Demon
Autor
Démon je nadpřirozená bytost, zpravidla zlovolného charakteru. Existenci démonů předpokládá řada náboženství a duchovních, především magických, tradic. Nauka o nich se nazývá démonologie. Slovo démon vychází ze starořeckého δαίμων daímōn označující nižší božstvo či strážného ducha, zpravidla dobrotivého či neutrálního charakteru. Význam zlovolné bytosti získalo až v Novém zákoně a v křesťanství se tak označení démon počalo používat pro zlé duchy, cizí božstva, ďábly či padlé anděly. V tomtéž duchu jsou někdy jako démoni označovány zlovolné bytosti v jiných náboženstvích a tradicích jako jsou hinduističtí asurové, zarathuštričtí daévové nebo čínští yaoguai. Z křesťanského pohledu na démony ta…ké vychází západní okultismus a ceremoniální magie. Jako démoni jsou někdy také označováni v duchu původního významu obecně nadpřirozené bytosti nižšího řadu než bohové, lze mluvit například o slovanských démonech či o lesních démonech. Židovská biblická tradice se od křesťanské liší tím, že nezná postavu protivníka Boha. Starozákonní Satan, doslova „odpůrce“, se svojí mocí nemůže Bohu rovnat a vystupuje spíše jako „ďáblův advokát“ či žalobce, než jako nepřítel Boha. V Tanachu, židovském kánonu Starého zákona se dvakrát objevují שֵׁדִים – šedim. Jsou tak nazýváni falešní bohové, kterým odpadlí Izraelci obětují zvířata a děti. V kabalistické knize Zohar čteme „že nešamot svévolníků jsou démoni světa“, přičemž nešama je jedna z duchovních složek člověka. V případě, že je člověk svévolný, znečišťuje svou nešamu, takže po smrti takového člověka není dovoleno jeho nešamě vrátit se k svatému Bohu, který tuto nešamu do člověka vdechl , a je odsouzena toulat se po zemi. V židovském náboženském prostředí se pro označení takového toulajícího se ducha, který nemůže najít klid, ujal výraz dybuk . Podle lidových vyprávění a literatury luriánské kabaly tito zlí duchové mohou vniknout do těla živé osoby a...
Démon je nadpřirozená bytost, zpravidla zlovolného charakteru. Existenci démonů předpokládá řada náboženství a duchovních, především magických, tradic. Nauka o nich se nazývá démonologie. Slovo démon vychází ze starořeckého δαίμων daímōn označující nižší božstvo či strážného ducha, zpravidla dobrotivého či neutrálního charakteru. Význam zlovolné bytosti získalo až v Novém zákoně a v křesťanství se tak označení démon počalo používat pro zlé duchy,… cizí božstva, ďábly či padlé anděly. V tomtéž duchu jsou někdy jako démoni označovány zlovolné bytosti v jiných náboženstvích a tradicích jako jsou hinduističtí asurové, zarathuštričtí daévové nebo čínští yaoguai. Z křesťanského pohledu na démony také vychází západní okultismus a ceremoniální magie. Jako démoni jsou někdy také označováni v duchu původního významu obecně nadpřirozené bytosti nižšího řadu než bohové, lze mluvit například o slovanských démonech či o lesních démonech. Židovská biblická tradice se od křesťanské liší tím, že nezná postavu protivníka Boha. Starozákonní Satan, doslova „odpůrce“, se svojí mocí nemůže Bohu rovnat a vystupuje spíše jako „ďáblův advokát“ či žalobce, než jako nepřítel Boha. V Tanachu, židovském kánonu Starého zákona se dvakrát objevují שֵׁדִים – šedim. Jsou tak nazýváni falešní bohové, kterým odpadlí Izraelci obětují zvířata a děti. V kabalistické knize Zohar čteme „že nešamot svévolníků jsou démoni světa“, přičemž nešama je jedna z duchovních složek člověka. V případě, že je člověk svévolný, znečišťuje svou nešamu, takže po smrti takového člověka není dovoleno jeho nešamě vrátit se k svatému Bohu, který tuto nešamu do člověka vdechl , a je odsouzena toulat se po zemi. V židovském náboženském prostředí se pro označení takového toulajícího se ducha, který nemůže najít klid, ujal výraz dybuk . Podle lidových vyprávění a literatury luriánské kabaly tito zlí duchové mohou vniknout do těla živé osoby a...
