je Steve Berry autorem osmnácti románů, v kterých se snoubí napětí a záhady, jejichž kořeny sahají do nedávné i hluboké historie. Díky thrilleru Templářské dědictví se Berry natrvalo zařadil mezi špičku tohoto žánru: kniha byla přeložena do třiceti čtyř jazyků a Dan Brown, autor bestselleru Šifra mistra Leonarda, se nechal slyšet, že „tato kniha přesně splňuje jeho představy o skvělém románu“.

Jan Bauer

Jan Bauer je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Novinářský talent a znalosti v oboru zemědělství uplatňoval dlouhá léta jako redaktor celostátního deníku Zemědělské noviny. Dlouhodobě žije na samotě u Vodňan. V prosinci 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob. Některé knihy napsal pod pseudonymy. Věnuje se především detektivkám a literatuře faktu, přičemž uplatňuje své znalosti českých dějin.

David Burnie

David Burnie, BSC, studoval zoologii a pracoval jako biolog, než se stal na plný úvazek vědeckým spisovatelem.. Je autorem nebo se podílel na více než 75 knihách a multimediálních titulů, včetně opic a chyby v DK tajné světy série, Stručná Encyklopedie lidského těla, která byla zveřejněna v DK, a milníky medicíny. Jeho kniha, jak příroda funguje vyhrála cenu Kniha vědy. Pracoval také jako konzultant pro programy BBC TV přírodě.

Bstan-'dzin-rgya-mtsho

Tibetský dalajlama.

Otakar Batlička

Otakar Batlička byl český radioamatér , světoběžník, spisovatel a bojovník proti nacismu. V rané dospělosti několik let cestoval po světě. Jeho putování se stalo podkladem pro částečně autobiografické dobrodružné povídky pro mládež, které publikoval v časopise Mladý hlasatel. Ztvárnil v nich zčásti své vlastní zážitky, především do nich však s velkou volností přepsal vyprávění lidí, se kterými se setkal. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stal členem Obrany národa - Východ, pro niž jako zdatný radiotelegrafista obstarával spojení se sovětskou zpravodajskou službou NKVD, resp. "Moskvou". Po zatčení byl nakonec uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde zahynul; příčina jeho smrti není zcela jasná. O jeho mládí se traduje řada smyšlených, tzv. batličkovských legend. Narodil se jako syn úředníka z pražských plynáren. Brzy v dětství mu zemřela matka a otec na něj pravděpodobně neměl příliš času. Jako kluk měl Batlička každopádně jeden problém za druhým. Neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil. Poctivým srovnáváním dobových dokumentů bylo nicméně doloženo, že není pravda, že by Otakar Batlička ještě někdy před plnoletostí utekl na několik let do světa, jak se o něm traduje. Cestu do zahraničí ve skutečnosti podnikl až v dospělosti. Navzdory legendám se po návratu z cest po světě rychle dostal do svízelné životní situace. Neměl maturitu a těžko hledal práci. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, nakonec si otevřel vlastní soukromou školu boxu, kde byl instruktorem. Údajně získal vavříny ve střelbě, závodil na motorce. Na jedné výstavě v Nuslích se později seznámil s radiotelegrafií. Znovu tak začal cestovat, tentokrát jen éterem na vlnách, ale zato po celé planetě. Mezi smyšlenky patří, že by se spojil s Nobileho vzducholodí a podobné velikášské kousky, které opět zmiňují ...

Milena Brůhová

Milena Brůhová byla autorka detektivek, románů pro ženy, filmových a divadelních scénářů. Přezdívalo se jí „jihočeská Agatha Christie“. Autorka prožila své dětství ve svém rodišti Miroticích u Písku. Od roku 1945 studovala gymnázium v Písku. Protože nebyla přijata na vysokou školu, začala pracovat jako farmaceutická laborantka. V letech 1973–1975 dálkově vystudovala dvouleté pomaturitní farmaceutické studium a roku 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké lékárně. Vdaná byla za Jiřího Brůhu, se kterým měla syna Jiřího Brůhu , architekta. Od 70. let přispívala do různých časopisů: Vlasta, Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue. Česká televize vysílala adaptace jejích próz. V roce 1988 získala „Prémii českého literárního fondu“ za knihu Zkouška kvality. Jako první žena dostala cenu „Číše Petra Voka“, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů za celoživotní dílo. V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem. Její oblíbení spisovatelé byli Karel Čapek, Daphne de Maurier a Dick Francis.

Ivan Bušek

PhDr. Ivan Bušek. Autor matematických učebnic.

Holly Black

Holly Blacková se narodila 10. listopadu 1971. Je to americká spisovatelka a editorka. Její nejznámější prací je patrně Kronika rodu Spiderwicků, která se stala velmi oblíbenou u dětí napříč státy, mj. i díky kresbám ilustrátora Tonyho DiTerlizzi. Žije s manželem v městečku Amherts v americkém státě Massachusetts. Kronika rodu Spiderwicků byla zfilmována, celovečerní rodinný snímek spatřil světlo světa v roce 2008. Kniha byla též předělána do formátu videohry. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Holly Black na anglické Wikipedii.

Miroslav Bedřich Böhnel

Miroslav Bedřich Böhnel, vlastním jménem Bedřich Böhnel , byl český spisovatel, povoláním středoškolský profesor. Narodil se v rodině likvidátora Krakovské pojišťovny v Brně Bedřicha Böhnela a jeho manželky Anny, rozené Schifferové . Pokřtěn byl Bedřich Antonín Eduard. Byl mladší ze dvou bratrů. Po smrti otce se matka roku 1896 se svými syny přestěhovala do Prahy. Maturoval v roce 1905 na gymnáziu na Královských Vinohradech v Hálkově ulici. Následně vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde v roce 1910 získal doktorát obhájením práce Prameny k historickému kalendáři Daniela Adama z Veleslavína. Po studiích pracoval jako středoškolský profesor v Praze, Chrudimi a Písku, od roku 1912 znovu v Praze. Během studií o prázdninách i po ukončení studia často cestoval po Evropě. Pedagogickou kariéru ukončil na reálce v Praze II. v roce 1941, kdy odešel nuceně do výslužby. Po osvobození se krátce k pedagogické praxi vrátil, ze zdravotních důvodů odešel definitivně do důchodu v lednu 1946. Dne 23. srpna 1913 se v Rudolfově oženil s Růženou , rozenou Kržovou . Manželé Böhnelovi žili na Královských Vinohradech . Manželčin rodný kraj inspiroval Bedřicha Böhnela k historickým pracím. Hlavní inspirací díla mu byl pražský a studentský život. V románech ze studentského prostředí se věnoval především sexuálním problémům mladých lidí, jako byla mravní a erotická krize způsobená koedukovaným vyučováním. Ve své době byl úspěšným spisovatelem, oceňovaným čtenáři, kritiky i pedagogy, jeho romány vycházely opakovaně. Publikoval pod jménem M. B. Böhnel. Byl členem Moravského kola spisovatelů. Publikoval v řadě deníků a časopisů, např. Zlatá Praha, Salon a dalších....

Zdeněk Burian

Zdeněk Michael František Burian byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi společně s profesorem Josefem Augustou. Zdeněk Michal Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici. Jeho otcem byl Eduard Burian. Jeho matkou byla Hermína Burianová. V letech 1905 až 1909 pobýval Zdeněk Burian s rodiči ve Štramberku v domě čp. 38. Kolem roku 1910 se Zdeněk Burian přestěhoval s rodiči do Kopřivnice a začal zde navštěvovat obecnou a měšťanskou chlapeckou školu. V roce 1919 složil úspěšně přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Dne 24. října 1919 byl čtrnáctiletý Burian zapsán jako mimořádný studující Akademie výtvarných umění v Praze. Nastoupil do prvního semestru Všeobecné malířské školy, kterou vedl profesor Jakub Obrovský. Na škole vydržel ale pouze necelé dva roky. Ve školním roce 1920/1921 šestnáctiletý Zdeněk Burian svá studia přerušil. Po odchodu ze školy se začal živit jako ilustrátor. Ilustroval především dobrodružnou literaturu. První knihou, k níž takto přispěl, bylo Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona, které vyšlo v září roku 1921. V letech 1924 až 1925 zahájil ilustrování časopisu „Širým světem“ a knih České grafické unie. Od roku 1925 pracoval na geografickém cyklu „Země a lidé“. Dne 14. února 1927 se Zdeněk Burian oženil s Františkou Loudovou . Pro nakladatelství Josefa Richarda Vilímka začal od roku 1927 Burian postupně ilustrovat časopisy: Humoristické listy, Malý čtenář, Dobrodružný svět, ...) a potom též i dobrodružné knihy. V roce 1930 ilustroval Zdeněk Burian první knihy nakladatele Jana Toužimského. Od června roku 1932 pak začal pracovat pro nakladatelství Toužimský & Moravec. Pod vedením docenta Josefa Augusty namaloval Zdeněk Burian v roce 1935 svých prvních šest rekonstrukcí. Vzájemná spolupráce trvala až do...

Simon Brett

Simon Brett je anglický spisovatel známý svými detektivními romány, v České republice si však větší oblibu získala jeho „prevítovská série“ o výchově dětí. Po studiích na Dulwich College a na Wadham College v Oxfordu pracoval pro BBC Radio a London Weekend Television. Od konce 70. let se plně věnuje spisovatelské činnosti. Je ženatý a má tři děti. V roce 2000 se stal předsedou Klubu detektivů. Brett vytvořil čtyři série klasických detektivních příběhů vyznačujících se výstředními charaktery postav, náhlými zvraty a všudypřítomným humorem. V nejstarší z nich představuje detektiva amatéra stárnoucí herec Charles Paris, řešící kromě detektivních zápletek své problémy s angažmá, pitím a vztahem ke své ženě, se kterou nežije. Série se skládá z 18 románů, z nichž poslední, A Decent Interval, byl vydán v roce 2013 po 15leté přestávce. Část příběhů byla dramatizována pro rozhlas. Ve druhé sérii vystupuje paní Pargeterová, jíž pomáhají v řešení případů přátelé jejího zemřelého manžela. Třetí série, jejíž první kniha The Body on the Beach vyšla roku 2000, se odehrává ve fiktivní vesnici Fethering, nacházející se na jižním pobřeží Anglie. Čtvrtá, nejnovější série byla zahájena v roce 2009 dílem Blotto, Twinks and the Ex-King's Daughter. Odehrává se na začátku 20. století a detektivní zápletky v nich řeší dvojice aristokratických sourozenců Blotto a Twinks. Za celoživotní přínos detektivnímu žánru obdržel Brett v roce 2014 ocenění Diamond Dagger. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simon Brett na anglické Wikipedii.

Richard Bach

Richard David Bach je americký spisovatel. Je znám především bestsellerem Jonathan Livingston Racek z roku 1972 a filmem, který byl na jeho námět natočen. V jeho knihách se také objevuje jeho obliba letectví a dokonce i létání v metafoře. Letectví je jeho koníčkem od 17 let. V roce 1955 navštěvoval Long Beach State College. Je autorem několika beletristických i faktických prací, včetně Jonathana Livingstona Racka , Iluze , Jediného a Out of My Mind . Většina jeho děl je částečně autobiografická a používá aktuální nebo vysněné téma nějaké události jeho života, skrze kterou může ilustrovat svou filosofii. Ve svých knihách udržuje konzistentní filozofii: Naše pravá přirozenost není ohraničena prostorem ani časem, jsme vyjádřením bytí, skutečně se nerodíme ani neumíráme a vstupujeme do tohoto světa dojmů a podob, abychom se bavili, učili, sdíleli zkušenosti s těmi, na kterých nám záleží, zkoumali a především učili, jak milovat a milovat znovu.

Pavel Beneš

Doc. Ing.,CSc. autor středoškolských a vysokoškolských učebnic. Učil na ČVUT předměty spojené s kybernetikou a přenosu informací. Nyní je již v důchodu.

Miloslav Bureš

Miloslav Bureš byl český hudebník a trumpetista. Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly. Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. . Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho Instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači . Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti. Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro tr...

George & Beatovens

Česká rocková skupina z Prahy. Založil ji v roce 1965 zpěvák Petr Novák s textařem Ivo Plickou a pojmenovali ji podle svého bubeníka Jiřího Jiráska . Průkopníci autentického rockového písničkářství v češtině s rozhlasovými hity z roku 1965 "Já budu chodit po špičkách" a "Povídej" . Dočasně se rozpadla koncem roku 1965, znovu se dala dohromady v roce 1967. Do roku 1970 se skupina vyvinula k progresivnějšímu rocku à la Jethro Tull, v roce 1972 se opět rozpadla. V roce 1980 začal Petr Novák používat pro svou doprovodnou skupinu zkrácený název "G&B", původní anglický název byl komunistickými úřady až do roku 1989 zakázán. Po Novákově smrti v roce 1997 skupinu nakonec obnovil Karel Kahovec a od roku 2009 stále aktivně vystupuje. Členové: Miloš Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík: Petr Novák Karel Sluka , Michal Burian , Jaroslav Bednář , Zdeněk Juračka , Vladimír Mišík , Miroslav Dudáček , Bohuslav "Slávek" Janda , Jiří Jirásek , Ivan Pelíšek , Pavel Zuman , Jiří Čížek , Michal Ditrich , Oldřich Wajsar , Miroslav Helcl , Jan F. Obermayer , Petr Bezpalec , Jiří Sluka , Petr Formánek , Stanislav Staněk , Ladislav Klein , Hubert Täuber , Adolf Seidl , Karel Novák , Zdeněk Nedvěd , Martin Rychta , Michal Pavlík , Karel Kahovec , Petr Eichler .

Čestmír Böhm

Narozen 1893, zemřel 30.4.1966. Zahradnický odborník, šlechtitel, publikace z oboru.

Vlasta Burian

Vlasta Burian byl český herec, komik, zpěvák a filmový režisér, proslulý svým komediálním talentem a ve své vlasti často označovaný jako "král komiků". Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci, který byl tehdy součástí Rakouska-Uherska, a stal se významnou osobností české kultury v období mezi dvěma světovými válkami. Jeho kariéra zahrnovala různé formy zábavy včetně divadla, filmu a hudby. Burianův jedinečný styl humoru a jeho schopnost navázat kontakt s publikem z něj učinily oblíbenou osobnost. Ve 30. a 40. letech 20. století hrál v mnoha filmech, které jsou dodnes považovány za klasiku české kinematografie.

Johannes von Buttlar

Miroslav Bouchner

Narodil se 16. prosince 1926 v Pohranicích na Slovensku, odkud se záhy s rodiči přestěhoval do Říčan. Po maturitě na gymnáziu v Praze absolvoval v r. 1951 Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. První zaměstnání získal ve Státním zdravotním ústavu v Praze, odkud po jednom roce odešel do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze - Ruzyni, kde pracoval šest let. Od r. 1959 až do odchodu do důchodu v r. 1990 působil ve VÚLHM. Tam se nejprve věnoval biologii koroptve polní, později biologické ochraně snůšek pernaté zvěře. Zmapoval oblasti výskytu tetřeva a tetřívka a zabýval se zaváděním bělokura rousného. Později se zaměřil na výzkum vodní pernaté zvěře, zejména na kachny a na využití umělých hnízd. S Klubem sokolníků spolupracoval na umělém odchovu loveckých dravců. Po celý život byl aktivním členem České společnosti ornitologické. Byl autorem více než 50 vědeckých a 120 odborných prací, množství populárních článků a několika knih. Myslivecké praxi byly věnovány jeho metodické příručky Divoká kachna - myslivecká péče a způsoby lovu a Umělá hnízdiště pro kachny. Nejobsáhlejší jsou jeho knihy Poznáme je podle stop, vydaná také v cizině, a Stopy zvěře, jimiž obohatil naši odbornou literaturu.

Iveta Bartošová

Iveta Bartošová byla známá česká zpěvačka a herečka, která se v 80. a 90. letech 20. století stala jednou z nejpopulárnějších a nejvlivnějších umělkyň v České republice. Její kariéra začala na počátku 80. let 20. století po účasti v několika pěveckých soutěžích, což vedlo k jejímu objevení a následnému vzestupu ke slávě. Bartošová si díky svému melodickému hlasu a emotivnímu vystupování získala oddané fanoušky a zažila plodnou kariéru, během níž vydala řadu alb a singlů, které měly u publika velký ohlas.

František Buriánek

František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...

Jules Amédée Barbey d'Aurevilly

Pocházel z normandské šlechtické rodiny. Studoval na Collège Stanislas v Paříži a v letech 1829-1833 práva v Caen. Po prvotních sympatiích s republikány přešel ke krajně pravicovému monarchismu a katolicismu. Během studií v Paříži se seznámil s básníkem Mauricem de Guérin. Od roku 1833 se usadil v Paříži a psal kritiky do royalistických novin. Francouzský spisovatel, básník, žurnalista a kritik. Jeho dílo je spolu s dílem Augusta Villiers de l'Isle Adam považováno za spojovací článek mezi romantismem na jedné straně a dekadencí a symbolismem na straně druhé. Jeho romány a povídky jsou často situovány do rodné Normandie. Popisuje stav společnosti za revoluce a po ní a kritizuje i úpadek mravů kněží a šlechty. Ačkoli se sám označoval za nepřítele naturalismu, jeho práce jsou realismem a naturalismem zásadně ovlivněny. Dalším paradoxem jeho díla je, že - ač katolík a royalista - byl konzervativními kruhy odmítán a některá jeho díla byla na církevním seznamu zakázaných knih. Ve svých kritických soudech a názorech uplatňoval nejpřísnější kritéria a často se uchyloval až k nesnášenlivým útokům . V raném období byl také teoretikem dandysmu a napsal esej o G. Brummellovi.

Johannes Brahms

Johannes Brahms byl německý skladatel a klavírista období romantismu, který se narodil 7. května 1833 v Hamburku a zemřel 3. dubna 1897 ve Vídni. Pro svůj významný přínos klasické hudbě je často řazen do skupiny "tří B" spolu s Johannem Sebastianem Bachem a Ludwigem van Beethovenem. Brahmsova kariéra se vyznačovala tradicionalismem i novátorstvím. Jeho díla jsou hluboce zakořeněna ve strukturách a kompozičních technikách klasicistních mistrů. Ačkoli nepsal opery, byl plodný v mnoha jiných formách, včetně komorní hudby, symfonií, klavírních děl a sborových skladeb.

Emil František Burian

Emil František Burian byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér. Narodil se v Plzni v rodině operního pěvce-barytonisty Emila Buriana, člena Městského divadla, a jeho manželky Vlasty, učitelky zpěvu. V Praze studoval na smíchovském gymnáziu, ze kterého přešel do mistrovské školy Pražské konzervatoře. Zde absolvoval v roce 1927 jako žák Josefa Bohuslava Foerstera. E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926–1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio. V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ , což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband. V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla. Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 , kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – číslo označovalo vždy letopočet konce sezony – každý rok název divadla posouval o jedno číslo a tak až do D 41. V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později na Stalinův příkaz zavražděn společně se svou manželkou. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem. Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek druhé světové války prožil v koncent...

Božena Benešová

Božena Benešová, roz. Zapletalová, byla moravská básnířka a spisovatelka. Větší část svého mládí prožila v Uherském Hradišti a Napajedlích, kde se i vdala. V roce 1908 se přestěhovala do Prahy. Její rodiče byli Roman Zapletal a Bertha Zapletalová-Kostelniková. Za manžela si vzala r. 1896 Josefa Beneše, se kterým se r. 1912 rozvedli; zůstali spolu až do jeho smrti r. 1933. Jejím prastrýcem byl moravskoslezský vrchní státní zástupce František Zapletal z Luběnova . Velký vliv na ni mělo přátelství s Růženou Svobodovou. Pomohla jí z rezignované melancholie v době po svatbě a podporovala ji jako spisovatelku. Bohatě korespondovaly, Svobodová ji navštívila na Moravě, společně cestovaly do Itálie . Přátelství trvalo až do smrti Růženy Svobodové v roce 1920. Svobodová vyžadovala po Benešové kázeň a každodenní práci s literaturou, nutila ji dokončovat práci. Seznámila ji s F. X. Šaldou. Na druhou cestu do Itálie v r. 1907 se vydaly Svobodová s Benešovou spolu s Josefem Svatoplukem Macharem. V roce 1907 a 1908 redigovala Benešová přílohu Ženské revui Žena v umění. Tato zkušenost jí otevřela dveře k pozdější spolupráci s jinými časopisy, např. Masarykovou Naší dobou. V této situaci se r. 1908 rodina rozhodla přestěhovat do Prahy. Během válečných let 1914–1918 dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí a začala pracovat na dosud největším literárním díle, románu Člověk. Roku 1926 začala pracovat v YWCE jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora ap. Práce byla do určité míry východiskem z finanční nouze, dívky z klubovny YWCA si ji velmi oblíbily a utvořily kroužek „Dívky Boženy Benešové“. Později, když byla nemocná, jim diktovala poslední pokračování Dona Pabla, Dona Pedra a Věry Lukášové. Od 24. května 1932 byla řádnou členkou České akademie věd a umění. Zemřela 8. dubna 1936 ve svém dejvickém bytě v S...

Bohuš Balajka

Bohuš Balajka , občanským jménem Bohumil Balajka, byl český literární historik, kritik a prozaik. Otec Bohuše Balajky byl původně rolník, ale prožil dvacet pět let v USA, kde pracoval jako pivovarský dělník. Bohuš Balajka vyrůstal v Prštném u Zlína, což zobrazil v autobiografickém díle Už se tam nevrátím .... Vzpomíná na dětství v rodném Valašsku v poklidném ovzduší první republiky, které symbolicky končí mobilizací. V letech 1934 až 1938 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a poté na reálném gymnáziu ve Zlíně . Rok pracoval na okresním úřadě ve Zlíně. Následně byl až do dubna 1945 totálně nasazen na práci v koksovně v Ostravě. Maturitní zkoušku mohl složit až po druhé světové válce. V rozmezí let 1945 až 1950 studoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1946 absolvoval stipendijní pobyt v Polsku. V roce 1948 se oženil s Anettou Heczkovou, s níž měl jednoho syna ). Studium zakončil doktorátem ze slovanské filologie. Později pracoval v antikvariátu jako odborný katalogizátor starých tisků, potom jako redaktor ve Státním pedagogickém nakladatelství . V roce 1968 se stal členem Klubu angažovaných nestraníků . Když byl nucen odejít po prověrkách v roce 1972 ze SPN, pracoval tři roky jako korektor v tiskárně. Poté působil jako metodik Ústředního domu pionýrů a mládeže. Od roku 1985 byl v důchodu. Již během svých gymnazijních studií publikoval ve sborníku „Mladá Morava“ a v časopise pro katolickou mládež „Dorost“ . Po druhé světové válce se aktivně účastnil literárního života: přispíval do „Lidové demokracie“ a „Kritického mě...

Veronika Bendová

Veronika Bendová je česká spisovatelka. Veronika Bendová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Debutovala v roce 2012, knižně jí vyšly dvě novely. Nonstop Eufrat byl přeložen do španělštiny jako Non-stop Éufrates. Vytěženej kraj byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za prózu.

Pierre Boulle

Pierre François Marie Louis Boulle byl francouzský spisovatel ovlivněný druhou světovou válkou; píšící válečné, špionážní a sci-fi romány. Narodil se ve francouzském Avignonu. Vystudoval elektrotechniku a roku 1936 byl jako inženýr vyslán gumárenskou společností do Malajsie. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do francouzské armády v Indočíně a po obsazení Francie nacisty se připojil ke Francouzským svobodným vojskům. Sloužil jako tajný agent v Číně, Barmě a Indočíně. Roku 1943 byl na řece Mekong zajat francouzskými vichistickými oddíly a odveden na nucené práce. Roku 1944 se mu podařilo uprchnout, později byl vyznamenán válečným křížem. Po skončení války se vrátil ke kaučukovému průmyslu, ale po nějaké době se přestěhoval do Paříže, kde začal s psaním. Stal se významným spisovatelem, ve svých románech často využíval svých zkušeností z války. Jeho díla Most přes řeku Kwai a Planeta opic byla zfilmována. Pierre Boulle zemřel v Paříži.

Paul Brunton

Paul Brunton byl britský filosof, mystik, a cestovatel. Je autorem třinácti knih , z nichž první, Tajnosti indické, byla publikována v roce 1934, a poslední, Duchovní krize člověka, v roce 1952. Paul Brunton předložil Západu jógu a meditaci, a pracoval na způsobu, jak vyjádřit jejich filozofické pozadí běžně srozumitelnou, vědeckou řečí Západu, která by nekladla na čtenáře požadavek studovat originální zdrojové termíny v orientálních jazycích, které podle Paula Bruntona nejsou pro běžného člověka na Západě tak důležité, jako jejich podstata. Pokud to bylo možné, hledal slova stejného významu v moderních jazycích Západu, případně hledal jejich vhodné řecké, nebo latinské deriváty. Způsobem jeho psaní bylo, že si stručně zaznamenával inspirované myšlenky ihned, jak se objevily. Často je zapisoval na zadní stranu dopisní obálky nebo na okraje novin či časopisů, když se procházel mezi květinami v zahradách lemujících Ženevské jezero. Potom je přepisoval na stroji a třídil podle námětů. Později je chtěl zredigovat a sestavit do souvislého textu. Po smrti bylo toto jeho duchovní krédo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona . PhDr. Paul Brunton se narodil v Londýně v roce 1898 a jeho původní jméno bylo R. Raphael Hurst. Jeho matka brzy zemřela a jeho otec se znovu oženil. Vzdělání se mu dostalo v chlapecké Central Foundation Boys' School a posléze na Saint George Colleage . Poté pracoval jako knihkupec a novinář. Brunton psal pod různými pseudonymy, jako Raphael Meriden a Raphael Delmonte, později si zvolil pseudonym Brunton Paul, ale z nějakého důvodu, možná chybou v tiskárně, byla slova obrácena v "Paul Brunton", v jméno, které přijal. Během 1. světové války sloužil u tankové divize a později se věnoval mysticismu a přišel do kontaktu s Teosofickou společností. Jako podílník e...

Oldřich J Blažíček

Český historik umění. Narozen 8.11.1914 v Praze, zemřel 28.6.1985 v Mnichově . PhDr., DrSc., docent dějin umění, zabývá se českým barokem, zejména sochařstvím, literatura z oboru. Celým jménem B., Oldřich Jakub

Jacques Bergier

Jacques Bergier byl francouzský chemik a později úspěšný spisovatel, spoluautor románu Jitro kouzelníků . Bergier se narodil v Oděse a jeho židovští rodiče, obchodník Michail Berger a Etlia Krzeminicka, mu dali jméno Jakov Michajlovič Berger. Během ruské občanské války museli v roce 1920 odejít z Oděsy nejprve do městečka Kremenec na severozápadě Ukrajiny, odkud pocházela matka Etlia, a po pěti letech se celá rodina odstěhovala do Francie. Ve svém životopise Bergier vysvětluje změnu svého jména tím, že francouzská podoba jména Yakov je Jacques a chybou přepisu příjmení vzniká Bergier. Jacques Bergier napsal okolo 50 knih.

František Bartoš

Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: filologa F. Miklošiče a moravského historika a jazykovědce A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské , Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk , čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění . Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů ...

Bianca Bellová

Ing. Bianca Bellová pochází z Prahy, má bulharské předky. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, přispívala do několika časopisů, pracovala v nadnárodních společnostech. V současnosti se živí překládáním a tlumočením z angličtiny. Je vdaná za Angličana, zpěváka Adriana T. Bella, s nímž má tři děti. V roce 2009 vydala svou prvotinu Sentimentální román, novela Mrtvý muž vyšla v Hostu o dva roky později. Je držitelkou ceny Magnesia Litera 2017 - Kniha roku - za knihu Jezero.

Ludvík Baran

Ludvík Baran byl český etnograf, fotograf, kameraman, režisér a pedagog. Absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav v Ostravě a Akademické gymnázium v Praze . Studoval dějiny umění, etnografii a antropologii na Univerzitě Karlově a obhájil zde rigorózní práci roku 1949. Roku 1951 získal diplom kameramana na katedře kamery FAMU. V letech 1946–1951 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu v Praze, od roku 1950 jako asistent na FAMU, později odborný asistent, vedoucí kabinetu audiovizuálních prostředků, docent a profesor . V letech 1968–1978 působil jako profesor na Kunstgewerbschule v Curychu, v roce 1977 ve Finsku. Od roku 1961 pracoval jako kameraman Československé televize. Věnoval se etnografickému filmu a fotografii. Je autorem textů k výstavám fotografů a malířů . Za celoživotní dílo obdržel roku 1987 Cenu mezinárodního sdružení fotografů AFIAP, v roce 1983 Zlatou medaili AMU a roku 1987 ocenění Interkamera. Řadu prací napsal se svou manželkou, etnografkou a výtvarnou teoretičkou Jitkou Staňkovou. Spolupracoval s Karlem Plickou.

Heinrich Böll

Heinrich Böll byl německý spisovatel. Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem. Poté studoval germanistiku a klasickou filologii. Druhou světovou válku strávil na frontě jako voják wehrmachtu. Díky svému křesťanskému přesvědčení odmítal vraždění a válku, a proto zůstal do konce své služby pouhým vojínem. Po válce byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře. H. Böll hodně cestoval po Evropě, zajímavostí je, že srpen 1968 strávil v Praze. Poté v západním Německu mnohokrát ostře vystupoval proti okupaci Československa a snažil se podporovat tamější inteligenci za časů normalizace. Z toho důvodu byla jeho díla v Československu zakázána. V letech 1971–1974 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Po tomto spisovateli byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla – Heinrich Böll Stiftung, organizace propojená s německou Stranou zelených . Jeho dílo velmi kriticky popisuje tehdejší Německo, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi.

František Michálek Bartoš

František Michálek Bartoš, křtěný František Josef Vincenc byl český historik, archivář a vysokoškolský pedagog. Po vzoru svého učitele Václava Novotného nalezl uplatnění na poli dějin husitství, kde navázal na Rudolfa Urbánka, a naopak platil za největšího oponenta pojetí husitství, jak ho zastával Josef Pekař. Jeho dílo se vyznačuje širokým záběrem, ale někdy jistou nedůsledností a nesystematičností. Od roku 1931 působil jako profesor českých dějin na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, po roce 1950 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Od 8. ledna 1930 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 9. dubna 1946 se stal řádným členem České akademie věd a umění. Byl členem i zahraničních učených společností: American Medieval Academy , Royal Historical Society . Narodil se 5. dubna 1889 jako František Bartoš v Rychnově nad Kněžnou v katolické rodině c. k. okresního hejtmana. Po smrti otce v roce 1894 se rodina odstěhovala Turnova, kde Bartoš navštěvoval obecní školu. Ministroval v kostele, četl s nadšením životy svatých, chtěl se stát misionářem a skončit smrtí mučednickou. V době hilsneriády ztropil spolu s kamarády výtržnost židovskému obchodníkovi. V roce 1900 začal studovat na gymnáziu v Mladé Boleslavi, v roce 1905 odešel do Prahy a byl přijat do sexty gymnázia na Vinohradech. V Praze nastal zásadní zlom v jeho smýšlení. Z Mladé Boleslavi odcházel jako věřící katolík s přáním bojovat proti Masarykovi na obranu církve. Na vinohradském gymnáziu se však záhy stal vášnivým masarykovcem. Přestal věřit v posvátnost evangelií a ztratil i víru v božství Ježíše Krista; matrikovým katolíkem však ještě formálně zůstal. Po maturitě v roce 1908 studoval na Karlově univerzitě obor zeměpis–historie u Jaroslava Golla, Kamila Krofty a Václ...

Zdeňka Bezděková

Zdeňka Bezděková, rozená Vondrušková, poprvé provdaná Bezděková, podruhé Pavlíková byla česká spisovatelka, filoložka a překladatelka. Vystudovala dívčí reálné gymnázium v Českých Budějovicích a poté studovala filosofii a literaturu v Praze a Paříži. Promována byla v roce 1931. Poprvé se provdala dne 22. června 1929 se v Praze, za gymnaziálního profesora Františka Bezděka . Toto manželství bylo rozvedeno v roce 1930 a prohlášeno za rozloučené roku 1932. Od roku 1933 učila, nejprve na měšťanské škole, později na gymnáziu v Českých Budějovicích. Po válce byla učitelkou Sušici a Praze, od roku 1949 učila českou literaturu na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde posléze vedla katedru filologie. Do důchodu odešla v roce 1962. Nejčastěji vydávaným dílem Bezděkové je kniha pro děti a mládež Říkali mi Leni. V roce 1983 též knihu vydalo nakladatelství Práce jako četbu pro žáky základních škol. Kniha byla mnohokrát upravována a přeložena do několika jazyků, například do ruštiny, angličtiny, slovenštiny či švédštiny. V poutavém a dobře vykresleném příběhu se rozvíjí osudy dívky, která byla za druhé světové války odebrána českým rodičům a zavlečena do Německa na převychování. Desetileté děvčátko Leni prožívá nepříliš radostné dětství v rodině Freiwaldových v malém městečku v poválečném západním Německu. Ovdovělá matka Rosa, zapálená fašistka, se k tiché, citlivé a samotářské dcerce chová chladně a odtažitě, starší bratr Raul ji trápí a ubližuje jí jak jen to jde. I ve škole je Leni vystavena neustálému ponižování ze strany spolužaček. Jedinou oporou je jí laskavá babička Matylda a kamarádka Toni, které se svěřuje se svými trápeními. Leni si matně vzpomíná i na lepší časy: na milujícího tatínka, který ji učil dětské říkanky a na láskyplnou maminku, jíž se necitelná Rosa ani v nejmenším nepodobá. Byla to skutečnost, nebo jen pouhý sen? Postupně se před dívenkou kupí indicie na...

Vicente Blasco Ibáñez

Vicente Blasco Ibáñez byl španělský romanopisec, dramatik a memoárista. Spolu s Emilií Pardo-Bazánovou je hlavním představitelem španělského naturalismu. Blasco Ibáñez vystudoval roku 1888 práva na univerzitě ve Valencii, ale advokátskou praxi nevykonával. Věnoval se veřejné a politické činnosti a patřil k čelným představitelům republikánského hnutí a k zásadním odpůrcům monarchismu. V roce 1896 patřil k organizátorům demonstrací ve Valencii namířených proti koloniální válce, kterou vedlo Španělsko na Kubě. Demonstrace vedly k ostrým srážkám protestujících s armádou a v důsledku toho se musel Blasco Ibáñez uchýlit do Itálie. Po návratu domů byl odsouzen ke čtyřem rokům vězení, ale po pár měsících byl propuštěn díky protestům intelektuálů po celé zemi. Roku 1906 obdržel Řád čestné legie. Po roce 1909 se však Blasco Ibáñez politice přestal věnovat a hodně cestoval . Po několika letech se opět vrátil do Evropy a usadil se v Paříži a později v Nice. Ve Francii také roku 1928 zemřel. Ve svých dílech projevil Blasco Ibáñez živý smysl pro lokální kolorit rodné Valencie a pro palčivou sociální tematiku. Ovlivněn francouzským naturalismem zobrazil velmi přesvědčivým způsobem některé závažné problémy španělského venkovského i městského prostředí. Hrůzy první světové války pak odsoudil ve svém nejslavnějším románu Los cuatro jinetes del Apocalipsis z roku 1916.

Jiřina Bohdalová

Jiřina Bohdalová je česká herečka. Narodila se do rodiny truhláře Františka Bohdala a jeho manželky Marie, rozené Brunnerové. Matka pracovala jako služebná a věnovala se ochotnickému divadlu. Otec byl v roce 1954 odsouzen na 15 let odnětí svobody za napomáhání k velezradě, když pomáhal někdejšímu ministru Ladislavovi Karlovi Feierabendovi k emigraci. Ve Valdické věznici strávil 7 let a v roce 2016 obdržel in memoriam od ministerstva obrany osvědčení o účasti na protikomunistickém odboji. Po obecné škole v Praze-Žižkově absolvovala dívčí reálné gymnázium a po maturitě v roce 1949 nastoupila na tři roky jako učitelka na základní škole v Ostravě. Od dětských let ji lákalo divadlo; vliv mělo matčino působení v ochotnickém divadelním souboru, přihláška do baletní školy a také do filmového komparsu. Ve svých šesti letech zažila svůj filmový debut v němém filmu Pižla a Žižla na cestách ; další dětské role potom ve filmech Zlatý člověk a Madla zpívá Evropě . Přihlásila se na Divadelní fakultu Akademie múzických umění , ale přijata byla až na třetí pokus. Studium z rodinných důvodů krátce přerušila a po návratu DAMU řádně absolvovala a ukončila rolí v absolventském představení Josefina. Divadelní kariéru začínala po boku Jana Wericha v Divadle ABC a posléze v Městských divadlech pražských. Právě kvůli osobě Jana Wericha kontaktovala Jiřinu Bohdalovou Státní bezpečnost, Bohdalová však informace o Werichovi odmítla předávat. Přesto Státní bezpečnost Bohdalovou od konce 50. let vedla jako agentku a teprve až roku 2004 soud konstatoval, že byla ve svazcích StB vedena neoprávněně. V letech 1967–2004 byla členkou Divadla na Vinohradech. V srpnu 1968 emigrovala mladší sestra Jaroslava Henzelová i s rodinou do Rakouska a pak do Švédska. V roce 1970 Jiřina Bohdalová svědčila na svatbě spisovatele Pavla Kohouta a scenáristky Jeleny Mašínové. Z těchto důvodů pak v polovině 70. let dostávala méně rolí ve filmech...

Jaroslav Boček

Jaroslav Boček byl český redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař. Po absolvování střední školy se dostal na Akademii múzických umění FAMU v Praze, kde si zvolil obory filmové vědy a dramaturgie. V roce 1956 v Praze promoval a nastoupil do Filmového studia Barrandov jako pomocný dramaturg. V letech 1957 až 1966 pracoval jako redaktor časopisů Kultura a Kulturní tvorba, kde měl na starosti filmovou tvorbu. Pak změnil místo, roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Filmového ústavu a začal natáčet dokumentární a animované filmy. Vydržel zde pět let. V roce 1972 místo odborného pracovníka Čs. filmového ústavu musel z politických důvodů opustit. V letech 1972 až 1990 byl ve svobodném povolání. Přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V období let 1990 – 1992 zastával funkci ředitele Filmového ústavu a v letech 1992 – 1993, už v důchodových letech, místo šéfredaktora deníku Svobodné slovo, v letech 1993-1997 byl komentátorem deníku Právo. . Od roku 1993 působil v redakci deníku Právo. Do důchodu odešel v roce 1997. První román s prvky fantazie mu cenzura v roce 1969 zakázala, dočkal se jeho vydání až roku 1992. Také další knihy obsahují prvky sci-fi literatury. Napsal několik povídek pro různé antologie a časopisy včetně dětských. Několik prací bylo historických, další o filmové práci i jiných tématech.

Jana Benková

Slovenská spisovatelka Jana Benková napsala první knížku Rozhovory na tělo v roce 1996, pak její pokračování a psaní už se nepustila. Pracovala jako novinářka i jako mluvčí v jedné z politických stran. Po odchodu z politického prostředí se rozhodla věnovat jenom psaní. Její knihy se setkaly s velkým ohlasem a Benková si odnesla mimo jiné i cenu TOP autorka roku. Její romány se vyznačují dynamikou, pozitivním nábojem, čtivým jazykem, ale také nepostradatelným humorem. V současnosti je na Slovensku autorkou 42 knih – sbírek rozhovorů se známými osobnostmi, sportovci, politiky, sportovní encyklopedie Slovenské hvězdy v NHL, ale hlavně románů, ktorým se věnuje dodnes. V České republice, kde je díky svým kořenům po otci, křtěném Vltavou, taky doma, jí do začátku roku 2021 vyšlo 15 překladů kníh a další se chystají.

Pavel Brycz

Pavel Brycz je český spisovatel. Na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem vystudoval český jazyk. Studoval také dramaturgii na pražské DAMU. Učil na gymnáziu v Kadani, živil se jako publicista i textař v reklamní agentuře. Je nejen prozaikem, ale i básníkem, textařem a autorem povídek pro děti. Spolupracuje s Českým rozhlasem, pro který napsal řadu povídek především pro děti. Je autorem dvou večerníčků: Dětský zvěřinec a Bílá paní na hlídání Jeho první sbírkou byly povídky Hlava Upanišády . Za knihu básní v próze Jsem město získal Cenu Jiřího Ortena . U čtenářů i kritiky bodoval především románovou epopejí Patriarchátu dávno zašlá sláva . Za knihu Bílá paní na hlídání získal Zlatou stuhu 2011 v kategorii nejlepší beletrie pro děti a mládež. Je autorem také řady textů pro hudební skupinu Zdarr, ex-členů kapely Laura a její tygři. Jeho práce byly přeloženy do několika jazyků. V roce 2017 začal vyučovat český jazyk na Podještědském Gymnáziu Liberec, kde ovšem nyní již nepůsobí. Zastoupen také v antologiích Daylight in Nightclub Inferno a Městopis .

Michail Aleksandrovič Bulatov

Eva Bernardinová

Prozaička a básnířka Eva Bernardinová, rozená Raimová, se narodila 4. listopadu 1931 v Praze, kde vystudovala filozofickou fakultu a v roce 1956 získala doktorát filozofie. Po krátkém působení v literární redakci Českého rozhlasu v Praze následovala manžela na stavbu Orlické přehrady do Solenic. Toto prostředí se jí stalo trvalým inspiračním zdrojem pro literární tvorbu. V roce 1982 se vrátila do Prahy a pracovala jako redaktorka v časopise Tvorba a literární příloze Kmen, poté v Památníku národního písemnictví. Spolupracovala se školami pro nevidomé a počátkem 90. let 20. století se zasloužila o zrod projektu Book handicap.

Jan Beneš

Emil Hakl se narodil 25. 3. 1958 v Praze. Pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, textař a redaktor. Vystudoval Státní konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. Je jedním ze zakládajících členů volného literárního sdružení Moderní analfabet. Publikoval v časopisech Iniciály, v revui Moderní analfabet, v Literárních novinách, ve Tvaru, v internetovém časopise Dobrá adresa a v různých sbornících a almanaších. V současné době se živí jako novinář v týdeníku Instinkt. Ve své literární tvorbě se zpočátku věnoval poezii, prózu píše od roku 1998.

Dixie Browning

Pod pseudonymem Bronwyn Williams se skrývají dvě sestry Dixie Browning a Mary Williams. Dnes jsou obě na odpočinku, ale ve svých historických romancích se vrátily do dětství, které strávily na pobřeží v Severní Karolíně, kde byl jejich dědeček námořním kapitánem. Tam také většinou situují děje svých historických příběhů, které spolu vymýšlejí od roku 1988. Dixie Browning sama je autorkou téměř sedmdesáti romancí ze současnosti.

Charles Bukowski

Charles Bukowski , celým jménem Henry Charles Bukowski, přezdívaný Hank nebo Buk, původním německým jménem Heinrich Karl Bukowski, byl původem německý básník a spisovatel, který se proslavil nekonvenčními autobiografickými prózami a vulgárním stylem. Vzhledem ke svému stylu bývá často přiřazován ke spisovatelům poněkud vágní skupiny beat generation, kam patří zejména Jack Kerouac, William Seward Burroughs nebo Allen Ginsberg. Osobně se však tomuto zařazení vždy velmi silně bránil. Historky o tom, že byl nechtěným nemanželským dítětem, které o sobě sám šířil, nejsou pravdivé. Narodil se 16. 8. 1920 v německém Andernachu. Jeho otec Heinrich Bukowski tam po skončení 1. světové války sloužil v místní posádce americké armády, zamiloval se do osmnáctileté švadleny Kathariny Fett a vzal si ji. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Los Angeles, kde Charles Bukowski strávil bezmála 50 let života. Český překladatel jeho díla Robert Hýsek v pořadu Schůzky s literaturou, který vysílala stanice ČRo Vltava v neděli 15. května 2016 , tvrdí, že se Bukowski narodil ve vesnici Pazderna na Frýdecko-Místecku a po emigraci do Spojených států svou skutečnou identitu úspěšně zatajil. Nemluvil dobře anglicky a pro svůj německý původ byl často terčem posměchu ostatních dětí, trávil čas většinou o samotě. V mládí díky své izolaci navštěvoval knihovnu a hodně četl. John Fante, Sherwood Anderson, Ernest Hemingway, Robinson Jeffers, Edward Estlin Cummings, James Thurber, Ezra Pound, D. H. Lawrence, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Louis-Ferdinand Céline, Antonin Artaud, Knut Hamsun, Franz Kafka, Albert Camus a další, to byli autoři, kteří jej významně ovlivnili. V roce 1936 nastoupil na vyšší střední školu, kam chodili potomci rodičů, kteří netrpěli finanční nouzí, i proto špatně nesl svou chudobu. V Americe probíhala hospodářská k...

Thomas Block

Thomas Harris Block pracoval déle než 25 let v předních amerických leteckých společnostech jako profesionální pilot. Za svůj život se obeznámil s nejrůznějšími typy letounů. V mládí začínal u kluzáků, přešel na lehká jednomotorová letadla, obsluhoval i balony. Jako zkušený kapitán pilotoval velká trysková a dopravní letadla. Z leteckého prostředí si také vybírá náměty pro svou tvorbu. Píše romány, publikuje rovněž v novinách a časopisech. V současné době žije v Kalifornii.

Petr Broža

Petr Broža má za sebou rozsáhlou publikační činnost. Ve společnosti Computer Press působil jako redaktor a šéfredaktor časopisů Computer, Osobní finance, MobilMania.cz a AutoRevue.cz. Na svém kontě má řadu knižních bestsellerů, mimo jiné 333 tipů a triků pro vypalování CD a DVD.

Nina Bonhardová

Nina Bonhardová, vlastním jménem Anna Urbánková , byla česká spisovatelka, novinářka a publicistka. Ve své tvorbě se věnovala především historickým námětům. Jejím synem byl klavírista Roman Bonhard . Nina Bonhardová se narodila v Żołyni v Haliči, kde byl její otec velitelem vojenské posádky . V Haliči také začala chodit do školy. V roce 1919 se její otec stal četnickým důstojníkem v Opavě a Nina Bonhardová zde v letech 1921–1925 vystudovala obchodní akademii. V roce 1926 se provdala a pak v Opavě pracovala jako úřednice pojišťovny. V roce 1940 se přestěhovala do Písku a v roce 1943 do Prahy, kde byla do roku 1945 zaměstnána ve Filmovém archivu. Roku 1946 se stala spoluzakladatelkou časopisu Vlasta, jehož byla poté šéfredaktorkou. Dále působila v redakcích několika časopisů , vedla týdeník Praha, pracovala v tiskovém odboru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy a později se stala vedoucí propagačního oddělení náborového podniku tohoto úřadu. Od roku 1953 do roku 1962 působila jako účetní Státního nakladatelství technické literatury. Poté se zcela věnovala literární tvorbě a žila střídavě v Praze a v Třeboni, v Tylově domku. A po celé vlasti pořádala literární večery často v klavírním doprovodu svého syna Romana. Nina Bonhardová je především autorkou historických románů založených na bohatém ději. Ve svých dílech, orientovaných na nejširší čtenářské vrstvy, zdůrazňovala úlohu lidových mas v dějinách a stala se jimi dovršitelkou tradice české historické prózy v duchu Aloise Jiráska. Svou literární tvorbu začala ve 30. letech psaním povídek, kritik a článků do novin a časopisů . Její prvotina, básnická próza Písecké vánoce 1940, byla nacistickými okupačními úřady zabavena. Svůj první...

John Brookes

Anglický publicista v oboru zahradnictví, zahradní architekt. John Brookes navrhl a postavil více než 1000 zahrad v průběhu kariéry trvající 50 let. Se sídlem v Denmans, jeho uznávané světově proslulé zahrady v západním Sussexu www.denmans-garden.co.uk Je stále stejně aktivní jako dřív a stále má velmi rušnou projekční praxi vytváření velkých i malých zahrad, po celé Velké Británii a v zahraničí. Je nejlépe známý pro schopnost vytvářet zahrady, které se vztahují k jejich prostředí, projektování zahrad, které zapadají do širší krajiny, který nejlépe vyhovují stylu a době domu a funkčním a stylistickým aspiracím svých klientů. Jeho rozsáhlé portfolio zahrnuje tradiční anglické zahrady formální i neformální, moderní, minimalistické, islámské a divoké zahrady. Získal řadu ocenění za jeho celou kariéru, včetně 4 zlaté medaile na Chelsea. Je považovaný ve světě zahradního designu jako inovativní a inspirující designér, je pravidelně citován jako zdroj inspirace v médiích Je také úspěšný a plodný autor, napsal 24 knih a nespočet článků do novin a časopisů. Přednáší zahradní úpravy ve Velké Británii a zámoří a provozuje konstrukční školu v Argentině. Je předsedou Společnosti Zahrada designérů, učinil několik vystoupení na BBC Zahradníka světa a provozuje Dům Garden School of Design ve Velké Británii kromě toho jsou světově proslulé jeho přednáškové a pracovní výlety. John Brookes žije v Denmans, jižní Anglie.

Jiří Burian

Narozen 1. 2. 1935 v Praze, zemřel 12. 4. 1999 v osadě Vrbice u Krásné Hory . Historik umění, autor výtvarných publikací a muzeologických a výstavních realizací.

Samuel Beckett

Samuel Barclay Beckett byl irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla. Narodil se ve Foxrocku nedaleko Dublinu v dobře situované protestantské rodině zeměměřiče Williama Becketta a zdravotní sestry Mary Roeové. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu a poté na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky . Po ukončení studia pracoval jako učitel v Belfastu, ale již rok nato odjel přednášet angličtinu do Francie, kde mimo jiné působil i na prestižní pařížské Sorbonně. Roku 1930 se vrátil do Irska, aby zde převzal svůj magisterský diplom. Po roce vyučování francouzského jazyka na dublinské Trinity College se rozhodl věnovat výlučně spisovatelské dráze. Dědictví, které mu připadlo po smrti otce, mu umožnilo usadit se v Londýně, kde se mezi lety 1935–1936 kvůli svým neutuchajícím depresím podrobil psychiatrické léčbě. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě. Do básnického světa vstoupil v roce 1930 svou 98veršovou sbírkou Děvkoskop. V tomto dramatickém monologu si hlavní postava René Descartes krátí čekání na omeletu ze zkažených vajec rozjímáním nad obskurností teologických záhad, plynutím času a blížící se smrtí. Po sbírce následoval soubor esejí Proust a román Víc píchanců než kopanců . Od roku 1933–1936 žil Beckett v Londýně. Přibližně v té době se seznámil se Suzanne Dechevaux-Dumesnilovou, studentkou hry na piano, se kterou se v roce 1961 oženil. Jeho románová kariéra naplno odstartovala v roce 1938 knihou Murphy, která líčí vnitřní boj hrdiny zmítajícího se mezi touhou po milence-prostitutce a naprostém útěku do temných zákoutí mysli. V témže roce se odstěhoval do Francie. Za druhé světové války se angažoval v protifašistickém odboji - francouzském hnutí odporu. Před nacistickým pronásledováním byl roku 1942 nucen prchnout do malé vesničky Roussillon na jihu Francie, kde až do konce války pra...

Rhonda Byrne

Rhonda Byrneová je australská spisovatelka a televizní producentka. Její kniha Tajemství , založená na Novém myšlení, učí o zákonu přitažlivosti. Byrneová vydala několik knižních pokračování, mezi nimi například Moc, Kouzlo a Hrdina. Byrneová se narodila v roce 1951 v Melbourne rodičům Ronaldu a Irene Izonovým. Dříve pracovala jako televizní výkonná producentka u filmů jako například Oz Encounters: UFO's in Australia , Sensing Murder: Easy Street , Loves Me, Loves Me Not a The World's Greatest Commercials . Po smrti svého otce v roce 2004 začala mít Byrneová velké deprese. Díky své dceři Hayley si přečetla The Science of Getting Rich od Wallace D. Wattlese. Dočetla se o pozitivním myšlení, zákonu přitažlivosti a o tom, jak získat v životě úspěch. Začala proto s výzkumem na toto téma a tak vznikl projekt Tajemství. Podle výzkumu, který Byrneová provedla, tvrdí, že všechny velké historické osobnosti věděli o zákonu přitažlivosti, přičemž za příklad dává Abrahama Lincolna, Ludwiga van Beethovena, Winstona Churchilla a další. Při dalším výzkumu zjistila, že současnými zastánci zákonu přitažlivosti jsou autor Jack Canfield, interpret John Assaraf, vizionář Michael Beckwith, John Demartini, Bob Proctor, James Arthur Ray, Joseph Vitale, Lisa Nichols, Marie Diamond a John Gray. Byrneová sklidila úspěch jak s filmem, tak i s knihou Tajemství. Kniha Tajemství vyšla v roce 2006 a na jaře 2007 bylo prodáno více než 19 milionů kopií ve více než 40 jazycích. Zároveň se prodalo více než 2 miliony DVD. Kniha a film Tajemství vydělalo 300 milionů dolarů. V roce 2007 byla Byrneová uvedena v magazínu Time TIME 100: The Most Influential People, což je seznam 100 lidí, kteří každý rok mění svět. Od roku 2010 je zaznamenána na každoročním seznamu The 100 Most Spiritually Influential Living People časopisu Mind Body Spirit. Velkou popu...

Henri Barbusse

Henri Barbusse byl francouzský prozaik, levicově orientovaný novinář a politik. Proslavil se svým protiválečným románem Oheň. Jeho otec byl novinář a divadelní publicista. Matka zemřela, když Henrimu ještě nebyly tři roky. Studoval literaturu a filosofii v Paříži. Jeho učitelem na gymnáziu byl Stéphane Mallarmé. Do literatury vstoupil několika povídkami a sbírkou lyrických veršů s názvem Plačky vydanou v roce 1895. Vzbudila pozornost literárního kritika Catulle Mendèse, který se stal jeho ochráncem a povzbuzoval ho v další tvorbě. Roku 1898 se Barbusse oženil s jeho dcerou Hélyonou. Po skončení studií byl zaměstnán v tiskovém úřadě ministerstva vnitra. V roce 1897 se stal na Mendèsovu přímluvu divadelním redaktorem v nově založené politickém časopisu La Grande Revue. Jako publicista se zaměřoval na literární kritiku . Jeho první román, vydaný v roce 1903 pod názvem Prosebníci , zapadl. Po pěti letech vyšel jeho románový esej Peklo , který zaujal čtenáře novátorským zpracováním tématu vztahu člověka a společnosti ovládané kapitálem. Jeho talentu si povšimli i známí literáti France, Maeterlinck nebo Loti. V letech 1911–1914 spolupracoval s deníkem Le Matin, kam pravidelně psal krátké povídky. Jeho krátké prózy byly později vydány v několika sbornících: Nous autres..., Quelques coins du coeur , L’Illusion a L’Etrangère. Zásadní předěl v jeho životě byl rok 1914, kdy jako dobrovolník narukoval do první světové války. Bylo mu 41 let, prodělal tuberkulózu, ale věřil, že je třeba za mír bojovat. Brzy však z toho vystřízlivěl a chtěl mimo jiné vyvést z omylu i ostatní lidi. V bojových jednotkách pěchoty se zúčastnil bojů na frontách až do listopadu 1915. V zákopech a vojenských nemocnicích pak napsal svůj protiválečný román Oheň , který vycházel na pokračování v deníku L’O...

Anna Bauerová

Anna Bauerová byla česká kunsthistorička a spisovatelka. Napsala několik populárně-naučných knih a řadu historických románů. Zaměřovala se zejména na období, kdy v Čechách žili Keltové. Vystudovala historii, kunsthistorii a muzeologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Působila v oblasti památkové péče a správě muzejních fondů ve Středočeském kraji, zpracovala publikaci Národní kulturní památky Středočeského kraje, připravila řadu výstav i stálých expozic. Ve vlastní tvorbě postupně přešla od literatury populárně-naučné k psaní historických románů.

Stanislav Bártl

Stanislav Bártl byl český novinář, publicista, spisovatel a cestovatel. Narodil se 13. prosince 1927 v Praze 9. Vyučen jako radiomechanik. V jednadvaceti letech se stal redaktorem v Mladé frontě, kde pracoval až do roku 1989. V roce 1959 založil první vědeckou rubriku v českých denících a řadu let vedl víkendovou přílohu. Stal se prvním českým novinářem, který působil v Antarktidě a poté i v Arktidě. O Antarktidě napsal knihu Bílá pevnina, která jako první česká kniha mapovala historii hledání a objevování Antarktidy. Ta mu následně dopomohla k pozvání na expedici roku 1958. Na půl roku se tak stal členem IV. sovětské antarktické expedice. V létě roku 1963 se vydal na ledoborci Leningrad k otevření severní námořní cesty ledovým oceánem. V roce 1986 přeletěl severní točnu ve výši 10 km. Jako spisovatel se věnoval historii objevování a dějin polárních krajin, ale také historii lodí, atomových ponorek či bojů o polární končiny v období druhé světové války. Stal se nositelem ceny Akademie věd Československé republiky za přínos k popularizaci vědy a techniky, členem polární sekce České geografické společnosti a Klubu autorů literatury faktu KALF.

Pavel Bojar

Pavel Bojar, vlastním jménem Karel Krejčík , byl český spisovatel, prozaik, básník, překladatel z ruštiny, publicista, romanopisec. Narodil se v roce 1919 do rodiny textilního dělníka a po úspěšné maturitě ve Strakonicích začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a francouzštinu. V listopadu 1939 však byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Roku 1940 byl propuštěn a pracoval jako pomocná vědecká síla v České akademii věd. Od roku 1940 byl Pavel Bojar zapojen do studentského hnutí odporu, ve kterém byl velmi aktivní. Roku 1943 pracoval jako úředník Reality, sdružení českých podnikatelů, zároveň pracoval jako překladatel a knižní recenzent. V roce 1945 se Pavel Bojar oženil s Olgou Bojarovou , s níž v letech 1945 – 1961 spolupracoval na překladech z ruštiny . V letech 1946 – 1947 působil jako šéfredaktor nakladatelství Svoboda a v letech 1949-1951 byl vedoucím tajemníkem Svazu čs. spisovatelů. V letech 1945-1949 a opět 1969-1971 byl pracovníkem ÚV KSČ a v letech 1951 - 1956 se živil jako spisovatel z povolání. Od roku 1956 do roku 1962 byl Pavel Bojar šéfredaktorem časopisu Květy, v roce 1962 odešel pracovat do tiskového odboru ministra zemědělství a v letech 1966–1967 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Svoboda. Roku 1965 se podruhé oženil s Marií roz. Knausovou , s níž pak v 80. letech společně psali i překládali. V letech 1971–1976 působil jako velvyslanec v Brazílii, 1976–1979 byl zaměstnán na federálním ministerstvu zahraničních věcí. Roku 1980 odešel do důchodu a žil pak v Družci u Kladna. Pavel Bojar zemřel 16. 11. 1999 v Praze ve věku 80 let. Pavel Bojar publikoval v různých časopisech a a novinách . Pavel Bojar je autorem lyrických sbírek, povídek a románů, veršů a prózy pro dět...

Ota Bouzek

Ota Bouzek se narodil roku 1949 v Plzni. Přestože se jeho životním posláním stala péče o les , bylo spektrum jeho životních zálib vždy mnohem pestřejší. Mezi koníčky patřil sport , kytara, kreslení a samozřejmě rybaření, které tak často lidi se vztahem k myslivosti provází. Profesně Ota Bouzek zastával různé funkce v lesnickém provozu, přičemž byl vždy vázán na region Jeseníků Prošel posty lesníka, technika polesí, provozního inspektora, hlavního inženýra LZ, ředitele LZ i ředitele divize lesní výroby. V současnosti pracuje jako vychovatel při Sportovním gymnáziu Vrbno pod Pradědem. Především z dlouholetého působení v lesnických provozech dokázal načerpat nezměrné zkušenosti a zážitky, které se odráží v celé jeho tvorbě.